Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Život se psy a kolem nich mě obohatil!

Čtete rádi o nezapomenutelných osobnostech? Pak se dveře naší pomyslné síně slávy otevírají a vstupuje do nich další legenda československé kynologie. A neskromně přiznáváme, že tento rozhovor je opravdu nabitý...


Život se psy a kolem nich mě obohatil!
Iveta Panýrková 11.8.2021 12142x Legendy československé kynologie
Život se psy a kolem nich mě obohatil!

Mám za sebou již celkem dost rozhovorů se zajímavými lidmi, výcvikáři, závodníky, chovateli…, ale rozhovor s kynologickou legendou, jakým je Mirko Černý, se stal jedním z těch, které si budu pamatovat celý život.

* 13. 8. 1933

Pane Černý, je asi zbytečné ptát se na vaše kynologické začátky, protože jak všichni víme, vám daly pejskařinu do vínku nejspíš již sudičky. Otázku tedy položím jinak. Jak to bylo s vámi a se psy před nástupem do základní vojenské služby, která prakticky asi odstartovala vaši životní dráhu právě tímto směrem?

Život se psy a kolem nich mě obohatil!

Po pravdě řečeno, žádná sláva. Zajímal jsem se o přírodu a vše živé. Nemalou měrou na to mělo samozřejmě vliv, že oba rodiče byli ze zemědělských rodů a tak jsem školní prázdniny trávil povětšinou u příbuzenstva na venkově, kde bylo dostatek hospodářského zvířectva, a to od slepic až po koně. Samozřejmě, že mezi nimi byli také psi, ovšem byli to psi, kteří měli za úkol střežení dvorů, a každý vypadal úplně jinak. Pouze příbuzní z otcovy strany, kteří měli rozsáhlé pozemky a s nimi i honební právo, chovali již tehdy čistokrevné krátkosrsté německé ohaře pro výkon myslivosti. Byli to nezapomenutelní Brok a Elbe ze vzácného německého chovu, o kterých mi otec vyprávěl. I když jsem je pro časový odstup nikdy nepoznal, zamiloval jsem si je pro celý život.

 

Nemalý vliv na mě měla také návštěva otcova staršího bratra Aloise Černého, který byl správcem zámku v Žinkovech a osobním myslivcem pana barona Škody. Ten byl také široko daleko vyhlášeným odborníkem na chov a výcvik loveckých psů a příběh jeho fenky Blanky, která mu zachránila život, mě zasáhl naplno. Zmiňuji se o něm ve svých povídkách „Všichni psi z celé vsi“.

Vzpomněl byste si ještě na svého prvního psa?

Prvního psa jsem dostal ve svých dvanácti letech od mladého hospodáře Josefa Jíchy. Byl to německý krátkosrstý ohař, samozřejmě bez PP, který bohužel ve věku šesti měsíců uhynul na neléčitelnou nervovou psinku. Také o něm se zmiňuji v povídce Gert.

Prvního loveckého psa s PP, pointra Alana z Niv jsem si pořídil v roce 1951 jako student 2. ročníku ZTŠ a složil jsem s ním tři výcvikové zkoušky. Pes byl široko daleko známý svými výkony a díky němu jsem se také seznámil s milovníkem psů, vysokým důstojníkem z Okresní vojenské správy v Klatovech, který mě po domluvě odeslal k vykonání základní vojenské služby do Výcvikového střediska psovodů a psů ČSLA v Grabštejně.

Vy jste byl prakticky celý život v armádě a pracoval se psy. Řekněte nám, čím pro vás byla vojenská služba?

Musím to rozdělit do tří etap. První byla základní vojenská služba na Grabštejně. Zde jsem v létech 1953 – 1954 absolvoval poddůstojnickou školu zaměřenou na výcvik psovodů a psů a až po ukončení v roce 1955 jsem vykonával funkci instruktora výcviku. Velitelem výcviku byl tenkrát v zastoupení pan mjr. František Vokoun, známý a zkušený odborník na výcvik služebních psů. Chodil mezi nás na výcvik za každého počasí a občas nám dokazoval, že nic není nemožné. Takového odborníka na výcvik „opravdových“ služebních psů jsem už v řadách ČSLA nepoznal. Za mnohé znalosti mu velmi vděčím.

