Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Afgáni jsou mojí rodinou!

Chtěli byste se dozvědět něco dalšího o afgánech? Třeba jak jdou dohromady procházky v přírodě, dostihy a coursing a péče o nádhernou srst tohoto plemene? Nebo jak nejlépe tohoto psa chránit proti vnějším parazitům? To vše a mnohem více se už dočtete v tomto rozhovoru!


Afgáni jsou mojí rodinou!

Romana Hřebejková strávila po boku afgánských chrtů v podstatě téměř celý svůj dosavadní život a rozhodně na tom nehodlá nic měnit. Se svými psy žije, sportuje, vystavuje je a také je přes dvacet let chová. Jméno její chovatelské stanice van de Robega není mezi chrtaři v žádném případě neznámým pojmem, ba naopak toto příjmení nese celá řada velmi úspěšných jedinců. A kromě toho, že nám Romana napsala překrásný portrét plemene, má o afgánech jistě říci i mnoho dalšího…    

Romano, co vás přivedlo právě k afgánským chrtům a jak dlouho je již máte po svém boku?    

Afgáni jsou mojí rodinou!

K afgánům mě dovedli hlavně rodiče a celkově to, že jsme vždycky všichni milovali psy. Již když jsem se narodila, měla jsem psa. Byla to kříženka a také ta nejhodnější fenka, jaká jen mohla být. Hlídala můj kočárek i mě ve dne v noci, hrála si se mnou a milovala mě. Pak jsme o ni nešťastnou náhodou přišli a měli doma alespoň jejího syna, ale bohužel ani jeho ne moc dlouho. Nebyly mu ani dva roky, když v Praze přeběhl ulici za háravou fenkou a skončil přímo pod koly auta. Hodně to bolelo a mě bylo tehdy teprve pět let. U nás bylo samozřejmě neskutečně smutno a věděli jsme, že bez psa být nechceme a ani bez něho nemůžeme žít. Prohlíželi jsme tedy knížky a časopis Pes přítel člověka a rozhodovali se, který pejsek bude pro nás tím pravým. Mamka by ráda retrívra nebo maltézáčka, táta vlčáka a já anglického kokršpaněla... Ale pak jsme ho spatřili... Byl v té anglické knížce o psech, kterou jsme měli doma a věděli jsme, že je to on – afgánský chrt. Ta krása, ta dokonalost, ta svoboda, která je z něho cítit i na obrázku. Maminka milovala Waldemara Matušku, který v té době měl také dva afgány a už bylo rozhodnuto. Prostě to bude afgán! Měli jsme štěstí a zrovna jsme objevili i inzerát na štěňátka afgánských chrtů z dostihové stanice Suhajlí. Ikamar Suhajlí se tak stal naším prvním afgánem a v roce 1978 jsme se i my stali majiteli tohoto nádherného psa, se kterým jsme se zúčastnili několika výstav, ale hlavně jsme jezdili na dostihy chrtů.

Ač je to neuvěřitelné, s afgány žiji již přes čtyřicet let a nikdy jsem netoužila je vyměnit za jiné plemeno, a ani bych je nikdy nevyměnila. Jsou mojí rodinou. Vím, co od nich mohu čekat, a také vím, jak moc dokáží milovat. Ano, za ta léta už s námi žilo hodně pejsků a hodně pejsků nás už opustilo, i když stále doufám, že se třeba jednou shledáme, vím, že na ně nikdy nezapomenu a ani nepřestanu myslet.

Ta krása, ta dokonalost, ta svoboda… To je afgán!

Za ta léta jistě prošla vaším životem řada výjimečných jedinců, pokuste se zavzpomínat na některé, kteří ve vašem srdci zanechali mimořádnou stopu…

Když zemřel náš první pes Ikamar, psal se rok 1989, zemřel přesně v den sametové revoluce, bylo mu jedenáct let. Dva roky po jeho odchodu jsme byli bez psa a byly to neskutečně dlouhé dva roky. Až jsem se konečně dočkala a v roce 1991 jsem si místo zlatého pejska s maskou, vezla domu bílou oyster fenečku. Byla to neskutečně křehká milovaná holčička. Měla ale trochu zdravotní problémy a nechtěla vůbec jíst, a proto jsme jí do roka pořídili kamarádku – černou a udatnou fenku Ghaju. Život s nimi byl úžasný a holky se milovaly, jedna byla jemná princezna a druhá by za vás položila život a dala svoje srdce, tak dokázala Gája milovat.

