Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Když se řekne Čermačka…

Neustále se snažíme rozšiřovat okruh našich spolupracovníků a spolupracovnic a v následujícím netradičním rozhovoru vám představíme další z nich. Nenechte si tedy ujít příjemné a vtipné povídání s Michaelou Čermákovou, majitelkou a chovatelkou kavalír king Charles španělů, mezinárodní rozhodčí z exteriéru a autorkou několika překrásných knížek. Už nyní vám můžeme slíbit, že i její další příspěvky budou stát opravdu za to.


Když se řekne Čermačka…
Témata: chov psů
Celkem 12 článků z rubriky: Ostatní

Co nebo spíš koho si tak pod tím asi představit? Nevíte? Zkuste se ale zeptat majitelů kavalír king Charles španělů. Jen málokterému z nich se po vyslovení tohoto jména neroztáhne pusa do úsměvu od ucha k uchu. Míšu Čermákovou znají totiž všichni ti, kteří mají s tímto plemenem co do činění a trochu se zajímají o dění okolo něj. Jak by také ne! Někdy je posuzuje na výstavách, jindy nezištně pomáhá začínajícím chovatelům radou či skutkem a její poutavé přednášky třeba o genetice barev, chovu či vystavování formou pozitivní motivace jsou zkrátka nepřekonatelné. Čermačka je prostě všude tam, kde se vrtí ocásky a rozdává okolo sebe jen samou radost, pohodu a pozitivní energii. Kromě toho píše překrásné knížky, které chytí za srdce i fandy jiných plemen, než jsou maličcí královští španělé. A nyní naskočila k nám na palubu  eCanis a my nezastavujeme (i když nemáme zpoždění)…   

 Míšo, prosím tě, prozraď nám, jak se mi podařilo tě při tvém časovém vytížení přemluvit ke spolupráci s naším časopisem?

Tak to vím naprosto přesně – zaskočila jsi mě v lese, kde jsem právě našla celou rodinku hřibů. V tom divém „raptu“ (to vám je taková krása, ten „golf pro chudé“ ) bych ti slíbila i pronájem vlastní levé nohy... Ne, teď vážně, eCanis je forma časopisu, která se bude neustále měnit, narůstat, opouštět překonané  věci a nalézat nové; je to přesně to medium, které mě fascinuje a se kterým pro mě bude čest trochu spolupracovat.

                       

Jak bys hodnotila celý projekt eCanis? A opovaž se nás šetřit!

No jak říkám – máte (máme) u nohou celý svět, můžete to někdy třeba i zpackat, ale ten neomezený prostor, tedy to, co všechno se sem vejde, je skoro stejně uchvacující, jako pohled na oceán… Ta velikost celého projektu, všechno to, co je před vámi... Nádhera, opravdu.

Ty sama ses s perem v ruce nejspíš narodila. Kde bereš inspiraci pro své přenádherné knížky, poutavé příběhy nebo jen „obyčejná“ vyprávění?

A víš co je zajímavé? Skoro nic z toho, co se objeví v mém povídání, není úplně vymyšlené. Vždycky je v tom základní pravda, kterou trochu „obarvím“, aby to bylo ke čtení, protože žádná lidská fantazie nepředčí prachobyčejný pso-člověčí život. Šedesát let si povídám s lidmi, poslouchám jejich vyprávění, názory, vtipy a vzpomínky, a protože mám („na blbosti“) paměť jako slon, všechno dřív nebo později použiji do knížky nebo do článku... Tak hele, bacha na mně!

      

                               Láska ke kavalírům je celoživotní záležitost.

Psi jsou úžasné bytosti, které jsou nám naprosto oddané a ochotně nás doprovázejí na naší cestě životem. Když se tedy vysloví slovo pes, jakou asociaci to v tobě vyvolává a co první tě napadne?

Tááák, na tohle jedním slovem nejde odpovědět. Vizuálně je to středně velký, kupodivu černý pes, něco jako labrador, ale ne úplně... A pocitově? Společník, průvodce, parťák na zážitky, ocásek za mými patami, rozesmátá psí tlamička, oči, které mě pořád sledují... stvoření, bez kterého si už život nedokážu ani představit.  

Máš ráda lidi a lidi mají rádi tebe, nikdy jsem nezažila, že bys měla špatnou náladu. Jak to děláš? Každý má přece někdy „den blbec“.

Jo? A víš, že já taky? Jenže mám tu výhodu, že když něco nemusím a nechci, tak to prostě nedělám... To je přednost stáří. Já nemám už tolik času, abych ho mohla vyplýtvat na věci, které mě netěší, takže jsem se naučila říkat NE a NECHCI a ono to kupodivu funguje. Každý den se hned od rána na něco těším – někdy na to, jak se postavím k plotně a uvařím nějaký luxusní oběd, jindy je přede mnou zajímavé setkání, čeká na mě skvělá knížka nebo mám lístek do divadla a tak.

