Pozornost a motivace psa – 6. díl

Zajímalo by vás, jak je to s tréninkem pozornosti a rádi byste se naučili správně motivovat svého psa k jakékoliv činnosti? Praktické rady a návod na to jak postupovat naleznete v dalším díle seriálu Veroniky Chramostové o socializaci nejlepšího přítele člověka. Tak se na to pojďme společně podívat…

V minulém díle jsme se poměrně detailně zabývali tím, jak se pes učí a která složka učení je přímo zodpovědná za správnou socializaci a proč. Také jsme si připomněli, že učení se prolíná napříč i výchovou a výcvikem a nelze je od tématu socializace plně oddělovat. V dnešním díle uděláme malou odbočku od čistého tématu socializace, ale takovou, která je pro nás důležitá, v celkovém pochopení práce se psem a tedy i s tématem socializace. O čem že je řeč? O pozornosti a motivaci psa.

Proč?

Pozornost psa je základním předpokladem pro to, aby se pes něco učil. To, čemu věnuje pozornost, s tím se může seznámit, to jeho mozek může vnímat a následně vyhodnotit, zařadit, přivyknout si na to nebo na takový podnět naopak zcitlivět. Co ale pes nevnímá ve své pozornosti na prvopočátku, to nemá jak zpracovávat. V přeneseném smyslu slova je pak pro nás pozornost psa věnovaná psovodovi důležitá pro jeho ovládání a kontrolu nad tím, co se děje.

Stejně tak je podstatné porozumět motivaci psa. Rozumějme motivaci nějaké jeho chování realizovat nebo naopak nerealizovat. Každé konání zvířete je totiž poháněno motivací. A je jen otázkou, jestli takové chování my jako lidé chceme anebo naopak nechceme. Abychom pak tato chování mohli ovlivňovat, je nanejvýš vhodné rozumět principu motivace a tím je náš pes v tom kterém chování motivován právě k tomu, co dělá.

Obojí dvojí, tedy jak pozornost, tak i motivace, jsou pojmy, které se nám vyplatí mít zmáknuté.

Pozornost psa a jak s ní pracovat

Jedná se o základní stav vědomí, který je nepostradatelný pro práci se psem, jeho ovladatelnost a vztah mezi psovodem a psem.  Bez pozornosti psa směrem k psovodovi chybí spolupráce, pes je samostatnou a mnohdy neovlivnitelnou jednotkou na konci vodítka bez jakékoliv souvislosti s člověkem. Vazba a vztah psovoda se psem i naopak spolu moc nefungují, každý z dvojice je tak trochu sólista, kteří jsou spolu propojeni v lepším případě vodítkem, pokud to chybí, tak de facto ničím a pes se stává neovladatelný. V konečném důsledku pak bez pozornosti samozřejmě schází i možnost ovlivnit psa, co se právě naučí a v neposlední řadě tedy i to, jakým způsobem bude probíhat jeho (ne)výchova, (ne)výcvik a (ne)socializace.

Pro naučení psa věnovat mi pozornost existuje několik metod, přičemž některé z nich pracují s pozorností psa směrem k psovodovi na jeho vyžádání, tedy když si pozornost psa psovod přeje anebo třeba i automatickou, tedy napodmiňovanou na to které chování nebo jev vyskytující se v prostředí.

Motivace psa

Stejně jako pozornost, tak i motivace je prvkem, který potřebujeme u svého psa rozklíčovat, pochopit a v konečném důsledku ovládnout ve svůj prospěch. Představme si motivaci jako soubor faktorů, které usměrňují chování zvířete za účelem dosažení konkrétního cíle, ať už v podobě získání něčeho pozitivního nebo v podobě vyhnutí se něčemu neuspokojivému. Je to tedy hybná síla de facto ke všemu, co pes dělá. Motivace je klíčem k tomu, proč něco pes chce anebo naopak nechce dělat.