Afgáni jsou mojí rodinou!

A když se narodila Kimi, a uviděl ji můj táta, řekl, že tu si necháme, že ta má nejdelší řasy. Neskutečně mě to rozesmálo a dodnes na to vzpomínám s úsměvem na tváři. Kimi u nás skutečně zůstala a byla tím nejhodnějším afgánem, jakého jsme kdy měli, a také tím nejkrásnějším. Kimi, tedy celým jménem Cameron Diaz van de Robega je Interšampionkou, ale také splnila podmínky pro udělení titulu „Mezinárodní šampion pro krásu a výkon“. Ano, ona opravdu dokázala skloubit dohromady výstavy a dostihy, kde běhala jak na dráze, tak i coursing. Měla svoji o dva roky starší poloviční sestřičku a tyhle dvě holky byly partnerkami nejen doma, ale právě i na dostizích. Blondie Bella van de Robega je Mistrem ČR právě na dostihové dráze.

Jestliže afgán uvidí zajíce (srnku) a vystartuje, v tu ránu se stane hluchým a vám nezbývá nic jiného, než jenom čekat na místě, odkud utekl, ovšem čekat tam můžete i několik hodin!

Čemu všemu jste se tedy společně věnovaly?

Afgáni jsou mojí rodinou!

S holkama jsem jezdila, co to šlo na dostihy, coursing nebo tréninkové běhy, pokud se konaly. Doma jsme chodily na dlouhé procházky a dost často jsem holky pouštěla i na volno, pokud to bylo jen trochu  možné... Někdy se mi také bohužel stalo, že se to nevyplatilo a po takové procházce jsem měla pak tři hodiny co dělat, než jsem srst alespoň trochu dostala do původního stavu poté, co utekly a proběhly lesem, křovím a někdy třeba i oranicí. No, ale to už k životu s afgánem patří. Určitě bych ale nedoporučovala pouštět je na volno, a když tak opravdu jen v případě, že jste si jistí, že se nemůže nic stát, a že máte se svým psem silné pouto. Nejde totiž opravdu pustit z vodítka každého a nelze to ani moc doporučit. Jestliže afgán uvidí zajíce (srnku) a vystartuje, v tu ránu se stane hluchým a vám nezbývá nic jiného, než jenom čekat na místě, odkud utekl, ovšem čekat tam můžete i několik hodin. Tady musím uvést, že afgáni mají opravdu výbornou orientaci.

Jak často jste trénovaly a co je podle vás na dráze nejvhodnější nebo nejlepší motivací pro agfána?

Afgáni jsou mojí rodinou!

Jak jsem se již zmínila, chodila jsem s holkama na tréninky, pokud zrovna byly vypsané, ale to se bohužel tehdy opravdu nestávalo moc často. Dostihový sport se hodně změnil. V osmdesátých a devadesátých letech bylo na dostizích třeba i více než třicet afgánů a běhalo se skoro každý týden. Ovšem v době, kdy jezdily moje holky, jsme byly rády, když se nás sešlo třeba jen šest a mohlo se běžet dvakrát do měsíce. Je to škoda, že dostihový sport v tomto tak upadl. Nejkrásnějším chrtem v běhu na dráze, je totiž právě afgán, a přesto je ho tak málo vidět. Afgáni toto miluji, milují běhat a závodit, mají to přeci v krvi a my, kteří je máme po boku, jim to proto bohužel můžeme tak málo dopřát, aby zažili tuto svou svobodu a touhu po volnosti, kterou cítí právě na dostihové dráze. Krásné byly i dostihy s proutěnkami, ale to již zaniklo úplně.

Změnil se psí dostihový sport ještě nějak jinak od dob vašich začátků až po dnešní dny?

Afgáni jsou mojí rodinou!

