Svou fenku bych doma prostě nenechala!

Dovedete si představit, že byste si do z našeho pohledu tak exotické země, jako je Thajsko, vzali s sebou na několik měsíců také svého psa? Co všechno takové rozhodnutí obnáší, a že to v mnoha ohledech není vůbec jednoduché, se dočtete v tomto našem rozhovoru s jednou velmi odvážnou mladou cestovatelkou. A kdo ví, třeba také jednou podlehnete volání dálek…

V jedné facebookové skupině mne velmi zaujalo vyprávění sympatické Sáry Matjuginové o tom, jak se bok po boku své kříženky Mišky vypravila nejen za prací, ale i tak trochu za dobrodružstvím do pro nás hodně vzdáleného Thajska. Svou fenku prostě nedokázala nechat jen tak doma, protože život bez ní navzdory úplně jinému prostředí by prostě nebyl ono. A tak slovo dalo slovo a slečna Sára se s námi podělila o své dojmy, zážitky a zkušenosti s pobytem se psem právě na tomto kontinentu.

Jak to tak v životě bývá, člověk se poohlíží po zajímavých životních příležitostech a já našla tu svoji 9 000 km od domova. Což pro mě rozhodně neznamenalo zbavit se veškerých závazků, ale najít cestu, jak z toho vytěžit maximum, tak aby byli všichni co nejvíce spokojeni. A tam spadalo samozřejmě to, že bych svého životního parťáka nemohla nechat samotného.
Moje fenka se jmenuje Miška a téměř před pěti lety byla nalezena jako odrostlé bloudící štěňátko na ulici na východním Slovensku se zlomenou přední packou. Zdá se, že k ní start života nebyl vůbec fér. Naštěstí neztratila víru a lásku v lidi a stal se z ní ten nejskvělejší parťák na dobrodružnou cestu životem po mém boku.

Pravidelné očkování, pas a čip byly povinností. Dále bylo potřeba před odletové odčervení a razítko od Krajské veterinární správy. Oříšek byl „import permit“, který vyžadovala karanténní stanice v místě příjezdu a kdo strávil nějaký čas v Thajsku, tak si jistě dokáže představit, jak náročná komunikace mohla být. Naštěstí pár urgujících mailů, hloupých dotazů a čas strávený překladem a rozlouskávání zpráv zachránil situaci.

Letecky přímým letem z Bratislavy na Phuket. Myslím, že to Miška zvládla mnohem lépe než já. Sice jsem tolik nestresovala a věřila jsem ji, že to zvládne na jedničku, ale přeci jen to byl náš první let a rovnou taková dálka. Ke všemu to ještě zkomplikovala letecká společnost čtyřhodinovým zpožděním, což byla opravdu nemilá situace. Na letišti po příletu na mě čekala trochu rozesmutnělá, ale z přepravky pak vyskočil sebevědomý pejsek s pohledem, že celé Thajsko bude brzo patřit jí!

Lehký teplotní šok nastal, ale přiletěly jsme v polovině listopadu, kde byla teplota v Thajsku ještě příjemná. Největší problém bylo ale prostředí celkově – první měsíc jsme bydlely obklopené lesy a divokou přírodou na školním pozemku. Nic nebezpečného jsme naštěstí nepotkaly, ale její lehké lovecké pudy dostaly zabrat. Jen místo občasného lovení veverek v parku to byli ještěři, žabky a hmyz, který jsem ani já nikdy neviděla. Každopádně Miška se adaptovala skvěle a žádné komplikace ani problémy se nestaly.

Když jsme bydlely ještě v přírodě, tak jsme při každé procházce smočily packy v potoku. Miška si vodu teda moc neužívá, ale tohle jí nevadí. Teď aktuálně ve městě to není ideální. Vodu tu nemáme a velké stromy také ne. Na druhou stranu ale venčíme ráno při východu slunce a večer při západu, což je za nás úplná ideálka. No, a když už se vydáme přes den někam na výlet, tak se vždy nějaký stín najde a neženeme to do žádných nepříjemných extrémů.

Bydlení je největším problémem, se kterým se tady potýkáme. V každém residenčním domě mě odmítli i přes nabídku větší zálohy a příplatku za pejska. Přestože byla rezidence „dog friendly“, tak mě odmítli se slovy, že je Miška se svými 23 kily moc velká. Bohužel Thajsko je zemí, kde lidé preferují radši čivavy a menší roztomilá plemena, z větších mají většinou strach.

Na druhou stranu ale najít ubytování s pejskem úplně nemožné není. Jen to musí být baráček a nejlépe nevybavený a s nějakou předzahrádkou, aby byli majitelé v klidu. Byt by byla vzácnost a asi to bude reálnější jen ve větších městech, jako je Bangkok.

