U psa si nevystačíme jen s pamlsky, vztah i trénink mají hlubší rozměr

Přinášíme vám třetí rozhovor s trenérem zvířat Františkem Šustou o jeho práci se stresem a traumaty u psů. Tentokrát se dozvíte, jak vzniká reakce organismu psa na traumatickou událost, jak lze při této práci využít psychoterapeutické vzdělání i mnoho dalšího

RNDr. František Šusta, PhD. je autorem desítek odborných, vědeckých i popularizačních článků. V letech 2008 až 2017 pracoval jako specialista tréninku zvířat v Zoo Praha, nadále pokračuje v práci profesionálního trenéra zvířat „na volné noze“.  Je členem České a slovenské etologické společnosti a několika odborných organizací sdružujících trenéry zvířat, jako první Čech se stal členem Animal Behavior Management Alliance (ABMA) a International Marine Animal Trainers’ Association (IMATA). Je nositelem pěti ocenění udělovaných asociací ABMA. Od roku 2012 vede semináře i praktické lekce především pro majitele psů se zájmem o trénink pozitivním posilováním. Napsal čtyři knihy (Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct, Trénink je v hlavě, v té vaší i v té zvířecí, Neznám druhé takové zvíře, jako je pes, Lidsko-psí konverzace) a na jedné se podílel (Čermáková, Šusta: Vystavování je hra).

Hlavním důvodem je to, že jsem začal potkávat pejsky přivezené z východoslovenských osad, poté psy z Rumunska a zřejmě budou pokračovat další – jako pejsci z Arménie a z korejských farem na maso, nebo týraní a zachránění chrti, ale i dost psů s těžkým osudem zde z ČR. Postupně jsem začal vidět souvislosti mezi jejich problémy a tím, co jsem znal z výcviků lidského seberozvoje.

Mám výcvik v neuro-lingvistickém programování úroveň základní a master, dále certifikát na vedení systemických konstelací. Aktuálně absolvuji výcvik dechových terapií a také v něm vidím souvislosti pro svou praxi se zvířaty. Všechny tyto věci z velké části procházím díky své manželce Karině, která se jim věnuje mnohem delší dobu, intenzivněji a přivedla mě k nim. Já většinou ve všech těch metodách zůstávám u toho, jak je lze použít v pejskařském světě. Nedělám výcviky proto, abych se zabýval čistě mezilidskými vztahy, ale vztahy, v nichž figuruje pes nebo jiné zvíře. Na tu čistě lidskou část se specializuje Karina, do toho si netroufám zasahovat. Ale vidím tam obrovské souvislosti. Nejen práce s traumatem, ale celé neuro-lingvistické programování je práce s nevědomím klienta a nevědomí se z mého pohledu chová hodně podobně jako divoké zvíře.

Existuje takzvaná polyvagální teorie, která souvisí jak s psychoterapií, tak s medicínou a která krásně vysvětluje různé reakce na zátěž nejen u člověka, ale i dalších živočichů. Pracuje se v ní se třemi „nervovými skupinami“, které jsou nějakým způsobem pod vlivem různých větví nervu bloudivého (nervus vagus). Nejstarší z nich souvisí se zadní (dorzální) větví nervu vagu a způsobuje reakci, kdy živočich pod tlakem reaguje ztuhnutím a znehybněním. Označuje se to také jako „plazí zamrznutí“. Aktivita této skupiny nervů převažuje v okamžiku, kdy je živočich zahlcený a v distresu. Vývojově mladší je sympatikus neboli aktivizační části autonomního nervového systému. Sympatikus excituje a je zapojený v autonomní části stresu. Pod jeho vlivem živočich reaguje na problém energickým bojem nebo útěkem – reakce flight/fight (útěk/útok). Vývojově nejmladší je dráha ventrální větve nervu vagu a s ním souvisejících nervů, které fungují při sociálním zapojení, komunikaci, relaxu a regeneraci. Podle toho, v jakém stavu stresu živočich je, nastává převaha vlivu některé z těchto skupin nervů na jeho chování a podle toho se může nacházet ve třech různých základních a čtyřech „hybridních“ stavech. Pokud pochopíme, která nervová skupina v daný okamžik určuje jeho chování a jak můžeme „vypnuté“ skupiny zase stimulovat, dokážeme tím stresovanému živočichovi vrátit pohodu a schopnost komunikace.