Život se psy a kolem nich mě obohatil!

Za druhou etapu pak pokládám dobu, kdy jsem jako voják z povolání vykonával různé kynologické funkce (1963 – 1988), a to od kynologa roty až po náčelníka doplňování a chovu služebních psů. Do této etapy pak spadají i nákupy různých psů z civilního sektoru, které probíhaly následovně. Všechny útvary v ČSSR, pokud střežily objekty a techniku pomocí psů, posílaly vždy rok předem požadavky na doplnění plánovaného počtu psů s termíny dodání. Podle toho byly pak zpracovány plány výcviku kurzů, do kterých si již uvedené útvary posílaly svoje vojáky, kteří s přidělenými psy po absolvování kurzu odjížděli zpět ke svým útvarům. Abych mohl do určitého termínu zajistit potřebný počet psů, vybudoval jsem po celém území ČSSR nákupní střediska. Byly to základní kynologické organizace, které chtěly takto spolupracovat. Používaly pak různé výhody od finančních odměn až po výměnu výcvikových materiálů od Svazarmu. Podmínky nákupu byly náročné a posuzování tvrdé, neboť nakoupení psi museli po absolvování dvacetiosmidenní karantény na Grabštejně při předávání výcvikovým jednotkám a budoucím útvarovým psovodům obhájit nákupní kvality. Mezi ně patřily:

  • Dobrý zdravotní stav a nepoškozený chrup
  • Aportování – od dokonalosti až po živý zájem
  • Zkouška odvahy na kolíku bez psovoda + výstřel
  • Zadržení s protiútokem s náznakem úderů

Stávalo se také, že psi, kteří při nákupu splnili podmínky na výbornou, po dovozu na Grabštejn neunesli změnu prostředí a ztrátu psovoda, uschovali se v boudě a „nebyla s nimi řeč“. Na druhé straně psi, kteří prošli s „odřenýma ušima“, stáli druhý den u dveří kotce a těšili se na krmení. Poučení, které jsem si z toho vyvodil, bylo, že veškeré výkony, které pes při nákupu se svým psovodem ve známém prostředí ukazoval, nejsou skutečné a chybí-li schopnost vyrovnat se se změnami, nejsou k ničemu. Tyto poznatky jsem se pak snažil použít při renovaci bonitace německého ovčáka.

Za třetí etapu pak považuji dobu po odchodu do zálohy a důchodu v roce 1989 – 2003, kdy jsem na Grabštejně zůstal jako občanský zaměstnanec, instruktor speciálního výcviku. K této činnosti jsem absolvoval speciální kurz ve výcvikovém středisku PČR Býchory. Toto období pak považuji za odměnu, kdy jsem si služební kynologii i se svým psem Falkem skutečně vychutnával. Obdivuji dodnes vysokou kvalitu instruktorů policie i odbornost a způsob řízení bývalého náčelníka, dnes již zemřelého, pana pplk. Šingovského.

A čím pro mě byla vojenská služba? Byla pro mě zcela jedinečnou a zcela neopakovatelnou příležitostí poznat a posoudit množství psů a podílet se i na jejich výcviku, množství, které bych jinak nemohl poznat ani za několik desítek životů.

Psi ve vojenské službě se používají převážně do strážní služby, dnes se však jejich působnost rozšířila i na jiná zaměření, jako jsou bombaři, drogaři apod. Který ze služebních výcviků je podle vás nejnáročnější a proč?

