Vodítko a obojek jako základ dotekové komunikace se psem – 7. díl

Souhlasíte, že jednou z velmi důležitých dovedností, kterou musíte svého psa rozhodně dobře a včas naučit, je jeho správná reakce na podněty přicházející prostřednictvím obojku a vodítka? A tušíte, proč v některých situacích není zrovna šťastným řešením nasadit mu kšíry nebo ho připnout na flexinu? Právě tím vším se více do hloubky zaobírá Veronika Chramostová v dalším pokračování svého báječného seriálu…

V minulém díle jsme udělali od tématu socializace malinkatou odbočku k pozornosti a motivaci psa a nastínili jsme si, co a proč pes chápe jako odměnu za svoje chování.  Dnes nás čeká ještě jedna drobnější klička od základního streamu socializace, která ale je neméně důležitá pro správné vedení psa a tedy v konečném důsledku pro dobře zvládnutou výchovu, výcvik a socializaci.

Řeč nebude o ničem menším, než o naší komunikaci se psem. V tomto tématu bychom samozřejmě mohli zůstat mnoho dílů, možná i samostatný celý seriál. Ale my se omezíme jen na výseč týkající se komunikace prostřednictvím hmatu.

Ano, samozřejmě, i pes má hmat. Co to vlastně je?

Jedná se o vjem, resp. soubor různých vjemů prostřednictvím receptorů v kůži. Hustota receptorů v rámci tělesného povrchu je proměnlivá, vjemy, které zprostředkovávají, jsou různého charakteru – dotyk, tlak, bolest, chlad, teplo, vibrace, atd. Však podle hmatu (tepla) se spolu s čichem orientuje ještě slepé a hluché štěně, aby našlo matčin zdroj mléka.

Pro nás je klíčová záležitost doteku, prostřednictvím kterého můžeme se psem poměrně pěkně komunikovat. Dotekem lze podpořit, upozornit, přerušit nežádoucí chování. A k doteku jako takovému nemusíme používat jen vlastní tělesné součásti jako ruku na pohlazení nebo upozornění. Na dotek a to poměrně jazykově bohatý dotek, lze využít třeba jen obyčejný obojek a vodítko, které pro nás pak znamenají komunikační nástroj, s nímž můžeme hrát velmi jemné nuance.

Pomocí obojku a vodítka pak můžeme vytvořit velmi pěknou komunikaci v rámci chůze na vodítku, kdy pes nijak netahá, ale následuje svého psovoda a to díky informacím přenášeným pomocí vodítka. Vodítko pomocí přenášení jemného doteku tak pomáhá pejskovi jemně, rychle a efektivně sdělit, že psovod půjde jiným směrem, změní rytmus chůze, bude se zastavovat. Nebo dovolí pejskovi říct, že se má držet za psovodem, vedle něj anebo se k němu má přiblížit. Vše prostřednictvím jemného doteku, který provede psovod prostřednictvím vodítka a přenese na obojek.

Jak na to?

Je samozřejmé, že uvedené je potřeba pejska nejprve naučit, s tím se sám nenarodí. Patří to k základním dovednostem, stejně jako třeba přivolání nebo hygiena. Důležité je už u malého štěněte začít a téma neodkládat.

Nejprve navykáme pejska na obojek. Zvolíme obyčejný jednoduchý, měkký obojek, bez zbytečných složitostí a váhy kolem zapínání. Navykneme pejska postupně na nasazení a obojek dále nesundáváme, pejskovi ho necháme trvale. Necháme psa na něj habituovat, což se stane velmi rychle. Za poměrně krátkou dobu si pejsek zvykne a obojek nijak neřeší.

Poté, co pejsek zvládnul obojek, přejdeme ke zvykání na vodítko. Pro účely zvykání a nácviku zvolíme krátké, tenké, lehké, opět žádné složitosti. Ve fázi zvykání si na tuto pomůcku pejska nikam nevedeme, cílem je pouze habituovat na přítomnost a existenci této pomůcky. Postupně prodlužujeme délku až na úroveň běžného vodítka.

Až když je pejsek s pomůckami sžitý, můžeme přejít k nácviku komunikace přes vodítko. Základem je naučit pejska následovat směr vodítka (tedy de facto směr psovoda) poté, co vodítko vytvoří na krku jemný tlak z doteku. Výsledkem je, že zvíře následuje směr/pokynů psovoda tehdy, kdy mu jemně poklepeme vodítkem. Při nácviku je podstatné důsledně dodržovat princip toho, jak se psi učí, tedy napodmiňovat správně tuto komunikaci. Tlak mizí v okamžiku, kdy pejsek jde požadovaným směrem a v tentýž okamžik přichází i odměna v podobě jídla.

Ne každá pomůcka je vhodná

Ano, přesně tak. Na trhu je řada pomůcek, které mimo jiné slibují netahajícího psa, méně tahajícího psa, poslušného psa. Nesmysl a marketing, nic víc. Psa, který umí chodit na vodítku a jakkoliv vhodně se chovat, nezajistí žádná pomůcka, ale jen a pouze psovod správnou výchovou, výcvikem a socializací.

My se tady bavíme o jednoduchém obojku a jednoduchém vodítku. Proč tyto pomůcky?

