Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Už tušíte, které plemeno nás bude provázet po celý červenec? Ano, je to dalmatin! Krásný pes, který ovládl nejen stříbrná plátna slavného Hollywoodu, ale navíc stál vždy věrně po boku svého milovaného pána. A chcete se o něm dozvědět i něco dalšího? Tak neváhejte a pusťte se do čtení!


Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!
Mgr. Dagmar Coubalová 2.7.2019 1959x Představení plemene v podobě portrétu

Tentokrát se podíváme na puntíky dalmatinů okem chovatelky Mgr. Dagmar Coubalové, která nás provede nejen historií tohoto báječného plemene. Protože dalmatin si to prostě zaslouží. Je jedním z plemen, které bylo poškozeno slávou hollywoodského trháku 100+1 dalmatinů, kdy se opravdu celosvětově strhla neskutečná mánie a touha vlastnit právě dalmatina. To způsobilo masivní poptávku. A s jídlem samozřejmě roste chuť. Vše dopadlo tak, že útulky psů praskaly ve švech po celém světě, protože ti z filmu byli prostě jiní...

V současné době už naštěstí dalmatin takovou popularitu nemá. Zodpovědní chovatelé se pustili do záchrany, a i když se čas od času v TV tento film objeví, nezpůsobí to masové šílenství po puntíkatých plyšácích. Naštěstí! Ale pojďme hezky na začátek...

Kde se vzal, tu se vzal...

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Starší kynologické prameny odvozují skupinu loveckých psů, k níž se dalmatin řadí, od tzv. psa popelištního – Canis familiaris intermedius (Woldřich). Toto zařazení je však postaveno na překonaných předpokladech. Podle klasifikace MVDr. Jana KolleraKynologické příručce z roku 1953 se ve skupině brakýřů řadí dalmatin za vestfálského a jurského brakýře. Následuje malý luzernský honič, dále baset a celá skupina jezevčíků. Dalmatin byl začleněn mezi vysokonohé brakýře. Téměř všichni příslušníci této skupiny mají svislé položené uši, jsou střední nebo malé výšky v kohoutku a mají vrozený silný lovecký pud. Obdivuhodná je jejich chápavost a učenlivost.

Pojďme ještě dál do minulosti...

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

„Dalmatin je starodávné plemeno a jeho původní domov ani neznáme. Nepodobá se téměř žádnému  z mnoha moderních plemen. Přišel k nám jako dědictví minulosti; původní plemeno se svou elegantní postavou a nápadnými znaky.  Je pravděpodobné, že rodištěm dalmatina bylo východní středomoří, odkud se později rozšířil na východ od Indie a na západ do Evropy.

Domněnku, že má dalmatin ve své minulosti něco společného s Indií, potvrzují také některé jeho vlastnosti. Je to především schopnost tohoto psa snášet horko, kterou si dalmatin zachoval dodnes. Teplé podnebí přispělo ke vzniku krátké bílé srsti. Tečky na bílém podkladě vedou k úvahám, že se toto plemeno vyvíjelo v horkém podnebí, kde se hra stínů listnatých a palmových porostů projevila na dalmatinu charakteristickým tečkovaným zbarvením, majícím  ochranný význam.

Nápadné a nezvyklé zbarvení dalmatina způsobilo, že si ho začali všímat umělci a setkáváme se s ním na staroegyptských a starořímských vyobrazeních. 

Dalmatin v historických datech

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Rok 1253 – První zmínka přisuzující toto plemeno Dalmácii zaznamenal zřejmě neznámý holandský cestovatel ve své zprávě z tohoto roku, podle níž se zde vyskytují středně velcí, rychlí a silní psi. Pisatel se však nezmiňuje o tečkování a zbarvení. Zdá se však, že je jen málo důvodů spojovat jméno dalmatina s východním pobřežím Jaderského moře. Jediní dalmatini, které známe v bývalé Jugoslávii, jsou psi importovaní z Anglie.

Rok 1587 – Dalmatin byl zahrnut do knihy s názvem „Přírodní dějiny“ (Natural History)  od Conrada Gessnera, do této knihy zahrnul též práci Johana Caia (1510 – 1573) „Popis anglických plemen psů“, ve které dr. Caius uvádí: „Nyní bylo do Anglie přivezeno nové plemeno z Francie. Je celé bílé s černými tečkami. Nazývá se „Gallican“. Blíže však nepopisuje srst, ani velikost nebo tvar skvrn. Abraham Fleming, který tuto knihu překládal, uvedl, že se jedná o plemeno španělské.