V kynologii se pohybuješ řadu let, máš spoustu zkušeností, tak ve které sféře pejskařiny se sama cítíš jako ryba ve vodě nebo která je ti nejbližší a proč?

Nejvíc mě baví spojení pes a člověk v takovém tom normálním fungování. Je spousta lidí, kteří nedělají se svými psy žádné aktivity, sporty, práce... Prostě si jen tak spokojeně užívají, no, a aby si mohli spokojeně užívat, musí si navzájem rozumět. Pes má spoustu výrazů, jak nám sděluje své pocity a touhy a já si myslím, že se každý člověk může naučit tomu rozumět. No, a když se trochu, docela maloučko, bude snažit člověk, tak jeho pes bude zase rozumět jemu. Je to v podstatě hodně zajímavé a pro studium nekonečné; skoro jako eCanis.

                 

             Fotokniha jako dárek k ….sátým narozeninám mile překvapila.

Co třeba nějaký nezapomenutelný zážitek?   

Jen jeden? Tak který, třeba ten poslední... Na krajské výstavě, kde jsem moderovala závěrečný kruh, mě při seniorhandlingu obklopili chovatelé kavalírů, všichni mi popřáli k narozeninám a předali mi fotoknihu, kde je na padesáti stránkách slovem i obrazem můj život s kamarády a samozřejmě s kavalíry za posledních dvacet let. A aby toho nebylo málo, tak jsem se posléze dozvěděla, že tuto knihu nechali vytisknout padesátkrát a mí přátelé si ji rozebrali v neuvěřitelně krátkém čase. Tak na tohle se fakt zapomenout nedá.

Spolu se známým cvičitelem zvířat Frantou Šustou také pořádáš výstavní tréninky pozitivní motivací. O co vlastně jde a co se tam majitelé mohou naučit?               

No to je právě ta domluva mezi psem a člověkem na nějakém společném fungování. Pozitivní motivace při tréninku byla poprvé použita v minulém století při výcviku velkých kytovců v delfináriích. Je to technika, kdy živočich nabízí nějaké chování a trenér mu říká: „Ano, tohle dělej, za to bude odměna“. František je přírodou nadaný trenér zvířat a v zoo ho někde mezi lachtany a nosály objevila asi před šesti lety děvčata z dogdancingu a přivedla ho mezi kynology. Zhruba o tři roky později jsem mu vstoupila do života já (samozřejmě pouze do toho profesního) a od té doby patří mezi mé koníčky ho při práci sledovat. Spolu jsme zkusili pozitivku na výstavní trénink, on jako metodik, já v roli rozhodčího, a ono to báječně funguje a to nejen se psy, ale i s lidmi. Tak to je další věc, která mě opravdu hodně baví. Děláme spolu dvoudenní odpolední cvičáky a poslední dva roky také prázdninové minitábory, na které se nám hlásí stále víc lidí (www.treninkjerozhovor.cz).

                     

Trénink pomocí pozitivní motivace si pod vedením Franty Šusty měla Míša Čermáková možnost si vyzkoušet na vlastní kůži. 

V dohledné době se ve spolupráci právě s Frantou chystáš psát knížku. O čem bude a přibližně v jakém časovém horizontu se na ni můžeme těšit?

Hele, ono je to ještě opravdu v plenkách, jen takový nápad, ale jestli se to povede, tak by to mohla být docela pěkná publikace, kdy já budu psát, co by se mělo ve výstavním kruhu dělat a Franta k tomu dodá návod, jak na to. A do kdy? On je ten Šusta dost zaneprázdněný, tak to by byla asi otázka pro něho, kolik času hodlá našemu společnému psaní věnovat. Já doufám, že to bude „do roka a do dne“.

        

Kdybys teď měla malé štěně, pro který způsob „výcviku“ by ses rozhodla a z jakého důvodu? Vyhrála by klasika nebo pozitivka?

Něco mezi tím. Ona ta „pozitivka“ také není všemocná a v některých případech není nad starý dobrý podmíněný reflex. Třeba zatuhnout na povel na místě, to je cvik, při kterém není prostor pro nějaké nabízení chování, tam jde kolikrát o život, ale jinak by to bylo samozřejmě zase o domluvě, výcvik „cukr-bič“ mě už nebaví.

Není to tak dlouho, co tě tví přátelé opravdu „dostali“. Prozraď nám, jak to bylo tehdy před dvěma lety v Rokycanech?        

