„Mám vás ráda…“, říká Zuzana Trankovská

Pamatujete si ještě na dlouholetou a kynology velmi uznávanou šéfredaktorku časopisu Pes přítel člověka Mgr. Zuzanu Trankovskou? Tak si určitě s chutí přečtete rozhovor, který pro vás máme připravený!

Sympatická, milá a stále dobře naladěná dáma s úsměvem na rtu – to je Mgr. Zuzana Trankovská, jíž ani přibývající roky neubraly nic na jejím šarmu a pozitivním náhledu na ten současný nejen pejskařský svět. Většina z nás jistě ví, že až do roku 2007 byla šéfredaktorkou tehdy nejčtenějšího časopisu Pes přítel člověka, který v jejích rukou opravdu vzkvétal. Ani po odchodu z redakce však nechtěla být mimo dění, a tak se svou dcerou Zuzanou založily nakladatelství CanisTR, ve kterém vydaly řadu zajímavých, a především užitečných kynologických knih.  Nesmíme však zapomenout ani na to, že jejím srdečním plemenem byl, je a vždy bude jezevčík, který jí dělá milou společnost až do dnešních dní. Ten současný se jmenuje Endy. Je nám tedy ctí a potěšením právě ji nyní uvést do naší virtuální dvorany slávy…

Do redakce jsem se dostala čirou náhodou. Fakultu žurnalistiky jsem chtěla studovat dálkově, a proto jsem potřebovala být zaměstnaná v nějaké redakci. Můj tatínek byl sportovní fotograf, fotil motoristické sporty, které tenkrát patřily pod Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), kam z nepříliš logických důvodů spadaly motokros, Šestidenní (endurová soutěž motocyklových týmů), automobilové závody, ale i například střelectví, potápění, modelařina a právě i kynologie. V redakci časopisu Kynologie (předchozí název časopisu Pes přítel člověka, pozn. red.) bylo volné místo. Nebylo to tedy tak, že bych odmalička milovala pejsky a ti se stali mým osudem. Já si dokonce myslím, že „láska ke psům až za hrob“ není úplně nejlepší devizou pro práci v redakci. Je třeba mít zdravý novinářský odstup. To se mi v redakci nesčíslněkrát potvrdilo. Byla jsem v prvé řadě novinářka. Dobrý novinář může dobře psát o čemkoliv.

Paní Vladimíra Tichá, Honza Dubový, Ivo Eichler (majitel nejen výcvikové školy, ale také úžasného barytonu), Cyrila Karpfová s neskutečně vychovanými a hlavně také vycvičenými krysaříky. Ing. Josef Růžička výborně psal i fotil všechno z vojenské kynologie. Nemůžu nezmínit Antonína Grygara – špičkového trenéra a rozhodčího agility evropského formátu, i když spolupráce s ním byla vždycky hodně velkým adrenalinem, protože své texty odevzdával zásadně ne za pět minut dvanáct, ale v hodině dvanácté. Vždycky k tomu měl nepříliš uvěřitelný důvod, ale my jsme mu ho věřily (ano, věřily s tvrdým „y“, protože v redakci jsme byly velmi genderově nevyvážené, jak by se dnes nejspíše řeklo…). Velmi pilným psavcem byl Jaroslav Monte Kvasnica se svým krásným aljašským malamutem.

Pyšná jsem byla rovněž na naše zahraniční dopisovatele – hlavně dr. Václava Větvičku, který se v USA zabývá výzkumem beta glukanu, takže poslední dva roky má určitě hodně práce, protože beta glukan je velmi významný pro naši imunitu. Z Austrálie nám pravidelně psala Kamila Mojžíšová, z Jihoafrické republiky Radka Hejmalová… Uznejte, to bylo pokrytí jako hrom. Svůj podíl na tom měla i skutečnost, že autoři dostali za své články zaplaceno, za což se sluší poděkovat tehdejšímu vydavateli. Takže – byť po letech – děkuji.

Dopisovatelů měl časopis hodně a všechny jsem považovala za své přátele. Za ty roky to ani jinak vlastně nešlo. Byli jsme k sobě navzájem slušní, můj editorial měl titulek „Mám vás ráda“. A měla jsem, respektive do dneška mám.

Nemůžu jmenovat jednotlivce. Obdivovala jsem a dodnes obdivuji každého, kdo něco umí na špičkové úrovni. Je to řehole nejen pro něj, ale i pro jeho rodinu, ženu, děti… Jsou to tisíce naježděných kilometrů na tréninky, posléze na závody nebo soutěže či výstavy. Mívali jsme opakovaně mistry Evropy i světa jak ve sportovní kynologii, tak i ve služební, v záchranařině, úspěšní jsme byli i jako chovatelé. Dneska už to tak nesleduji, ale doufám, že jsme si nepohoršili…

Pan inženýr je úžasný a obdivuhodný, víc k němu říct nelze. Viděla jsem se s ním ráda.

