Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

Dovedete si vůbec představit, co zažívají stovky uprchlíků na své cestě za „lepšími zítřky“? Ženy, děti, staří lidé, zvířata… A pak se prostě najde někdo, kdo je ochotný jim naprosto nezištně pomoci a přepravit je do bezpečí. Tři lidé a plný kufr psů… A to je skutečný příběh, který vám jeho hlavní aktérka bude vyprávět a za což jí patří velký dík.


Na ukrajinské hranice a zase zpátky!
Jana Taubrová 16.3.2022 9736x Příběhy

Je úterý 1. 3. 8.00 hod.

Je to 49,5 hodin, co jsem vyjela směr východ. Je to 8,5 hodiny co jsem se vrátila.

Vrátila jsem se s autem plným psů, s hlavou plnou myšlenek a se srdcem plným bolesti.

Cílem mise bylo dostat do bezpečí chovatelku zlatých retrívrů a clumber španělů paní Olenu Gongalo (kennel Sunshine Mrija), její starou maminku a jejich psí smečku. Z ČR vyjela tři auta. Koordinace byla poněkud náročná – neustále nám docházely zprávy, kde se čeká jak dlouho, kudy nejde projít nebo projet, do toho si na maďarských hranicích usmysleli pravidlo jeden člověk=dva psi (díky bohům za aktivitu lidí a za následnou intervenci ministerstva!)… Nicméně stanovujeme cíl cesty jako přechod Vyšné Nemecké/Užhorod.

Skoro osm set kilometrů před námi

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

V neděli 27. 2. v 7.00 hod. vyrážím na cestu. Čeká mě 760 km a bratru 9,5 hodiny cesty. Nejprve mezipřistání u Radky, kde přesedám z našeho bílého zázraku do něčeho, co briskně pojmenovávám „Enterprise Voyager“. Radka mi dává rychlokurz mačkání tlačítek ve správném pořadí a po chvíli už jsem fakt na cestě. Ve Svitavách odbočka na nádraží pro kamarádku Kristýnu, která mi dělá sparing partnera, a už frčíme severní trasou, zatímco nám sluníčko vytrvale svítí do očí.

Cesta sviští v pohodě, autíčko šlape jak hodinky, vcelku příjemný výlet, chtělo by se říct. A vlastně si to i říkáme, protože naprosto netušíme, co nás na konci čeká. Takže se kocháme krajinou, Tatry nám připravily vyloženě rajský pohled. Takováto panoramata nemá ani Děčín (Sorry, Irenko).

Když vidíte odhadem tříleté děcko s očima sedmdesátiletého starce, dostane vás to do kolen!

Hranice jsou v obležení              

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

Úplně jsme nejely podle předpisů. Takže ve čtyři odpoledne jsme na místě. Zbytek výpravy dorazil o nějaký ten kus času dřív a mezitím vyzvídá, jak to jako že vypadá. Bledě. Čekačka až 24 hodin, takže objíždění vedlejších přechodů a zjišťování situace tam, zároveň s tím zkoušíme vyzjistit, zda by nešlo alespoň pustit psy, klidně bez lidí. Všichni jsou neskutečně milí a vstřícní, ale bohužel, nejde nic udělat. Přemýšlíme tedy, že než čekat, budeme alespoň rozvážet ty, co už se přes hranici dostali a čekají zde v zimě a větru, až je někdo pošle dál. Do toho dochází zpráva z přechodu pro pěší Veľké Slemence, že tady je to „jen“ na cca deset hodin.

Směřujeme tedy Olenu tam, alespoň s částí psů, které dokáží nacpat do dvou aut. Jejich třetí auto dál stojí v koloně na Užhorod, protože opustit místo znamená stát celou frontu znovu. V autě zůstává i stará babička – tak dlouhé stání by nezvládla. Celou situaci komplikuje nejen jazyková bariéra, ale především mizerný signál.

V šest večer dorážíme do Slemenců a čekáme. Stejně jako v Užhorodu, i zde potkáváme lidi. Říkejme jim tak, i když někteří připomínají spíš lidské stíny. Vidíme rodiny s maličkými dětmi, staré lidi, o kterých víte, že se do jedné války narodili a teď to mají znovu. Vidíme „maličkosti“ – opuštěný prázdný kočárek pro dvojčátka (asi se nevešel do auta), ztracená (?) hračka, schoulené štěňátko pod bundou… Maličkosti, jejichž souvislosti s člověkem otřesou. Všude lidé, všude neuvěřitelná směs emocí. Strach. Naděje. Někdy až nepřirozená a maniakální radost, že jsou „v bezpečí“, že to dokázali. Odhodlání. Zoufalství. To vše a ještě mnohem víc se v nich mísí a proplétá. A k tomu ty neuvěřitelně prázdné pohledy. Když vidíte odhadem tříleté děcko s očima sedmdesátiletého starce, dostane vás to do kolen.

