Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Jen on pro ni a ona pro něj...

Souhlasíte, že ta nejlepší přátelství vznikají mnohdy tam, kde bychom je ani nečekali? A přesně o jednom takovém velkém psím přátelství si nyní budeme povídat, protože právě tak musí každý dvojici, kterou vám nyní představíme, i vnímat. Jako nerozlučný tým...


Jen on pro ni a ona pro něj...

Při moderování jedné nejmenované kynologické akce jsem narazila na Markétu Benediktovou a jejího báječného psa Ronyho. Prostě úžasný tým, který při příchodu na plac jasně ukazoval to, o čem by pejskařina být měla. Tým, ze kterého vyzařovala, láska, radost a naprostá souhra. V tu chvíli tam nikdo jiný nebyl, jen oni dva, on pro ni a ona pro něj.

Markéto, viděla jsem vás a vašeho psa na jedné nejmenované akci pro voříšky a zde jste soutěžila mimo jiné i v soutěži s názvem „Psí šikula“. Triky, které jste s Ronym předvedli, byly pěkné, vtipné a mnohdy originální. Řekněte mi, kde berete inspiraci pro takové kousky a učí se je váš pes snadno?

Jen on pro ni a ona pro něj...

To je různé. Mnohdy kopíruji právě naše soupeře na různých voříškiádách a zkouknu, které triky mají největší oblíbenost. Nejzajímavější inspirace přišla překvapivě v hospodě s kolegy z práce. Rony předváděl své oblíbené kousky (za trochu dobroty dělá triky i s ostatními) a naši „akci“ pozoroval mladý pár odvedle. Pán jen tak ze srandy prohlásil „A teď salto!“ Dalšího půl roku jsem hledala všelijaké návody na internetu (příliš jich nebylo, ale něco se našlo). Sice stále není dokonalé, ale už jej relativně zvládáme. Později jsem již párkrát narazila na podobné vtipálky a jen s úsměvem řekla. „Tss… salto? Pohoda!“ Jinak Rony se učí neuvěřitelně rychle. Jako štěně zvládal jednodušší triky (otočky, sedni, lehni) do pěti minut. Vloni v agility dokázal slalom pokořit za necelých čtrnáct dní (do brány až po dvanáct tyček), v červnu jsme si pořídili na zahradu kladinu a začali jsme dělat sbíhané zóny, cca po deseti trénincích už zvládáme celou kladinu na poloviční výšce. Spoustě pejskům to trvá několik měsíců, některým i déle.

Rony je vaším prvním psem? Prozraďte nám něco o něm, jeho původu a také příchodu k vám. Jaká byla cesta k jeho srdci?

Jen on pro ni a ona pro něj...

Bohužel je Rony můj první pejsek. Už od malička jsem toužila, snad jako každé dítě, po pejskovi. Nechtěla jsem ale žádného pinďu! Cca v nějakých osmi letech jsem viděla pejska, který se mi moc líbil (pravděpodobně to byl kříženec) a dlouho jsem pátrala po plemenu, které by mu bylo co nejvíce podobné – flat coated retrívr. Načetla jsem si o něm snad vše, co šlo, pokreslila jsem si jím snad všechny sešity ve škole a kolem patnácti let už jsem vybírala chovatelské stanice. Bohužel rodiče byli silně proti, že bych se o něj nestarala a že je moc velký! Místo toho mi pořídili králíka – mám sice zvířátka moc ráda, ale králík a pes? To je docela rozdíl! (tím nabádám rodiče podobných dětí – péče o králíka je mnohem NUDNĚJŠÍ než péče o pejska!) Každopádně časem jsem poznala ještě jedno plemeno, které mě velmi zaujalo, a to australský ovčák! Říkala jsem si, že je to celkem dobrá varianta (borderky se mi velmi líbily, ale bála jsem se, že bych jí nedala to, co by potřebovala), ale který z těch dvou je lepší? S novým přítelem přišla i šance na pejska. U nás na vesnici jsem potkala sousedku s naprosto úžasným štěňátkem v náručí (Ronyho bratříček), a ať si prý přijdeme vybrat, že jich má devět. Pak jsem viděla na nástěnce inzerát: Štěňátka černého retrívra a australského ovčáka?!! Tohle přeci nemohla být náhoda! Při výběru byl jediný, který seděl v rohu, neštěkal, nehonil se, jen pozoroval – při každé naší návštěvě. Mě si nevšímal, s ostatními si nehrál a vypadal jako „tydýt“. Když na něj přítel ukázal, tak jsem se zhrozila! Nechtěl jít ke mně a vždy, když jsem si jej chovala, tak strašně naříkal. Pak jsem si jej odnesla domů a během pár vteřin bylo jasno. Od té doby mě neopustil. A tehdy jsem pochopila pojem „vtisknutí“.

Jaký vlastně Rony jako pes je? Co ho baví, co rád dělá? A jaké jsou jeho neduhy?

Jen on pro ni a ona pro něj...

