Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Dovedete si po svém boku představit sympatického tollera? A měli byste chuť zapojit se do loveckého výcviku nebo do jiné činnosti vhodné pro retrívra? Nebo už se myslivosti věnujete a uvažujete o změně plemene? Pak si určitě nezapomeňte přečíst následující poutavý rozhovor a třeba budete mít jasno ihned!


Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

„Toller potřebuje interakci se svým člověkem. Je jedno, jakou práci pro něj bude vykonávat, jestli to bude lovečina, agility, frisbee, nosework, obedience nebo alespoň chození po horách, na tom opravdu nezáleží. Nějakou práci by ale toller měl mít, jednak nebude mít čas vymýšlet si svou vlastní zábavu a pak společná činnost dá vašemu vztahu úplně jinou podobu. Takovou, o jaké se vám ani nesnilo!“ říká Petra Pešková, která se se svými dvěma tollerkami aktivně věnuje především lovecké kynologii. Pojďme se tedy společně s ní vypravit nejen do honitby, ale i třeba na parkúr agility a dozvědět se spoustu užitečných informací o tomto úžasném plemeni.

Petro, vás psi provázeli vlastně už od dětství. Jaká plemena tedy doposud prošla vaším životem?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Ano, je to tak, k desátým narozeninám jsem dostala svého vytouženého prvního psa, byl to jezevčík bez PP Pajda. Mamka chovala novofundlandské psy, kteří se mi hodně líbili, ale vadilo mi na nich, že si někdy v květnu zalezli do stínu a vylezli z něj až v září a já chtěla něco přeci jen akčnějšího. No, a tak jako úplně první pes do mé vlastní domácnosti přišel žlutý labrador s PP Snow Ball Bohemia Bras (Badík), který se u nás dožil úctyhodných sedmnácti let. Následovala žlutá labradorka s PP Protector of Luck Bohemia Bras (Lucky), které bude v lednu 2022 krásných patnáct let. Vzhledem k tomu, že má dcera rovněž tíhne ke kynologii, tak do našeho života vstoupila i fenka kavalír King Charles španěla s PP Niky Zaječická Horka, která nás bohužel opustila letos na jaře ve svých jedenácti letech. Společnost nám teď dělají kromě labradorky Lucky ještě dvě tollerky – Iduška a Armínka.

Proč jste se nakonec rozhodla pro temperamentní tollery?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Jak jsem poznamenala už výše, chtěla jsem nějakého akčnějšího psa. Já jsem poměrně dost aktivní člověk, baví mě spousta věcí a ráda je dělám se psem, takže jsem k sobě potřebovala plemeno, které by to se mnou všechno vydrželo a bavilo by ho to také. Labradoři jsou skvělí psi, já mám ráda typické klasické labradory, a mám kromě lovecké práce ráda ještě agility, což bohužel pro labrouše není úplně vhodným sportem, respektive je, ale na nějaké hodně rekreační úrovni (nižší překážky, pomalejší rychlost atd.). No, a mě lákalo zkusit agility na oficiální úrovni. Vzhledem k tomu, že mě těší i lovecká práce retrívrů, chtěla jsem obě věci nějak propojit a tak bylo jasné, že budu dalšího psa vybírat opět mezi retrívry. Chvilku jsem přemýšlela nad flat coated retrívrem. Pak ale můj zrak padl na plemeno NSDTR, kdy v jednom kynologickém časopise vyšel jeho medailonek, já si ho přečetla a věděla jsem, že tohle bude přesně ono. Přečetla si ho i má mamka a asi četla nějaký jiný článek, protože mě zrazovala, že to bude dřina a hrůza, že je to liška s vlastní hlavou a že se z toho zblázním. Podobný názor měly i cvičitelky na našem cvičáku, jenže já mám ráda výzvy, takže bylo rozhodnuto!