Na to není měřítko. Zažil jsem většinu z nich a podílel se na nich jako psovod nebo instruktor, ale myslím, že všechny jsou náročné a přirozené, kdy opravdu využívají toho, co pes má a my lidé ne. Mají však jednu věc společnou. Nezatěžují psa zbytečnostmi, chtějí spolehlivost v ovladatelnosti a veškerý další prostor výcviku věnují odbornosti, ve které jsou psi cvičeni. Samozřejmě že jiná věc je nebezpečnost práce, kterou pak psi se svými psovody vykonávají. A tak příkladně pes na vyhledávání drog nebo zbraní může svůj nález oznámit velmi aktivně a bouřlivě a je za to maximálně hodnocený. Oproti tomu, kdyby pes na vyhledání výbušnin podobným způsobem oznámil ukrytou a všelijakými nástrahami násobenou výbušninu, byl by to asi jeho poslední nález a možná by k sobě přivzal i svého psovoda. Zkrátka a jednoduše, výcvik služebních psů je náročný, opravdový a od toho sportovního se liší.

Výcvik služebních psů je náročný, opravdový a od toho sportovního se liší.

Pro zajímavost jen ve zkratce Mirko Černý uvádí požadavky na psy pátrací, kteří se na Grabštejně, pokud spadali pod MV, také cvičili:

Pes pátrací 2. stupeň

Zkráceně:

  • Ovladatelnost u nohy na místě i za pochodu
  • Sedni, lehni, vstaň – posunky na 20 metrů
  • Štěkání 20 metrů
  • Aport přes překážku 2 metry
  • Vyslání psa – 50 metrů
  • Jáma, žebřík, kladina, bariéra
  • Plížení s psovodem 15 metrů
  • Odmítání nabízené i nalezené potravy

Obrana:

  • Průzkum terénu, 2 figuranti, 30 metrů od osy postupu
  • Zadržení s oboustrannou střelbou – i v noci
  • Odvolání
  • Prohlídka – střežení
  • Doprovod na volno
  • Průzkum místa zadržení do okruhu 35 metrů a nalezení 3 předmětů, z nichž jeden je ukrytý.

Pachové práce:

  • Nalezení stopy v prostoru 20 x 100 metrů
  • Vypracování stopy 5 hodin staré, 8 km dlouhé, 2x použita záludnost
  • Nalezení 3 předmětů, z nichž jsou 2 ukryty
  • Rozlišení kladeče stopy ze 4 osob na konci stopy
  • Dostižení pachatele na stopě, který má 15 minut náskok + zadržení.
  • Rozlišení předmětů z pěti podle pachu stopy
  • Rozlišení stopy ze tří podle pachu předmětu

Co byste nám řekl ke spolupráci s psovody ve vojenské službě?

Život se psy a kolem nich mě obohatil!

Pokud se jednalo v minulosti o vojáky základní vojenské služby, bylo vždy znát i při sebevětší snaze instruktora – vojáka z povolání, že na druhé straně jsou vojáci, kteří tam jsou z donucení. Značné zlepšení nastalo po vybudování středisek Svazarmu předvojenské výchovy branců, kde budoucí vojáci základní služby – psovodi – upevňovali svůj vztah ke psům a získávali z teorie i z výcviku služebních psů značné vědomosti. V době, kdy pak Grabštejn spadal pod MV/PS, byli do funkcí budoucích psovodů vybíraní pečlivě velmi schopní branci se vztahem k přírodě (lesníci, zemědělci) s patřičným vzděláním.

Co se týče spolupráce s vojáky z povolání – budoucích kynologů útvarů a psovodů vojenské policie, probíhalo to na velmi dobré úrovni. Frekventanti kurzů věděli, že nabyté znalosti a zkušenosti budou potřebovat pro svou činnost a podle toho k výcviku přistupovali.

Co se týče spolupráce s vojáky z povolání – budoucích kynologů útvarů a psovodů vojenské policie, probíhalo to na velmi dobré úrovni. Frekventanti kurzů věděli, že nabyté znalosti a zkušenosti budou potřebovat pro svou činnost a podle toho k výcviku přistupovali.