Slíbila jsem, že budu fotit. Nefotila jsem. Tváří v tvář té zoufalosti jsem to nedokázala. Nedokázala jsem namířit objektiv do tváří lidí, kterým se zhroutil svět a dokumentovat jejich zoufalství. Stejně by to ani sebelepší foťák nedokázal zachytit. Tu syrovost situace, ty emoce… ono to vlastně nejde ani popsat.

Jdu pomalu k hranicím…

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

Čekáme. V relativním pohodlí našich aut. Přesto se klepeme zimou. Jak asi musí být těm, kteří stojí venku ve frontě? Raději nemyslet, mozek se vzpírá pobrat tolik zla, vypíná. Snažíme se usnout. Nikomu se to nedaří. A není to o nepohodlí.

Ve 23.30 přichází zpráva, že je Olena už blízko. Že možná za půl hodiny… Vstávám a jdu k hranicím. Jsem tam sama, ostatní neprošli přes vojáky. Já mám výhodu – ve svém psím oblečení vypadám trochu jako uprchlík. Stejně jako oni se klepu. Zimou i nervozitou.

V prosklené budce vidím Olenu a část jejich psů. Teď se emoce mísí ve mně. Už je tak blízko… Naděje. Ale strach, že se něco pokazí a nepustí je… Jak asi musí být jim? Je 28. 2., přesně půlnoc. Začíná nový den, končí měsíc. Pověrčivost není mým hobby, ale teď se prostě neubráním. Je to znamení? A je dobré, nebo špatné?

Emoce pracují  

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

Olena prochází s prvními šesti psy a s mladou maminkou, která jí se psy přes hranice pomohla. K tomu dvě malé holčičky. Vidím Elišku s Páťou, věk odpovídá. Emoce pracují, ale teď není čas se hroutit, teď musí do tepla, najíst se, a napít.

Usazujeme je do aut, psi pijí, mají žízeň. Děti jsou vyčerpané, maminka moc nekomunikuje. Vypadá v šoku. Část z nás zůstává u nich, část se vrací s Olenou na hranice pro zbytek psů. Posledních pár byrokratických úkonů a všichni jsou u nás. Hurá!

Rozesazujeme zbytek psů do auta, snažíme se pochytit jména psů a jejich věk, řešíme očkováky, kdo, kam a s kým pojede, kde kdo koho vysadí, kudy je nejlepší cesta. Ukrajinská maminka říká, že mají někoho v Krakově – ok, uděláme zajížďku, to není problém.

Olena se loučí se psy a s námi. Vrací se zpět – pro zbytek psů, pro babičku. Vyprovodit manžela, který dostal povolávací rozkaz. Jsou svoji 29 let… Nikdo neví, jestli se ještě někdy uvidí.

Když mě objala, brečím. Teď už to nejde zastavit, slzy si našly cestu.

Vyrážíme na cestu zpět              

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

V jednu po půlnoci máme hotovo. Olena je pryč, nám zbylo jen jedenáct psů ve třech autech a tři vyčerpané, smutné a zamlklé lidské bytosti. Cpeme do aut, které jedou přes Polsko, jejich věci a vyrážíme na cestu. Tankujeme, kupujeme kafe, energeťáky, jim alespoň bagetu a holčičkám nějaké sladkosti navíc. Děkují, jedí mechanicky. Jako roboti. Po půl hodině všichni spí. Holčičky odpadly jako první. Po nich Kristýna. Maminka vedle mě sedí jak socha. Klepou se jí ruce, tupě zírá před sebe. Na pokusy o komunikaci odpovídá buď jednoslovně, nebo vůbec. Opatrně jsem jí pohladila po ruce. Jedna slza jí stekla po tváři a ruku odtáhla. Je mi jasné, že pokud upadne druhá slza, přijde záplava, která nepůjde zastavit. A ona se nesmí zhroutit, má děti. Nechávám ji jejím myšlenkám, byť tuším, jakou mají barvu. Drtí mě fakt, že nemám co udělat, abych jim ulevila. Bezmoc je strašná.

Naštěstí maminka brzy usíná. Spí celé auto, jen občas někdo vykřikne ze spaní. Nemají hezké sny. Nemůžou mít.

Přemýšlím nad tím, že jedno nabubřelé ego dokáže rozvrátit životy milionů!

Všichni chtějí jediné – žít v míru!