V současné době vám dělají milou společnost dvě fenky. Mohla byste nás s nimi blíže seznámit?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Máme sedmiletou fenku Idu (Absolut First Ida Garonera) a její čtyřletou dceru Armínu (Armína z Váhy). Na Idunku jsem narazila vlastně náhodou na doporučení jiné chovatelky, když jsem hledala své první štěňátko. Narodila se jako úplně první miminko v tehdy začínající chovatelské stanici Garonera a já jsem dodnes vděčná chovatelce, že mi ji svěřila do péče. Idunka nemá úplně jednoduchou povahu, je to můj zrzavý stín a pes jednoho pána. Má mě, a to jí na celém světě stačí, ke štěstí nepotřebuje jiné lidi a ani jiné psy, jen mě a práci. Bere všechno strašně vážně a udělá cokoliv, abych byla spokojená. Je to velká citlivka, nesnese žádný nátlak ani dril, nejlépe se učí hrou a pozitivní motivací. Ze začátku velmi špatně snášela i korekce při výcviku, ale to jsme již odbouraly a z jednoho „Ne“ už se svět nehroutí.  Je to taková moje paní Hujerová, nerada dělá chyby a občas mívá svoje „bubáky“ – tedy situace, které se jí z nějakého důvodu nelíbí a dokáží ji psychicky hodně potrápit. Jenže její touha a vůle pracovat je tak silná, že obvykle bubáka přepere a ač je zjevně v psychické nepohodě, práci prostě udělá! To na ní opravdu miluji a obdivuji a má to pro mě hodně velký význam!

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Armínka je úplně prvním štěňátkem, které se kdy narodilo v mé chovatelské stanici. V prvním vrhu se narodily dvě fenky, věděla jsem, že jedna zůstane doma a že si ji vybere dcera, která s ní bude nejvíc pracovat. V den, kdy se Armínka narodila, byla dcera zrovna na táboře a jakmile jsem jí poslala první fotku prvního štěňátka, okamžitě mi přišla zpátky odpověď, že to je ona, ta že zůstane doma! Moje chabé námitky, že takto se štěňátko přece nemůže vybírat, naprosto nebyly brány v potaz. Musím ale uznat, že to byl dobrý výběr. Armínka je úplně jiná než Ida, řekla bych, že její povaha je tak nějak více tolleří. Je to takové naše sluníčko a kašpárek, má ráda, když se lidé smějí a ráda toho bývá příčinou, je to prostě takový tajtrdlík pro cirkus zrozený. Občas doma nechápeme, jak jsme mohli žít bez ní. Jak už jsem psala výše, Armínka je vlastně psem mé dcery, ta s ní běhá agility a učí ji různé triky. Já s ní dělám pouze lovecký výcvik. Stává se, že přijedu ze zkoušek a říkám dceři: „To jsem ani nevěděla, že Armína už umí panáčka!“ Dcera se jen chytne za hlavu a zeptá se mě, kdy mi ho ukazovala? No, naštěstí jen při nástupu, když se dlouho nic nedělo. V práci je Armínka hodně urputná, jen tak se nevzdává, je skvěle ovladatelná a moc hezky spolupracuje s psovodem, jen občas do svých výkonů zařadí nějakou tu komickou vložku.

Nova Scotia Duck Tolling retrívr rozhodně potřebuje nějak zaměstnat. Kterým aktivitám se s nimi tedy věnujete vy?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

My se věnujeme především loveckému výcviku a lovecké práci, jak té klasické všeobecně retrívří, tak i tolling testům, což je zkušební řád určený přímo pro tollery. Dále obě fenky běhají agility. Teď už vlastně jen mladší Armína, Ida měla v osmi měsících ošklivě zlomenou přední nohu, což se na ní posední dobou začíná bohužel s postupujícím věkem projevovat, takže agility už nějakou dobu neběhá, ale začaly jsme s noseworkem, tak uvidíme, jak nás to bude bavit. Obě holky se mnou chodí běhat (na volno, netahají), hodně se touláme přírodou, baví nás geocaching – Ida se sama naučila hledat kešky, takže na mě už toho obvykle moc nezbude, no a občas si střihneme nějakou tu výstavu, aby se neřeklo.

