Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Střípky z historie chovu kavalírů…

Zamilovali jste se po přečtení úvodní části profilu plemene do něžného a okouzlujícího kavalíra? Možná tedy nepohrdnete ani poutavým pohledem do historie chovu těchto malých španělů z pera Libora Krále. A vemte na to jed, že rozhodně bude co číst…


Střípky z historie chovu kavalírů…
Libor Král 3.1.2020 6726x Historie chovu

Studium historie každého psího plemene nám dá odpovědi na spoustu otázek, nebo alespoň pootevře dveře či ukáže cestu, kde odpovědi hledat. Historie je poučná a v mnoha případech může být i zábavná. Je až překvapivé, kolik úsilí chovatelů bylo potřeba v chovu kavalírů, kolik překážek bylo třeba překonat a kolik náhod za tím vším stálo…

Pes ze dvora královského…

Je otázkou, kde vlastně začít? Obzvlášť v případě kavalírů, kdy v Anglii populární malí španělé byli „přešlechtěni” na dnešní King Charles španěly a následně selekcí zpět na původní dlouhonosé psy, tedy kavalíry. Podle dobových obrazů můžeme vysledovat psy, které dnes obecně označujeme jako malé španěly, opravdu hodně hluboko do minulosti. Jejich popularita dosáhla vrcholu v období vlády králů Karla I. a Karla II., tedy v letech 1600 – 1649 a 1630 – 1685. Od samotné chovatelky Amice Pitt se díky jednomu publikovanému rozhovoru s ní dozvídáme, že se při sestavování prvního standardu plemene zaměřili na typ malého španěla, který se objevoval na obrazech z období kolem roku 1630. Takže jestli nám jde o to vidět opravdové prapředky dnešních kavalírů, budou to právě ti, které ve velkém chovali oba výše zmínění králové na svých dvorech.

Zájemci o historii kavalírů najdou velkou spoustu zmínek, podložených pověstí, ale i historek, které sice pobaví, ale jejich pravdivost je spíš zbožným přáním, než historickým faktem. Ale znáte to, na každém šprochu, pravdy trochu. Takže k dobarvení koloritu doby jsou určitě dobré a ve spojení s podloženými fakty můžeme dnes konstatovat, že oblíbenost tohoto typu psů u šlechty a jejich hojný výskyt na královských dvorech byl zásadním faktorem, který „vystřelil” popularitu předchůdců kavalírů tak vysoko.

Kavalíři nebyli pouze mazlíčky!

Druhým a snad stejně důležitým faktorem byla jejich užitková hodnota. Nebyli to pouze mazlíčci, jejichž jediným úkolem bylo rozptýlit například krále. Původní kavalíři byli chováni pro svou vycvičitelnost a vhodnost k lovu divokých králíků a vyhánění sluk. A právě tato informace je velmi důležitá. Nebo by měla být. Mnoho dnešních šampionů plemene by díky špatnému šlechtění nebylo schopno honit při lovu divoké králíky a už vůbec ne se proplétat hustým lesem a vyhánět lovcům sluky.

Jak vidíte, znalost historie nám může hodně pomoci i při porozumění standardu plemene.

Původní kavalíři byli chováni pro svou vycvičitelnost a vhodnost k lovu divokých králíků a vyhánění sluk!

Co znamená barva blenheim?

Kavalíři si užívali náruče šlechty poměrně dlouho. John Churchill, první vévoda z Marlborough (1650 – 1722) získal za své služby palác Blenheim. Se svou manželkou Sarah Churchill (Jennings) chovali hnědo-bílé španěly (blenheim), kteří získali své jméno právě podle tohoto paláce. O téměř dvě stě let později si devátý vévoda z Marlborough, Sunny Spencer-Churchill přivedl do Blenheim paláce Gladys Deacon, svou novou manželku. Gladys chovu blenheim kavalírů propadla a příběhy o ní a jejích psech jsou téměř neuvěřitelné. Její psi patří mezi ty nejstarší, které můžeme v rodokmenech kavalírů dohledat. A jak jinak, najdete je podle chovatelské stanice Blenheim Palace.

Sláva starým dobovým obrazům!

Další milník v chovu kavalírů postavil Roswell Eldridge, bohatý Američan, kterému při návštěvách Anglie chyběli na výstavách psi, které znal ze starých dobových obrazů. Jeho příběh a slavný inzerát, který nechal uveřejnit v katalogu výstavy Cruft’s zná téměř každý, kdo se o kavalíra jen otřel. Důležité ale je, že právě tímto byly odstartovány snahy o vytvoření standardu plemene a jeho uznání Kennel klubem.