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

V tichu mám možnost přemýšlet. Ani tohle nejsou hezké myšlenky. Přemýšlím nad tím, že jedno nabubřelé ego dokáže rozvrátit životy milionů. Že ti nahoře nikdy nesejdou dolů mezi obyčejné lidi, aby zjistili, co svým jednáním způsobili. Je jim jedno, že tihle lidé chtěli jen v klidu žít. Ukrajinci, Rusové… Obě tyto skupiny jsme potkali. Ptala jsem se – všichni chtěli jediné – žít v míru tak, jak byli zvyklí. A pak někdo přijde a „vysvětlí“ jim, že jsou vlastně nešťastní a že on je jde bránit. Proč? Nikdo ho o to neprosil.

Z myšlenek mě probírá tichounké zamňoukání. Holčičky mají v malé přepravce kočičku. Ani jsem si jí v tom zmatku nevšimla.

Je mi líp. Ne o moc, ale i to málo se počítá. Každá pozitivní kapka se spojí s jinou a časem vytvoří řeku, přes kterou zlo nepřijde. Já vím – jsem naivní. Ale když přestanu věřit, zblázním se. A to nikdo nechcete, věřte mi.

Zbytek cesty je vlastně pohoda. Krakov, ranní zácpa, výsadek ve sběrném místě v centru, kde maminka s holčičkami dostanou najíst a kde nakontaktují své příbuzné, které v Krakově mají. Podání ruky, přání „štětí“, děkování… slova vlastně nejsou vůbec potřeba. Stačí pohledy, rozumíme si. Vlastně ani nevím, jak se maminka a holčičky jmenovaly. Nevadí. Jejich tváře nikdy nezapomenu.

Ještě pár chvil a jsme v ČR…

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

Kluci se s druhým autem odpojují směr Hradec Králové, my pokračujeme směr Ostrava. Na nádraží vysazuju Kristýnu, která domů dojede vlakem. Přeci jen už je to dlouhý výlet, musí také domů. Já a čtyři psí holky pokračujeme k Radce, kde nás čeká tolik potřebný odpočinek, jídlo, pití. Vítáme ho všechny.

Dvě a půl hodiny spánku a sprcha musí stačit. Je potřeba vyřídit moře věcí. Jeden pejsek v dočasce vypadá nervní, asi ho bude potřeba oddělit. Než zajistíme místo, přijde zpráva, že je vše ok, jen se potřeboval vyspat. Vyřizujeme papíry ke psům. Karanténní povinnosti. Krmení. Místo pro březí fenky, které po zralé úvaze nechceme oddělovat. Místo, kde mohou v klidu porodit a kde bude místo i pro Olenu a její maminku, až přijedou. Pokud přijedou… Místo, kam se pak mohou nastěhovat i se všemi psy, místo, kde budou moct dál v klidu žít a pokračovat v normálním životě… Díky skvělým lidem se daří vše, ale připadám si jak telefonní ústředna.

Cestou domů se stavuji pro sponzorský dar v podobě granulí a vracím Radce auto. Domů dorážím v 0.45 hod. A před barákem se hroutím. Teď teprve jdou emoce ven a já nejsem schopná se ani postavit na nohy a dojít k brance. Jen brečím a brečím. Nakonec domů dojdu. Vítá mě smečka, lustruje pachy, vnímají moje pocity. A já stále vidím Olenin výraz, když je na hranicích opouštěla. Za ně za všechny doufám, že se zase v pořádku sejdou. A za sebe sobecky doufám, že tohle nikdy nebudu muset zažít.

Velké díky všem…

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

Na konci se více než sluší poděkovat všem zainteresovaným a některým se i omluvit. Díky Radce Štenclové za důvěru a půjčení Voyageru. A omlouvám se, že jsem ti vypila nějaký červený pití, cos tam měla. Mimochodem, prosím, o značku, bylo to prudce dobré.

Díky Kristýně (mimo FB) za podporu, buzení po cestě, vtípky a fotky. A omlouvám se, že to opravdu nebyl půldenní výlet.

Díky Radce Burdové za navigaci tam i zpět, za kafe, jídlo, sprchu a postel. Za překlenutí nočního ubytování čtyř psích dušiček. A díky Ivošovi, že je neskutečně tolerantní, a nevyhodil nás všechny. Radce letí jedna omluva za psa v zahradním rybníčku.

Na ukrajinské hranice a zase zpátky!

Díky osádkám druhých aut, že nepřemýšleli a šli do toho – Pepovi, Jardovi, Verunce a Lukášovi. Klukům Pepovi a Jardovi ještě spešl dík za navigaci po Polsku. Nebýt vás, bloudíme po Krakově ještě dneska.