Retrívři jsou přinašeči, jejich přirozená práce je prací po výstřelu!

Retrívři jsou samozřejmě především přinašeči. Mohla byste nám tedy více přiblížit jejich uplatnění v rámci lovecké kynologie?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Přesně tak, retrívři jsou přinašeči, jejich přirozená práce je prací po výstřelu. Používají se především při lovu drobné zvěře (bažanti, kachny, případně králíci či zajíci). Musí dohledat a přinést jak mrtvou, tak i poraněnou zvěř, a to jak ze souše, tak i z vody. Vzhledem k tomu, že jsou u nás zařazeni mezi slídiče, mají ve zkušebním řádu i slídící disciplíny, kdy mají zvěř nalézt a vyhnat ji před střelce. Zároveň mohou pracovat i jako barváři, kdy sledují na pobarvené stopě postřelenou spárkatou nebo černou zvěř a dovedou k ní svého psovoda. Nicméně jejich dominantou je opravdu hlavně přinášení. V zahraničí často pracují na trialech ve společnosti slídičů, kteří mají za úkol zvěř nalézt a vyhnat před střelce a retrívři ji následně po jejím ulovení přinášejí svému vůdci. U tollerů je to trošičku jinak, ti původně nikdy nepracovali jinak než v týmu jeden lovec a jeden pes, a kromě dohledání a přinášení střelené zvěře je jejich hlavním úkolem i její nalákání ke střelci. To je právě součástí tolling testů – zkoušek přímo určených pro tollery, ale to se zase dočtete v jiném rozhovoru.

Jak probíhá takový kachní nebo bažantí hon?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Kachních a bažantích honů je vícero druhů. My pracujeme především na tzv. poplatkových honech, které se pořádají pro střelecké hosty, často ze zahraničí, kteří sem obvykle přijíždějí bez vlastních psů. Vzhledem k tomu, že je zákonem stanoveno, že na každého střelce na honu musí být přítomen určitý počet psů, přichází na řadu pomoc psovodů s vycvičenými loveckými psy, tedy na nás. Na těchto honech stojí střelci na určeném místě a zvěř jim na dostřel vyhánějí honci. Naším úkolem jakožto psovodů je moc se tam střelcům nemotat a ta pravá chvíle pro nás přichází až po skončení leče. Psi musí prohledat terén, dohledat a přinést veškerou střelenou zvěř, a to hlavně zvěř postřelenou, u které jinak hrozí, že se někde ukryje a její utrpení bude delší, než je nezbytně nutné. Zjednodušeně řečeno psi musí prohledat veškerý terén, kam se člověk nedostane, tedy roští, trní, rákosí, příkré svahy, vodní plochy, močály a bažiny. Při tom musí být maximálně ovladatelní, kdy například prohledávají pouze vytyčený prostor, ze kterého nesmí vybíhat, aby neplašili další zvěř. Nesmí pronásledovat zdravou zvěř a zvěř, která není předmětem honu (například srnčí). Psi musí být nekonfliktní, pokud se sejdou nad jedním kusem, nesmí vznikat žádné potyčky. Po celou dobu honu musí být absolutně tiší, aby nerušili ostatní zvěř a střelce. Úkolem psovodů a psů je dohledat, pokud možno, veškerou střelenou zvěř, aby, když už musela zemřít, nezemřela nadarmo. Přesně v duchu starých mysliveckých tradic.

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Kachny se dají lovit i na tahu, který probíhá v lovecké sezóně cca hodinu před a hodinu po západu (nebo východu) slunce. Možná jste si někdy všimli, že kachny z večera přelétávají ve skupinkách z rybníku na rybník… Tady jsou úkoly psa vlastně stejné jako na poplatkovém honu pouze v daleko menším měřítku, na tahu se nikdy nestřelí tolik kachen.