Historie plemene není jen o psech a šlechtě, která je chovala…

Tak jako obrazy jsou zrcadlem popularity plemene v té či oné době, lidé a jejich osudy jsou hybnou silou vývoje plemene. Z těch osudových chvil připomeňme druhou světovou válku, která se drasticky podepsala na chovu kavalírů v Anglii. A ačkoliv se může na první pohled zdát, že to nemá srovnání, ale stejně osudové můžou být i dobové trendy v chovu, které vznikají na základě vědomých i nevědomých snah některých chovatelů a posuzovatelů. Naštěstí pro plemeno, jsme zatím všem těmto tlaků odolali. A za to vděčíme silným osobnostem, které se v chovu kavalírů angažovaly.

Tak jako obrazy jsou zrcadlem popularity plemene v té či oné době, lidé a jejich osudy jsou hybnou silou vývoje plemene!

Za počátkem chovu kavalírů stály tři skvělé „sudičky”…

Byly to paní Pitt, paní Harper a madam Harper Trois Fontaines. Tyto tři dámy procházely registr King Charles španělů a vybíraly jedince vhodné pro chov kavalír King Charles španělů. Po dvou generacích chovu na těchto jedincích, byly odchovy způsobilé pro registraci pod tímto novým plemenem. Kavalíři měli vždy za zády lidi, a nezáleží na tom, zda to byli chovatelé, propagátoři plemene, nebo zdravotní koordinátoři, kteří investovali své peníze, čas a vědomosti pro dobro plemene.

Největší postavou kavalíří historie je bezpochyby paní Amice Pitt. Všeobecně se ví, že každý je nahraditelný. Toto ovšem o Amice Pitt neplatí. Bez ní by kavalíří svět nebyl takový, jak ho známe. Najdeme o ní spoustu článků na webu, nepřeberné množství citací a téměř neexistuje kniha o kavalírech, ve které by nebyla zmíněna. To, co řekla anebo napsala, platí dodnes.

Další velká jména…

Mezi další velké postavy historie plemene patří Katie Eldred, jejíž fena Belinda of Saxham, získala na první klubové výstavě Cavalier King Charles Spaniel klubu v roce 1946 tituly BIS a CC. Ze psů získal na této výstavě CC Daywell Roger, kterého vlastnila Jane Bowdler (dcera Amice Pitt a zároveň další důležitá postava, která měla velký vliv na chov kavalírů). O dva roky později se Daywell Roger stal prvním klubovým šampionem.

Mnoha čtenářům možná řeknou více jména chovatelských stanic, než jejich majitelů. Tak snad jmenujme ty, které měly a mají na vývoj plemene největší vliv: Crisdig (Susan Burgess), Homerbrent (Molly Coaker), Maibee (Shealagh Waters), Ttiweh (Amice Pitt a Jane Bowdler) a Craigowl (Norma a Gordon Inglis).

Pojďme ale k nám!

Střípky z historie chovu kavalírů…

Samozřejmě i „naši” kavalíři již mají svou vlastní historii. V mnoha ohledech je neméně zajímavá, než ta ze země původu plemene. Musíme se ovšem vrátit až do bývalého Československa v roce 1975. Právě v tomto roce k nám přivezla Lady Abrahams první dva kavalíry (Tedy kdo ví? Ale určitě to byli první psi, kteří byli použiti v chovu u nás). Jednalo se o trikolorní fenu Janet of Sunningdale a black and tan psa McGoogans Munroe. Barevná kombinace při zaměření na chov sice nebyla příliš vhodná, ale nezapomínejme, že se jednalo o dar pro radost a ne pro chov. Nota bene, sama paní Abrahams se o chov kavalírů nezajímala, jejím koníčkem byl spíš tenis a později golf. A navíc se dar nesetkal u všech členů obdarované rodiny s nadšením. Naštěstí pro nás skončili tito dva „vyslanci” plemene u chovatelky Milady Semerádové (chovatelská stanice ze Semradic). Z osmi vrhů, které se zde narodily, jsou pro nás zajímaví blenheim pes Dick ze Semradic a trikolorní fena Beata ze Semradic.