V roce 1650 byl dovezen první dalmatin do Anglie z Itálie. Díky zemi, ze které byl dovezen, byl nazván italským psem. Plemeno se začalo více rozvíjet až v 18. století a zejména pak v 19., kdy se o něj začali více zajímat chovatelé a díky jejich chovatelským schopnostem a zkušenostem je prošlechtili k vrcholné dokonalosti. 

Kterak dalmatin ke svému jménu přišel...

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Od začátku se název plemene měnil. Například po několik století byl dalmatin v Evropě nazýván tureckým psem. Tento název získal v 15. a 16. století, kdy do Evropy pronikali Turci, kteří k vojenským účelům používali bílé psy s tečkami. Tito psi se tehdy dostali také do Čech a na Moravu. Turecký původ dalmatina se rovněž nepotvrdil, protože tito údajní „turečtí psi“ byli v Evropě prokázáni dávno před tureckým vpádem. Název plemene DALMATIN se objevil v jeho historii až později. Poprvé byl použit v knize „Všeobecná historie čtyřnožců“ anglického dřevorytce a kreslíře Thomase Bewicka (1753 – 1828), proslulého dřevoryty s náměty ze života zvířat, zvláště psů. Ve druhém vydání z roku 1791 se objevuje kapitola o dalmatinovi, kterého nazýval dalmatským kočárovým psem. Zároveň však upozorňuje, že tento pes je také nazýván dánským psem.

V  minulosti se objevily i názvy tygří nebo bengálský pes, brakýř, turecký pes, dalmatský brakýř, dalmatská doga, dalmatský kočárový pes (coach dog), dalmatský ohař, dánský honič, dánský ohař, francouzský pes, harlekýn, italský pes, kartounový pes, malý Dán, malá dánská doga, Panterhund, ragusanský brakýř, ruský pes, skvrnitý kočárový pes, tygrovitý ohař. Leckde ovšem docházelo k záměnám s jinými plemeny, zejména se skvrnitými dogami. 

Pro dalmatina však byly užívány také latinské názvy, např. Canis aricularis canda Truncati nebo Canis pantherinus. Profesor L. J. Fitzinger uvádí, že v Indii a Turecku se vyskytují kříženci psa Canis leporarius danicus corsicanus se psem Canis Leoporarius maior., nazývaní tygří psi, které chovají „vznešení“ lidé. Jejich barva je bílá s černými tečkami. Do pestrosti názvů přispěli také Američané, kteří dalmatina místně nazývají plumpudding dog a Němci se svým pojmenováním Wagenhund.

Ve skutečnosti je pojmenování dalmatina odvozeno od jména slovinského spisovatele Jurije Dalmatina (1546 – 1589), který dostal párek těchto psů darem od české chovatelky paní Aleny Meziříčské z Lomnice. V celé složité historii dalmatina sehrály tedy významnou roli i české země, avšak svět na to buď zapomněl, nebo o této skutečnosti ani nevěděl.

Ze všech jmen se nakonec vžilo pojmenování dalmatin. Všeobecně se tvrdí, že jméno the Dalmatian dali tomuto plemenu Angličané podle reliéfu, který prý našli v Dalmácii.

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Dnes se používá v jednotlivých zemích těchto názvů:

Dalmatic (srbsky a chorvatsky), the Dalmatian (anglicky), dalmata (italsky), dalmatin (rumunsky), le dalmazien (francouzsky), der Dalmatiner (německy), dalmatynczyk (polsky), dalmatiner (maďarsky), dalmátin (slovensky) a (dalmatin) česky.

Již 49 let chovu u nás...

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Začátek chovu u nás byl velice skromný. Jediným chovatelem po první světové válce byl továrník Manek z Jablonce n. Nisou, který vlastnil chovatelskou stanici Miramare. Druhá světová válka a zvláště pak v období po odsunu Němců zbylo u nás dalmatinů jen velmi málo. A tento stav přetrvával dlouho, a to až do 26. dubna 1969, kdy brněnský chirurg MUDr. Miloš Synek dovezl ze Záhřebu prvního dalmatina. Byla to černě tečkovaná fena Arza od Jadrana. Krátce nato přivezla paní Anna Šatrová (Praha) černě tečkovaného psa Duxfordham My Magician z Anglie.