Thajsko celkově není moc „dog friendly“, co se týče ubytování a na jihu země je to ještě horší. Tam totiž nad buddhismem převládá islámské náboženství, kde je pes považován za nečisté zvíře. Většinou, když už nastane chvíle, že se poohlížím po nějakém ubytku, tak to zkouším přes známé, nebo na bookingu v části „pet friendly“. I po výběru ale nastává zdlouhavá komunikace a snaha zjistit, jestli je opravdu v pořádku dojet s pejskem. Ale i přes pečlivý výběr a souhlas hotelu s ubytováním pejska jsme byly odmítnuty se slovy „na tento termín bude ubytováno mnoho muslimů, proto vás nemůžeme přijmout“.

Nejdále jsme se vydaly do provincie Satun. Cesta byla dost náročná pro nás obě. Doprava v Thajsku není úplně ideální a z více důvodů je pro mě pohodlnější vlastnit skútr místo auta, a tak jsem Mišku naučila jezdit v batůžku se mnou na skútru. Je úplně skvělá a jízdu se mnou si užívá, ale tahle cesta na ni byla už moc dlouhá a často jsme musely dělat pauzy.

 Satun je další z muslimských lokalit, což má svá negativa, ale i pozitiva v tom, že jsme nepotkaly jediného toulavého pejska, a tak nás každý den čekaly nádherné procházky na pláži u Adamanského moře a celý výlet jsme si moc užily.

V části města, kde bydlíme, bohužel není vůbec možnost volného pohybu. Vodítko je nutností ať už kvůli toulavým psům nebo volně žijícím živočichům, tak i kvůli sousedům, kteří se psů bojí. I přes to, že mám Mišku na vodítku, občas vidíme, jak před námi začne někdo utíkat a jeden soused na naší ulici se dokonce zavírá za mříží pokaždé, když nás vidí.

Vůbec! V Bangkoku něco určitě existovat bude, ale tady na jihu nic přímo pro pejsky není. Je tu pár krásných parků a přírodních stezek, kde stejně ale nemohu říct, že by bylo stoprocentně bezpečné venčit.

Toulavého pejska tu najdete na každém rohu – doslova. Spíše než nebezpeční, bych řekla nevyzpytatelní. Nikdy nevíte, jak zrovna na vašeho parťáka nebo i na vás budou reagovat. Jen kolem naší ulice, kde bydlíme, je více než deset takových jedinců, které potkáváme. Někteří jen vyštěkávají, jiní nás jsou schopni pronásledovat i za dva rohy a jiným nestojíme ani za to, aby zvedli zrak.

Od místních jsem se naučila, že pouliční psi se nejvíce bojí toho, že jim ublížíte. Pomáhá ohnout se a předstírat, že po nich chcete hodit kámen ze země, ohnat se klackem, sem tam pomůže i zařvání. Leknou se také, když například tlesknu nebo hlasitě dupnu, ale není to pro mě tak efektivní jako stará kovová násada od mopu, kterou můžu v případě potřeby švihnout kolem sebe, bouchnout do země a v nejhorším případě i ublížit, což naštěstí nebylo nikdy potřeba, ale i tak pro všechny případy bez té násady na procházku nejdu.  

Záleží… Rozdělila bych místní na tři skupiny.
První skupina je nesnáší a ignoruje je. Buddhismus a zákon samozřejmě zabíjení psů nepodporuje, ale pokud je pouliční psi až moc otravují, tak je vyženou nebo jim nabídnou otrávené jídlo.

Druhá skupina jsou lidé, kteří mají pejsky v lásce a minimální péči jim nabídnou aspoň ve formě jídla, případně zázemí. Každopádně veterinární péče nulová a když má pejsek komplikace, tak se občas slitují, občas ho nechají osudu.

No, a třetí skupinou jsou milovníci. Ti mají psy jako své děti. Vozí je v kočárku, kupují jim oblečky na parádu, výrazné obojky… Veterinární péče už tady v nějaké míře je, ale edukace obyvatel je tak nízká, že i přes lásku těchto lidí k jejich mazlíčkům nejsou pejsci v tak perfektním stavu, jak bych čekala. Většinou tito lidé mají malá co nejchlupatější a nejroztomilejší plemena, nebo i větší populární plemena, jako jsou třeba zlatý retrívr nebo husky, který nechápu, jak na tomto kontinentu může dlouhodobě fungovat.

Ani teď nedokážu popsat, jak moc mi chybí ty chvíle, kdy stačilo vyjít před byt, nasadit Mišce náhubek a skočit do nejbližšího vlaku, který nás zavezl, kamkoliv jsem chtěla. Bohužel tady se někam dostat je opět téměř nemožné. Ze všech druhů hromadné dopravy může člověk s pejskem jen na vlaky, a to pouze třetí třídu. Pak se občas dá domluvit na trajektech, ale tady zase hraje roli velikost pejska. V obou těchto případech musí být pes v přepravce. Náhubek jako takový je v těchto končinách až na výjimky neznámou věcí, a i jeho dostupnost ve zverimexech je téměř nulová. Nenaučit Mišku na skútru, tak jsme odkázány na taxikáře, kteří si nebojí říct tučný příplatek, nebo jednoduše s nezájmem odjet.