Je zajímavé, že této teorie a souvislostí s prožíváním stresu si všimlo naráz několik psích a zvířecích trenérů, a začali jsme se tím zabývat. Vím o Gabby Harris, Alexe Capra a Lence Blachové. Právě s Lenkou pro nás bylo loni v létě velkým překvapením, když jsme na společném táboře zjistili, že pátráme po tom samém a co všechno nám tahle teorie dává a vysvětluje.

V polyvagální teorii se například pracuje s tím, že když se dítě narodí výrazně předčasně, pak poměrně dlouho, často až do dospělosti, si zachovává reakci na problém v podobě zamrznutí. Jeho reakci ovládá ta část nervových skupin, která se vyvíjí nejdříve. Terapeuticky se pak pracuje na tom, aby si posiloval ty další nervové dráhy a byl schopen je použít při zátěži. Od té doby, co mi tohle žena odtajnila, začal jsem se na to více ptát lidí, kteří mají psy, kteří jsou zdánlivě ve všem v pořádku, co se týká rodičů, vývoje, zdraví, nikdy neprožili nic zásadně špatného… ale jsou takoví ti živoucí chudáci. Pořád mají ocas pod břichem a kdykoli se setkají s problémem, okamžitě ztuhnou. Těchto lidí se ptám, jaký měli jejich psi porod a relativně často se dozvídám, že byli skutečně předčasně vytažení císařským řezem, nebo že v době březosti matky byl nějaký problém. Takže ne vždy je příčinou trvalého stresu psa to, že psa někdo v rumunském útulku vláčel na smyčce po zemi, ale může si nést něco, co reálně na tomto světě nezažil, ale potkalo ho to třeba v zárodečném vývoji.

Děláme dvě verze, každou vede jeden z nás. Přitom na vedení konstelací máme certifikát oba, Karina má dva z různých škol. Pokud konstelaci vedu já, jedná se o více metodickou záležitost, která řeší, na co pes v daném okamžiku opravdu reagoval. Dá se říct, že je to povrchnější a o zvířecích impulzech v daném okamžiku. A pokud to vede Karina, bývá to delší a řeší se tam mnohem hlubší souvislosti v celém systému, kam člověk i pes patří, ale většinou jde o rodinný systém toho člověka, méně psa.

K popisu, co to vlastně je konstelace, bych řekl, že každý konstelatér má svůj rukopis. Vždy tam pracujeme s nevědomím, s hlubšími vnitřními motivacemi a věcmi, které nejsou na povrchu úplně patrné. A vždy se tam využívá tzv. zástupců, kteří pod vedením konstelatéra vstupují do konkrétních rolí, do primárních pocitů určitých členů tzv. společného systému. Karina a já jsme naučení vést konstelace tak, že smyslem je vytvoření a zažití si rovnováhy v systému. Systémem může být rodina nebo i kolektiv v práci. Součástí je příslušnost k širší skupině nebo loajalita s lidmi, kteří jsou součástí společného systému. V rámci takového systému existují vztahy, které nejsou vždy na povrchu, ale jsou i hlubší na úrovni nevědomí. Tyto hlubší věci si často nejen neuvědomujeme, ale někdy je svým chováním i popíráme. A tím právě vzniká nerovnováha v systému, která se projeví třeba zvláštním chováním nějakého jeho člena. V našem případě psa. Jestliže je tam nerovnováha v tom smyslu, že něco nebylo vyřčeno, někdo nebyl uznaný, nějakého předka popíráme a podobně, projeví se to na povrchu. Třeba tím, že se některé dítě v rodině až nápadně začne podobat předkovi, na kterého by všichni rádi zapomněli. Nebo má nějaké strachy, ale neví se proč – přenáší je dál z něčeho, co samo nezažilo. Je to něco, o čem se nemluví, ale prostě to tam někde je. V okamžiku, kdy ty vztahy a věci poznáme, jsme schopni je v konstelaci zažít a narovnat, dát tomu nevědomí prostor, aby se rozvíjelo směrem k rovnováze.