Zajímalo by nás, jak se díváte na dnešní trendy ve výcviku psů. Dříve byla jasně dána metodika výcviku. Snad každá stará kniha o výcviku obsahuje obrázky, které ukazují jak pracovat. Například kde stlačit kohoutek, když učím psa lehnout atd. Dnes se využívá hojně tzv. pozitivní motivace a psi se hodně prokrmují. Například mnoho lidí využívá i toho, že psa nekrmí z misky, ale z ruky a tak ho učí požadované cviky. Co si o tom myslíte? A jak se díváte na výcvik pomocí tušírek, elektronických obojků, klikrů a podobně?

Nové metody jsem nestudoval, protože jsem si vystačil s teorií výcviku I. P. Pavlova, kterou považuji, ať se to někomu líbí nebo ne, za nejsrozumitelnější. V minulosti byli na Grabštejn zváni i vynikající drezéři slavných cirkusů, se kterými jsme o výcviku mohli hovořit a velmi jsme si rozuměli. To ovšem neznamená, že nové trendy výcviku psů odsuzuji nebo tvrdím, že nejsou správné. Řekl bych, že každá metoda, pokud splňuje svůj účel, je dobrá. Já jsem si osobně pro různé typy psů vymýšlel všelijaké metody, které mi vyhovovaly a zcela určitě je největším bohatstvím všech drezérů a cvičitelů dané umění posoudit typ vyšší nervové činnosti psů, vlohy pro směr výcviku, práh spouštěcí činnosti a nejvhodnější způsob přinucení i odměny. Myslím však, že kouzlo lidského hlasu a teplo vzájemných doteků je nenahraditelné a toto platí od narození nejen u psa, ale i u člověka. Elektronické obojky jsou vhodné jen pro odborníky.

Řekl bych, že každá metoda výcviku, pokud splňuje svůj účel, je dobrá.

Ukazoval jste mi velmi pěkné a hodně staré video, na kterém byli dva psovodi s německými ovčáky. To mě přimělo zamyslet se nad chůzí psa u nohy. Nyní je vyžadováno, aby pes šel vesele, svižně, přesně a hlavně sledoval psovoda. Na vašem videu bylo vidět, že psi, kteří tam chodí, sice vytočenou hlavu nemají, ale přesnost, rychlost a chuť, s jakou pracovali, byla, nestydím se říci, dokonalá. Jak vnímáte požadavky na současnou chůzi s tou vytočenou hlavou?

Působí na mě nepřirozeně a nelíbí se mi. Pokud je to ovšem požadavek zkušebních mezinárodních řádů IGP a jiných, podle kterých je možné mezinárodní poměření, nedá se nic jiného dělat, jen cvičit podle toho. Obdivuji však umění cvičitelů psů tohoto směru a dokonalost i přesnost cviků, kterou psi předvádějí.

Kouzlo lidského hlasu a teplo vzájemných doteků je nenahraditelné a toto platí od narození nejen u psa, ale i u člověka!

Podílel jste se také na novelizaci bonitace německého ovčáka. Pamatujete si, kdy to bylo, jak tehdy vypadala a co pro ni bylo klíčovým?

Život se psy a kolem nich mě obohatil!

Na toto období se zvláštním potěšením nějak nevzpomínám. Bylo to někdy v druhé polovině sedmdesátých let. Byl jsem spolu s naším nejvyšším představitelem gen. MVDr. Josefem Hrušovským pověřený funkcí předsedy klubu chovatelů NO ČSR. O funkci jsem příliš nestál, neboť mě velmi časově zatěžovala a znamenala i spoustu nepříjemností, které jsem musel řešit, navíc jsem nebyl specialistou na německé ovčáky. Měl jsem za úkol ozdravit chov NO, který se již pomalu začínal odchylovat směrem k exteriéru. Proti mně stáli zastánci tohoto směru, se mnou byla pak jen malá část, která spojovala exteriér NO s výkonem, ovšem značně dezorientovaná názorem, že kousání do rukávu je všechno. Protože jsem měl zcela opačné zkušenosti z nákupu tisíců psů, postavili jsme s panem Ing. Josefem Hurtem, pozdějším význačným rozhodčím z exteriéru a chovatelem NO bonitaci, která nepožadovala pro posouzení povahy psů výcvikové prvky, ale snažila se objevit vrozené vlastnosti, pokud možno ještě nezakryté výcvikem, neboť ten se nedědí.