Dříve mohl afgán také běhat za opravdovou návnadou (stažená kůže z králíka) a to se dnes již nesmí.  Chrti tedy většinou běhají pouze za střapcem (rozstříhaný igelit). Afgánúm toto celkem nevadí, běhají opravdu rádi za čímkoliv, co se hýbe. Některým plemenům chrtů však toto omezení opravdu vadí a mohou i odmítat pracovat. Můžete zkusit na provázek přivázat kousek bílého hadru, igelitu a vyzkoušet to táhnout před psem, zda bude mít zájem chytnout, a zda by ho tento sport bavil.

Afgána je nejlepší zvykat odmalička na dostihovou dráhu a dostihové boxy. Pokud z nich má totiž jednou startovat, nesmí se jich bát a cítit v nich úzkost. Nejlépe je psa již cca od půl roku zvykat procházet otevřeným boxem, a pokud toto zvládne, může se zkusit box zavřít a otevřít, aby si zvykl, že to dělá hluk, ale nijak to neublíží. Běžet na dráze lze zkusit již třeba v půl roce, ale jen rovinku, naopak s celým oválem (zatáčky) by měl pes začít až od osmnácti měsíců, tedy v době, kdy má již zpevněné kosti.

Jdou vůbec nějak rozumně skloubit kynologické aktivity s výstavnictvím, nebo třeba i s výlety do přírody, tedy hlavně co se kondice srsti a péče o ni týče?

Afgáni jsou mojí rodinou!

Určitě jsou skloubit dohromady výstavy a popřípadě dostihový sport, jen vše vyžaduje určitou péči o srst psa. S afgánem můžete dělat téměř cokoliv, ale samozřejmě není to pes vhodný na daleké túry do terénu a na procházky lesem. Jinak stejně jako existují pro psy návleky na uši na jídlo, aby si při něm neušpinili a neokousali srst, existují i speciální návleky na nohy nebo celé pláštěnky do deště nebo sněhu. Tyto oblečky ochrání srst, ale zároveň se srst pod oblečkem zacuchá a na toto chce myslet. Dáváme-li tedy pejskovi obleček, musíme ho o to dříve vykoupat a vyčesat. A vždy také záleží na tom, jak vy sami celkově zvládáte péči o afgána a jak krásného ho chcete mít.

A v souvislosti s tím mne napadá hned další otázka, a tou je prevence proti blechám a klíšťatům. Asi nelze používat úplně cokoliv, mám pravdu?

Afgáni jsou mojí rodinou!

Při ošetření afgánů proti vnějším parazitům se mě nejvíce osvědčily obojky, které lze před koupaním psa sundat a poté zase nasadit. V současné době je možné také použít tablety, ovšem jen po dohodě s veterinářem (pozor afgáni mohou být citlivější na různé léky). Spot-on je méně vhodný, protože měsíční účinek se může narušit koupáním psa, což se provádí každých čtrnáct dní.

S krásou a kvalitou srsti jde ovšem ruku v ruce i vhodná strava. Co říká v tomto ohledu vaše osobní zkušenost a který druh krmení sama preferujete?

Afgáni jsou mojí rodinou!

Krmení je další otázkou. Chceme-li mít krásnou a kvalitní srst a zdravého psa, je nejlepší přirozená strava. Proto my krmíme naše psy masem. Co vím, tak i ostatní chovatelé včetně těch v zahraničí dávají rovněž přednost masu. Nejlepší je maso hovězí, koňské, krůtí nebo kuřecí. Všem budoucím majitelům dávám náš jídelníček a samozřejmě jim doporučuji krmit masem. Je však jen na nich, kterou cestou se vydají, zda tou pohodlnější nebo tou o trochu pracnější, ale zdravější.

Jak je na tom vůbec afgánský chrt se zdravím a kolika let se průměrně dožívá?

Afgáni jsou mojí rodinou!

Afgánský chrt se v průměru dožívá dvanácti let, fenky většinou o něco více než pejsci. Měla jsem fenku, která ještě skoro ve dvanácti letech dokázala běžet tréninkový běh na dráze a v patnácti letech absolvovala svoji poslední výstavu. Mohu říct, že afgáni jsou zdravým plemenem, které netrpí na žádné dědičné choroby. U fen se pochopitelně mohou objevit nádory na mléčné žláze.