No, a posledním druhem je klasický malý hon na drobnou zvěř, kdy se střelci pohybují krajinou v rojnici, případně obestoupí leč a psům ke všem výše uvedeným úkolům přibude ještě jeden, a to prohledat prostor před střelci, nalézt a zvednout zvěř – tzv. slídění.

Důležité je hned na začátku nácviku aportu naučit psa podávat všechno přímo do ruky, předejdete tak případnému následnému plivání aportů pod nohy!

Je tedy jasné, že práce vašich psů stojí zejména na dokonalém aportování. Je třeba v tomto ohledu začít nějak speciálně připravovat už malé štěně?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Nemyslím si, že je potřeba nějaká speciální příprava, retrívři obecně se rodí se silnou vlohou k aportování, z naší strany je spíše potřeba ji jen podpořit, vytvarovat k obrazu svému a nic nezkazit. Asi nejlepší je rozložit si aport na více cviků (klidy, držení aportu, podávání aportu, samotné přinášení, předsedání s aportem), cvičit každý zvlášť a jednoho krásného dne je jen složit dohromady. Důležité je hned na začátku naučit psa podávat všechno přímo do ruky, předejdete tak případnému následnému plivání aportů pod nohy. Určitě doporučuji tollera učit aport spíše hravou formou, nikoliv parforsní, i když určité, ne tak nátlakové prvky, se dají také využít. Možná to bude trvat trochu déle a možná bude ta hravost chvilku vidět, ale na konečném produktu je naprosto jasně vidět, jakou metodou byl pes naučený a komu to dělá větší potěšení.

Jednou z podmínek pro zařazení do chovu je i absolvování zkoušky Ověření vlohových vlastností retrívrů (OVVR) nebo Zkoušky vloh retrívrů (ZV). Co si pod tím máme představit?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Ano, přesně tak, jednou z podmínek uchovnění retrívra je složení OVVR nebo nějaké jiné, vyšší lovecké zkoušky, jejímž obsahem je aport. Nemusí to být jen zkouška vloh, ale například již přímo zkouška s loveckou upotřebitelností, tedy třeba podzimní zkoušky nebo zkoušky z vodní práce. Určitě je ale lepší začít se štěňátkem pěkně od začátku a zvykat ho na zkouškovou atmosféru, nakonec i sehrávání týmu psovod – pes je velmi důležité, takže doporučuji projít si s pejskem pěkně všechny zkoušky od začátku. Ověření vlohových vlastností retrívrů není vlastně zkouškou jako takovou, je to spíše bonitace. Pes tu prokazuje pouze to, že disponuje vlohami typickými pro retrívra a není pro ni nutné, aby byl na nějakém vyšším stupni vycvičenosti, stačí vlohy a základy aportu. Zkoušku může absolvovat pes půlroční a starší. Přezkušuje se tu jeho povaha – zda není bázlivý nebo agresivní vůči ostatním lidem nebo psům, dále se zkouší reakce psa na výstřel – což je celkem podstatná věc, lovecký pes se nesmí bát výstřelu. Dále se zkouší to, zda pes umí a používá nos, což je pro loveckého psa také důležitou záležitostí, protože dobrý nos dělá dobrého loveckého psa.

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Nos se zkouší tak, že se v porostu schová bažant, kachna nebo jelení spárek a pes se do prostoru pustí hledat. Stačí, že prokáže, že nos používá a umí s ním pracovat, nemusí schovanou zvěř přinést, a dokonce ji ani nemusí najít, prokazuje opravdu jen práci nosem. Dále pes musí prokázat, že umí chodit u nohy na vodítku i bez vodítka – tato disciplína už samozřejmě vyžaduje nějakou přípravu. A poslední prokazovanou vlohou je aport, a to jak na suchu, tak z vody. Tady je potřeba, aby pes přinesl aport psovodovi do ruky, nemusí s ním předsedat, tato disciplína také vyžaduje už nějaký základní výcvik. Obecně ale platí, že pokud pes nemá nějakou výraznou povahovou vadu nebo nějaký velký problém s aportem, pak pro něj OVVR nebývají žádným problémem. Psovod se může rozhodnout, zda bude jeho pes přinášet zvěř nebo dummy (aport nahrazující zvěř) a zda bude pes nosit vlastní aport nebo ten, který bude k dispozici. Podmínkou je pouze to, že aport musí vážit 500 g.