Předvádění psi se posuzovali již v kruhu při hodnocení exteriéru, podle pohybu, temperamentu, reakcí apod. Dále při prohlídce zubů, měření, vážení, při průchodu skupinou osob, i jejich reakce při styku s přátelskou, nebo nepřátelsky se jevící cizí osobou. Posuzovala se i radost z přinášení, kontakt s psovodem a celkově projevená chuť k práci.

Byl to vlastně nenásilný psychologický test, který měl pomoci odhalit vrozené vlastnosti psa a nikoliv umění psovoda psa předvést.

Posuzovaly se tyto rysy: temperament, bojovnost, odvaha, tvrdost a chuť k práci. Stupnice hodnocení byla devítimístná, přičemž ideální byl střed – 5. Doleva pak povaha inklinovala k impulzivnosti, nervozitě, choleričnosti až k melancholičnosti, doprava pak ke klidu, flegmatičnosti až apatičnosti. Číselná stupnice byla doplněna slovním vyjádřením, takže v sumáři dávala obraz hodnoceného psa. Příklad: Výkon/4,555 4 = pes výrazně živého temperamentu, bojovný, odvážný, tvrdý, s výraznou až překotnou chutí do práce. Doporučení komise: prokládat výcvik uklidňujícími prvky, necvičit cviky rychle a příliš za sebou.

Bonitační komise byla tříčlenná celorepubliková a měla za úkol postavit krajské rozhodčí a proškolit je v posuzování. Po roce působení v uvedené funkci jsem požádal o zproštění. Krátce nato zanikla i tato bonitace a byla zaměněna za jinou.

Vaše srdce však tíhne také k loveckým psům. Která jsou vaše oblíbená plemena a proč?

Ze všech loveckých psů mám nejraději ohaře. Jsou to psi, kteří dokáží při správném výcviku nahradit všechna lovecká a ostatní plemena kromě norníků a mají jednu zcela jedinečnou vlastnost, kterou ostatní plemena psů nemají, a tou je vystavování zvěře. Je to vlastnost, kdy pes hledající rychlým tempem (cvalem) v poli při navětření pachu zvěře – obzvláště pak pernaté – náhle a doslova ZKAMENÍ, jakoby ho někdo švihnul kouzelným proutkem a to v této pozici setrvá až do příchodu svého vůdce. Toho pak na jeho pokyn pomalu plíživým postupováním vede až ke zvěři, kterou po ulovení vyhledá a svému vůdci přinese. Pravými mistry ve vystavování pernaté zvěře jsou angličtí krátkosrstí ohaři – pointři, kteří svými „manýry“ (chováním) při navětření zvěře jsou takřka nenapodobitelní. Německo a my cvičíme a používáme pointry i pro všestrannou práci, ale přiznaná země původu (Anglie) tvrdí, že je to „mrzačení“ charakteru pointra a jeho práce končí dovedením vůdce ke zvěři. Ostatní je pak prácí retrívrů – přinašečů.

Za vynikající všestranná plemena pak považuji německé krátkosrsté i hrubosrsté ohaře a naše národní plemeno českého fouska. Velmi dobré obranářské schopnosti vykazovali a možná ještě i mají výmarští ohaři, kteří často doprovázeli lesníky při jejich povolání a jsou také využíváni jako služební psi.

