Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Taky vánoční…

Znáte to také? Člověk míní a pes mění… A někdy i dost zásadně. A do jaké šlamastiky vás v předvečer Vánoc může dostat jedna dosti svéhlavá, ale na druhou stranu i značně vynalézavá postarší kavalírka, se dočtete na následujících řádcích…


Taky vánoční…
Míša Čermáková 23.12.2019 3133x Příběhy

„Tradice by se měly dodržovat,“ dcera si balila batůžek. Ukládala do něj malá jablíčka, navlečené oříšky a sáček slunečnicových semen, „bez toho to nejsou žádné Vánoce,“ natáhla se s obojkem k Fíbě, ale ta se tvářila, že jí právě strašně bolí bříško; zato Alfík, aby už byl ze dveří, se mohl samou radostí přetrhnout…

Tradice je tradice

Taky vánoční…

Nic proti zvykům, ale každý máme asi nějaké jiné. Já, vnuk a Fíbí si tradiční 23. prosinec představujeme tak, že ochutnáváme bramborový salát, ujídáme vánoční cukroví a čučíme na televizi. Zdeňka to má nastavené na setkání s přáteli v Kunratickém lese, zdobení stromečku pro zvířátka a nejmíň desetikilometrovou procházku většinou bahnem… Bílé Vánoce snad nikdy ani nezažila. Já jo. Také si pamatuji, že nejlegračnější zdobení stromku bylo tenkrát, když jsme se ségrou vydráždily svými pochybnostmi tatínka tak, že se rozhodl nám předvést stojku. Dal jí, byl přece Sokol, ale nějak se mu podvrtla ruka a on vykopl patou sklo v knihovně. Naštěstí se mu nic nestalo, tedy kromě poraněné ješitnosti, ale ještě dneska si pamatuji maminku, která se přišla podívat, jak nám to pěkně odsejpá, v ruce držela napůl obalený řízek, a i když neřekla ani slovo, dívala se na otce velmi výmluvně. Ostatní Vánoce mi tak trochu splývají, ale ty se stojkou si pamatuji přesně.

A jde se!

„Tak kdo jde s námi?“ zrzek lítal po předsíni jako smyslů zbavený, zato černá se snažila zašít pod postel. Nebylo jí to nic platné. „Jdeme,“ zavelela dcera a my se Šimonem se krčili v křeslech, abychom nebyli moc na očích. Prošlo nám to, jen trochu zprudka přibouchnuté dveře naznačily, co si o našem charakteru Zdeňka myslí.

Zazvonil mobil. Byla to Městská policie…

Šla jsem ještě balit nějaké dárky a cosi přichystat na zítřejší štědrovečerní hostinu. Pouštěla jsem si koledy, popisovala cedulky na balíčcích, no prostě jsem si tak lehce vánočně užívala, když tu mi zazvonil mobil. Utajené číslo? Který z mých kamarádů má strach ze stalkingu… Nebyl to kamarád, byla to Městská policie.

„Máte fenu kavalíra?“ paní policistka měla hlas jak hrst přelámaných žiletek a když jsem jí potvrdila, že mám, tedy asi že jsem měla fenu kavalíra, tak na mně zavřískala: „Tak si pro ni přijeďte do útulku, byla mými kolegy odchycena v metru Chodov a odvezena do Tróje. Vezměte si s sebou občanku a nějaký doklad, že je fena vaše. Jo, a taky pět set korun, ten převoz se platí.“

To nám spadl kámen ze srdce!

Taky vánoční…

Dívala jsem se na ztichlý mobil a honem nevěděla, co dál, ale pak mi došlo, že venku už je tma a moje dcera lítá po lesoparku a hledá fenďulu… Taky tmavou, takže skoro neviditelnou, tedy pokud by tam někde byla, pokud by už dávno neseděla v nějakém příšerném kotci o vodě a granulích za stovku deset kilo. Vytočila jsem Zdeňčino číslo. Ozvala se okamžitě a to, že je nešťastná, by z jejího veselého – ano? – nikdo nepoznal, tedy kromě mě, samozřejmě.

„Máš Fíbu?“ „Nemám,“ teď už by to poznal každý, že skoro brečí. Je jí zima a tma a ten les už určitě celý prošla nejmíň dvakrát.

„Tak ji nehledej, odvezli ji měšťáci do útulku v Tróji,“ až do příjemně vyhřátého obýváku jsem slyšela, jak jí spadl kámen ze srdce. Statečně prohlásila, že když jí Fíba utekla, tak si pro ni dojede, jen se zastaví pro papíry a pětikilo. Na internetu jsem našla polohu útulku; no hotový konec světa, za zoologickou zahradou ještě tak deset kiláků a jezdí tam jediný bus, který má intervaly jak sobí spřežení na Čukotce. Tak to jsem jí opravdu nezáviděla. Za chvíli byla z Kunratic doma. Vrazila do vany vykuleného Alfa. „Ten byl hodný, jak se setmělo, tak se mi nehnul od nohy.“ Popadla peníze a průkaz původu a vyrazila na noční výlet přes celou Prahu.

