Na strakáčcích miluji jejich milou a potrhlou povahu!

Zaujal vás český strakatý pes a chtěli byste se dozvědět více o jeho povaze a také do jaké rodiny se nejlépe hodí? Pak si určitě nenechte ujít tento náš rozhovor. Věříme, že se vám bude líbit a přejeme příjemné čtení!

MVDr. Lea Wildnerová (CHS LeaWil) „objevila“ českého strakatého psa zhruba před dvaceti lety v atlase a hned jí padl do oka. Dnes si svůj život bez něho už vlastně ani neumí představit. Věnuje se běžným psím aktivitám, příležitostně chovu a pracuje také v chovatelském kolegiu Spolku českého strakatého psa. Velmi nás těší, že si udělala čas a podělila se s námi o své zkušenosti s tímto naším báječným národním plemenem.

Zhruba před dvaceti lety jsem listovala knihou „Já pes“ a hledala plemeno, které by mě zaujalo. U rodičů jsem měla bígla a jeho povaha mi úplně nesedla. Když jsem se osamostatnila, začala jsem hledat jiného psa, který by se mi zamlouval. A zaujal mě český strakatý pes. Nejen vzhledem, ale i popisem povahy. Tak jsem začala pátrat po možnostech získání štěněte.

Jak už jsem uvedla, strakáč mě zaujal vizáží (asi jsem ujetá na ty tříbarevné a strakaté) a vychválením povahy a temperamentu až do nebes. Že byla realita trochu překvapením, je věc další. Aktuálně mám doma jen jednu fenku. Ještě před rokem jsem měla strakačky dvě. A to úplně jiné. Osud si s námi ale dost pohrál a trochu mi obrátil život na ruby. 

Mým prvním strakáčem byla Cíněnka Strakatý samet, řečená Cíňa. Ta mě hodně vyškolila. Poněkud popírala popisky v atlasu plemene o psu vhodném pro důchodce a začátečníky. Bylo to neskutečně divoké stvoření. Do jejích tří let jsem opravdu i brečela zoufalstvím, co jsem si to pořídila za satana. Dnes můžu říct, že jsou i horší (ale i lepší). Pak už se z ní ale stala distingovaná a vychovaná dáma, lumpáren se strakatými parťáky se moc neúčastnila..., a už mi nikdo nevěřil, že to mohlo být takové pometlo. Díky ní jsem se z původního záměru „pes jen jako parťák“ dostala k výcviku, chovu, výstavám a do chovatelského kolegia Spolku českého strakatého psa. Byla zakladatelkou mé chovatelské stanice LeaWil a maminkou vrhů A, B a C. Výstavně získala různé tituly (Klubový šampion KCHMPP, Český šampion, Český Grandšampion, Český veterán šampion, Klubový veterán šampion KCHMPP, Klubový veterán šampion Spolku ČSP). Odešla letos v květnu (2023) v nedožitých patnácti letech.

Druhá Lestinka (Celestie Zli-Rů) byla náhradou za nenarozenou dcerku z vrhu C (chtěla jsem si nechat fenu jako pokračovatelku z posledního Cíniného vrhu, leč osud tomu tak nechtěl, neb se narodil jeden jediný pejsek). Lestinka naopak nebyla téměř vůbec „strakatě potrhlá“ krom hraní si se strakatými kámoši. Vždy rozvážná, přemýšlivá, někdy trochu řešivá a neskutečný „Hujer“, který se mi snažil vždy zavděčit a udělat, co mi na očích viděl. Díky ní jsem objevila agility, obedience a pozitivní metody výcviku, klikr a další moderní přístupy. Byla matkou vrhů E a D. Též se stala šampionkou na výstavách (Klubový junior šampion KCHMPP, Český junior šampion, Klubový šampion KCHMPP, Český šampion, Český Grandšampion). Bohužel už jsme spolu nemohly jít pro veteránské tituly, protože odešla nečekaně loni v srpnu v nedožitých osmi letech. Pro mě to byl šok a dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Byly jsme na sebe neskutečně psychicky napojené. A když mi krátce na to odešla i Cíňa, bylo to strašné. Ten prázdný byt je něco divného. Nikde psí kožíšek, přestože všude jsou psí věci. „Bezpsí“ jsem vydržela pouhé tři týdny. Osud tomu chtěl, aby se ke mně dostala Lestinky sestřička Cukřenka Zli-Rů (Cuky). Jsme spolu třetí měsíc a přijde mi, jako by tu byla odjakživa. Neskutečně milé a pozitivní zvířátko. Takový mazel nebyla ani jedna má předchozí psí holčička. Má toho hodně za sebou, včetně náročnější operace po dvou týdnech u mě, a přesto je to stále takový nekonfliktní smíšek. Na to, že je to už devítiletá babička, učí se krásně spousty nových věcí a přináší mi zase nové zkušenosti a pohledy na psí duši. Cuky není chovná, je drobná, nemá správnou výšku. To ale vůbec nebrání tomu, aby byla skvělým parťákem pro život.