Každý pes má část motivace vrozenou a část získanou. V případě vrozené motivace jde o chování potravní, lovecké, sociální, sexuální, atd. Tato chování existují bez ohledu na to, co psovod chce nebo nechce. Je třeba s nimi počítat, protože tyto motivace vedou k sérii chování, které lze předpokládat. Je samozřejmé, že u některých plemen budou zastoupena některá chování více, některá méně, ale v obecnosti toto vrozené chování existuje defaultně, tzn. automaticky, bez našeho přičinění.

To je důležité si uvědomit a pracovat s tím. Využít tam, kde se nám to hodí pro fungování a v takovém případě toto chování rozvinout – např. použití pamlsků při odměňování žádoucího chování. Nebo naopak nenechat rozvinout tam, kde je jasné, že bez managementu prostředí předpokládajícího toto chování dojde k jeho nežádoucímu posílení – např. použití stopovacího vodítka při nácviku odvolání od zvěře, stejně jako pohyb v přírodě, kde existuje pravděpodobnost výskytu divokých zvířat se zajištěným psem, kterému se tak nemůže rozvinout plně nežádoucí lovecké chování.

Ale pak existuje celá škála velmi bohatých motivací za běhu života psa získaných, naučených. Jedná se pak o zkušenost zvířete, co je výhodné a co není a zda se to či ono v konkrétní situaci vzhledem k potencionální odměně, pro kterou motivace vznikla, vyplatí nebo ne. V této skupině motivací najdeme veškeré pozitivní i negativní zkušenosti, které zvíře během života získalo. Ať už v chování, které nám vyhovuje a chceme ho – např. natěšený pes na překážkovou dráhu agility nebo naopak nechceme – např. štěkající pes na jiného psa na ulici.  

A samozřejmě život je velmi pestrý, proto v konečném důsledku motivace nebývají jenom jednoduše vrozené či získané, ale ve velké části jsou pak kombinacemi obou světů.

Odměna psa

Pokud máme u psa rozklíčovanou jeho motivaci k tomu kterému konkrétnímu chování, víme také, co je pro psa odměnou za chování, ke kterému je motivován. Odměnou pro psa je tedy vždy to, co naplňuje jeho motivaci dané chování dělat. Může to být cokoliv, co chce získat, ale i cokoliv, čemu se chce vyhnout. Z toho plyne důležitý fakt, který lze dobře využívat kdekoliv ve výcviku, výchově i socializaci psa = to, co je odměna, určuje primárně pes. Hodnota toho, co pes vnímá a cení si jako odměny se ale může v průběhu času, ale také podle konkrétní situace a okolnosti měnit. Je maximálně důležité vědět, co a v jaké situaci je pro psa odměnou a umět s ní zacházet. V tu správnou chvíli mít k dispozici to, co psa motivuje, je klíč k ochotě spolupracovat, a to radostně a sám od sebe, bez donucení.

Nepleťme si odměňování s úplatkářstvím

Často se potkávám s lidmi, kteří tvrdí, že pes v té či oné situaci ne a ne reagovat a že už vyzkoušeli všechno. Že jim nefunguje ani hračka, ani kokíno, když jde okolo ten sousedovic Fousek. Je absolutní rozdíl v situacích, kdy pes má a zná techniky věnování aktivní pozornosti svému majiteli a za tuto spolu se spoluprací je odměněn a situací, kdy strkáme svému psovi před čenich cokoliv, abychom ho zaujali a on přestal věnovat pozornost stresoru, kterým je cokoliv v našem prostředí. Psa odměnit za spolupráci je zcela jiná disciplína, než psa přemlouvat k činnosti, kterou ještě neudělal a to odměnami, o které v daný moment navíc nejeví nejmenší zájem a pozornost.

Veronika Chramostová

Foto: archiv Veroniky Chramostové, Alena Vanžurová, Pixabay

https://www.socializacepsu.cz