„Máš Fíbu?“ „Nemám!“ „Tak ji nehledej, odvezli jí měšťáci do útulku v Tróji!“

Čuba prostě chtěla jet metrem…

Fénovala jsem vláčného zrzka; chrápal docela nahlas, a dávala si dohromady celý příběh. Fíba se do procházky moc nehrnula a když byla na volno, prohnala srnky a otočila to domů. Je mazaná jak koblížek, ví, že metrem je to nejrychlejší, tak seběhla ze stráně, zvládla poměrně rušnou světelnou křižovatku; možná, že i počkala na zelenou, a na nástupišti vyhlížela vlakovou soupravu. Jak ji znám, tak určitě na té správné straně a kdyby ji nechali být, jsem přesvědčená, že by v klidu nasedla i správně vystoupila. Naše stanice je jediná nadzemní, kterou zná a deset let jízdy metrem jí vyškolilo natolik, že hlášení „Stanice Vyšehrad, vystupujte vpravo ve směru jízdy!“ ji vždycky spolehlivě zvedlo na nohy.  No, nepovedlo se. Byla odchycena… jako že takovou tou smyčkou na tyči nebo to zvládli po dobrém? A místo, aby se jí podívali na obojek, kde má přívěsek s vyrytým jménem a telefonem, šoupli jí do kufru a odvezli lán světa do klece, chudinku malou, vystrašenou. Stačilo zavolat a dcera by si pro ni na metro během deseti minut přišla, ale to ne, asi je těch pět set pro pražské strážce pořádku zásadních.

Nebylo by lepší zdobit stromeček?

Taky vánoční…

Alf byl dávno usušený a spal v křesle, v televizi skončil večerní film a holky nikde. Meditovali jsme se Šimonem, kde se mohly asi tak zaseknout a já se držela, abych dceři nevolala a zbytečně ji nedráždila, bude určitě nasrknutá, že místo zdobení stromečku lítá po Praze… Pak přišly a já hned věděla, že označení – nasrknutá – je špatná definice. Zdeňka syčela jak přehřátý papiňák a Feabee měla zelené oči vztekem. Už z toho, jak se se mnou, Šimonem a Alfem hystericky vítala, jsem poznala, že je na dceru naštvaná na nejvyšší míru. Obě zhltly večeři a zatím co černoška zalezla do pelíšku a jen blýskala očima, Zdéňa začala vyprávět…

Dělala, že mě vůbec nezná, potvora!

Autobus jí u ZOO samozřejmě ujel a další jel až za hodinu. Promrzlá a vystresovaná – jestlipak oni se k té naší holčičce chovají hezky – dorazila do útulku a tam se nestačila divit. Služba odešla pro Fíbu, ale žádné „šťastné setkání“ se nekonalo.

„Mami,“ zuřila dcera, „ když ji ta paní přivedla, tak ona dělala, že mě nezná, ještě že jsem měla s sebou ty její papíry, jinak by mi ji snad ani nedali.“ No, logiku to mělo, naše černá dáma nesnáší, když se děje něco, s čím zásadně nesouhlasí a pak je samozřejmě na vině ten člověk, který ji do té nepříjemné situace dostal. Tak to tentokrát schytala Zdeňka.

Naše černá dáma nesnáší, když se děje něco, s čím zásadně nesouhlasí a pak je samozřejmě na vině ten člověk, který ji do té nepříjemné situace dostal!

Vezete si z útulku pejska, že?

Když byly vyřízeny všechny formality a dcera poučena, že si má fenu lépe hlídat, vyrazily, obě uražené a zlostné, na autobus, který, jak jinak, právě odjel.

„Vidíš, ty můro,“ Zdeňka se vzteky neznala, „taxíkem si jezdíš, po hotelech chrápeš, já abych to platila, a ještě tu teď budeme hodinu čučet, v zimě a potmě a vůbec…“ Fíba, které bylo také zima, se rozhodla, že Zdeňce odpustí a důrazně jí požádala, aby jí vstrčila pod bundu, jenže to narazila.

„Tos uhodla, příšero, žádná bunda, mně je taky zima, budeme běhat,“ a tak holky běhaly.

Za hodinu se na zastávku přišourala starší paní. „Aha, vezete si z útulku pejska… No, to bude pod stromečkem radosti, ale, mladá paní, to já bych tedy nemohla, takhle cizího dospělého psa domů, to bych opravdu nechtěla.“ „Já taky nééé,“ chtělo se zařvat dceři, ale už jel autobus a tak se „škandál“ nekonal.

Všechno dobře dopadlo…

Holky to sice přežily ve zdraví, ale ani jsem se nedivila, když příští rok, den před Vánocemi, chystala dcera jablíčka a oříšky a s přimhouřenýma očima mi řekla: „Letos měním tradici, jdu do lesa SAMA!“ 

 

Foto: Zdeňka Čermáková

http://www.zlaty-kavalir.cz/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Možná by se vám líbily i další historky a zkušenosti z pera Míši Čermákové. Jsou skutečně ze života a kromě povídání o plemeni kavalír King Charles španěl najdete řadu podobných a rovněž poutavě napsaných příběhů právě v těchto dvou báječných publikacích. Napsat si o ně můžete přímo jejich autorce na e-mail: zlaty.kavalir@seznam.cz. A určitě nebudete litovat!

Kam dál ...