Pes, který umí pracovat se svými emocemi, vydrží trénovat déle a podstatně víc ho to baví

Pozorujete u svého psa v tréninku i běžném životě někdy stres? Všímáte si, jaký má vliv nejen na učení nových věcí? A slyšeli jste už o stresovém trojúhelníku? Pokud vás vliv hladiny stresu u psa na jeho život zajímá, více se můžete dozvědět v našem rozhovoru s trenérem zvířat Františkem Šustou.

RNDr. František Šusta, PhD. je autorem desítek odborných, vědeckých i popularizačních článků. V letech 2008 až 2017 pracoval jako specialista tréninku zvířat v Zoo Praha, nadále pokračuje v práci profesionálního trenéra zvířat „na volné noze“.  Je členem České a slovenské etologické společnosti a několika odborných organizací sdružujících trenéry zvířat, jako první Čech se stal členem Animal Behavior Management Alliance (ABMA) a International Marine Animal Trainers’ Association (IMATA). Je nositelem pěti ocenění udělovaných asociací ABMA, jedno z nich získal právě za metodiku práce se stresem u zvířat. Od roku 2012 vede semináře i praktické lekce především pro majitele psů se zájmem o trénink pozitivním posilováním. Napsal čtyři knihy (Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct, Trénink je v hlavě, v té vaší i v té zvířecí, Neznám druhé takové zvíře, jako je pes, Lidsko-psí konverzace) a na jedné se podílel (Čermáková, Šusta: Vystavování je hra).

Stres má několik úrovní či fází. Při jejich znázorňování pracuji s Yerkes-Dodsonovou křivkou, kterou jsme společně s trenérkou zvířat a mojí kamarádkou Gabby Harris trochu upravili pro lepší pochopení tak, že jsme jednotlivé fáze označili modrou, zelenou, oranžovou a červenou barvou. První (modrá) fáze je úplný relax bez výkonu a vlastně možná i nuda. Zelená je ta prospěšná, eustres. U živočicha roste výkon i adrenalin, ale stále je schopný svojí vůlí ovládat, co bude dělat, a rozhodovat se. Poté následuje autonomní fáze stresu, kdy se říká, že „mu bouchnou saze“, „přetáčí se“ – má obrovský výkon, ale přestane se vůlí ovládat. Tu označujeme oranžově. A třetí, červená fáze, je distres, kdy se takzvaně „hroutí a zamrzne“. Na akcích a seminářích o tom učím z toho pohledu, že se živočich v danou chvíli nachází v jedné z těchto fází, jak to při tréninku také bývá. Ale fáze můžou mezi sebou přecházet. Důležité také je, že v každé z nich je nejaktivnější určitá část mozku a určitá část nervové soustavy. Pro lepší představu popisuji jednotlivé skupiny nervů, které jsou nejaktivnější v určitých fázích stresu, jako tři kabely, které všechny vedou jedním směrem. V jednotlivých fázích stresu se pomyslně „mění průtok proudu v jednotlivých kabelech“, tedy mění se zapojení jednotlivých skupin nervů (více to vysvětluji třeba ve webináři Jak změnit vzpomínky v hlavě).

Záleží na tom, jestli se bavíme o dlouhodobém stavu a celkovém životě psa, nebo o daném okamžiku, ve kterém se právě teď nachází a něco se učí. Pokud by nám šlo o daný okamžik, ve kterém se učí, pak momentální fáze stresu může rozhodnout o tom, jakou zkušenost si pes ze situace odnese. Pes mohl situaci, byť pro něj byla těžká, projít s tím, že ji zvládnul celou v produktivní fázi eustresu (v grafu jako zelená). To znamená, že se dostal do nějakého tlaku, bylo to náročné, ale ještě během akce objevil strategii, díky které u něj stres klesl, nebo si to začal dokonce užívat. V tom případě si odnese to, že zná nějakou strategii, učí se především operantním podmiňováním nebo možná dokonce vhledem a může si ze situace odnést něco dobrého. Zde je prostor pro to, aby mu člověk situaci spojil s nějakými odměnami, a ještě mu ji tím zpříjemnil, kontrapodmiňoval. Pokud se však živočich dostane do autonomní fáze stresu (v grafu jako oranžová), sice mu stoupá výkon, ale už se vůlí neovládá. Projde situaci a možná ji zvládne třeba i zdánlivě stejně dobře jako ten předchozí, nebo dokonce rychleji. Jenže si z ní neodnese strategie, nebo jenom velmi omezeně. Odnese si pouze obrazy a emoce. Pokud to byla situace život ohrožující, nebude ji chtít opakovat.

