Zkouškami to nekončí, ale začíná!

Parson Russell teriér a lovecký výcvik – to je prostě trefa do černého. Jaké má právě toto plemeno v honitbě uplatnění, kterým disciplínám se s ním jeho majitel může věnovat a jak jsou tito relativně malí pejsci schopní pracovně konkurovat ostatním, to už se dozvíte na následujících řádcích. Rozhodně si to tedy nenechte ujít a dovolte nám, abychom vás co nejsrdečněji pozvali na návštěvu k jedné z našich předních chovatelek, jejíž srdce bije i pro myslivost.

Parson Russell teriér je opravdu teriér každým coulem a je více než vhodné mu adekvátně zaměstnat nejen jeho chytrou hlavičku, ale také silné a pružné tělo plné energie. A jednou z takových činností, které mu sednou, je i lovecký výcvik. Své o tom ví i sympatická autorka portrétu plemene Jiřina Pařízková, majitelka chovatelské stanice Kutcher-Chan a dcera legendárního Josefa Kučery v jedné osobě. Když jako malá holka chodila s tatínkem do lesa a na hony, vše nasávala plnými doušky, a právě už někdy tehdy se u ní pomalu, ale jistě začala rodit láska k myslivosti a také k parsonům. A o tom všem je náš společný rozhovor…

Víte, když jsem chovala středoasiaty na poměrně slušné úrovni, tenkrát jsem řekla, jen SAO, anebo na stará kolena parsony, to jsou plemena mého srdce. Chovat asiaty bez uší mi zakázali. No a pak… Sedíte úplně sami dva s tátou ve velké, děsivé nemocniční hale. S tátou, co ho tak moc milujete a čekáte na vyšetření, které může změnit všechno. Cítíte kolem sebe strach, ne o sebe. Znáte ho celý život, víte, že místo slov lásky jsou činy. Když si s vámi plácne, je to slovo chlapa. Víte, jak moc miluje svoji smečku. Prožíváte to celé s ním. A do toho ticha, zazní věta: „Kdo se mi o ty rošťáky postará?“. Paní redaktorko, to je věta, která mi změnila celý život.

Ve smečce funguje těžká hierarchie. Pána berou jako prvního s respektem, ale jsou to složité teriérské povahy. Týdny jsou spolu, žerou z misek, fungují, hrají si a pak si kvůli hlouposti dokazují, kdo má víc síly. Musíte být vždy napřed a vypozorovat, kdo s kým může být a kdo ne. Při práci je to jiné, vědí, že když se pracuje a nenudí se, nevyhledávají konflikty.

Když se tak podívám zpátky, musím se i některým svým předešlým praktikám smát. Spousty věcí ve výcviku jsem dělala automaticky, aniž bych si to uvědomovala, ale mnohokrát jsem i odcházela z pole s brekem, že jsem přišla o nejlepší fenu, že už se mi nevrátí. Já zburcovala celou rodinu, známé, auta, kola, čubu jsem hledala křížem krážem v pšeničném poli. A ona si mezi tím plavala v řece, protože jí bylo teplo. Určitě je důležitá důslednost, no a především praxe. Je úžasné, když své psy vidíte u hromady větví a víte, že tam něco je, a víte, že se o to postarají.

Ano, Ajše, zakladatelce chovu parsonů v naší chovatelské stanici. Tenkrát, když jsme ji kupovali, dohodla jsem s chovatelkou Alenkou Svobodovou (dříve Novotnou), CHS Mandylion, že ale nesmí před tátou mluvit o její ceně. Bylo to skoro jednou tolik, než táta věděl. Asi by si v tu dobu tak oceněnou fenku nevzal. Navíc, když jsme si pro ni přijeli, Alenka mu oznámila, že tu, co si vybral, je v Německu. Byl zklamaný. Jenže, když tři roky na to stál na stupních vítězů mezi velkými statnými ohaři na Speciálních vodních zkouškách, s přehledem vyhrála Memoriál Miloslava Říhy v Lesních zkouškách a rok na to, spolu prošli i Memoriálem Jaroslava Martínka, což je vrcholem všech zkoušek, tedy Všestranné zkoušky s titulem U, věděla jsem, že už mu cenu můžeme prozradit. Prý to byla ta nejlepší investice v celém jeho životě.