Díky firmám Psí Mafie (Martin Incedi - www.psimafie.cz) a Happy dog (Eva Šípová - www.happydog.cz) za poskytnutí velice velkorysého daru v podobě granulí. Ať už pro ty chudáky, kteří už tu jsou, stejně jako pro ty, kteří teprve přijdou.

Díky Helče Cynkové Holé (www.statekumerlina.eu) za rady, nápady a sehnání Jitky. Protože Helča je ten typ člověka, který zná někoho, kdo zná někoho...

Díky Jitce Obzinové za poskytnutí místa pro porod obou fenek, kde může být i Olena s maminkou.

Díky Veronice Pavlíkové za následné poskytnutí domu, kde může celá rodina dál žít.

Díky mojí rodině za podporu a trpělivost.

Díky Magdě Němcové, Zuzce Tikalové a Petře Košecové za plynulé a kontinuální obvolávání, zařizování, vymýšlení a celkovou podporu.

Díky všem, kteří se na téhle akci podíleli. Kteří nabídli pomoc, ubytování, kteří přispěli na jeden z našich sbírkových účtů (https://ib.fio.cz/ib/transparent?a=2601724177, https://ib.fio.cz/ib/transparent?a=2802104257) ... Nejsem schopná vás všechny vyjmenovat, ale vím, že víte!

Jedna velká omluva patří mému tělu – zatuhlé krční páteři, bolavým kyčlím a kolenům, prochladlým svalům, vykoukaným očím. Zvykejte si, bude hůř!

Největší dík ale patří Oleně za to, že to dokázala!

Jana Taubrová

Foto: archiv Jany Taubrové, irozhlas.cz

Doporučujeme z našeho e-shopu
MERCH eCanis
Novinka
Pytlopamlskovník eCanis - velký

Pytlopamlskovník eCanis, který je k dispozici v naší nabídce, se vyznačuje jednoduchým a funkčním designem. Může se nosit hned třemi různými způsoby: volně připnutý k opasku pomocí malé karabiny,  jako kabelka přes rameno,  pevně připnutý k opasku. 

ZB000789
od 450
MERCH eCanis
Novinka
Plastová kartička Můj pes je sám doma!

Plastová kartička ve velikosti platební karty do peněženky pro případ nouze, pokud by váš pes zůstal doma sám. Na zadní straně je opatřena kontaktmíni údaji.

Skladem
ZB000505
59
MERCH eCanis
Deštník eCanis

Už nikdy nemusíte moknout! Vybavte se do jakéhokoliv deštivého počasí krásným a stylovým deštníkem z naší dílny, který rozjasní každý pošmourný den. Barva bílá s potiskem eCanis a naší sympatické maskotky – maliňačky Dior.

Skladem
ZB000504
250
MERCH eCanis
Výstavní pamlskovník

Malý pamlskovník kolem pasu je vhodný zejména při předvádění psa na výstavách. Využít ho lze ale i při dalších kynologických aktivitách či při běžných procházkách. Ruční zakázková práce, vyrobeno v ČR.

ZB000495
od 250
MERCH eCanis
Pouzdro na mikrotenové sáčky

Textilní pouzdro na sáčky na psí exkrementy – zásobník na pytlíky na psí trus. Díky praktické karabině jej lze zavěsit například na opasek a je tak vždy pohodlně po ruce.

ZB000486
od 125
Novinka
Sušené krůtí krky

Křupavý pamlsek s vysokým obsahem vápníku a hodnotných bílkovin. Blahodárně působí na kosti a srst.

ZB000462
od 22
Novinka
Sušené hovězí plíce

Vhodné pro obézní psy díky nízkému obsahu tuku. Jsou křehké a měkké a tak jsou skvělým pamlskem pro štěňata, starší psy, ale také pro psy, kteří mají problémy s chrupem. Prospívá rovnováze hladiny žaludečních šťáv. 

ZB000458
od 21
Novinka
Sušené hovězí srdce

Dietní pamlsek s vysokým obsahem bílkovin. Vhodné zejména pro psy s nadváhou. Hodí se také pro staré psy, kteří mají problémy se zuby.

ZB000453
od 26
Novinka
Obojek SOFTY
Obojek SOFTY
Vyberte barvu

Odolný perforovaný ručně vyráběný obojek Softy je navržen k maximálnímu pohodlí vašeho psa. Objektivně lehký a vzdušný materiál, který ovšem neztrácí svou pevnost a odolnost.

ZB000096
od 0
Lanové vodítko EASY LONG - TWIST | MINI

Kvalitní, ručně vyráběné vodítko s originálním posuvným systémem umožní zkracování a prodlužování vodítka v celé délce snadným pohybem několika prsty.

ZB000299
od 539
Kam dál ...



-->