Z šampióna voříškem a zase zpátky!

Máte také rádi psí historky se šťastným koncem? Pak tedy poslyšte, kterak jeden takový zatoulaný a velmi zanedbaný King Charles španěl nakonec nalezl svůj nový domov, ve kterém byl až do konce svých dní milovaný a opečovávaný.

Člověk by si řekl, že pejsek, který má to štěstí, že se narodí s průkazem původu v renomované chovatelské stanici a s do dalšího chovu perspektivní krví, má život krásně nalajnovaný a bude se mít určitě skvěle. Ovšem chyba lávky! Ne vždy to tak musí nutně být. Důkazem toho je i tento velmi emotivní příběh…

Příběh očima útulku...

Byl to den, jako každý jiný. Po příchodu do útulku jsme jako vždy šli projít kotce, přivítat se s našimi miláčky a také projít karanténu. Na karanténě mě však zarazil jeden nový psík. Sedělo tam na zemi něco nepopsatelně ošklivého, špinavého, smradlavého a oškubaného nůžkami. Hubené zvířátko zdánlivě připomínající psa se sotva drželo na úzkých křivých nožičkách. Po chvíli překvapeného zírání jsem se sehnula a psíka pohladila.

Když jsem zblízka pohlédla do jeho vykulených očíček a na jeho „spláclý“ čumáček, napadla mne podobnost s King Charles španělem. Takových psů u nás není mnoho, dost možná by mohl být s PP, napadla mne podle některých přítomných až téměř zvrhlá myšlenka. Já se nenechala odradit a dala se do prohlídky uší. V jednom oušku byl opravdu flíček, který mohl odpovídat barvě. Po vyholení jsem si byla téměř jistá, že psík tetovaný je, ale už jsem si nevěděla rady s přečtením. I tak jsem kontaktovala chovatele kingů a kavalírů, zda se snad někomu před delší dobou neztratil nebo nebyl odcizen. Do útulku ho přivedla Romka, údajně ho našla pobíhat u Billy, která je kousek od nás. V okolí Billy ale nikdo takového psíka neměl, to bychom věděli, tak kde se tam vzal? Přiběhl  „tuláček“ k obchodu sám, protože ho lákali lidé a očekával, že si tam vyžebrá něco k snědku? Nebo ho tam někdo vysadil z auta? O kus dál je frekventovaná silnice. Anebo si to všechno žena vymyslela? Takové a spousta dalších otázek, na které jsme neznali odpověď. Psík neodpovídal popisu žádného ztraceného kinga. Nikdo ho nehledal ani po Ústí, ani nikde jinde. Ani v tu chvíli, ani třeba před lety. Místo toho se ozvala paní Kulhánková, že by se u ní pro Keviho (tak jsme mu začali říkat) našlo dost místa a lásky. Nevadilo jí, že údajná barva (která však byla jen v jednom místě a odpovídala by jen jednomu číslu) může být pouhou žilkou a psík možná ani není čistokrevný king. Nic jí neodradil ani jeho zoufalý zdravotní stav, ani předpokládaný vysoký věk. A tak se Kevi po povinné karanténě odebral do svého nového domova…

To by klidně mohl být šťastný konec jeho příběhu, ale nečekaný zvrat způsobil nejedno překvapení. Tetování se nakonec dalo s obtížemi rozluštit, ale čtyři číslice neodpovídaly značení kingů v ČR, ani v sousedních státech (paní Kulhánková se přece jen chtěla dozvědět něco o jeho minulosti a původu, bohužel neúspěšně). Už jsme byli všichni smířeni s tím, že Kevi ke svému tetování mohl přijít třeba v nějakém útulku a jeho příběh tak pro nás zůstane tajemstvím. Až jednoho dne bylo vše jinak, Kevi už nebyl „voříškem“ bez původu, ale pravým kingem. A už vlastně nebyl ani Kevi…

Keviho příběh u nás...