Naprosto spolehlivý pes – přesně poznám, kdy neposlechne! Se vším se ale dá pracovat – jako malého jsme jej chtěli dát na elektrikáře (sežral všechny kabely, co našel. Žádné boty, žádné hračky pouze kabely), pak si hrál se slepičkami nebo měl rád ostatní pejsky a hrozně moc za nimi potřeboval. Pro mě největším neduhem je fakt, že si neumí hrát – ani se mnou (nebaví ho přetahování), ani s jinými pejsky. Hrozně u toho štěká a „hučí“ (něco jako vrčení, ale bohužel se to ostatním pejskům moc nelíbí) a když někoho „nestíhá“, tak ho doběhne za každou cenu a v plné rychlosti jej sestřelí. Jinak jeho dobré vlastnosti: pracovitost, ochota dělat cokoli, co si usmyslím. Je schopen pracovat i s háravými fenami! A to není kastrován. Téměř vůbec neštěká, neutíká, a když už se rozeběhne, má stále perfektní reakce na přivolání.  Jo, a má šílenou úchylku na kamínky! Čím větší, tím lepší – cihla se osvědčila jako super hračka. Dokáže si ji kutálet hodiny. Má rád děti – nechá se od nich hladit i muchlat – mohou ho tahat za ocas i za uši a on drží. Strašně ho baví běhání a hlavně skákání a vůbec všechno, u čeho jsem já – je to ohromný závislák – když může, jde se mnou i na záchod.

Znám dost psů, kteří umí různé kousky a triky, jenže u Ronyho se mi líbilo, s jakou chutí a láskou to provádí. On byl opravdu ve svém živlu – jak jej motivujete k práci?

To jste mi udělala velikou radost! Protože vím, že to umí o moc líp. Osvědčila se mi jako největší motivace cokoli, co se dá hodit – míček je ideál, ale můžu použít cokoli, co seberu – pro šišky by se roztrhal.  Na to dokonce funguje líp než na pamlsky. Největší motivací je ale pozitivní reakce páníčka – kvůli němu jsem se naučila vydávat všelijaké pazvuky, které by mohly projevovat radost.

Nemohu si odpustit otázku, která se trochu vztahuje k oné akci, na které jsme se potkaly. Jedním z triků, které měl pes předvést, bylo cokoliv souvisejícího s židlí – ve vašem podání to vypadalo tak, že ji počůral. Bylo to vtipné a myslím, že na tento skutek hned tak nikdo z přítomných nezapomene. Co to bylo za trik, jak dlouho jste to psa učila a byla to první židle, která byla tak zdárně pokropena?

Jen on pro ni a ona pro něj...

Zde byla kamenem úrazu únava a nesoustředěnost. Popletl si dva triky. Od malého štěňátka jsem ho učila dělat „potřebu“ na povel a díky tomu se mi nevenčí nikde na vesnici, ani ve městě a mám velmi malou spotřebu pytlíčků (ani jako štěně se nikdy nevyvenčil doma). Na povel se vyčůrá i několikrát za sebou. Nedávno jsem jej začala učit trik na posilování vnitřních svalů – zvedání zadních nohou, kde cílem je chůze po předních. Tento trik je ale opravdu velmi náročný a nechci na něj příliš spěchat. Chtěla jsem, aby „zvedl zadek“ a opřel se zadníma nohama o židli, aniž by použil přední nohy. Bohužel začal zvedat jen jednu.  I když jsem se v tu chvíli opravdu velmi styděla, hrozně ráda tento náš „trapas“ vyprávím všude, kde se dá. A ano, byla to úplně první a doufám, že i poslední židle, jakou kdy počůral.

Jste celkem akční tým, jak jsem zjistila, věnujete se také agility a flyballu. Co je pro vás a vašeho psa zajímavější a z jakého důvodu?

Zatím stále vede agility a obávám se, že vést bude i nadále. I na Ronym je vidět, že flyball jej tolik nenaplňuje. I naše výsledky jsou v agility podstatně lepší. Ale třeba se to ještě zlepší a půjde mu to lépe. Navíc flyball je kolektivní – týmový sport a já mám největší strach z vlastního zklamání, a že to ostatním pokazím. A přijde mi i nebezpečnější, stačí, když uteče pár desetin sekundy a může dojít k fatální srážce dvou pejsků. V agility to oproti tomu můžu zkazit pouze sama sobě a tam už si to se sebou nějak vyřídím. Naším největším motivátorem je právě úspěch. Každý dobrý výsledek či dokonce výhra nás žene dál a dál – původně jsem ani tento sport nějak nepotřebovala dělat, natož závodně. Výsledky nás ale donutily v tom vytrvat.

Flyball je v ČR provozován celkem dlouho, ale lidí, kteří se mu věnují, moc není. Čím si myslíte, že to je?

Jen on pro ni a ona pro něj...