Co se týče hotelů, tak jen malé procento z nich přijímá i pejsky, a to jen po domluvě. Na lidi cestující s pejskem tu nikdo není zvyklý.

O žádných restrikcích týkajících se psích plemen jsem neslyšela. Každopádně pokud je za to člověk ochotný zaplatit, tak dokáže sehnat snad jakékoliv plemeno si bude přát. Na prodej jsem tu viděla jak bulíky, tak i brachycefaliky.

Thajsko pokulhává v hodně směrech, ale co se týče zdravotní péče, tak mi to přijde srovnatelné s ČR. Záleží na tom, v jak velkém městě člověk je a také na jakého veterináře zrovna narazí. Což ale platí snad u každé země. Dost možná se může i stát, že postupy při některých zákrocích mohou být zastaralejší než u nás, ale můj největší problém při návštěvě veteriny nebyl ani přístup, ani vybavení, ale jazyková bariéra, která se nakonec s překladačem zvládla.

Těch nebezpečí je tu bohužel hodně… A ta jedovatá zvířata byla mým největším strachem, když jsme bydlely v přírodě. Miška by si samozřejmě se vším nejradši hrála, ale zároveň je to i takové trdlo, že by byla schopna skoro zašlápnout větší ropuchu, protože si jí nevšimla. Moje protiopatření bylo dělat hlasité zvuky, dupat a nepouštět Mišku daleko od sebe a nepotkaly jsme spolu jediného hada ani jiné nebezpečné tvory za celou dobu, co jsme bydlely v přírodě.

Naivně jsem si dovezla z Česka Foresto obojek, i když jsme ho nikdy předtím nepotřebovaly, ale místní fauna je sakra odolná a Foresto nemá absolutně žádný účinek! Tedy minimálně na klíšťata ne. Na to nám pak zabralo místní kapání za krk. Blešky jsem našla na Mišce dvě, ale dostala koupel s šamponem z 7-11 a od té doby nic, tak jsem to nějak více neřešila.

Snadno ne, ale dostupné je. Jen musí člověk dlouho hledat. Thajci preferují kočky, takže 2/3 sortimentu ve zverimexu je věnovaný kočkám a v té jedné třetince se pere psí sortiment s potřebami pro další zvířátka. V některých lepších zverimexech se občas dají najít i kvalitní značky. Většinou místní, ale v jednom speciálním zverimexu jsme narazily třeba i na pytel amerických Wellness core granulí, které například u nás prodává síť Pet center.

Naštěstí nemusela. Miška je granulkový pejsek a hned první kvalitnější granule, co jsem koupila, ji zachutnaly a na těch funguje dodnes. Jen nám trochu chybí její oblíbené konzervičky, ale našla jsem nějakou kapsičkovou náhradu, která také zachutnala.

Pamlsků je tu ve zverimexech spousta, i když ne tak kvalitních a takový výběr jako u nás, ale co se týče místních specialit… Miška si zamilovala kokosovou vodu. Ne kokosové mléko, které se prodává i u nás, ale čerstvě otevřený kokos odlitý do misky, a když je tam kousek dužiny navíc, tak jsem hned nejskvělejší panička na světě.

Ještě donedávna byla tato otázka otevřená, ale nakonec jsem naznala, že se do Česka vrátím už teď v květnu kvůli komplikovanému fungování s pejskem a špatným pracovním podmínkám. Miška nakonec pojede domů dříve, ale čeká nás ještě pár dní v Bangkoku a doteď jsme spolu stihly navštívit čtyři provincie – Songkhla, Satun, Phatthalung a Phuket. Což počítám jako cestovatelský úspěch!

Za jistých okolností a podmínek si dokážu představit, že si obě budeme život v Thajsku společně užívat a mít zde možnost bydlení v baráčku s velkým oploceným pozemkem. V takovém případě neváhám a jdeme do toho společně znovu. Za jakýchkoliv jiných okolností bych do toho znovu nešla. Bylo mi jasné, že ta cesta a život tady bude s pejskem náročný, ale objevilo se tolik ztěžujících faktorů, na které mě nikdo nepřipravil, že i když se teď máme obě dobře, tak v Česku nám bylo nejlépe.  

Moc děkuji za sdílení vašich zážitků a zkušeností s našimi čtenáři, přeji hezký zbytek pobytu v Thajsku a šťastný návrat zpět domů do Česka.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Sáry Matjuginové

https://www.instagram.com/_saras_passion_/