Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...

Občas se člověk nestačí divit, co vše jsou někteří lidé schopní udělat pro zisk ze štěňat. Tak třeba prodávat štěňata, která jsou ve špatné výživné kondici. A pak jsou tu ti, kteří se snaží tyto psy zachránit. Stejně tak jako jedna naše čtenářka. A zde je její příběh...


Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...
Zuzana Borovská 5.1.2021 7710x Příběhy

Jak bych jen začala příběh, který mi tak zasáhl do života, až nad tím sama kroutím hlavou... Jmenuji se Zuzana Borovská (Lopatová). Mám rodinu a v době, kdy se odehrálo to, co vám chci nyní vyprávět, jsem byla na mateřské dovolené. V domácnosti krom všetečných dětí s námi žijí i dva psi – Ares (AST) a mladá slečna jménem Aura Apbt x Ast, o které tento příběh je…

Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...

Jak to tak bývá, tak i já jsem se jednoho dne přidala do skupin Bull plemen. Jsou to fajn skupiny, které dokáží  poradit, ale i odradit. Dne 31. ledna 2017 vyběhl inzerát s prodejem štěňat kříženců APBT x AST narozených 27. 11. 2016 za 2.500 Kč, která nebyla naočkovaná a ani odčervená. Na snímcích  vypadala velmi zubožená a nešťastná. Na stránkách FB z toho byl hrozný poprask na adresu zprostředkovatele inzerátu. Ostatně je to dnes velmi moderní způsob projevu. Nebudu ani psát, jaká slova tam padala. Událo se to tak rychle, že inzerát byl okamžitě smazán, ale nebýt pár lidí, tak bychom se k holčičkám nedostaly. Kdyby nebylo rychlosti slečny Ivy, která byla aktivní, vše zkopírovala a uložila, tak by bylo po všem. Slovo dalo slovo a ze dne na den jsme se spolu domluvily, že pro holčičky pojedeme.

Facebook je mocný – bohužel...

Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...

Iva si začala s údajnou majitelkou psát, projevila zájem o štěně, majitelka jí důvěřovala, poslala nám adresu, fotky, čas a místo předání. Bylo domluvené, že vezme i rodiče, chtěly jsme vidět, jak vypadají. Já byla rozhodnutá jí fenu okamžitě sebrat! Ale FB je mocný, bohužel.  Slečna zjistila, že jí chci fenu sebrat, a tak se začala cukat a nechtěla nám dát ani štěňátka, nelenila jsem a napsala soukromou zprávu, abych se jí omluvila za svou reakci. Chtěla jsem, aby pochopila, proč jsem napsala, že jí fenu seberu. Naštěstí to přijala, ale jen proto, aby se zbavila štěňat.

Byla jsem a pokraji zhroucení

Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...

Vše bylo domluveno, takže nám nic nebránilo vyrazit na cestu. Dostala jsem vynadáno asi v tom smyslu: „Holka neblázni, máš tady děti, nemáš k té cestě přizpůsobené auto, co když se to auto někde rozbije atd.“ No, byla jsem z toho nervózní. Děti jsem dala k rodičům a bylo to. Jela se mnou má teta Olga. Cesta tam byla dobrá až na ten provoz, také jsme vyjely v pravé poledne, nejdřív do Krnova pro Ivanku a pak pro štěňátka do Ostravy. Protože se majitelka začala bát, tak změnila adresu a čas, nadšená jsem z toho nebyla. Byla jsem na pokraji zhroucení, protože to byla moje první takto daleká cesta a navíc teta neřídí. Dala jsem to a jsem ráda, nad vodou mě drželo kafe, nemohla jsem ani jíst, jak jsem byla unavená. Kolem osmnácté hodiny jsme se dostaly na místo předání. A co se nestalo? Majitelka nikde a čekal nás tam někdo úplně jiný a jen se štěňaty bez feny. Ve mě tak hrklo, že jsem málem rozkopala auto vzteky!!!

Vím, že to někomu hlava nepobere, ale...

Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...