Pan Ing. Jan Findejs není v kynologii osobou neznámou. Naopak je to člověk, o kterém se má mluvit a má psát. Ostatně v květnu jsme se o něm zminovali v souvislosti s uznáním chodského psa a pražského krysaříka. Ale pan Findejs nese další zásadní prvenství v chovu psů a to, že se první československý vrh dalmatinů narodil v noci ze 14. na 15. ledna 1971 právě v jeho chovatelské stanici „ze Včelí zahrady“.

Rozhodujícím dnem pro organizaci a cílevědomý rozvoj chovu dalmatinů u nás se stal 1. duben 1970, kdy se v sále restaurace U Šumavy v Praze sešli nadšenci a ustanovili jeho speciální klub. Ustavení klubu na dvou dovezených jedincích bylo v tehdejší době velmi  neobvyklým činem. Klub byl ustanoven pod názvem Klub chovatelů dalmatinů. Třetího dalmatina a prvního hnědě tečkovaného, fenu Belku de Casanova dovezl v červenci roku 1970 Ing. Jan Findejs výměnou za francouzského buldočka, také hnědě tečkovanou sestru Belky, Bessy de Casanova.

Víte že,...?

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Při oslavě prvního výročí od založení Klubu chovatelů dalmatinů bylo v Československu teprve 24 jedinců z toho 14 zde odchovaných.

První speciální klubová výstava dalmatinů s mezinárodní účastí se konala v květnu roku 1972 v rámci Oblastní podbrdské výstavy v Rokycanech. Přijeli i vystavovatelé z Rakouska a Německa. Celkový počet vystavovaných dalmatinů byl úctyhodný – 62!!!

Prvním dalmatinem, který získal titul Interšampion s rodokmenem výhradně s předky u nás odchovanými, tedy již produkt českého chovu, byl černě tečkovaný pes Alan z Janina chovu, čísla zápisu 1499/83/85, nar. 30. 6. 1983. Otec Abryst Bílý mustang, matka Arna Pod Petrovem. Chovatelka J. Čermáková, Brno, a majitelka RNDr. J. Šlechtová, Prostějov.

První kynologická příručka, v níž byla dalmatinovi věnována nejobsáhlejší kapitola, vyšla v roce 1973, tedy tři roky po založení klubu, a to ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze pod názvem Psi společenských plemen. Autorsky ji zpracovali Ing. Jan Findejs a Karel Štěpánský.

Za čtyřicet devět let chovu se plemeno dále vyvíjelo a mnoho jedinců odchovaných u nás dosáhlo velmi významných výstavních i pracovních úspěchů. Po boomu vyvolaném filmem „100+1 dalmatinů“ došlo postupně k útlumu zájmu veřejnosti o plemeno, členská základna se zúžila a chov je dnes zaměřen hlavně na zdraví a kvalitu odchovaných jedinců.

Když se řekne dalmatin...

...každý si představí velkého silného avšak atletického psa v zářivě bílé barvě s jedinečným tečkováním. Tečkování se objevuje v černé a také hnědé variantě, které má být rovnoměrně rozmístěné po povrchu těla. Jeho aristokratickému tělu rozhodně dodává na vzhledu hlavně jeho elegantní postava.

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!
Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

 

Citlivý brouček, který potřebuje lásku...

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

...i to je dalmatin. Potřebuje pozornost, nesmí chybět u žádné aktivity. Dalmatin je psem s velkým množstvím energie, což nemusí každému vyhovovat. A tak je opravdu velice důležité zvážit, zda je pro nás tím pravým. Rozhodně to není pes pro každého. Avšak na druhou stánku lze říci, že jsou dobře ovladatelní a lehce se cvičí. Co se jednou naučí, nikdy nezapomenou. Z lovecké minulosti zůstala dalmatinovi jistá dávka samostatnosti a tvrdohlavosti. Není proto pro něj samozřejmé se automaticky podřídit člověku. Je tedy velice nutné věnovat maximální pozornost při výchově od štěněčího věku. Výcviku je dobré věnovat také velkou pozornost avšak nenásilnou formou a láskyplnou motivační cestou. Tvrdé zacházení je v jeho případě spíše na škodu. Jako jedno z nejuniverzálnějších plemen může být využíván jako lovecký, služební, i záchranářský pes, může se věnovat  jakémukoliv psímu sportu od agility, přes dogdancing, frisbee, sportovní kynologie, záchranařina, nebo třeba i dogtrekkingu.

Ať už jsou názory na výcvik dalmatina jakékoliv a nechť pokusy dopadnou jakkoliv, jisté je to, že dalmatin se pro své všestranné schopnosti a vlastnosti nikdy nebude psem jednostranně zaměřeným. Je učenlivý, vše, co potřebuje, se povětšinou naučí sám, z vlastní vůle, ale upraví si to ve smyslu svého pojetí.