Pak je tu do budoucna velké riziko, že pokud mu tuto situaci v budoucnu nějaký podnět připomene, může spustit traumatickou vzpomínku, takzvaně „flashback“ – vybavení si z minulosti. A podle toho pak bude reagovat. Ale to se týká i možnosti, kdy situaci projde v autonomní fázi stresu (oranžová). Já to přirovnávám k tomu, když se jde s dítětem na vypalování bradavic. V první, „zelené“ fázi stresu, pokud je doktorka stihla velmi rychle a šikovně vypálit, se u toho s ním třeba ještě stihne bavit o tom, jak za to později dostane zmrzlinu. Ale pokud ho dostala do autonomní „oranžové“ fáze stresu, můžete mu vyprávět o zmrzlině, jak chcete. Jediné, co se dítě naučí, je třeba rychle cukat, protože mu to párkrát zafungovalo, než se jí podařilo vše vypálit. To je zároveň příklad negativního posílení, které podle mě funguje ve vyšší fázi stresu ještě lépe než pozitivní posílení. A „červenou“ fázi stresu neboli distres by dítě teoreticky prožilo tak, že pokud se mu přes veškerou snahu nepodařilo vycuknout, tak na konci rezignovalo a tiše trpělo. Ale to už je fantasmagorie, do které by to žádný normální rodič nenechal dojít. Nicméně na všechny tři příklady lze nahlížet z pohledu výsledku tak, že vždycky ho doktorka zbavila bradavic a vlastně mu to prospělo a nic se mu nestalo. Jenže z pohledu učení a stresu nám nejde tolik o výsledek, ale o to, co si živočich ze situace odnese. A tohle dítě v příkladu si pokaždé odneslo něco jiného, co ovlivní jeho chování příště. A když je v tom příklad s dítětem, tak snad každý vidí, že fázi zhroucení a distresu by u něj nedopustil. To bohužel ne vždy platí o psech.

Čím dál častěji vidím, že někteří psi se nacházejí v určité formě distresu dlouhodobě nebo po celý život. Pozoruji souvislost s takzvaně Polyvagální teorií, která popisuje fungování autonomního nervového systému a vliv nervu bloudivého na přechody živočicha mezi různými psychicko-fyzickými stavy. Vysvětlovat ji zde by ale zabralo moc prostoru, víc lze o ní snadno zjistit na internetu. Každopádně vidím, že někteří psi žijí měsíce nebo roky ve stavu takového částečného vypnutí, v naučené bezmoci. V situacích, které zažívali, jim nepomáhalo aktivně jednat. Ještě více přidat energii a dostat se do autonomní fáze stresu, kdy se zmítali a sebevíc snažili, také nefungovalo, tak se zhroutili a fungují třeba na třicet procent. Ve zmíněné Polyvagální teorii se o takovém stavu mluví jako o disociaci, zamrznutí, kde je nejvýraznější nervový okruh pod vlivem dorzální větve nervu bloudivého. Některým lidem může takové zvíře připadat, jako že je dobře vychované a je s ním všechno v pohodě, ale realita je taková, že je v útlumu. Pak může být brutální ten okamžik, kdy se dostane do zdravějšího prostředí a začne přicházet k sobě. Na posledním loňském táboře „Strach a agrese“ jsem měl z deseti lidí minimálně dva nebo tři s podobným příběhem. Přišel k nim z těžkých podmínek pes v útlumu, který do té doby jen tak nějak přežíval, oni se o něj postarali, on žil a během pár měsíců začal nečekaně napadat je nebo určité typy lidí.

Je to příběh o tom, že zvíře se znovu vrací k sobě, z pohledu Polyvagální teorie „zapíná doposud tlumené okruhy“ a teprve tehdy zjišťujeme, co v něm z minula je. Živočich i v tom „utlumeném“ stavu jí, běhá, dokonce se i rozmnožuje, ale vidíme na něm známky distresu. Má menší aktivitu některých pokročilejších částí mozku a na ně navazujících částí nervové soustavy. V té souvislosti se mluví o ventrální části nervu vagu (tzv. „bloudivý nerv“), jejíž funkce je v tomto stavu potlačena. To znamená, že jsou potlačeny funkce sociálního napojení a sociálního cítění. Bývá potlačený i sympatikus, funkční skupina autonomního nervového systému, která připravuje organismus k útoku, obraně nebo útěku. Když zvíře přichází k sobě, pak se tyto dráhy oživují, a zvláště při zapojení sympatiku a vysokého výkonu se mu mohou vybavit traumatické vzpomínky a náhle se ve vteřině změní chování. V tu chvíli se lidé diví, co to mají doma, co se s tím zvířetem stalo. Faktem je, že on takový byl, jenom byl v útlumu.