Jejich milou a potrhlou povahu. To, že vás donutí pracovat s každým individuálně. Že s nimi získáte skvělou strakatou rodinu a pravé a věrné přátele na celý život. Teď myslím ty dvounohé sluhy těch našich tříbarevných potvůrek. Tato psiska vás neustále nutí se vzdělávat a hledat nové přístupy v kynologii. A dokáží být i skvělými léčiteli a smyslem života, když si sáhnete na dno.

Povahově se hodně liší, jak je asi patrné z mých zkušeností. Co mají společné? Jsou to úžasní společníci a skvělí rodinní psi. Milují své páníky a bez nich trpí. Takže zapomeňte na hlídače na dvorku. Strakáč je členem rodiny se vším všudy a chce vám být na blízku, chce s vámi sdílet dobré i zlé. Bez výjimek. Ale také je to praštěný psík, který dokáže vymyslet kdejakou lumpárnu. Udržuje vás ve střehu. Je to akční pes, který s vámi absolvuje plavbu na kanoi, dovolenou u moře, i v lepším hotelu nebo spí pod stanem. Výlety jsou značka ideál. Ale užije si i čas strávený na gauči (možná vás z něj vystrnadí). Ale tohle také není zadarmo. Mladý strakáč dokáže být pěkný divoch a ničitel. Potřebuje důsledný, ale laskavý přístup. Vojenský dril mu nesvědčí. Takže pokud nemáte dost času se psu věnovat, na strakáče radši zapomeňte. 

Každé plemeno má nějaký svůj problém. Nemyslím, že by byli nějak extrémně nemocní, ale nesou si ve vínku nějaké handicapy své minulosti. Především epilepsii. Na tu byli šlechtěni. Ale daří se ji díky řízenému chovu držet na uzdě, takže se nevyskytuje o nic více než v běžné psí populaci. Chudozubost by mě asi trápila ze všeho nejméně. Problémy spíš plynou z úzké příbuzenské plemenitby, kterou se na začátku plemeno snažilo vyšlechtit a udržet.

Objevují se srdeční vady, alergie, zažívací potíže. V pokročilejším věku pak pohybové potíže a rakovina. Ale i to souvisí s civilizací a konzumním stylem života, který postihuje stejně lidi i psy. 

Především je to hodně o štěstí a nevytáhnout si „Černého Petra“. Dobře vybírat rodiče je určitě základem, ale genetika je věc ošemetná a nikdy nevíte, co se urodí a který prapředek se negativně uplatní. Pak samozřejmě správná výživa a přiměřená zátěž. Nic nepřehánět do extrémů. A také co nejméně stresů, to platí u všeho živého. 

K uchovnění je potřeba vyšetření na DKK (dysplazii kyčelních kloubů) a LP (luxaci patell). To je povinné. Jako dobrovolné, ale doporučené je vyšetření srdce, případně RTG vyšetření páteře (ke zjištění spondylózy, přechodových obratlů).  

Strakáčům přeji hlavně rozumné lidi kolem nich. Bez nich by plemeno nemohlo vzkvétat. Když nebudeme mít zpětnou vazbu od majitelů/chovatelů, těžko můžeme směrovat chov k lepšímu zdraví. Takže se nebojte, hlaste chovatelskému kolegiu všechny strakaté neduhy, ať víme, kde nás něco trápí a můžeme se tomu věnovat. A mějte se svými strakatými miláčky spousty trpělivosti a učte se. Bez toho si to úžasné a přizpůsobivé plemeno neuděláme. 

Děkuji vám za rozhovor.

Iveta Panýrková
Foto: archiv MVDr. Ley Wildnerové

www.leawil.snadno.eu

www.wildroses-dekorace.cz