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Dalmatin miluje pohyb v jakékoliv podobě. At je to se svým člověkem, vedle kola nebo třeba u koně.

Jeho povaha je bystrá, přátelská a vstřícná

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Miluje lidi i děti, kterými je velmi oblíbený a vyhledávaný. S nimi je schopen dovádět od nevidím do nevidím. Okamžitě se nadchne pro každou dětmi vymyšlenou špatnost. O  povaze dalmatina  by se dalo říci, že je hedvábně měkká. Taková je však jen v podmínkách rodinné pohody. Stačí, aby nabyl pocit, že některý z členů rodiny je ohrožen a v mžiku je z něho zcela jiný pes. Náhle se mění v neohroženého bojovníka, který se dovede postavit proti komukoli.  Je snášenlivý, neagresivní, nedělá mu problém smečka složená i z  různých plemen psů, snáší dobře i kočky, pokud je na ně zvyklý od mládí. Jakákoli agrese – ať už proti člověku, psům či jiným živým tvorům mu není vlastní. Vždy je připraven účastnit se všeho, co jen jeho majitele včetně dětí napadne. Jeho doménou  je pohyb, při něm vynikne vše, co dělá dalmatina dalmatinem.

Jeho vynalézavost je někdy až obdivuhodná. Miluje být středem pozornosti a  proto někdy činí dojem, že se chová až vtíravě, aby si zájem rodiny  udržel.

Krásný, hravý a nenáročný na „údržbu“

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Jak je na první pohled patrné, patří dalmatin svým způsobem k nenáročným plemenům. Přestože je krátkosrstý, není choulostivý. Pouze v zimních měsících při nízkých teplotách je vhodné při pobytu venku chránit bedra psa jednoduchým oblečkem. K odpočinku a spánku ale vyžaduje klidné, chráněné, suché a teplé místo. Nikdy by neměl být uvazován k boudě a ani celoročně chován pouze venku, byť v kotci se zateplenou boudou.  Aby černé nebo hnědé tečky na sněhobílém podkladě působily skutečně efektně, je vhodné srst jednou denně překartáčovat. Krátká a přilehlá srst se čistí velmi dobře.  Stačí několikeré přejetí kartáčem a srst je čistá a lesklá. Na slunci je pak dalmatin tak nádherný, jako by byl z porcelánu.

Jak je na tom náš kamarád se zdravím?

Dalmatin je poměrně zdravým plemenem, které se v dobré kondici průměrně dožívá 12 – 14 let, výjimkou však nejsou ani starší jedinci. Přes svou velikost většinou netrpí kloubními problémy. Bohužel se můžeme i u dalmatina občas setkat s tzv. civilizačními chorobami, jako jsou například alergie, poruchy štítné žlázy, rakovina a další. Avšak největším strašákem pro budoucího majitele je – hluchota!

Hluchota – daň za bílou barvu?

Hluchota není problémem pouze dalmatinů, ale i mnoha dalších psích plemen, jako jsou například  argentinská doga, parson a Jack Russel teriér, bulteriér a další.

O tom, že hluchota je problém, se ví. A ani Dalmatin klub a ani chovatelé samotní se nesnaží tento problém „ututlat“ ba naopak. Cíleně se jím zabývají. Například hluchota může být vrozená nebo také získaná (například stářím či úrazem). Vrozená hluchota je vázaná na bílou barvu a s ní spojenou absenci  nebo nedostatek melanocytů, které jsou nutné pro správný vývoj vnitřního ucha.

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Klinické projevy hluchoty jsou závislé na tom, zda je postižení jednostranné či oboustranné. Většina chovatelů je schopno oboustranně neslyšící štěně rozeznat již ve velmi raném věku. U oboustranně hluchých zvířat mžeme pozorovat potíže s orientací, nereagování na zvukové podněty, lekavost, mnohdy doprovázená až agresivitou. Tyto projevy však mohou být maskovány, pokud jsou štěňata pohromadě a kopírují chování jedinců slyšících. Klinickým vyšetřením jsou jedinci jednostranně slyšící od neslyšících k nerozeznání.  Rozlišení je možné pouze za použití speciální vyšetřovací metody k vyšetření sluchu: BAER (brainstem auditory evoked potentials – respons), tedy snímání evokovaných potenciálů mozkového kmene. Před provedením vlastního vyšetření jsou zvířata podrobena klinickému a neurologickému vyšetření a uvedena do mírné sedace. Uši jsou nejprve prohlédnuté a v případě nutnosti také vyčištěné. Každé ucho samostatně je pak stimulováno přes sluchátka zvukovým signálem o intenzitě 90dB a frekvenci 20Hz.  Takto vyvolané elektrické potenciály sluchové  dráhy jsou pak odváděny jemnými jehličkovými  elektrodami, umístěnými pod kůží na hlavě. U zdravých zvířat se objeví typická křivka čítající pět vln. V případě psa postiženého hluchotou pozorujeme pouze vodorovnou linku. Testování zvířat se provádí již v sedmém týdnu života. V ČR musí mít již několik let dalmatin pro zařazení do chovu doklad o vyšetření sluchu – uchovněn je pouze jedinec s výsledkem BAER bill +/+, tedy oboustranně slyšící.