Existuje nějaký zásadní rozdíl ve výcviku loveckého a služebního psa? A který je podle vás složitější, dá-li se to vůbec říci?

Život se psy a kolem nich mě obohatil!

Zásadní rozdíl je již v tom, že lovecký pes ve spolupráci s člověkem zvěř loví. Služební pes, i když má v sobě někdy velmi silně zakořeněný lovecký pud, musí při práci v terénu zvěř ignorovat a věnovat se zadané činnosti. To ovšem neznamená, že by lovecký pes mohl libovolně zvěř honit, na to jsou pravidla a podle nich se vede výcvik (např. klid před zvěří).

U loveckých psů slouží cviky poslušnosti k nutné ovladatelnosti psa při lovu zvěře. U služebních psů jsou poslušnostní cviky také samozřejmě nutné k ovladatelnosti při práci, ale jsou samostatně posuzovány jako jedna třetina při zkoušce ve všestranném výcviku, a pokud se v tomto směru nezadařilo, je i výborný výkon v obraně a v pachových pracích k ničemu.

U loveckých psů je výcvik bez možnosti přístupu do zazvěřeného revíru nemožný (u nemyslivců nebo nečlenů mysliveckých spolků), při výcviku služebních psů se vždy nějaký šikovný kladeč stopy nebo figurant najde. Navíc jsou výcviky služebních psů většinou organizovány v kurzech, kde jsou zkušení instruktoři i potřebné pomůcky a vhodné prostory k dispozici.

V poslední době se také objevují nabídky společenského výcviku loveckých  psů podle plemenné příslušnosti, ale zcela jistě úroveň výcvikových kurzů řízených ozbrojenými složkami pro  služební psy mít nemohou.

Je jisté, že člověk a pes lovili zvěř od nepaměti a že výcvik loveckých psů spoléhá více na vrozené vlohy pro práci a je tedy přirozenější. Navíc lovečtí psi jsou rozděleni na ohaře, slídiče, honiče, barváře, jezevčíky a teriéry a mají rozdílné požadavky na práci.

I když jsem poznal výcvik loveckých a služebních psů, netroufám si říci, který z nich je náročnější, neboť je-li ten či onen v jedné disciplíně náročnější, je například zase ve druhé snazší.

Sudičky vás obdařily nejen láskou a porozuměním ke psům, ale také talentem k malování a psaní, kde berete inspiraci?

Život se psy a kolem nich mě obohatil!

Odmala mám rád přírodu a všechno, co k ní patří. Tomu odpovídalo i moje původní povolání zemědělského technika, a dále zaměření na chov i výcvik psů. A tak maluji přírodu, zvěř i psy pro radost svou i radost jiných, kterým obrázek občas daruji u různých příležitostí. U psaní je to podobné, inspirací jsou mi vzpomínky a i když se to zdá poněkud nostalgické, patří to k věku a není občas na škodu vzpomenout si na svoje začátky a srovnávat je s dnešními možnostmi.

Závěrem bych se chtěla zeptat, zda vás napadá něco, co byste rád sdělil našim čtenářům a pejskařům?

Spíše možná těm čtenářům, protože pejskaři už to dávno vědí. Život se psy a kolem psů mně obohatil a dal mi možnost poznat spoustu lidí i přátel „do deště“ a dal mně nahlédnout ve značné míře i do řeči psů. Opravdu to stálo za to.

Pane Černý, velice vám děkuji za nádherný rozhovor, který pro mě byl opravdovým zážitkem.

 

Iveta Panýrková

Foto: archiv Mirko Černého

Doporučujeme z našeho e-shopu
Novinka
Sušené krůtí krky
ZB000462
od 20
Novinka
Sušené hovězí plíce
ZB000458
od 21
Novinka
Sušené hovězí srdce
ZB000453
od 26
Legendy československé kynologie
Skladem
ZB000002
od 129
Novinka
Obojek SOFTY
Vyberte barvu
Obojek SOFTY
ZB000096
od 389
Kam dál ...