Zkoušky vloh obsahují více méně podobné disciplíny jako OVVR (dohledávka, aport na suchu, aport z vody, chůze u nohy), akorát zde pes pracuje už jen se zvěří. Na dohledávce už musí pes zvěř najít i přinést, chůze u nohy se provádí buď na vodítku, nebo bez vodítka a oba přezkušované aporty jsou už s výstřelem. (Na OVVR se reakce na výstřel zkouší zvlášť).

Ani jedna zkouška (OVVR a ZV) ale ještě není pro loveckou upotřebitelnost, to znamená, že její složení neopravňuje psa k práci na honech.

Majitelé ale mohou se svými psy dle zkušebního řádu ČMMJ skládat i řadu dalších zkoušek, mám pravdu?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Ano, mohou. Lovecké zkoušky lze skládat buď klubové – ty pořádají oba dva chovatelské kluby, které u nás zastřešují chov retrívrů (Retriever klub a Klub chovatelů loveckých slídičů) nebo zkoušky pod OMS (Okresní myslivecký spolek). Disciplíny na klubových nebo OMS zkouškách se mohou mírně lišit, na obou typech lze však získat LUP (Loveckou upotřebitelnost – oprávnění psa k práci na honech), na zkouškách pod OMS se neudělují pracovní tituly (CACT). My skládáme zkoušky klubové, tam můžete se svým retrívrem složit Zkoušku vloh (KZV), Zkoušku z vodní práce (KZVP), Podzimní zkoušky (KPZ), Lesní zkoušky (KLZ), Speciální zkoušku retrieverů (KSZR), Zkoušky přinášení retrieverů (KZPR), Všestranné zkoušky přinášení retrieverů (KVZPR), případně národní nebo mezinárodní field trial retrieverů (NFTR, MFTR) či barvářské zkoušky loveckých slídičů (BZ).

Osobně jsem se nesetkala s případem, že by pes ověnčený zkouškovými tituly nebyl schopen pracovat v praxi. Práci přinašeče lze totiž na zkouškách celkem věrohodně nasimulovat, většina disciplín skutečně vychází z praxe!

Jednou věcí je však skládání zkoušek a druhou potom praktické nasazení v honitbě. Lze obojí bez problémů kombinovat?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Aby se lovečtí psi mohli používat v praxi, musí složit zkoušku lovecké upotřebitelnosti (LUP), bez ní na hon nesmí. Jsou to tedy zkoušky přímo pro praxi. Já osobně jsem se nesetkala s případem, že by pes ověnčený zkouškovými tituly nebyl schopen pracovat v praxi. Ale myslím si, že je to dáno hlavně druhem práce retrívrů, práci přinašeče lze na zkouškách celkem věrohodně nasimulovat, většina disciplín skutečně vychází z praxe. Pravdou je, že na prvních honech mohou být psi rozpačití, nevědí si třeba úplně rady s postřelenou zvěří, ale to je normální, na žádné naší zkoušce pes nepřijde do styku s živou zvěří, k tomu dojde vždy až na honu, z tohoto pohledu budou zkoušky vždycky jiné než praxe. S tím se ale počítá a je dobrým zvykem, pokud jdete poprvé na hon, požádat zkušenějšího kolegu, aby vám tzv. „kryl záda“. Práce se totiž musí odvést tak jako tak, a pokud si váš pes neporadí v nové situaci, měli byste mít v záloze zkušeného psa, který celou situaci vyřeší. Není to vůbec žádná ostuda a nováček se jistě brzy vžije do své nové role. Umím si ale tento problém představit u norníků nebo honičů. Tam zkoušky tak, jak jsou nastavené v současnosti (bezkontaktní norování, divočák v obůrce), nemohou psa zcela připravit na to, co ho skutečně čeká a že tam opravdu půjde o život. Tady asi mohou psi častěji selhat, případně se je majitelé vůbec neodváží na hon vzít.