Obojek je základní prvek, který je blízko hlavě a pokud se psem potřebujeme komunikovat, potřebujeme poslat informaci co nejblíže mozku a to formou, kterou mozek zaregistruje, ale neohrozí. Pokud potřebuji upoutat mechanicky pozornost psa, který se dívá upřeně jiným směrem, než je můj obličej, je obojek jednoduchá a přesná komponenta. Kšíry v tomto případě fungují přesně opačně. Proto taky potkáváme na ulici tolik neovladatelných psů na kšírech, které jejich majitel doslova táhne jiným směrem, než je předmět jejich zájmu. Dotyční psi jsou zcela mimo vliv majitele a vypadají spíše jako nepovedený kufr, který se majitel honem snaží odtáhnout nebo ještě lépe jako tašku zvednout a odnést pryč. Ano, spousta výrobců kšírů a veterinářská lobby vás bude masírovat nemocností krční páteře, apod. Pravdou je, že dobře vychovaný pes, který zná dotekovou komunikaci přes obojek, nemá od obojku zkřivený jediný chlup na krku, zatímco jeho ve většině případů z fyzikální podstaty věci kšírů kolega s kšíry má nejen různě nepřirozeně tahanou páteř ve snaze majitele odtáhnout ho z různých situací pryč a ještě k tomu vůbec nerozumí, co se mu děje a proč je permanentně takto poponášen. Kšíry jsou fajn pomůckou, ale ne na to, abychom přes ně vedli jemný rozhovor mající za cíl psa vést spořádaně na vodítku, a to tak, aby nás rád a spolehlivě následoval. Narazíme i na další pomůcky, jako jsou třeba haltina nebo ostnatý obojek. Ano, obojí jsou pomůcky, které jsou při vhodném použití účelné, ale stejně jako kšíry, tak ani ony nejsou pomůckou pro základní denní jemnou komunikaci mezi psovodem a jeho parťákem.

Vodítko volíme také jednoduché, ideálně tak dlouhé, abychom dokázali pružně reagovat na dění, když vedeme psa, ale souběžně abychom mu mohli dopřát pohodovou chůzi po svém boku, v níž nás pes následuje. Nejsou pro účely naučení jemné komunikace vhodná flexi vodítka, protože tato vytváří permanentní tah na psa a ruší tak možnost tento tah povolit ve chvíli, kdy pes jde požadovaným směrem. Jsou situace, kdy jsou flexi vodítka fajn, ale tato situace, kdy chceme psa naučit pohodově následovat psovoda, to vskutku není.

Vodítko není ostuda!          

Závěrem našeho dnešního povídání bych se ráda podepsala pod aktivitu „vodítko není ostuda“. V pejskařině se pohybuji takřka třicet let, vždycky existovali lidé zodpovědní a lidé, řekněme, méně zodpovědní. To by se ostatně dalo aproximovat na jakoukoliv lidskou činnost a konání. Ale díky nárůstu psů zejména u prvopejskařů v době covidu se rapidně zvýšilo procento těch psů, jejichž majitelé jsou hodně nezodpovědní a bohužel vůbec netuší, jak škodí sobě, svému psu a celé pejskařské komunitě. O čem je řeč? Ano, o lidech, kteří mají vodítko jen na okrasu kolem pasu anebo ho pro jistotu nemají vůbec. Nechávají své psy volně pobíhat po ulici, zatímco se na okolí hloupě usmívají nebo lépe si svého psa nevšímají vůbec a věnují se zábavě v mobilním telefonu. Jejich svěřenec pak brázdí na volno ulice velkoměsta a chodí si bez jakékoliv korekce právě tam, kam se mu zachce. Pokud je takový majitel vyzván, aby si svého psa přivolal, protože opravdu ne každý je zvědavý na kontakt jeho psa s ním, dotyčný je buď dotčen, že je omezován jeho mazánek nebo se pokouší o přivolání či jinou ovladatelnost, která je ale samozřejmě zcela tristní a nedostatečná.

Ve výsledku se pak takto po ulici pohybují neovladatelní psi, kteří obtěžují druhé lidi tím, že nejsou pod kontrolou. Je to velmi smutná a hloupá statistika všedních dnů, zejména ve velkoměstech. Bohužel dotyční si neuvědomují, že vlastním chováním obtěžují širé okolí a už vůbec si neuvědomují a uvědomovat nechtějí, že toto je absolutní (ne)výchova vlastního psa, protože je to právě a pouze ten pes, který si sám rozhoduje, jestli půjde k jinému psovi, který ale o něj v devadesáti procentech případů vůbec nestojí. Navíc tento druh (ne)výchovy, kterému lze pracovně říkat „Cochcálov“, nejenže vede psa k tomu, že se vede sám a psovod je pro něj úplně zbytečný, ale také vede k velmi neslušnému a nesociálnímu chování mezi psy, kteří pak bez korekce nabíhají napřímo na ostatní. To je v psí řeči neslušné a nevhodné chování, které vede ve většině případů k tomu, že takto kontaktovaný, klidně se nebojme říct i atakovaný pes, se logicky ohradí a vystartuje po nevítaném návštěvníkovi. Je to na stejné úrovni, jako bychom svoje vlastní děti nechali lítat a narážet do cizích dospělých, nechali je běhat a řvát do obličeje druhým náhodným chodcům na ulici, v obchodě, kdekoliv…

Je to velmi neslušné, nespolečenské a nesociální chování, ke kterému volnomyšlenkáři bez vodítek vedou své psy. A z pohledu psa, na nějž se řítí jiný pes napřímo, je to mimochodem chování ohrožující, na které logicky většina psů reaguje a reagovat bude velmi nevrle. Faktem tedy zůstává, že tito lidé, možná nevědomě, ale zcela fakticky svým pokřiveným chápáním svobody obtěžují druhé lidi a ohrožují druhé psy. Je to smutné, ale je to fakt, který se socializací a řízeným kontaktem má pramálo společného. Svoboda není „Cochcálov“, ale je to zejména zodpovědnost za sebe a za to, co svým chováním ovlivňuji.

Veronika Chramostová

Foto: archiv Veroniky Chramostové, Pixabay

https://www.socializacepsu.cz