Řekla bych, že máme opravdu krásné afgánské chrty, což je vidět na výstavách u nás i v zahraničí, kde je hodně českých psů velmi úspěšných!

Kam jsme se u nás v Čechách dostali za těch dvacet let, co se sama v aktivním chovu pohybujete? Co je podle vás nyní lepší, horší nebo by bylo dobré ještě změnit?

Afgáni jsou mojí rodinou!

Před třiceti lety nebyl chov afgánů na takové úrovni, jako je tomu teď. Velkou zásluhu na tom mělo samozřejmě otevření hranic a možnost cestování a krytí venku a také kvalitní kosmetika, která velmi usnadňuje péči o srst. Mnoho lidí již také ví, jak má o afgána správně pečovat. Za tu dobu se situace v českém chovu opravdu hodně změnila. Řekla bych, že máme opravdu krásné afgánské chrty, což je vidět na výstavách u nás i v zahraničí, kde je hodně českých psů velmi úspěšných. Je radost, když člověk vidí krásné a upravené psy a lidi kolem, kteří je mají rádi a opravdu se jim věnují. Jen je trochu škoda, že je dnes afgánských chrtů poměrně málo, a že není tolik nadšených lidí pro společné akce, jako to bývalo, když jsem byla malá. Organizovaly se víkendy spojené s dostihy a grilovaním, kde se pejsci parádně vyběhali a lidé si krásně popovídali o svém společném koníčku.

Vy máte v současné době doma dva pejsky a dvě fenky, prozraďte mi, jak spolu ve smečce navzájem vycházejí?

Mohu říct, že společně vycházejí skvěle, jsou smečka, jsou rodina a drží pohromadě. Mnozí lidé si mohou myslet, že mazlivější jsou fenky, ale není tomu tak. Samozřejmě každý jedinec je jiný, ale pokud by si chtěl někdo pořídit fenku jen s ohledem na to, že je mazlivější, tak tomu tak není. Pes je oproti feně mnohem stálejší v povaze a mnohem více závislý na člověku. 

Myslíte si, že afgán může být v rodině spokojený i jako jedináček, nebo je spíš šťastnější po boku dalšího čtyřnohého kamaráda?

Jsou opravdu šťastní, pokud mohou žít ve smečce. Zvažuje-li tedy někdo, že by pořídil chrtovi kamaráda, tak bude určitě mnohem spokojenější, bude-li mít po svém boku svého chrtího parťáka. Je to opravdu zvláštní, ale chrti se mezi sebou prostě poznají a mají vždy radost, když jen vidí jiného chrta.

Afgán stejně tak jako miluje pohyb, miluje i lenošení na gauči!

Co byste na závěr vzkázala novým potencionálním majitelům, kteří o afgánském chrtovi zatím jen uvažují?

Afgáni jsou mojí rodinou!

Pokud někdo touží po afgánovi již dlouho nebo se mu prostě jen líbí a zvažuje jeho pořízení, mohu tohoto psa prostě jen doporučit. Ano, opravdu je více náročný na pohyb, ale neznamená to, že s ním každý den budete muset být šest hodin venku. Afgán stejně tak jako miluje pohyb, miluje i lenošení na gauči. Je to pohodář, a pokud zrovna nevidí zajíce, kočku či srnku, dá se říci, že je to i lenoch. Máte-li tedy k dispozici zahradu, pejskovi stačí jedna delší procházka (on na zahradě stejně bude jen tehdy, když tam budete s ním). Pokud nemáte zahradu, jsou vhodné čtyři procházky denně, z toho jedna delší. A ano, je to plemeno, kde budete muset zajistit pravidlenou péči o srst, ale odměnou vám bude ten nejkrásnější pes s milující mazlivou povahou, kterého, když jednou poznáte, již nikdy nebudete chtít vyměnit.

Moc děkuji za pěkný rozhovor.

 

Foto: archiv Romany Hřebejkové, Markéta Sousedíková

Kam dál ...