To, co teď napíšu, jistě nedá mnohým spát, protože abych holčičky dostala, tak jsem zaplatila 5.000 Kč za všechny tři, byly poslední. Zbylá čtyři štěňátka už neměla. Vím, že jsem platit neměla, akorát jsem pomohla lidem, kteří množí a vydělávají na tom. Nepřemýšlí a je jim jedno, co se štěňátky bude, natož jestli budou zdravá, hlavně že vydělají. Je to smutné a ubohé a já jsem jedna z těch, která jim přispěla. Do poslední chvíle jsem si říkala, nedám jim ani korunu, proč bych to měla dělat, ale najednou mi hlavou probleskla zpráva, kterou napsala údajná majitelka, že se štěňaty něco provede a je jí jedno co. Takže tvrdá realita byla zpátky a peníze jsem předala.

Když jsem holčičky viděla poprvé, byla jsem v šoku. Byly malé, hubené, no, co budu povídat. Šílený je slabé slovo. Mladému muži jsem řekla, aby vzkázal majitelce, cituji: „Posvítím si na ni a ať je ráda, že tu není.“ Vařila se ve mně krev už jen z toho, že nepřišla. Špatně by to dopadlo. To byla má poslední slova, než jsme vyrazily na cestu domů.

Cesta zpět byla hrozná, ale vše ze mě spadlo...

Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...

Musela jsem odvézt Ivanku zpátky do Krnova a pak vyrazit na Prahu. Během cesty jsem zjistila, že mám vybitý telefon, tudíž navigace v háji, hrozný stav. Jakmile jsem míjela první benzinku, okamžitě jsem k ní zajela natankovat a pozeptat se na nabíječku. Špatná volba. Naštěstí ale vedle bylo elektro, takže jsem se uklidnila a koupila nabíječku. Na benzince jsem do sebe hodila půllitru kávy a mohly jsme vyrazit. Lidé ze skupin měli radost, hurá, holčičky jsou v bezpečí, držíme palce a dorazte dobře domů. Bylo to hezké a hlavně mi to dodalo energii. Ivanka během cesty poslala fotky na FB a do skupin. Cesta z Krnova na Prahu byla šílená, začal padat sníh a mrzlo, jela jsem sotva padesát, na záchod se mi chtělo, říkala jsem si: „Holka, musíš to vydržet, když zastavíš, už se nerozjedeš. Musíš vydržet do Olomouce.“ Vydržela jsem to. Musela jsem, špatně mi bylo, v hlavě se mi honilo, co děti, přítel, teta a holčičky. Domů jsem přijela v půl druhé ráno, unavená a vyčerpaná. První, co bylo nutné udělat, holky strčit do vany, umýt je a dát jim najíst. Po cestě dostávaly napít a pravidelně jsem měnila deky, ale jinak byly hodné, moc hodné.

Byla jsem dojatá až k slzám...

Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...

Druhý den ráno jsem volala na veterinární kliniku, abychom se objednaly. Řekla jsem veterináři, o co se jedná a ještě ten den na 11:00 jsme byly pozvány. Přijela jsem na domluvený čas, holčičky jsem vyndala a paní doktorka zůstala stát jak přibitá a kroutila hlavou. Holky jsme postupně zvážili, ve dvou měsících 2,5 kg – strašné, hrozné. Do pláče mi bylo, dokonce mi bylo naznačeno, že holčičkám bude míň než dva měsíce. Očkování se odložilo, protože bylo přednější odčervení, dostala jsem pastu a dávala ji tři dny po sobě, jídlo měly po třech hodinách s určitou gramáží, musela jsem opatrně, abych jim ještě neublížila. Byly hodné a ten náš Ares se jich bál a ony k němu tak moc chtěly jít. Děti měly radost a chtěly si je nechat všechny tři, snažila jsem se jim vysvětlit, že to nejde. No jo, ale to bych se sama nesměla zamilovat do té béžové. Posílala jsem na FB do skupin fotky a informace, jak se jim daří. Strhla se lavina a lidé začali pomáhat jak po finanční stránce, tak i balíčky s papáním, s oblečky a hračkami. Bylo to nádherné gesto od lidí, byla jsem tak dojatá, až mě to dohnalo k slzám.

Hurá domů...

Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...