Je to o tom, jak se chováte, a je jedno, jestli jste chlap nebo ženská. Víte, respekt a důvěru si nevytvoříte jednou návštěvou nějaké naháňky nebo honu. To jsou procesy, které si získáte cílenou prací, kterou má myslivec dělat. Jsme tu proto, abychom se postarali o zvěř v době nouze, abychom chovali zdravá a silná srnčí, jelení, dančí nebo mufloní stáda. Abychom chránili a rozšiřovali populaci drobné zvěře, jako jsou bažanti, zajíci, kachny, koroptve, a proto i snižovali stavy predátorů. Je to celoživotní úděl, pro který tu buď jste, nebo ne. Ano, doma a v okolí, kde mě znají, vědí, co všechno dělám, tady mě berou jako rovnocenného partnera. Možná je to i tím, že jsem od svých sedmi let chodila s tátou na všechny možné akce od brigád, až po hony. A i tenkrát jsme měli ve spolku (kolem roku 1980) dvě ženy. Když přijedu někam jinam, možná si chlapi řeknou, co tady ta blondýna chce, ale jsou taktní a nechávají si to pro sebe. (Smích)

Ano, byl. V mých očích táta věděl a uměl všechno od myslivosti, lovu, kde je jaká díra jezevce, či lišky, jestli jsou v leči prasata nebo nejsou, přes cvičení psů na nejvyšší úrovni, až po fakt, že to byl neskutečně skromný člověk. Smutné je, že si to člověk uvědomuje celý život, ale nahlas to řekne, až když o ten svůj vzor přijde. Když vám je deset, patnáct, dvacet let, děláte spousty věcí a povinností, protože musíte z donucení nebo, abyste vyhověla. Jenže s přibývajícím věkem přicházíte na to, že vás vlastně všechno to, co jste se naučila, neskutečně baví a naplňuje. Jen bych si přála mít ho tady alespoň jeden den, aby mi odpověděl na tolik otázek, na které si teď ve výcviku už musím přijít sama.

Nápad přišel vlastně okamžitě, jakmile táta odešel lovit za duhový most. Věděla jsem, že pro něj mohu udělat pár posledních „akci“, které by nám jej připomínaly. Bylo to „krásné“ poslední rozloučení s plnou mysliveckou parádou na jeho milované psí noře v Horním Jelení. Bylo to pokračování v jeho chovu parsonů a jeho vlastní memoriál. Vzhledem k tomu, že byl oblíbený ve všech koutech naší republiky, nikdo se nemusel moc přemlouvat. První memoriál bude dvoudenní v podobě lesních a barvářských zkoušek. Uvítáme především Parson Russell teriéry, ale samozřejmě i další plemena. Je to takové naše zahřívací kolo, a pokud se nám vydaří, chceme soutěž v dalších letech vyšperkovat o „tátovy“ speciální disciplíny, ve kterých on se svými PRTy exceloval, tedy voda, aport a barvy.

No, co vám mám povídat, máme laťku nasazenou hodně vysoko. Někteří příznivci řeknou:  „Ccc, všechno zdědila po tátovi, má to jednoduché.“ Jenže já to vidím opačně. Všude, kam přijedu, je tak trochu očekáváno, že „Kučerovci“ makají bez chyb a precizně. Nechcete zklamat a dřít musíte dvakrát tolik. Musela jsem si vyšlapat cestu se svým prvním odchovaným psem Lumpem, který je neskutečně akční a torpédo v jednom a také se naučit vše od zkoušek vloh, klidné barvy, náročné lesní zkoušky, přes české blafačky až po slovenské „ostré“ norovačky. Po šesti letech jsem úplně sama konečně přišla na aport, takže je další naší metou. No, a pokud to půjde a věřím, že ano, tak všestranné zkoušky s PRTy zvládneme v dalších letech. Takže kopíruji to, co dělal táta a je to logické, vím, že to prostě oni umí. Jenže zkouškami to nekončí, ale začíná. Úplně nejvíc je skloubit práci psa do lovecké praxe a věřte, že když sedíte u nory hodinu a nic neslyšíte, tak je to pořádný adrenalin vydržet a věřit psovi. Nebo poprvé vlítnete do prasat, víte, že tam probíhá obrovská práce psů, ale vy jste daleko a nemůžete jim pomoc.  