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Já mám naopak tu zkušenost, že psi používaní v praxi pak mají problém vrátit se zpět do zkouškového módu. V praxi se totiž nevyžaduje tak striktní dodržování pravidel jako na zkoušce, vládne tam všeobecné lovecké vzrušení a dobré mravy se mohou vytratit do nenávratna. Půjdete-li po honu na zkoušku, možná zjistíte, že perfektní klidy vašeho psa jsou ty tam, pro zvěř si vybíhá, kdy uzná za vhodné, studenou zvěř nechává ležet a hledá zvěř teplou nebo ještě živou. Na honech se totiž dobře kazí psi. Já osobně vezmu psa poprvé na hon, až když mám jistotu, že je pro to psychicky zralý a že si u něj nic nezkazím. Posílám ho ze začátku jen pro konkrétní aporty a hlídám si ho, aby se nevymkl kontrole. Časem zkušený pes přesně pozná, zda je na honu nebo na zkoušce a bude vědět, co se od něj kde očekává. Stejně ale i sebelepší zkouškový matador potřebuje po období honů trošku vrátit zpět do formy na zkouškovou sezónu.

Zkušený pes časem přesně pozná, zda je na honu nebo na zkoušce a bude vědět, co se od něj kde očekává!

Ke které činnosti, kromě norování pochopitelně, se v rámci myslivosti tolller naopak vůbec nehodí?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Tak norování to opravdu není, obecně se toller nehodí nikam, kde je potřeba tzv. ostrost. Tu postrádá většina retrívrů, takže i kdyby toller na krásně vlezl do nory za liškou nebo za jezevcem, stejně by nevěděl co s nimi. Určitě se také nehodí na naháňky na černou zvěř, velikostní limit 50 cm v kohoutku obvykle splňuje, ale postrádá tvrdost, se kterou psi na naháňkách zastavují černou zvěř nebo ji obracejí proti lovcům. Toller bude spokojený především na honech na drobnou zvěř a znám i tollery, kteří odvádějí skvělou práci při dosledech poraněné spárkaté nebo černé zvěře (tzv. barvách).

Určitě se v terénu potkáváte i s dalšími z retrívrů. Jak si tedy tento sympatický zrzek stojí v „konkurenci“ s nimi?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Mám srovnání hlavně s goldeny a labradory, s těmi jsme na honech nejčastěji, teď nemám na mysli trailové psy, ty v praxi téměř nepotkáváme. Práci labradora mohu porovnat i z vlastní zkušenosti – labradorku mám také lovecky vedenou. Někteří labradoři mívají sklon k tzv. tvrdé mordě, kdy mohou zvěř mačkat, s tím se u tollera nesetkáte. Tolleří práce v terénu bude určitě rychlejší, dobrý toller je totiž opravdu rychlý. Toller je nejmenším z retrívrů, a to může být jeho výhodou, ale i nevýhodou. Pokud narazíte na husté a neprostupné rákosí, kterým je třeba se opravdu proklestit, pak budou mít větší výhodu labradoři a goldeni s širšími hrudníky a větší silou. Pokud bude rákosí propletené z vrchu a bude třeba pod ním prokličkovat, bude mít výhodu menší toller. Tolleři jsou také ochotnější pracovat ve větších vzdálenostech od psovoda. Limitující může být jejich velikost při přinášení opravdu velikého kusu. Např. zajíc nebo husa. Pokud to v psovi je, tak vždycky přinese, otázkou ale je jak a jak rychle. Vzhledem k tomu, že těžký kus nezvedne, spíše ho k vám přitáhne a pokud bude bahno, bude to podle toho vypadat. Může mít také větší problém ve vysoké trávě, kdy při handlingu vy nevidíte psa a on vás. Hůře tak může vidět i padající zvěř. Ale toller je poměrně samostatný pes a většinou si s takovou to situací poradí po svém. Už se mi stalo, že na honu zaběhl postřelený bažant do odpadní roury a poslána pro něj byla moje fena, protože byla na honu nejmenší. Takže všechno má svá pro a proti.