Míst, kde se dá flyball trénovat je velmi málo. A lidé kolikrát ani neví, že něco takového existuje. Flyball má také velmi malou reklamu a věřím, že i spoustě lidem to přijde velmi jednoduché – však se běží jen pro míček a zpět? Co je na tom těžkého, že? Tento sport bych doporučila vyzkoušet úplně každému, obzvlášť těm, kteří mají problémy se socializací. Nevěřili byste, jak je těžké naučit pejska, aby běžel pro míček, v plné rychlosti se těsně minul s druhým rychle běžícím psem a míček donesl páníčkovi, aniž by utekl za jakýmkoli pejskem, kterých tam v tu chvíli běhá najednou osm, a to pouhých pár metrů od sebe.

Jste v celku úspěšný tým, podělte se tedy s námi o své dosavadní úspěchy. A povězte nám, co vy osobně považujete za ten nevětší ze všech…

Jen on pro ni a ona pro něj...

Na vaší akci jsme měli celkem úspěch – asi se málokomu povede stát na bedně pětkrát z celkem pěti možných soutěží. Týden na to jsme na agility stáli na bedně čtyřikrát ze čtyřech možných běhů. Díky Ronyho všestrannosti jsme loni vyhráli na jedné veliké voříškiádě sranda závod, který se skládal z mnoha malých disciplín a získali tak titul „Psí přeborník“. Z této voříškiády jsme si přivezli celkem šest medailí a čtyři poháry! Pro mě ovšem nejzajímavější výsledky byly z kvalifikačních závodů agility na MS. Zkusit si zabojovat s českými TOP týmy s minimem zkušeností. Byly to naše teprve třetí oficiální závody, a i přesto jsme se dokázali umístit v jednom běhu na 30. místě z celkem 213 startujících! Za letošní rok jsme byli zatím na sedmi závodech agility, kde jsme se umístili hned čtrnáctkrát.

Přemýšlela jste někdy o tom zkusit třeba i sportovní kynologii nebo stopování?

Rozhodně jsem o tom přemýšlela a dokonce jsme se jednou zkoušeli sejít se s figurantem a bylo na Ronym vidět, že štěká pouze ze strachu a stále se za mnou schovával (a to pán opravdu nic nedělal, jen vypadal strašidelně). Ze střelby, dělobuchů a ohňostrojů sice strach nemá, ale kousání je u nás obrovským problémem. Tím, že se téměř vůbec nepřetahuje, tak se mu nechce ani zakousnout, je to kliďas, který má rád lidi a vím, že i když se opravdu velmi bojí, nekousne. Raději uteče, ale nekousne. Vše ostatní by zvládl na výbornou, ale tohle je u sportovní kynologie docela důležité. Moc ráda bych složila alespoň pár zkoušek z poslušnosti. U stopování si nejsem jistá – ještě do nedávna mi přišlo, že neumí hledat nosem – vše hledal očima. Od té doby, co jsem mu pořídila kámošku, tak mu nezbylo nic jiného, než ji začít hledat pořádně (ona mourovatá číča občas není dobře vidět). Tak třeba se jednou vyskytne příležitost a zkusíme to!

Je nějaké kynologické odvětví, které opravdu obdivujete? Jaké to je a proč?

Když nad tím tak přemýšlím, tak v každém sportu je něco, co prostě musím obdivovat. U flyballu rychlost a týmovost, u agility preciznost a napojení, u dogfrisbee radost a aktivitu, u dogdancingu nápaditost a eleganci, u obedience oddanost a dokonalost, u sportovky sílu a odhodlanost, u canicrossu vytrvalost a zapálení. Na každou souhru pána a psa se prostě krásně kouká.

A na závěr se ještě zeptám, zda jste alespoň trochu přemýšlela o budoucnosti. Mám na mysli čas, až jednou Rony půjde do „důchodu“. Jakého byste si pořídila dalšího psa a čemu se s ním případně budete věnovat?

Jen on pro ni a ona pro něj...

Určitě ano. Už teď vím, že mé cíle jsou daleko vyšší, než byly při pořízení prvního pejska. Strašně mě baví psí sporty a samozřejmě vyhrávání je tou správnou sladkou tečkou. Proto budu vybírat pejska sportovce – pravděpodobně border kolii, či sportovního australského ovčáka. Jestli to bude ten či onen, nebo to bude pes či fena, nechám na osudu a na situaci. Už teď mám vybraných několik chovatelských stanic a psích jedinců, které pozoruji, a třeba bude můj další pejsek právě jejich potomkem. Každopádně jsem si říkala, že jej pořídím cca za tři roky. V té době bude Ronymu  šest let a bude v plném proudu. A až bude v „důchodu“, bude mu dělat společnost parťák v plné síle. Možná nastane i chvíle, kdy budu závodit s oběma najednou. Věnovat se budeme tomu, co nám půjde a co nás bude naplňovat. S Ronym vyzkouším vše, co se dá a s dalším pejskem už budu vědět, na co všechno se připravit.

 

Děkuji Vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů a Ronymu stále tolik chuti a energie.

Moc děkujeme! Bylo mi velkým potěšením!

 

Foto: archiv Markéta Benediktová, Lucie Sekerová

Kam dál ...