Všechno jsem poplatila, nakoupila maso, granule, laskominy a obojky s vodítky. Hned jsem je učila zvykat si na obojek a vodítko. Dokonce byly holky tak úžasné, že chodily dělat potřebu na pleny pro štěňátka. Týden jsme měli na navýšení váhy, abychom je mohli nechat naočkovat. To se povedlo 9. 2. 2017, tudíž mohly k novým majitelům. Během toho týdne mi lidi psali, jestli holčičky zůstanou se mnou nebo je budu prodávat, dávat atd. Byla spousta zájemců a mně z toho šla hlava kolem. Napsala jsem, že holčičky půjdou na adopční smlouvu do nových domovů za poplatek 1.500,- Kč a smlouva je podmíněna kastrací!!! Lidé mi dali za pravdu, ale byli i odpůrci, proč adopční smlouva a proč kastrace?! Takže jsem to vzala zase hezky pěkně od začátku. Cesta mě stála 1.800, ošetření na veterině, první návštěva vyšla na 500, očkování 1.600 a jídlo pro ně. Když jsem to spočítala, nebyla to malá částka. Těch 5.000 Kč, co jsem za ně dala, jsem nepočítala, bylo to mé rozhodnutí, i když ne dobré. Ale dala jsem je já. Nemohla jsem a ani jsem nechtěla započítat do adopčního poplatku. Měla jsem spousty zájemců, a tak mě čekal další krok, vybrat jim majitele. Ozval se mi jeden mladý muž jménem Jiří N. Napsal mi o sobě spousty věcí, aniž bych ho žádala, rozhodla jsem se, že si pr holčičku může přijet. Byl velice milý, k holčičkám se hrnul, i oči mu zářily jako malému klukovi pod vánočním stromečkem. No, a mě se hrnuly slzy z očí, ale věděla jsem, že bude v dobrých rukách a je v dobrých rukách. Vše jsme si řekli, podepsali smlouvu a malá ponožka (tak jsem jí říkala, jela domů). Pán dostal domů granule, které jsem koupila, aby měla do začátku, obojek s vodítkem, hračku a obleček. Mimochodem teď se jmenuje Maggie. Krásné jméno, že?

 

Zlatovlásku jsem chtěla od začátku...

Štěstí v neštěstí pro malou trojiku...

Zůstala mi tu béžová, které se začalo říkat Zlatovláska a druhá strakatá a té jsem říkala Dobby. Pak mi přišla skvělá zprava od mých rodičů, že by chtěli tu druhou strakatou, vůbec jsem neváhala a malou jim ještě ten den, co odjela Maggie, odvezla. Měla jsem z toho radost. Když jsme se Zlatovláskou přijeli domů, tak nám nastal problém. Malá mi přestala papat a já z toho byla zoufalá, psala jsem lidem, co s tím. Na veterině jsem s ní byla, nevěděla jsem kudy kam. Doktorka nám doporučila bifi pangamin a chuť k jídlu se nám vrátila, dokonce jsem zjistila, že malá chce papat se smečkou, takže jsme se tomu celá rodina podřídila i s Aresem. Během té doby jsem přemýšlela nad tím, že si Zlatovlásku nechám, chtěla jsem ji už od první chvíle, co jsem ji viděla, byla to ona ta, na kterou jsem čekala. Potřebovala jsem svolení i od přítele, nemůžu rozhodovat za něj přece. Trvalo to asi tři dny, než se rozhodl a pak to přišlo. Necháme si ji a to jsem chtěla slyšet. Hned jsem začala přemýšlet nad jménem a napadla mě Aura, protože zlato je přece aurum. A je se mnou dodnes a má krásný a plnohodnotný život, je mi vděčná za to, co jsem pro ni udělala. Je tu a bude s Aresem, jsou úžasná dvojka a moje srdce bije jen pro ni, a je jasné že i pro rodinu.

Boj s větrnými mlýny

Jinak nemyslete si, že jsem zapomněla na jejich maminku. Prakticky jsem o ni bojovala do 24. 3. 2017 s KVS, ale marně. Fena není k nalezení, přišlo mi to přes e-mail, brečela jsem jak malá holka a snažila se dál. Bohužel...

Poznámka redakce:

Děkujeme paní Zuzaně Borovské za velmi dojemný příběh a gratulujeme jí k tak statečnému činu a obětavosti, protože pustit se do takové akce chce pořádný kus odvahy. Nikdy totiž nevíte, kdo stojí proti vám. Pokud jste zažili něco podobného a chtěli byste se o to také podělit s ostatními čtenáři, napište nám na redakce@ecanis.cz, nebo panyrkova@ecanis.cz. Děkujeme.

 

Foto: Zuzana Borovská

 

Kam dál ...