V případě krátkodobého distresu je důvodem to, že se v něm nic nenaučí, pouze si vytváří bubáky do budoucna, kteří na něj i na jeho člověka budou následně vyskakovat. Ale opačný extrém, kdy živočich nezažije žádný stres, také není prospěšný, pokud si má zvíře na něco zvyknout. Mám příklad manželů, kteří si pořídili extrémně živého psa, neodhadli jeho míru energie a přišli za mnou s tím, že i na desítky metrů startoval na protijdoucí lidi. Paní to řešila tak, že se je snažila vidět dřív než na tuto vzdálenost a obcházela je obrovským obloukem, zatímco pán k nim naopak chodil co nejblíž a tam psa při útoku pořádně vycukal, aby ho to přešlo. Podle mě ani jeden z nich neměl správnou strategii k jeho navyknutí. Pán ho dostával do té fáze, kdy se nevytváří strategie, ale jen obrazy a emoce (na grafu oranžová a červená). Pes se tudíž nedozvěděl, jak si s tím má poradit a nebyl ve stavu, kdy by byl schopný strategii změnit. Paní ho zase do té situaci, kterou by si mohl řešit, nedostala vůbec. Podle mě je v tréninku nejcennější, pokud dostaneme psa do přiměřené fáze eustresu (na grafu zelená), kdy nejen že se může učit strategie, ale naučí se také svoje emoce cítit a pracovat s nimi. Dokáže poznat vlastní emoce, používat je jako nástroj a vědět, co ve kterém stavu udělat.

Aby pes nežil dlouhodobě ve stavu distresu je důležité pro jeho zdraví. Stav dlouhodobého distresu a naučené bezmoci se projevuje různými zdravotními poruchami, třeba kožními či zažívacími potížemi. A pokud se do dlouhodobého distresu dostal „zlomením“ skrze nějaký velmi těžký zážitek, pak tu možná máme toho výše zmíněného bubáka ve skříni, takový utajený natlakovaný papiňák, který ve zdravém prostředí a po oživení utlumených nervových okruhů jednou bouchne. Tím ale nechci říct, že se to týká všech psů z útulku. Naprostá většina psů tohle v sobě nemá. Člověk si ale zkrátka bere nějaké tajemství a může si vytáhnout „černého Petra“. Pokud si ho pomyslně vytáhnul a zjistí to, pak má dvě možnosti. Může v něm energii dál potlačovat, mít vypnuté „zamrzlé“ zvíře a možná si i myslet, jak je pěkně poslušné. Ale je to, jak kdyby autu vyřadil čtyři rychlosti a předváděl, jak bezpečně jezdí na jedničku a dvojku. Pro zdraví psa je lepší, když z tlumeného stavu přijde k sobě, ale člověk má jeho bubáky pod kontrolou a změní jejich náboj. Je fajn s tím pracovat tak, aby nezůstal ve stavu paniky a potlačení, ale aby se dostal do toho produktivního stavu, do eustresu. Zkrátka je fajn učit ho se s bubáky z minulosti vyrovnávat. Jen to může být náročné, protože my ty bubáky zvenčí nevidíme, má je v sobě.

Když pozoruji některá pracovní plemena psů nebo pracovní linie některých plemen, vidím u nich výrazně větší vzrušivost než u jakýchkoli jiných zvířat. Společně s tím také výrazně vyšší ochotu přejít přes tu hranici, kdy se přestanou ovládat. V podstatě nemají stopku, která by je v tom přechodu zastavila. Celý den před tímto rozhovorem jsem strávil zrovna tréninkem zoozvířat a na těch přirozených divokých zvířatech je vidět, jak se svým stresem pracují jako s nástrojem. Stále chodí k trenérovi a od něj, hrají si se vzdáleností od stresového podnětu a tím i se svojí hladinou adrenalinu. Neustále pracují na tom, aby se sama cítila v bezpečí a udržela se ve stavu, kdy jsou schopna udělat inteligentní rozhodnutí. Naproti tomu potkávám ty psy, u kterých je, řekněme, hypertrofovaná ochota vyhovět člověku, i když je to na úkor jejich momentálního psychického stavu. Takový pes pravděpodobně cítí, že když splní některý trenérův nepřiměřený požadavek, tak mu „z toho jebne“, ale udělá to pro toho člověka. Jeho přirozeností není odmítnout a tím se udržet ve funkčním stavu, on vyhoví i za cenu ztráty sebeovládání. Druhá podstatná věc v tom je, že oni v tu chvíli, kdy se dostávají do autonomní fáze stresu, podávají obrovský výkon. A pokud podstatou jejich práce je podat velký výkon ve vysoké rychlosti, a právě proto přecházet hranici autonomního stresu, pak je logické, že se do chovu ti jedinci, kteří to tak mají, dostávají a posílají svou vzrušivost do dalších generací. Alespoň tak si tu jejich nepřirozeně vysokou excitaci vysvětluji z mého pohledu trenéra zvířat.