V červenci 2004 jsem se na internetu dočetla, že do ústeckého útulku přivedla Romka staršího kinga ve velmi špatném stavu. Rozhodnutí bylo rychlé a jednoznačné – přibrat dalšího psího kamaráda do naší „smečky“, protože kinga přeci v útulku nenechám! Po týdnu povinné karantény jsme se vydali do Ústí nad Labem. Tricolorek byl skutečně v příšerném stavu – vyhublý tak, že se kosti daly počítat, zcela ostříhaný, protože koupel na jeho zanedbanou a nevábně vonící srst nestačila. Z kinga mu zbyla jen velká, překrásná hlava. Zadní nohy ho v prvních dnech mnohokrát zradily - možná to bylo následkem špatného výživného stavu nebo i nějakého zranění, způsobeného „člověkem“. Když se chtěl v novém domově zapojit do hry s ostatními pejsky, vadila mu v pohybu i vzrostlejší tráva nebo jitrocel.

Přestože měl v uchu částečně čitelné tetování, nepodařilo se nám ani s pomocí poradkyně chovu zjistit jeho identitu. Tetování bylo čtyřmístné, u nás se používají číslice tři. Tenkrát však pro mě bylo prvořadé, aby se pes dostal do lepší formy a aby u nás našel lásku a domov, abychom mu vynahradili prožité strasti. V útulku mu začali říkat Kevi a my u toho zůstali. Pes byl milý k lidem, ale neustále si všechno bránil proti ostatním psům – každou granulku, piškotek, každé pohlazení i svůj pelíšek, který mohla spoluobývat pouze jeho oblíbená fenka.

S ohledem na to, co zřejmě musel prožít, jsme byli k jeho „výstřelkům“ v chování shovívaví. A tak šel čas a já se smířila s tím, že se nikdy nedozvím, jaký pejsek s námi trávil část svého života. Stačilo mi, že byl u nás spokojený a největším problémem, který ho trápil, byl malý rozjívený tricolorní „synovec“, který si nerudného „strejdu“ oblíbil a přes strejdovy důrazné námitky se snažil vetřít do jeho přízně.

Až v prvních dnech dubna 2006 dostal „Keviho příběh“ nečekané rozuzlení. Pes byl znalcem plemene a poradcem chovu pro kingy v Klubu chovatelů málopočetných plemen psů prokazatelně identifikován jako švýcarský import Bailey of Country Rose. Po zkontaktování jeho původní majitelky, která ho bezpečně poznala, jsem získala i jeho PP. Před lety Baileyho z rodinných důvodů přenechala na mazlení rodině s dětmi, a jak se vyvíjel dále jeho osud, nikdo neví až do doby, kdy byl přiveden do ústeckého útulku.
A tak se najednou z nalezeného „bezdomovce“ vyklubal pejsek velmi zajímavé švýcarské krve, který si v dobách svého šťastnějšího mládí dokonce vybojoval výstavní tituly – 2x CAJC a res. CAC. Na závěr musím podotknout, že nejkrásnější okamžik a velké překvapení jsem zažila, když jsme „Keviho“ poprvé oslovili jeho pravým jménem. Snad s ním měl spojené šťastné chvíle svého psího života, které se mu v tom okamžiku znovu vybavily. Tolik radosti a štěstí ve psích očích člověk může vidět snad jen jednou za život. Tato chvíle se pro mě stala jedním z nejsilnějších okamžiků, které jsem kdy se svými pejsky prožila.

Dnes už Bailey není mezi živými, do psího nebíčka odešel náhle v osmi letech, což není zase tak vysoký věk. Bohužel se na něm zcela určitě podepsalo dřívější strádání, nekvalitní krmení a „péče“. Jak dlouho a proč tolik strádal, se už nedozvíme. Hlavní je, že konec svého života mohl strávit v milující rodině, kde se mu dostalo lásky a porozumění. Mohl odejít ze světa důstojně, obklopen lidmi, kteří ho milovali a se svou pravou totožností. 

Andrea a Kristina Kulhánkovy

Foto: archiv rodiny Kulhánkových

http://www.kingove.cz/