Historie plemene aljašský malamut: silné srdce severu

Měli byste chuť blíže se seznámit s dávnou historií jednoho z nejstarších severských tažných psů? Náš článek vás zavede do dávných dob na dalekém severu a společně se podíváme na to, jak to tehdy s aljašskými malamuty vlastně všechno bylo. Od jeho původu mezi inuitskými kmeny přes využití při arktických expedicích a legendárním „serum runu“ až po moderní šlechtění a uznání plemene. Autorka popisuje, jak přirozený i řízený výběr formoval odolného, silného a inteligentního psa, jehož původní pracovní duch přetrvává až do dnešních dní.

Aljašský malamut je plemenem s hlubokými kořeny v arktické kultuře a životě. Jeho historie není jen příběhem jednoho psa – je to příběh lidí a zvířat, kteří společně přežívali v nejtvrdších podmínkách planety. Pojďme se tedy společně vrátit do dob dávno minulých na daleký a sychravý sever…

Země původu a předkové

Aljašský malamut pochází z oblasti severozápadní Aljašky, zejména z okolí zálivu Kotzebue, kde po staletí žil inuitský kmen Mahlemutů (či Malamutů). Právě podle nich dostalo plemeno jméno. Tito původní obyvatelé Arktidy migrovali ze Sibiře přes Beringovu úžinu a přivezli s sebou své první tažné psy.

Psi byli pro přežití naprosto klíčoví – pomáhali lovit, dopravovat maso a majetek, a často rozhodovali o životě a smrti celé rodiny. Psí spřežení byla součástí každodenní migrace, a psi byli pečlivě vybíráni podle výkonnosti, vytrvalosti a schopnosti pracovat v týmu.

„Kde bylo třeba, tahali vedle psů i muži, ženy a děti. Bez psů by život v arktických podmínkách nebyl možný.“
— z historických záznamů arktických expedic

Nenahraditelní pomocníci

Malamuti byli primárně těžcí tažní psi – určení nikoli ke sprintu, ale k tažení těžkých saní na dlouhé vzdálenosti. Byli nenahraditelní při lovu mrožů, přepravě masa a zásob mezi letními a zimními tábory. Oproti rychlejším sibiřským huskym vynikali silou, stabilitou, schopností pracovat ve velmi těžkém terénu a extrémní odolností vůči chladu.

Byli chováni jako psi pracovního typu s charakteristickou vlkošedou srstí, vzpřímenými ušima, hlubokým hrudníkem, silnými tlapami a ocasem neseným nad hřbetem.

Šlechtění a vlčí krev v linii

Před domestikací a systematickým chovem byli psi původních obyvatel Arktidy chováni čistě funkčně – podle výkonnosti, odolnosti a chování ve spřežení. Přirozený výběr v extrémních podmínkách byl neúprosný: přežili jen ti nejsilnější a nejvhodnější.

V některých případech se pro posílení linie nebo náhradu chovného jedince uchylovali Inuité ke křížení se vlky. Z historických svědectví víme, že feny v říji byly záměrně přivazovány na volném prostranství, aby je připustili vlci. Takové křížení ovšem mělo svá úskalí – vlčí hybridy bylo možné udržet v chovu pouze v případě, že měly převahu psího chování. Ti, kteří se chovali příliš divoce, byli rychle vyřazeni, většinou kastrovaní, a dál se neuchovávali.

„Jen ti nejvíce podobní psům byli ponecháni. Ti s vlčím temperamentem nebyli spolehlivými pracovními partnery.“
— historický záznam z arktických výprav

Aby bylo možné z takových hybridů vychovat pracovní psy, musel být vlčí podíl rychle naředěn dalšími generacemi křížení s čistými tažnými psy. Postupně tak vznikl stabilní typ psa, který spojoval sílu, inteligenci, poslušnost a ochotu spolupracovat s člověkem – tedy vlastnosti ideální pro přežití v Arktidě.

Z této základny vychází i moderní malamut – plemeno s vlčí minulostí, ale s povahou, která je výsledkem pečlivého lidského výběru.

Serum run (1925)

V lednu 1925 vypukla v aljašském městě Nome epidemie záškrtu. Doktor Curtis Welch zjistil první případy onemocnění a okamžitě si uvědomil hrozbu pro původní místní obyvatelstvo, které nemělo vůči této nemoci imunitu. Město nemělo dostatek séra – a jedinou možností bylo dopravit ho přes 1 000 km mrazivé divočiny z Nenany.

Začal legendární běh – štafeta dvaceti musherů a jejich týmů. V mrazech až -50 °C a vánicích tahali spřežení s dodávkou vakcín přes zamrzlou tundru. Zatímco většina veřejnosti oslavovala posledního jezdce Gunnara Kassena a jeho psa Balta, skutečným hrdinou byl Leonhard Seppala a jeho vůdčí pes Togo, který urazil nejdelší a nejobtížnější úsek celé trasy.

„Největší podíl na přepravě měl dvanáctiletý Togo – ale slávu sklidil Balto.“
— historik psích výprav

Serový běh zachránil životy stovek lidí a vrátil psí spřežení do veřejného povědomí. Popularita malamutů, husky a dalších severních plemen prudce vzrostla – i díky jejich medializaci v rádiu a tisku.