I pes je vždycky součástí nějakého systému, ať už rodiny majitele nebo třeba kolektivu svých sourozenců. Když se jedná o tu konstelaci, kterou vede Karina, většinou se ukáže, že pes je jen určitým upozorňovačem na nerovnováhu, ale není tím problémem, který nerovnováhu způsobil. Je tím členem systému, na kterém je problém vidět a přiměje člověka ho řešit. Pes je totiž hrozně upřímný a na nerovnováhu prostě reaguje. A to třeba i tak, že bourá byt nebo kouše lidi a dovede to celé do stavu, kdy už opravdu majitelé musejí vstát a něco dělat. Buď vstanou fyzicky a začnou mu to zakazovat, nebo to zkoušejí přetrénovat… a když nic z toho nefunguje, protože problém je mnohem hlubší, pak jdou třeba na tu konstelaci. Pes je v konstelaci obvykle takovým čidlem, alarmem, který se spouští, aby upozornil, že tam někde došlo k nerovnováze. Hodně často se neřeší problém psa, ale jeho reakce na to, co vycítil pod tím. Často nějaká vyplašenost člověka, který reaguje na to, co nezažil on, ale nějaké generace před ním. Takže se tam pak často objevují generace předků a podobně.

Verzí, kterou dělám já, jsou modelace, které jsme postavili s Petrou Jašków pro semináře Se svým psem teď a tady. Modelace není o hledání rovnováhy, ale o zjišťování, na co zvíře v tu chvíli reagovalo. Typický příklad třeba je, že jde žena se psem okolo místa, kde stojí pět mužů, vše je v pohodě a on najednou zničehonic hodně zareaguje a neví se proč. V modelaci se ptáme, na co ten pes v tu chvíli reagoval a zda tomu můžeme příště nějak předejít. Pak se třeba v modelaci zjistí, že když ta žena uviděla jednoho z těch mužů, spustila se jí vzpomínka na někoho, koho jí připomíná. V tu chvíli ona ztuhne a pes startuje.

Ano, považuji to za dobrou doplňkovou cestu, ale nikdy to nebudu brát jako tu jedinou ústřední, která by všechno řešila. K problémům je totiž potřeba jít od povrchu. Jakmile prozkoumáš povrch, pak se můžeš nořit pod něj. To je i základem behaviorismu, ze kterého moderní trénink zvířat vychází – bereme v úvahu to, co můžeme fyzicky pozorovat a ideálně i změřit. Bohužel v běžné pejskařině to lidi často svádí k tomu, že si povrchu vůbec nevšimnou a jdou rovnou pod něj. A pak se tu objevují zaříkávači, kteří rovnou říkají, co si pes myslí, a přitom ignorují to, co je z povrchního pozorování patrné. To je přímá a nebezpečná cesta ke zneužití a poškození zvířete. Ano, věci pod povrchem existují a měli bychom se na ně ptát. Ale nikdy je nemůžeme poznat dokonale, a zvláště ne to, co si někdo myslí a jak to vidí. Jak se k těmto informacím dostávat, to má svoje pořadí od pozorovatelného a měřitelného světa k tomu nehmatatelnému.

Prapůvodně jsem čistě trenérem zvířat. Paralelně se začátky trénování zvířat jsem začal dělat canisterapii s fenkou Rozárkou. Měl jsem štěně, dělali jsme základní poslušnost a triky. To z člověka nedělá odborníka, jenom jsem si s ní rovnou zkoušel, co jsem se učil v tréninku exotů. Rozárka byla takový „za psa přestrojený lachtan“, ale také mi opakovaně ukázala, že pes lachtanem není. Že si u psa někdy nevystačíš jenom s pamlsky, ale má to hlubší rozměr. V těch základech, na kterých dál stavím, a to s exotickými zvířaty i v pejskařině, mě silně ovlivnili Wouter Stellaard z Natural Encounters INC, kde jsem byl na stáži, a jeho tehdejší šéf Steve Martin. Velký vliv na mě měla profesorka Susan Friedman, u které jsem absolvoval online kurzy a konzultoval s ní řadu věcí. Samozřejmě jsem se učil z knih a také od dalších trenérů přes organizace ABMA a IMATA. Jejich členové mají přístup na vnitřní web, kde můžou mezi sebou diskutovat. Tam jsem se od kolegů z různých částí světa dozvídal triky, například jak učit komplexní chování od konce nebo veterinární ošetření nejprve učit s několika nefinálními předměty, než přejdeš na ty reálné.