Jelikož tihle psi mají dispozice zaprvé k vysoké vzrušivosti a zadruhé k tomu, že si ten přechod do vyšší fáze stresu v zájmu vlastního psychického stavu nezastaví, lidé to musí často zastavit za ně. Člověk musí jejich psychiku řešit za ně a pracovat s ní, což je z mého pohledu vlastně hendikep pro práci s takovými zvířaty. Protože jak jsem říkal, tím nejcennějším výsledkem práce se stresem je, že živočich svůj stres vnímá a uvědomí si „už je toho na mě moc, už to nedávám, do konfliktu nejdu, raději odejdu”. Což si oni často neřeknou. U takového zvířete nedává smysl snažit se, aby žilo celý život relaxované. Oni tu aktivaci sympatiku, ten stav, který je žene stále do boje nebo velkého výkonu, potřebují. Je to určitá strategie přežití jich i jejich předků, která fungovala. Koneckonců máme i takové lidi, kteří mají životní strategii, že musejí pořád makat a podávat výkon. Jakmile jim začneš vyprávět, že nemusí a pokusíš se je zastavit, začnou se hroutit i proto, že je pro ně neustálý výkon určitou životní jistotou a bezpečím. Podle mě podobným způsobem jsou nastaveni tihle psi. Nemůžeme jim výkon sebrat, ale můžeme je naučit střídat vysoké a nízké zapnutí. Naučit je, že způsob, jak člověku vyhovět, nemusí být jen přidat, ale i ubrat a vnímat. Řekl bych, že to je u nich to hlavní. Ne je držet trvale klidné (protože to nejde), ale výkon a energii jim dopřát, naučit je střídat energie a to, že některé situace je lepší řešit tím, že povolí, ne tím, že přidají.

Vidím v pejskařině čím dál víc souvislost s lidskou psychikou a konstelacemi na psí témata, které děláme s mojí ženou Karinou. Je to otázka pohledu a souvislostí, z nichž se na to člověk dívá. V normálních rodinných konstelacích se setkáváme s tím, že člověk může být nositelem traumatu, které neprožil on sám, ale nějaký předek před ním. Dneska už víme, že na fyzické úrovni to ovlivňuje epigenetika. Člověk pak reaguje na něco, co není jeho, dokonce ani neví, co to je. Je to určitá podpovrchová tradice, kterou někde převzal. Například může jít o reakci na zážitky z války, kterou on sám nezažil. Pak je extrémně vzrušivý a také „startuje na první našlápnutí“, na nepatrnou drobnost. A to mi připomíná souvislosti se psy. Když si uvědomíme, jak některá plemena vznikla nebo jak probíhala selekce daného plemene na výkon, je logické, že tyto zátěže by se měly projevit i u současných psů, tedy potomků těch, kterých se tvrdá selekce týkala. Původy některých plemen jsou dost drsné. Selekce byla někdy tak obrovská, že pod povrchem musí být silná touha přežít a vyhovět. A oni šli dopředu jedině, pokud byli akční. Teď psovi s takovou „rodovou historií“ říkat, že vlastně akční být nemusí, je na jeden psí život nesplnitelný úkol. Tak to alespoň chápu z toho konstelačního pohledu.

