Kishu – pořádná porce energie a chuti do práce

Na lovu ostrý jako samurajský meč a přitom oddaný a věrný jako Goro, bílý pes – to vše najdete v japonském národním plemeni kishu. Ačkoliv zdaleka nedosahuje takové popularity jako jeho „bratranec” akita inu, má rozhodně co nabídnout! Rádi byste se o tomto japonském pokladu dozvěděli více? V dnešním rozhovoru se na toto výjimečné plemeno zeptáme majitelky chovatelské stanice Damu Kara, a chovatelky obou zmíněných plemen, paní Nikoly Matoulkové.

Nikola Matoulková o kishu a všem kolem nich jednoduše říká: „Chovu psů se věnuji více než třináct let. Moje úplně první fena byla akita jménem Doshi, se kterou jsem se vydala cestou sportovní kynologie – absolvovaly jsme výcvik poslušnosti a úspěšně složily zkoušku BH. Postupem času jsem zatoužila po japonském plemeni s větší dávkou energie a pracovního nasazení, a právě tehdy mě oslovil kishu. Moje první fena Bizakura mě doslova nadchla – i s ní jsem absolvovala výcvik poslušnosti, ale tentokrát jsem se rozhodla více se zaměřit na výstavní svět. U výstav se některé povely, jako například „sedni", mohou dokonce stát nežádoucími, což mě přirozeně vedlo k jiné formě práce se psem. Doshi a Bizakura se staly mými „zakladatelkami" – nejen lásky k oběma plemenům, ale i k výstavnímu a chovatelskému životu. Právě díky nim vznikla moje chovatelská stanice a začal se psát můj příběh v kynologii, který pokračuje dodnes.

Plemeno kishu mě zaujalo svou střední velikostí a aktivitou. Na první pohled působí nebojácně, ale ve skutečnosti jsou to velmi citliví psi, kteří silně tíhnou ke své rodině. Každý z mých kishu má jinou osobnost, ale jedno mají společné – naprosto oddaně milují své lidi. Je však třeba si uvědomit, že se jedná především o lovecké plemeno se silně zakořeněným loveckým pudem. Pokud jednou začne lovit, je pro něj velmi těžké s tím přestat.

Moje nejmladší fenka Miyabi, která má dnes čtyři roky, je importovaná přímo z Japonska. Zkusila jsem oslovit jednoho tamního chovatele, který mi pomohl vybrat štěně, a zajistil pak celý složitý proces, a to od vyřízení veškerých administrativních formalit až po přepravu do České republiky. Byla to pro mne obrovská zkušenost, která se neobešla bez plné důvěry na obou stranách. Zamluvit a dopravit štěňátko prakticky přes půl zeměkoule je také samozřejmě finančně náročnější, než si udělat půldenní výlet k chovateli do Jablonce.

Kishu si nejlépe rozumí s dalším kishu – mají specifický styl hry, při které si navzájem velmi dobře rozumí. Hrají si spíše jako lovci, takže někdy trochu ostřeji než třeba akita. I tak se ale dokáží přizpůsobit. Pro nezkušené chovatele bych však doporučila chovat jen jednoho psa. Pokud byste však chtěli, aby bylo doma veseleji, vhodnější je i kombinace pes a fena. Při držení dvou kishu stejného pohlaví může v období dospívání docházet ke konfliktům. Dva dospělí samci spolu většinou dlouhodobě nevycházejí.

Kishu je ideálním parťákem pro aktivní lidi, kteří rádi tráví společný čas se psem venku. Pakliže trávíte většinu času v přírodě, bude vás kishu nadšeně doprovázet kamkoliv. Ideální však je myslet na bezpečí a psa mít dobře zajištěného, vhodné je tedy volit procházky raději na vodítku. Vzhledem k jeho výrazné lovecké povaze sedne spíše zkušenějšímu nebo středně pokročilému majiteli. Určitě bych ho nedoporučila úplným začátečníkům nebo těm lidem, kteří hledají vyloženě klidného rodinného psa.

Hlavní rozdíl spočívá v jejich původním určení – akita je dnes už spíše společenským psem, zatímco kishu je ve své domovině stále ještě hojně lovecky využíván. Akita se dobře přizpůsobí životnímu stylu svého majitele – když je aktivní páníček, je aktivní i ona, a zase naopak. Kishu je jiný – ten aktivitu opravdu potřebuje, vyžaduje více pozornosti a také vhodnou mentální stimulaci.

Na výstavy se samozřejmě musí připravit každé plemeno – je třeba, aby pes uměl stát ve výstavním postoji, elegantně běžet u nohy, nechat se zkontrolovat rozhodčím. Stejně jako u jiných psů by se s přípravou a tréninkem do výstavního kruhu mělo i u tohoto plemene začít ideálně už u chovatele. Kishu není příliš nadšený z doteků cizích lidí, proto je v jeho případě potřeba důslednější socializace. S trpělivým tréninkem se to však dá hravě zvládnout.

Srst kishu je naštěstí poměrně nenáročná. Před výstavou ho samozřejmě musíme důkladně vykoupat, aby byl čistý – jde přece jen o výstavu krásy. Jinak má takzvaně samočisticí srst – špína po zaschnutí jednoduše opadne. Jako většina jiných plemen dvakrát ročně líná, je tehdy nutné přistoupit k pravidelnému a intenzivnějšímu vyčesávání. Oproti tomuto období však péče o jeho srst nevyžaduje nadměrnou pozornost.

Řekla bych, že je tomu spíše naopak. Čím více jedinců daného plemene totiž do kruhu nastoupí, tím má rozhodčí větší možnost srovnání, co se týče kvality jednotlivých předváděných psů. Malý počet zástupců plemene v kruhu tak paradoxně trochu ztěžuje jejich objektivní posouzení. Také neplatí to, co si spousta lidí myslí, že pokud jsme v kruhu jen tři, automaticky dostaneme „titul”. I samotný pes v té či oné třídě, může odejít s „dobrou“ nebo nemusí být vůbec posouzen.

Červené zbarvení se v Evropě prakticky nevyskytuje. Znám jen pár zástupců ze zahraničních fotek, např. z USA. U nás a v Evropě převažují jen bílí a sezamoví jedinci.

Ano, to máte pravdu, rozhodně to není nikterak jednoduché. Já jsem na první krytí musela cestovat až do Finska. Naštěstí se situace pomalu zlepšuje. V posledních několika letech byli do Evropy dovezeni nepříbuzní jedinci, což dává chovu nové možnosti.

Mám radost z úspěchů na světových a evropských výstavách, ale největší radost mi dělají milující rodiny, které si ode mě odnesly štěňátko. Do budoucna bych ráda absolvovala ještě několik zahraničních výstav – nejen s cílem soutěžit, ale i poznat další nadšence pro má milovaná japonská plemena.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho chovatelských i výstavních úspěchů.

Kateřina Smětáková

Foto: archiv Nikoly Matoulkové