Každé zvíře, se kterým jsem trénoval, bylo určitým způsobem mým učitelem. Lamák Sancho nás naučil v rámci tréninku používat „vypínač“, protože jinak nás kopal a flusal na nás. S lemury jsem se učil pracovat se skupinou zvířat a vytvořil jsem index rovnováhy ve skupině, kde se matematicky počítají pravděpodobnosti. Ten třeba vznikl tak, že mi kolega ze zoo večer před konferencí České a slovenské etologické společnosti, kde jsem měl být jako divák, řekl, že nemá druhý den čas a nabídl mi, abych vystoupil místo něj: „Franto, o čem bys tak mluvil?“ „No tak já řeknu něco o těch lemurech, k tomu mám hezká videa.“ „Ale to je vědecká konference, musíš tomu dát nějaký čísla.“ „No, tak dám.“ A tak vznikl index rovnováhy ve skupině, který uvádím ve svých knížkách. Pokaždé ten proces, jak se něco naučím, vypadá jinak.

V čem cítím velkou potřebu se dovzdělávat, je psí komunikace. Hodně čerpám na společných táborech od Lenky Blachové, kde se vlastně účastním psích komunikaček, které jinak nestíhám objíždět. Netroufám si řídit psí komunikačku a vždycky když potkám Lenku, netroufnu si zase na několik dalších let. Ona má, v tom nejlepším smyslu, schopnost „házet lidem hračky do kanálu“. Tím myslím vyvést někoho (v tomhle případě mě) z naivní samolibé představy, že tomu už rozumím.

Obrovský potenciál vidím v těch záležitostech souvisejících s psychickým prožíváním, ke kterým mě přivedla primárně Karina. Neženu se do těch aktivit nějak zběsile, ale udržuju si tempo, abych přibližně každé dva roky poznal něco nového. Přijde mi to hezké a inspirativní.

Dřív jsem dělal takovou vychytralost, že když jsem chtěl něco zjistit, vypsalo se na to téma diplomky a nějaký ubohý student to našel a zjistil. Teď už na to nemám prostor, diplomantku mám jednu a musel jsem ji upozornit, že nebudu mít moc času. Dneska když chci vědět, co je v tréninku zvířat nového, zeptám se nejčastěji trenéra Kuby Berana nebo nějakého kolegy v zahraničí. Čím dál víc se z vědeckého člověka přelévám do praktika.

Mám potřebu říct, že to nepovažuji za svoje stěžejní téma. Jen když se s tím potkám, sděluji lidem svůj pohled a jak bych k tomu přistupoval se zkušenostmi trenéra zvířat a s těmi terapeutickými výcviky. Jinak v České republice s tím pracuje více lidí. Pokud mám nějakého klienta se psem po traumatu odkázat ke kolegovi, pak lidi od Plzně posílám za Veru Langmajerovou, v Praze zase lidi posílám za Bárou Buškovou z Fredovy akademie, v okolí Ostravy samozřejmě do Koiry. A určitě je spousta dalších lidí a myslím, že každý psí trenér musí na tohle téma nějak narazit a najít si způsob, jak s ním pracovat. Když se bavím na společných táborech s Lenkou Blachovou, vnímám, že ty věci také vidí a přistupujeme k nim obdobně. Takže se nepovažuji za jedinečného a vím, že je dost lidí, kteří se s tím umějí vypořádat.

V sobotu 5.4. povedeme s Karinou v Senohrabech právě systemické konstelace o soužití se psem.

Vytvořil jsem také webináře, které streamuji naživo a lze je absolvovat samostatně nebo v tematických cyklech. Věnuji se v nich tématům jako je přivolání, separační úzkost, práce s vodítkem, vyvedení psa z konfliktu, zklidnění psa i sebe, přivykání na různé stresové podněty, přeučení nevhodného chování, nácvik sebeovládání i to, za jakých podmínek lze opravdu přistoupit k trestu tak, aby byl pochopitelný a fér. Letos jsem už čtyřikrát měl také webinář „Jak změnit vzpomínky v hlavě“ zaměřený právě na změnu náročných vzpomínek a traumat. A pro psy po traumatech a se strachem z různých ošetření může být velmi přínosný online kurz tréninku přes kontaktní bariéru – zatím poslední termín začal 25.3.

Na těchto akcích i na jarních nebo letních táborech se s vašimi čtenáři rád potkám.

Děkuji ti za seznámení s tím, jak lze pracovat s traumaty u psů a přeji ti úspěchy ve všech oblastech, kterým se věnuješ, a ať ti práce se zvířaty i lidmi dál přináší radost.

Simona Šimíčková

Foto: archiv RNDr. Františka Šusty, PhD., archiv Anety Jungerové, archiv Bc. Barbory Šurovské

https://www.treninkjerozhovor.cz/

Systemické konstelace o soužití se psem

Kurz tréninku přes kontaktní bariéru