A co retrívři obecně versus ostatní lovecká plemena? Dá se to vůbec nějak, co se práce týče, porovnat?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Porovnat asi není ten správný termín. Každý lovecký pes byl vyšlechtěný pro jinou práci a je dobré, když je na honu více psů více plemen, protože tam vznikají různé situace, které vyžadují různé specialisty. Například retrívr obecně není tak „dalekonosný“ pes jako ohař. Ohař je schopný pracovat stovky metrů od svého pána, retrívr se bude držet spíše u vás. Zvěř, kterou ohař ve svém zběsilém letu snadno přeběhne, ale retrívr v klidu dohledá a přinese. Rovněž ohař vystavující kus někde půl kilometru od páníčka za kopcem také není úplně tím pravým ořechovým. Na druhou stranu ale, pokud chcete přinést bažanta z druhého konce honitby, pro ohaře to není problém. Pokud se při honu na drobnou střelí i škodná (liška, kuna), pro ohaře to také není žádný problém. Ale u retrívra se vám zase nejspíš nestane, že uprostřed honu zapomene, že je na kachnách a pustí se vám za vyplašenou srnou nebo seletem divočáka. Retrívr je zvyklý úzce spolupracovat se svým pánem a je proto pro vás snazší nasměrovat ho tam, kam potřebujete a dovést ho na dálku k padlému kusu. Slídičům zase půjde lépe vyhánění zvěře z úkrytů. Zkrátka na honu jsou potřeba různí psí odborníci a je to tak správně.

Nemám úplně ráda představu dělení plemen na pracovní a show linie. Myslím si, že každý pes daného plemene by měl nějak vypadat, jeho exteriér by měl být plně funkční a měl by být schopen té práce, pro kterou byl vyšlechtěný!

Vy jste ale i chovatelkou tollerů a zaměřujete se především na pracovní linie. Jde tedy vůbec skloubit chov a výkon dohromady?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

No, skloubit to popravdě jde jen velmi špatně. Pokud to totiž s prací u své fenky myslíte opravdu vážně, pak je pro vás každé krytí a každý odchov štěňat půlroční „ztrátou“ času. Pokud chcete krýt, tak háravou fenku nemůžete brát do práce, po nakrytí sice může teoreticky pracovat do půlky březosti, prakticky se o sebe ale březí fenky většinou bojí nebo vy se bojíte o ně a žádná pořádná práce z toho stejně nekouká. Fenka je dva měsíce březí a pak se dva měsíce stará o potomstvo. Dlouhé týdny po odchovu štěňat pak trvá, než se dostane do původní kondice. Pokud to sečtete, je vaše fenka opravdu minimálně půl roku mimo dění. A to je u psa opravdu dlouhá doba. Takže u nás platí zásada maximálně dvou vrhů za život jedné fenky. Nejdříve ve třech letech věku a nejpozději v šesti letech věku. Kryji jen v případě, když si chci nechat štěně pro sebe nebo pokud mám předem dostatek zájemců, a to především zájemců o práci se psem. Jinak k těm pracovním liniím, nemám úplně ráda tu představu dělení plemen na pracovní a show linie. Myslím si, že každý pes daného plemene by měl nějak vypadat, jeho exteriér by měl být plně funkční a měl by být schopen té práce, pro kterou byl vyšlechtěný. Plemeno by se nemělo nijak dál dělit. U tollerů bych viděla ideálně stejné požadavky na exteriér i na výkon, nic z toho by nemělo být upozaděno. Snažím se o to takto i u našich dvou fen, kdy, ačkoliv se věnujeme hlavně práci, i tak mají za sebou holky několik výstav Ida je nejen šampionkou práce, ale i šampionkou krásy. Armína je junior šampionkou a čekatelkou šampionátu práce i krásy.