No jo, Rokycany, tam to byla opravdu veliká akce. Pískala jsem tenkrát klubovou výstavu a asi padesát vystavovatelů se tajně domluvilo, že všichni přijdou v šatech/oblecích a kloboucích, no hotový Ascot. Nikdy jsem nic podobného nezažila a asi ani nezažiju, bylo to překrásné, dojemné a nezapomenutelné. K našemu kruhu chodilo víc lidí než do fronty na klobásy a všichni nám tu vznešenou společnost záviděli. Mí přátelé jsou zkrátka hodně vynalézaví.

                    

    „Ascot“ v Rokycanech – nástup do kruhu v doprovodu britských šlechticů

To by chtěl zažít asi každý. Ty jsi ale nelenila a také jsi vytáhla trumfy z kapes. A to zase koukali všichni ostatní.

Máš na mysli 1.Privat show? Ta se zase odehrála v mojí režii při příležitosti křtu mé druhé knížky pro majitele kavalírů. To jsem si letos v lednu usmyslela, že si uspořádám vlastní výstavu. Není to můj nápad, soukromými výstavami se proslavila známá anglická chovatelka kavalírů, majitelka zámku s obrovským parkem. Zámek nemaje, spokojila jsem se s kynologickou halou v Malešicích, vymyslela propozice (byly naprosto jiné, než je v Evropě zvykem), oslovila sponzory, požádala nejbližší přátele o pomoc a pak jsem si s chutí posoudila skoro sto dvacet kavalírů... Šílenej úlet, ale lidi to vzali a myslím, že jsme se všichni skvěle bavili.

Je něco, co bys na závěr ráda vzkázala našim čtenářům?

Snad jen to, že koupit si psa s nějakými standardem předepsanými povahovými vlastnostmi a hned ho začít „přeučovat“, tedy nutit ho, aby přestal lovit, chránit, být nedůvěřivý k cizím lidem apod. není normální. Pokud má nějaké plemeno třeba několik set let v genech zakódováno samostatné rozhodování, vyhodnocení situace a také vyřešení problému, nemohu jej zodpovědně chovat v Praze na Vinohradech. Nikdo mi nevymluví, že si zájemce o štěně nevybere z těch téměř pětiset FCI uznaných plemen psa skoro „ušitého“ na míru, to snad ani není statisticky možné. Znám hodně majitelů psů, kteří jsou z toho svého „janka“ nešťastní. A co teprve ten janek? Tak bych chtěla poprosit především ty čtenáře, kteří teprve o pejskovi uvažují, aby si dobře rozmysleli, jakého hafa budou mít doma. Jo a nenechte si nějakým nezodpovědným chovatelem namluvit, že novofundlák může být šťastný v brněnské garsonce ve čtvrtém patře bez výtahu, fakt nebude...

Foto: archiv M. Čermákové                                                                                                    

www.zlaty-kavalir.cz

                                                         

 

 


Kdo je koupí, neprohloupí…

           

             Cavalier King Charles Spaniel – Jemný průvodce životem       

                           

               Cavalier King Charles Spaniel – Jemný recept na život

 

„Co píšeš?“ dvě zrzavé tlapky se mi opřely o koleno a zvědavý čumák zamlžil monitor.

„Knížku o kavalírech“.

„To jako třeba o mně?“ sametové oči byly rázem ještě větší než normálně.

„No taky. A o Fíbě a o Ferdže a o Džíně…“

„Ale o Edovi ne“, oči malinko zezelenaly, „jenom o mně a o holkách, jo?“ nemá strejdu Edgara rád, asi proto, že jsou si tak podobní.

„O všech kavalírech to bude, nejenom o těch tvých slečnách.“

„Tak jo,“ za tlapkami se mi na kolena vyhoupl zbytek pejska, „a nezapomeň na výstavy, ty mám rád,“ zrzek se malinko zavrtěl, jak si na mém klíně dělal pohodlí, „a taky o tom běhání za kůžičkou, to bylo fajn,“ přihrábl si tlapkou můj loket pod bradu, aby se mu dobře leželo.

„Tak hele, matlásku, koukej jít dolů, takhle bych toho moc nenapsala.“

Seskočil, oklepal se, až mu ušiska zaplácala o čumák a stoupl si ke dveřím.

„Půjdeme ven? Na procházku? Třeba do lesa?“

„Ne, šmudlo, musím psát… do Vánoc by to mělo být hotové, víš?“

„Tak dobře, ale máš mě ráda, viď?“ oči už měl zase veliké a sametové.

„Samozřejmě, že mám.“

„A až to bude hotové, tak mi řekneš, jo?“ stočil se do kolečka s hlavou na mé bačkoře, abych mu, až tvrdě usne, nemohla odejít.

„To víš, že ti řeknu… a dobrou noc, Alfíku.“

 

Michaela Čermáková

www.zlaty-kavalir.cz