Stresový trojúhelník jsem vymyslel společně s Gabby Harris a zkonzultovali jsme ho s Timem Sullivanem ze zoo v Chicagu. On ho také odprezentoval na konferenci ABMA – The Animal Behavior Management Alliance. Získali jsme za něj jedno z mých pěti ocenění této celosvětové asociace profesionálních trenérů zvířat, kterých si moc vážím. Vznikl, když jsme s Gabby jeli z její první akce v Praze v roce 2013 tramvají mezi I. P. Pavlova a Hlavákem, oba jsme měli inspiraci a načrtli jsme si ho na při hovoru na papírový tácek od jídla. Ještě mám jeho fotku. Trojúhelník znázorňuje princip, který jsem se kdysi naučil na stáži v USA u společnosti Natural Encounters, kteří dělají ukázky s ptáky. Měl mě na starost velmi nadaný a schopný člověk, od kterého jsem se naučil opravdu hodně, Holanďan Wouter Stellaard. Stál celou dobu za mnou a říkal: „Teď dal papoušek najevo, že chce podnět, teď dal najevo, že už nechce. Musíš počkat, až to zase sám zahájí…“. Hodně dbal na to, aby si zvířata sama určovala a pohybovala se mezi třemi body, ale neměl to nikde nakreslené. Tu zásadní myšlenku, že zvíře dává první výzvu, a to je šance po něm něco chtít, mám od něj. Na jedné přednášce jsem to chtěl lidem předat, ale měl jsem jen představu v hlavě a zkušenosti, nebyl jsem schopen jim to namalovat. Tak jsem si vzpomněl na Yerkes-Dodsonovu křivku a snažil jsem se to namalovat někam do ní. Tuto myšlenku jsme pak dopracovali s Gabby a vyjasnili jsme si, že existují čtyři otázky, na které si zvíře potřebuje odpovědět – START (jak dá najevo, že je v pohodě a připraveno podstoupit zátěž), STOP (jak dá najevo, že hladina jeho stresových hormonů už je moc vysoko a musíme zastavit, jinak se přestane kontrolovat), BEZPEČNÉ MÍSTO (v jakém místě nebo i tělesné pozici se dokáže uklidnit, snížit svůj výkon a pak i hladinu stresových hormonů), PROČ (jaký má k takovému tréninku důvod, co tím získá).

Stresový trojúhelník je určitý model. Je to obecný princip, který byl měl mít člověk v hlavě, když se snaží zvíře trénovat, a to zejména v situaci, kdy pracuje za odměnu. I když se učí nějakou totální blbinku, kde mu vůbec nejde o život a není na něj sebemenší tlak, nebo když s ním člověk trénuje jakékoliv signály, na které reaguje. Ve všech situacích by člověk stále měl mít v hlavě přesně tohle. Zvíře potřebuje mít způsob, jak dát najevo start – jsem připravený. Pokud nedává najevo start a my dáme povel nepřipravenému zvířeti, znamená to, že ho dost možná zastihneme na jiné úrovni stresu, než chceme. Tím pádem nevydrží trénovat tak dlouho a nemusí se naučit to, co zamýšlíme. Také musí mít způsob, jak dát najevo stop a nějakým způsobem trénink přerušit. A také potřebuje způsob, jak během tréninkové lekce relaxovat. Pokud ty tři možnosti má, umí je používat a člověk je schopný je rozpoznat, má to obrovský vliv i při obyčejném tréninku, kde zvíře není zatěžováno žádným problémem. Vydrží trénovat delší dobu, je podstatně aktivnější a podstatně víc ho to baví.

Nedávno jsem cvičil v zoo cosi s kočkou divokou, se kterou jsme chtěli začít nějaký trénink. I v chráněném kontaktu přes pletivo u ní bylo krásně vidět, jak jsme si opravdu rychle vytvořili start, což vypadalo tak, že přišla a sedla si za tím pletivem. Stop bylo, když na mě prskla a já jsem odstoupil. Bezpečné místo měla ve větší vzdálenosti ode mě, respektive za tím pletivem. Za chviličku bylo vidět, jak s tím úplně perfektně pracuje. Zvíře zkrátka pro jakýkoli trénink tyto odpovědi potřebuje. Pokud pes nemá možnost, jak říct stop, začne se v tréninku začichávat, drbat za krkem, přerušovat ho, unikat z té situace. Ještě mnohem akutnější to je v okamžiku, kdy se snažíme živočicha na něco navyknout a používáme při tom odměny. Pak to musíme brát v potaz ještě mnohem víc. Pokud ho bude člověk zahlcovat nějakým problémem bez toho, že by dal najevo, že je připravený, a aniž by mohl říct stop, jenom na něj bude valit žrádlo – například kdy jeden chytne packu a stříhá drápky a druhý do něj sype šunku – je dost možné, že si tu situaci ještě zhorší. Tedy z pohledu otázek, na které zvíře potřebuje odpověď, je to důležité v jakémkoli tréninkovém procesu. A z toho pohledu, kde se nachází na Yerkes-Dodsonově křivce, když ho navykáme na jakýkoli problém, je to ještě akutnější.

Franto, moc Ti děkuji za rozhovor plný konkrétních informací a vysvětlení a těším se brzy na další o Tvojí práci s traumaty u psů. At se Ti daří v profesním i soukromém životě.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Anety Jungerové, archiv Bc. Barbory Šurovské, archiv RNDr. Františka Šusty, PhD.

 https://www.treninkjerozhovor.cz/

Webináře o soužití se psem a pozitivním tréninku

Víkend o tréninku psů a jiných zvířat "Výběr toho nej..."

Facebook Františka Šusty