Náš současný trpasličí jezevčík Endy

Věřte mi, že se vám do povědomí zapíše každý váš pes. U nás to byl standardní hladkosrstý jezevčík Cid ze Židovských hřbitovů. Odolávala jsem dlouho a kupodivu mne ke koupi psa nepřemlouvaly děti, ale manžel. Můj muž kouřil šedesát cigaret denně. Nebylo nic, co by ho přimělo k tomu, aby přestal. A tak jsem jednou s pocitem už naprosté beznaděje řekla: „Dobře, když přestaneš kouřit, koupíme psa.“ A on přestal. Opravdu. A tak jsme museli koupit ne psa, ale jezevčíka, jak s oblibou říkám.

Endy

Oba jsme s manželem složili myslivecké zkoušky a začali jsme Cida připravovat na zkoušku myslivecké upotřebitelnosti. Dodnes jsou historky z tohoto období v naší rodině velmi oblíbené. Představte si dva dospělé lidi – já měla na provázku bažanta a tahala jsem ho trávou po Židovských pecích – to je velký park u nás na Žižkově. Můj muž byl mezi tím schovaný s Cidem za „terénní nerovností“, aby pes neviděl, kudy jdu, a čekali na signál, až skončím. Mobily tehdy nebyly, takže Saša jukal, kde jsem asi tak skončila, abychom věděli, jestli jde Cid po stopě správně. Dneska by na nás určitě někdo zavolal městskou policii. Zkoušky Cid složil a byl na honech docela užitečný – všude se vešel a dohledal. Já jsem na hony moc nejezdila, ale Saša na ně jezdíval rád a často u nás bývalo kančí se šípkovou i zelíčkem... slovy klasika.

Ano, ano – „kanystr“ je naší srdeční záležitostí. Víte, když jsme v redakci Psa poněkud spěšně skončily, bylo mi docela líto, že už nebudeme v kontaktu s našimi autory – to jsem také napsala do úvodu našeho webu. A tak jsme některým vydali jejich rukopis, a měli jsme tudíž dobrý důvod se scházet nad korekturami. Máme velké štěstí, že Zuzčin partner je vynikající grafik a plní nám i tak nesmyslná přání, jako například aby text v knize byl vytištěný barvou „hodně silného kakaa“… proč by měla být kniha tištěná jen černou? Tak jsme tiskli například „Dějiny služební kynologie“ od Jiřího Rulce. Nikdo mu je nechtěl vydat, shoda náhod nás svedla dohromady a naše ješitnost a možná i stavovská čest velela: „Kdo jiný by měl vydat služební kynologii, než holky Trankovské“? Ta kniha byla velmi úspěšná, a tak Jiří napsal pokračování, ve kterém zahrnul i Slovensko. Dějiny váží 1,6 kg, jsou v ní stovky fotografií a faktografického textu, který jinde nenajdete. Jsem na ni pyšná. Co jsme vydali dalšího, najdete na www.canistr.cz.

Radit si vám vůbec netroufám. Svět internetu je na jednu stranu uživatelsky velmi jednoduchý, ale zároveň velmi zrádný. Zrádný v tom, že na něm může kdokoli úplně cokoli publikovat a vydávat to za pravdu. Takže – ano, možná mě jedna rada napadá: „Ověřujte pečlivě informace, protože jedině tak se můžete odlišit od ostatních.“

Endy

Víte, když píšete o psech a psích akcích, tak vám časem přijdou všechny jaksi podobné. Člověku utkví v paměti spíš situace, při kterých se orosil hrůzou. Jako třeba když jsem kdysi dávno k článku z mistrovství republiky ve služební kynologii vybírala fotografie a pod snímek čerstvého mistra republiky jsem napsala popisek, že vyhrál a že ho na mistrák doprovázela manželka a ona to manželka nebyla… Ale kdo to mohl vědět, když se k ní tak choval? Doufám, že to Ivan tenkrát ustál. Příjmení po mně nechtějte, ne že si ho nepamatuju, ale nebylo by to taktní.

Víte, horší nebo lepší… to je těžké říct. Dneska je psů nepoměrně víc, než bylo před dvaceti třiceti lety, proto je úměrně k tomu víc malérů. A když uvážíte, že dřív se o pokousaném člověku v novinách hned nepsalo, o reportáži v televizních novinách ani nemluvě, tak můžete mít dojem, že je situace kolem psů neúnosná. Já si to ale nemyslím.

Vychovaný a posléze přiměřeně vycvičený pes je neskutečně příjemné spojení, ve kterém je krásné žít. Opak je svízelný a únavný pro všechny kolem.

Moc děkuji za krásné povídání, za vaši práci a za naši redakci přeji, ať se vám i nadále daří!

Michaela Weidnerová

Foto: archiv redakce, archiv Zuzany Trankovské, Ing. Josef Růžička