Zrození moderního chovu   

Zatímco Seppala dál pracoval s husky, manželé Eva a Milton Seeleovi se zaměřili na silnější typ tažného psa – malamuta. Klíčovým psem se stal Rowdy of Nome, kterého Seeleová získala právě z okruhu psů zapojených do Byrdovy antarktické expedice. Dalším zakladatelem byl pes Yukon Jad, pocházející z Dawsonu v Kanadě.

Seeleovi spojili Rowdyho a Jadovy typové znaky a v roce 1929 odchovali první oficiální vrh aljašských malamutů – Tugg, Gripp, Finn a Kearsarge of Yukon. Gripp se později stal prvním šampionem plemene a vůdčím psem olympijského týmu v roce 1932.

„Gripp měl širokou hlavu, dobře nasazené uši a tvrdou srst. Vypadal přesně tak, jak jsme si malamuta představovali.“
— Eva Seeleyová

Navazující část historie plemene aljašský malamut

Počátky moderního chovu aljašského malamuta jsou úzce spojeny s působením manželů Miltona a Evy Seeleyových, kteří v období před druhou světovou válkou začali na farmě Chinook v New Hampshire soustřeďovat a chovat psy pro expedice i civilní použití. Jejich práce se stala základem pro vytvoření první chovné linie plemene – Kotzebue.

Seeleyovi vybírali pouze jedince, kteří odpovídali jejich představě o pracovním, typickém a odolném severském psu. Ne všichni psi, které odchovali, byli registrováni – zvířata bez vhodného typu či bez doloženého původu nebyla zařazována do dalšího chovu. Jako příklad může posloužit fena Holly, významná vůdkyně na antarktické expedici, jejíž potomci byli chováni, ale ne všichni registrováni.

Tato pečlivá selekce vedla k ustavení linie Kotzebue jako prvního typu malamuta uznaného Americkým Kennel Clubem (AKC) v roce 1935. Psi z této linie byli středně velcí, kompaktní, s vyrovnaným temperamentem a výbornými pracovními schopnostmi. Kotzebue typ v mnohém formoval podobu plemene tak, jak jej známe dnes.

Další vývoj: Linie M’Loot a Hinman-Irwin

V následujících dekádách se ukázalo, že mimo psy linie Kotzebue existují i další typově odlišní, ale kvalitní jedinci, kteří pocházeli z jiných oblastí nebo nebyli původně registrováni. Dvě nejvýznamnější další linie byly M’Loot a Hinman-Irwin.

• Linie M’Loot byla spojena se jménem Alberta Sheldona Kellera, který choval větší malamuty s robustnější stavbou, širší hlavou a výraznějšími znaky. Tito psi byli hojně využíváni během druhé světové války pro vojenské účely a později se projevili i jako výstavně a pracovně úspěšní. Jejich přínos spočíval v genetickém obohacení plemene a v rozšíření barevných variant.
• Linie Hinman-Irwin, vedená Robertem Hinmanem a Markem Irwinem, zahrnovala rovněž mohutnější psy se silným pracovními vlastnostmi. Tito jedinci nebyli původně uznáni AKC, ale někteří se později stali součástí schváleného chovu pro jejich kvalitní typ a výborný výkon.

Roku 1953 AKC oficiálně rozšířil uznání plemene i na jedince pocházející mimo linii Kotzebue. Došlo tak ke sloučení všech tří hlavních linií – Kotzebue, M’Loot a Hinman-Irwin, čímž se genetická základna rozšířila a upevnila moderní podoba plemene.

Uznání plemene AKC a FCI

V roce 1935 získal aljašský malamut prozatímní uznání Americkým kynologickým klubem (AKC). AKC nejprve považoval malamuty za variantu eskymáckého psa, ale po předložení rodokmenů a porovnání s jinými psy uznal jejich odlišnost.

Seeleovi se snažili zvýšit zájem o plemeno i veřejné povědomí. Na výstavě Morris and Essex společně s dalšími vystavovateli předvedli malamuty, husky a samojedy – a tím významně přispěli k budoucímu oficiálnímu uznání.

Dnes je plemeno uznáno FCI ve skupině V – špicové a primitivní typy, standard č. 243. Chová se jako výstavní, sportovní i rodinný pes – ale jeho původní pracovní duch přetrvává.

Iditarod – odkaz malamutů 

Dnešní Iditarod Trail Sled Dog Race – nejtvrdší závod psích spřežení na světě – navazuje na historické události jako doprava séra a zlatokopecké éry. Je dlouhý přes 1 600 km a vede z Anchorage do Nome.

Malamuti byli v počátcích závodu běžnou součástí týmů. I když je v rychlosti později překonali lehčí Alaskan Huskies, malamuti zůstali symbolem houževnatosti a pracovitosti. Jejich role je připomínána i zvláštní cenou pro týmy složené z čistokrevných plemen.

„Malamut není pes na vítězství – je to pes na dokončení.“
— musher Iditarodu

Kateřina Seidlová
Chovatelská stanice Shamanrock

https://www.facebook.com/katka.seidlova

Foto: archiv Kateřiny Seidlové

Primární odborné a historické zdroje:

1. „The Alaskan Malamute Yesterday and Today“ – Alaskan Malamute Club of America (AMCA)
2. AMCA Official Commentary to the AKC Breed Standard (1994)
   – komentovaný výklad standardu od chovatelů a rozhodčích, např. Sheila Balch.
3. AKC Breed Standard for the Alaskan Malamute (American Kennel Club)
   – oficiální plemenný standard uznaný od roku 1935, včetně úprav z let 1960, 1982 a 1994.