Strakáč chce být neustále se svou rodinou!

Zalíbil se vám český strakatý pes, začali jste o něm pomalinku uvažovat a doslova hltáte každou další informaci o tomto našem národním plemeni? Pak vám přinášíme další porci užitečných postřehů a rad, které si rozhodně nenechte ujít.

Paní Kateřina Milbachová je dlouholetou chovatelkou českých strakatých psů. Je také členkou kolegia v chovatelském klubu a osobou opravdu velice povolanou. Prozradila nám zajímavosti nejen o povaze tohoto plemene, ale také o tom, pro koho se tito psi hodí nebo jakým sportům se s nimi lze věnovat. A věděli jste třeba, že strakáč nepatří zrovna mezi skvělé aportéry? Nebo že při rozumném vedení může být dost dobře spokojený i „jen“ jako rodinný pes? Zajímavé jsou ale jistě i naše další otázky…

Plemeno jsem si vybrala během studia na vysoké škole. Moje kritéria byla taková, aby to byl pes krátkosrstý, středně velký, nelovecký a bez extrémních nároků, ať už na výchovu, potřebu práce nebo cokoliv jiného. Zní to celkem jednoduše, ale moc takových plemen není. Vybírala jsem nakonec jen ze tří možných, která jsem si vytipovala podle kapesního atlasu psů. Pak jsme jezdili na akce, abychom si jednotlivá plemena prohlídli naživo. Musím přiznat, že realita povah a chování byla oproti ideálnímu standardu o dost rozmanitější.

Nyní máme jen dvě feny, protože seniorky postupně odešly a chovatelsky se nám v posledních letech moc nedařilo. Ale většinou jsme měli čtyři strakaté holky.

Appenzell a strakáč jsou povahově dvě nesrovnatelná plemena. Snad jediným společným znakem je jejich potřeba být neustále s rodinou a to, že vyžadují fyzický kontakt a rádi se mazlí. Typický aplík je rezervovaný vůči cizím lidem a často i psům, velmi poslušný a to i na volno, bez loveckého pudu, ostražitý hlídač, velmi náročný na socializaci a páníček je pro něj středobodem vesmíru. Typický strakáč se mazlí s každým na potkání, s poslušností je to občas jako na houpačce, v přírodě se psem na volno musíte být neustále ve střehu, v mládí ho všechno dění v okolí velmi zajímá (ostatní psi, lidi) a soustředění na páníčka se déle učí. Na druhou stranu je strakáče celkem snadné vychovat a odpustí vám i menší chyby.

Ano, fena standardního krátkosrstého jezevčíka. Byla z papírového vrhu, ale vzhledem k tehdejší praxi jsme ji dostali bez průkazu původu. To bylo v roce 1991. Pojmenovala jsem ji tehdy podle knihy Příběh levhartice Penny.

Možná bych spíš řekla, pro koho se nehodí. Určitě není vhodný jako hlídací pes na zahradu, protože nemá rád samotu a miluje lidi. Vzhledem k vyššímu temperamentu a možné váze i 20 kg je třeba zvážit fyzické limity majitele. Už jsem viděla několik případů menších děti a starších lidí bezradně vlajících za strakáčem, kterého nemohou nijak ubrzdit. Nešťastní z něj budou i lidé, kteří vyžadují od psa naprostou oddanost a poslušnost bez „vlastního názoru“. Dál se nehodí pro ty, kteří sází na to, že jako snadno vychovatelné plemeno se strakáč vychová sám. On to zvládne celkem bez problémů, ale většinou výsledek neodpovídá očekávání majitele. A na druhé straně se podle mě nehodí ani pro příliš ambiciózní majitele v kynologických sportech.

Jinak bych ho popsala slovy: Je veselý, aktivní, v mládí ztřeštěný, sportovně univerzální, s nákloností ke všem lidem a bezproblémový k dětem.

Pokud jde o psí sporty, tak jsou pro strakáče vhodné téměř všechny. S výjimkou obran, pasení a sportů založených na aportu. Nejvhodnější jsou aktivity, kde se řádně vyběhají (hlavně agility) a taky když budou používat nos (stopy, nosework apod.) Chci však zdůraznit, že speciální aktivity nejsou ke spokojenosti strakáče i majitele nutné. Pokud se bude pes aktivně účastnit života svého majitele (pravidelné vycházky, výlety, návštěvy příbuzných, hraní s dětmi, běhání se psy na procházkách apod.), tak bude i tak šťastný a spokojený.

My osobně se věnujeme ze psích aktivit teď jen výstavám. Dříve jsme s holkami běhali rekreačně agility, ale poslední dobou na to nezbývá čas. A také s námi naši psi chodí jako instruktoři do psí školky pro štěňata, kterou vedeme na jaře a na podzim.

Myslím, že zdraví velmi podrobně v chovu monitorujeme, takže to může občas zkreslovat četnost výskytu různých nemocí a neduhů. Mám pocit, že se celkové zdraví plemene hodně zlepšilo. Je to vidět hlavně na odchovu štěňat. Ale samozřejmě je pořád plemeno hodně navzájem příbuzné, takže každý výskyt nemoci ovlivňuje celou chovnou populaci. Z pohledu majitelů bych se zdraví vůbec nebála, jsou na tom zhruba podobně jako ostatní plemena.

Strakáč je specifickým plemenem v tom, že je málopočetné a rozšířené v podstatě jen v naší republice. Proto máme řízený chov a ne volný, jako naprostá většina ostatních plemen. Z toho plyne, že na bedrech poradkyně chovu leží mnohem větší zodpovědnost, než je v chovu psů obvyklé. Takže máme tříčlenné chovatelské kolegium (poradkyně chovu a další dvě členky), protože i v chovu psů platí, že víc hlav víc ví. Vše konzultujeme dohromady, aby všechna rozhodnutí a doporučení byla co možná nejlepší.

Bohužel ne úplně optimisticky. Chovná základna nám v posledních letech spíš stagnuje a neroste tak, jak bychom si přestavovali. Počty narozených strakáčů sice rostou, ale počty uchovněných jedinců už tolik ne. Bylo by potřeba, aby mnohem víc majitelů mělo zájem o chov. Potíž je v tom, že u štěněte nepoznáte, co z něho vyroste. U exteriérově ustálených plemen zkušenější chovatel pozná, které štěně by mohlo být vhodné k chovu a které spíš jen jako mazel. A podle toho může vybírat majitele. U strakáče je to sázkou do loterie.

Bonitace je posouzení, zda je strakáč vhodný k chovu. Samotná bonitace probíhá stejně jako posouzení na výstavě. Pes se musí předvést v postoji a pohybu. Rozdíl je v tom, že na bonitaci se počítají všechny zuby, což se na výstavách obvykle nedělá, a měří se kohoutková výška a obvod nadprstí. Samozřejmě se pes popisuje mnohem podrobněji než na výstavě. Lehčí oproti výstavě je to v tom, že se každý jedinec posuzuje samostatně a není tedy rušený ostatními strakáči.

Zajímavá kniha o plemeni se chystá. Věřím, že realizace proběhne v brzké době. Podílí se na ní Spolek českého strakatého psa. Podle mě jsou nejlepší propagací plemene spokojení majitelé s vychovanými a šťastnými psy.

Českému strakatému psu bych přála pevné zdraví, zodpovědné majitele a rozšíření chovu jak u nás, tak i mimo naši republiku.

Iveta Panýrková

Foto: archiv Kateřiny Milbachové

http://psi.dakam.cz/