Tak vzhledem k tomu, že to jsou teriéři, je pro ně přirozené pracovat pod zemí, ale i tato vlastnost se vytratí, pokud to v pejskovi nepodpoříte a nenaučíte ho to. Určitě je to vášnivý vodař a miluje přinést kachnu nebo nutrii z vody, ale na souši „díky“ svým proporcím velkého zajíce unést nemůže. Co je jeho předností, je určitě prostorové vnímání a perfektní vracení se po své stopě. Může být kilometry daleko a ví, kam se má za vámi vrátit (jen mu dejte víc času, oproti velkým plemenům má kratší nohy). (Smích) Tedy pokud to mám ještě porovnat, tak pro vůdce je daleko jednodušší pracovat se psem pod zemí, pes zpravidla dělá práci sám. Naopak povrchové a vodní práce včetně aportů jsou daleko těžší na přípravu psa. Tady to chce notnou dávku vytrvalosti, klidných nervů a zkušeností.

Jé, to je milé. Jak píši, já jsem sama za sebe na poli pracovním pouhé čtyři roky. Ale za tu dobu jsme se se psy dokázali v každém roce umístit do třetího místa v soutěži „Teriér roku“ Klubu chovatelů teriérů. To je soutěž, kde se sčítají body za každou loveckou zkoušku. Loňský rok byl pro mě výjimečným tím, že jsem zabodovala hned se svými čtyřmi psy.  MyHunter vyhrál úplně první příčku v plemeni PRT, jeho sestra Mia Jessy se postavila na druhé místo ve fenkách (a to jenom díky tomu, že jsem ji doposud nepustila na zkoušky v norování). Kora – 4. místo a Lump 6. místo. Víte, já mám radost z každé zkoušky, ať je v I. nebo III. ceně, protože zatím chybuji já. Ale jako absolutní zážitek doposud považuji první místo v barvářských zkouškách s mojí fenkou MiouJessy KutcherChan. Byla to „Soutěž o putovní Pohár hejtmana Pardubického kraje“ se zadáním titulu CACT. Je to soutěž, která je tady skoro dvacet let, musíte se nominovat a pak předvést úplně to nej, abyste zabodovala. Můj táta se tam zapsal jednou v roce 2018 se svojí poslední cvičenou fenou Irou, já jsem uvedená v šestém řádku nad ním. A určitě tady zmíním Lumpův úspěch v norování na Slovensku, kde proběhly Mezinárodní zkoušky v kontaktním norování – MSBLT SK - I. cena (100 bodů) CACIT, CACT, CCT; 11. místo ze 120 teriérů a 1. místo z plemene Parson Russell teriér.

Musím říct, že by měl táta radost. Snažil se o osvětu lidí a vložení PRTů do lovecké praxe celé roky. Bojoval i za to, aby podmínkou chovu byla nějaká lovecká zkouška, ale bez úspěchu. V tuto dobu už vídám PRTy hodně jak při individuálních, tak i společných lovech. Spíše tedy na naháňkách, ale i to stačí. Byl by na plemeno pyšný. Oproti jiným plemenům je parson neskutečně učenlivý. Náš společný kamarád, dlouholetý chovatel a cvičitel ohařů Pavel Kaplan vždycky říkal: „No, já než vycvičím jednoho ohaře, tak Pepík má dva parsony.“

Pokud by to byl člověk, který si vezme štěňátko ode mě, radím já, hlavně prakticky. Jinak základy stačí učit a trénovat na zahradě. S revírem je to horší, potřebujete ho, abyste si vyzkoušeli všechno, co do něj patří. Takže než se pustíte do pořizování PRTa, pokuste se spojit i s místním mysliveckým spolkem, s někým, kdo u nich dělá kynologii. Ne všichni myslivci jsou příznivci pejsků. A pokud nikoho nenajdete, obraťte se na místní OMS kynologickou komisi, ti vám určitě rádi poradí.

Přeji si, aby plemeno pokračovalo v tom, co zde ponechal reverend John Russell. Vím, že to bude neskutečně těžké v této nepřejícné době plné bezmasé, bezkrvé, bezchybné společnosti. Nechápu, proč lidé nectí základní koloběh života a jdou proti němu. Přeji všem prtíkům, aby měli milující páníčky, kteří ctí a respektují jeho povahu a dopřejí jim všechno, co potřebují. A to včetně pracovní náplně, kterou parson prostě potřebuje, ne proto, aby nám udělal radost, ale aby byl tím, kým doopravdy je.

Moc děkuji za prima povídání a další zajímavé informace o tomto báječném plemeni.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Jiřiny Pařízkové

https://www.kutcherchan.com