Dalmatin v datech:

1253 – První písemná zmínka přisuzující toto plemeno Dalmácii zaznamenal zřejmě neznámý holandský cestovatel ve své zprávě z tohoto roku.

1650 - Byl dovezen první dalmatin do Anglie z Itálie.

1969 – po druhé světové válce byl dovezen první dalmatin MUDr. Milošem Synkem.

1970 – Založení Klubu chovatelů dalmatinů – u nás. (1. 4. 1970)

1970 – dovezená první hnědě tečkovaná fenka Bela de Casanova panem Ing. Janem Findejsem.

1971 – první narozený vrh dalmatinů u nás v chovatelské stanici „ze Včelí zahrady“

1972 – První speciální výstava dalmatinů. Celkový počet vystavovaných dalmatinů byl 62.

1973 – vychází kynologická příručka, kde je věnováno více prostoru právě plemenu dalmatin. Autor Ing. Jan Findejs a Karel Štěpánský

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Tak a jsme u konce. Zopakujme si tedy, že dalmatin je pes všestranný. Do bytu není příliš velký a má přednosti krátkosrstého psa. Naopak pro výcvik, procházky, vyjížďky nebo sport je dostatečně velký, vytrvalý a statný. Je to pes vhodný pro venkov i město, pro okrasu i na výcvik, pro radost i doprovod, pro službu i zábavu, pro lásku i ochranu. Pro každého se však dalmatin přece jen nehodí. Pro toho, kdo v něm vidí pouze atraktivní módní doplněk , čímž dalmatin opravdu  není a být ani nemůže.

Dalmatin má nejenom puntíkatý kabátek, ale i nejistý původ!

Země původu: Chorvatsko

Skupina FCI: VI. Skupina FCI - Honiči, barváři a příbuzná plemena. Sekce 3 Příbuzná plemena, bez pracovní zkoušky.

Použití: Lovecký, společenský, rodinný pes, vhodný k různým účelům.

Celkový vzhled: Mesocefální hlava, prismatická forma se svěšeným uchem. Tělo je pravoúhlé, silné, svalnaté a charakteristicky viditelně tečkované. Pohyb musí být elegantní. Pohlavní dimorfismus musí být zřetelný.

Barva: Základní barva je čistě bílá. Černé tečky u černé varianty a tečky barvy jater u hnědé varianty.

Tečky mají být symetricky rozmístěné po celém těle, jasně okrouhlé a bez přechodů do bílé základní barvy. Velikost teček by měla být stejná, přičemž v průměru se velikost pohybuje mezi 2 - 3 cm. U hnědé varianty jsou tečky poněkud menší, v průměru asi 2 cm. Tečky na hlavě a na končetinách by měly být přiměřeně menší než na těle. Je žádoucí, aby tečkování bylo i na ocase, kde je také proporcionálně menší než po těle.  Stříkání na těle není žádoucí a mělo by být penalizováno.  Tečky se nesmí slívat a tvořit větší skvrny. Skvrny a plotny jsou nežádoucí. Zvláštní pozornost je nutné věnovat tečkování na uších. 

 

Výška: Psi 56 - 62 cm, feny 54 - 60 cm.

Hmotnost: Standard neuvádí

Kontakt: https://dalmatinklub.webnode.cz/

Standard: č. 153 naleznete na www.ecanis.cz

Foto: Monika Pelíšková, chovatelská stanice „Monarte Rich“

www.dalmadami.cz

Použité zdroje: Findejs, Jan.: „Dalmatin“, nakl. Cesty, 1995, Císařovský:  „Pes“ , nakl. CANIS, 2009, Findejs, Štěpánský. :  „Psi společenských plemen“, SZN,1973

Kam dál ...