Obliba plemene postupně rostla…

Dick ze Semradic byl jako krycí pes využíván i v jiných chovatelských stanicích: například Květ Sakury (Milan Diky) a z Kamilkové zahrady (Zdena Šťulíková). Mezi další chovatelské stanice z počátku chovu u nás určitě patří stanice z Jevanských jezer (manželé Junkovi), Olivín (Jaroslav Trombala), z Jiříkova (Jiří Šušlík), z Hradu Pravda (Michaela Brinster–Titlbachová) – specializovala se na chov jednobarevných kavalírů, z Císařského mlýna (Jiřina Severová), z Peklovské rokle (Dagmar Junková) a ze Zámku Lešná (Běla Sochorová).

Výše jmenované stanice používaly ke krytí i zahraniční psy, nebo je k nám importovaly. Byli to psi Alansmere Sea Dog, Hobby v. d. Saarmühle, Errey von Haus Marsa, Image Lord‘s Hall, Black Jirka v. h. Lamslag, Edwin Earl v. d. Saarmühle, Onyx v. d. Saarmühle a Rio v. d. Saarmühle…

Vznikly i první kluby

Součástí historie jsou samozřejmě i chovatelské kluby, které se specializují na chov kavalírů. První vznikl v roce 1990 a jeho název je „Klub chovatelů Kavalír a King Charles španělů Praha”. O dva roky později vznikají „Cavalier King Charles Spaniel klub Čech, Moravy a Slezska” a „Slovenský Cavalier a King Charles Spaniel klub”.

Kdo ji koupí, neprohloupí…

Jestli vás historie kavalírů láká, není nic jednoduššího, než doplnit svou knihovnu o některou z publikací o kavalírech od úspěšných chovatelů z Anglie. Téměř v každé z nich najdete sekci věnovanou historii plemene. Speciálně na historii je zaměřena kniha The Cavalier King Charles Spaniel – The Origin and Founding of the Breed, kterou napsali Tina a Dennis Homes, nebo Cavalier King Charles Spaniel – Jemný úvod do historie, kterou napsal Libor Král a v té najdete i podrobnější informace z té naší historie.

Střípky z historie chovu kavalírů…

Pro zájemce o historii: Na webu United Cavaliers Society je sekce Cavipedia (https://www.cavaliersociety.cz/cavipedia/index), která se pomalu rozrůstá, ale už dnes je tam možné najít články z historie chovu kavalírů. Jsou v češtině a najdete tam například texty o Amice Pitt, Henry Landseerovi, Gladys Marie Deacon, James Sprattovi, Katie Eldred... a samozřejmě také přímo o psech Belinda of Saxham, Daywell Roger..., o stanici Ttiweh, nebo o počátcích plemene jak u nás, tak i v Anglii. 

Že není historie právě „cool“? Omyl, vážení!

Historie obecně se dnes příliš nenosí, prostě není dost „cool“. Žijeme ve spotřební době a každá investice nám musí něco přinést, nejlépe hned. Málokdo z nás si však uvědomuje, že dobré historické znalosti z chovu nám zcela jistě přinesou dost velké benefity. A teď nemám na mysli to okřídlené: „Poučme se z chyb, které udělali chovatelé před námi.” Historie chovu nás především naučí trpělivosti, kterou dnes nemá každý. Osvětlí nám ty komplikovanější části standardu plemene. Pochopíme z ní, proč kavalír vypadá právě tak, jak vypadá, nebo má vypadat. A také to, že při sepisování původního standardu nešlo o to, aby srst vypadala právě tak, protože se to někomu líbí a delší čenich, protože to kavalírovi více sluší.

Víte, že při sepisování původního standardu nešlo o to, aby srst vypadala právě tak, protože se to někomu líbí a delší čenich, protože to kavalírovi více sluší? Stojí za tím daleko víc…

A čím skončit?

Historie není nudná a určitě nám všem pomůže. Sice ne hned zítra, ale za dvě až tři generace vašich odchovů už začne přinášet ovoce. A nikdo (bez výjimky: majitelé, chovatelé, posuzovatelé) nezapomeňte na památné konstatování Amice Pitt:

„Co je to kavalír a co bychom si měli představit? Půvabného, okouzlujícího, šťastného, vznešeného, mírného, přizpůsobivého psa s líbezným výrazem. A co máme doopravdy? Množství obyčejných, neposlušných a nijak okouzlujících psů, kteří bez ustání štěkají.”

Tyto věty přednesla jako prezidentka anglického klubu v roce 1976. A jak jsme na tom dnes? Dokážete to bez znalosti historie vůbec posoudit?

 

Foto a dokumentace: Libor Král, archiv Libora Krále

https://www.cavaliersociety.cz/

Kam dál ...