Prozradila byste nám, zda může být tento retrívr spokojený i v rodině, kde mu nenabídnou takové pracovní vytížení jako třeba vy? Co byste případně doporučila?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Neříkám, že by každý, kdo si pořídí tollera, musel nutně celé dny lítat někde po lese a schovávat mu mrtvolky do vysoké trávy, to určitě ne. Ale tollera by si měli skutečně pořídit jen lidé, kteří mají jasnou představu, o tom, co to vlastně obnáší a kteří dají jeho životu smysl. A smysl jeho života opravdu netkví v tom, že bude zdobit velikou zahradu u rodinného domu. Naši psi mají k dispozici také ohromnou zahradu, téměř 2000 m2, a pokud na ní už jsou, většinou sedí za dveřmi a čekají, kdo jimi projde ven a bude se jim věnovat. Už malá sedmitýdenní štěňata dělají to samé. Toller potřebuje interakci se svým člověkem. Je jedno, jakou práci pro něj bude vykonávat, jestli to bude lovečina, agility, frisbee, nosework, obedience nebo alespoň chození po horách, na tom opravdu nezáleží. Nějakou práci by ale toller měl mít, jednak nebude mít čas vymýšlet si svou vlastní zábavu a pak společná činnost dá vašemu vztahu úplně jinou podobu. Takovou, o jaké se vám ani nesnilo!

Ideálním majitelem tollera je pro mě šestnáctiletá slečna s klikrem, která už má nějakou zkušenost se psy a která pracuje s pozitivní motivací, to bývají nejlepší týmy!

Chtěla byste ještě závěrem něco vzkázat našim čtenářům nebo potencionálním zájemcům o toto plemeno?

Toller je víc než jen skvělý lovecký pes!

Závěrem ještě jedno malé zamyšlení, zda tollera do české honitby ano, či ne. Nejsem zastáncem teorie, že toller je vhodný pro všechny a pro všechno. Z mého pohledu to není úplně jednoduchý pes, a pokud se budete chtít jako začátečníci věnovat lovecké kynologii s retrívrem, pak pro vás určitě bude vhodnější volbou zlatý retrívr nebo labrador. Je třeba si uvědomit, že tito psi byli přímo vyšlechtěni pro práci v bažantnicích s ostatními psy. Toller byl naopak vyšlechtěný pro práci v týmu se svým psovodem, může být problémem naučit ho pracovat ve větší skupině ostatních psů. Není pro něj přirozené dívat se, jak ostatní psi pracují a může pak být na honu hlučný. Samozřejmě ho lze připravit pro práci v honitbě, ale vyžaduje to už poměrně dost zkušeností a znalostí. Tollera je potřeba trochu více tvarovat, než třeba goldena nebo labradora a musí se to dělat s citem, protože je to poměrně citlivka a vaše křivdy a chyby si bude dlouho pamatovat. Při výcviku nevydrží to, co ohař a měl by se cvičit hrou, není tedy vhodný pro netrpělivého myslivce, který potřebuje psa mít co nejdříve v revíru. S oblibou říkám, že toller je „holčičí“ pes právě pro přístup, jaký ve výcviku potřebuje. Ideálním majitelem tollera je pro mě šestnáctiletá slečna s klikrem, která už má nějakou zkušenost se psy a která pracuje s pozitivní motivací, to bývají nejlepší týmy! Pokud ale máte rádi výzvy a něco málo už o lovecké kynologii víte, jděte do tollera, je to to pravé ořechové!

Těšíme se někde v terénu na shledanou!

Michaela Weidnerová

 

Foto: archiv Petry Peškové

Kam dál ...