Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

Také již netrpělivě očekáváte další rozhovor k plemeni měsíce? A zajímalo by vás stejně jako nás, jaký je to pocit dotknout se kůže nahatého psa? Nebo jestli se peruán opravdu hodí téměř ke všem sportům? Tak na nic nečekejte a začtěte se pozorně do našeho povídání!


Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

Vladimíra Hladíková je velmi příjemná dáma s obrovským nadhledem a i jakýmsi citem pro své milované peruánské naháče. Ti ji provázejí životem už přes patnáct let a za tu dobu s nimi vyzkoušela řadu kynologických disciplín a má i možnost srovnání výcviku primitivního a pracovního plemene. A prozradila nám také, jak je to s křížením jednotlivých velikostních rázů a spoustu dalších zajímavostí…

Paní Hladíková, proč jste se rozhodla právě pro peruánského naháče a čím vás tak okouzlil?

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

Kolem roku 1992 jsem četla článek paní Kolínské o peruánských naháčích. Tehdy jsem je poprvé spatřila na fotografiích. To povídání mě oslovilo a já po nich pátrala dále. Po pár letech jsem je viděla na mezinárodní výstavě v Brně. Tam jsem jimi byla doslova očarována. Seděli způsobně na svých místech a čekali na předvedení. Když jsem se dotkla jejich kůže, byl to pro mě neuvěřitelně příjemný pocit, asi jako když se dotýkáte kůže miminka. V té době jsme měli doma německé ovčáky a dobrmany. Jako dítě jsem měla dlouhosrstou kolii. Byla to větší pracovní plemena, vyžadující pravidelný výcvik a mnoho pohybu venku. A těch chlupů v celém domě!  Možná i proto jsem zatoužila po jemném menším přírodním plemeni. První peruánku jsme si koupili v době, kdy odcházeli naši staří psi za „duhový most“.

Mohla byste nás blíže seznámit se svou současnou smečkou?

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

V roce 2005 jsme si pořídili první peruánku Berušku (Be-Be Beruška Anika Vevos). Byla to plachá éterická bytost, venku velmi nejistá, na procházky jí nejvíce vyhovoval les. Dovedla ale velmi lehce uběhnout u kola i patnáct kilometrů bez jakéhokoli zadýchání. Nikdy necválala, ale klusala takovým úsporným krokem, nevím, jak jej nazvat, jednou jsem slyšela, že je to párijský chod. Takhle elegantně už žádná z našich psích holek běhat neuměla. Nyní je Berušce patnáct let, před rokem prodělala mrtvici, ale dostala se z ní. Nevidí dobře, slyší špatně, ale je veselá, ráda jí a hodně spí. Občas z ní vypadne bobek tam, kde nemá, ale to se starým dámám odpouští. Je to naše paní uklízečka, protože ráda šmejdí po domě a hledá, kde a co komu upadlo od jídla. Zvláště když máme na návštěvě vnuky, to má pod stolem hodně práce. Je to česká šampionka krásy.

O půl roku později k nám přibyla osrstěná peruánka Aisha Andaqua Peruano. V té době se Klub chovatelů naháčů ČR svým jednáním zasadil o to, že na osrstěných jedincích se nesmí v ČR chovat. Do té doby jsme měli výjimku. V zemi původu byli osrstění peruáni považováni za nestandardní a nechovalo se na nich. Aishinku jsem si brala na protest proti tomuto rozhodnutí. Bylo jasné, že peruánští chlupáčci budou „odpadním zbožím“. V té době se osrstění prodávali běžně za 1000 Kč, což bylo míň než za jakéhokoli psa bez průkazu původu.

Aisha byla neřízená střela. Měla velmi svobodomyslnou povahu, byl to lovec. Na vycházkách, když jsme šli s kamarády a jejich psy, se držela někde stranou, a když mohla, tak utekla. Našli jsme ji vždy čekat u auta, odkud jsme vyšli. Nyní má patnáct let. Nejraději byla stranou smečky na místě, ze kterého mohla dobře pozorovat okolní dění. V poslední době se ale její povaha změnila, asi proto, že přestala slyšet a hůř chodí.  Z nespoutané temperamentní amazonky se stal klidný pes, kterého, pokud nespí, mám stále v patách.

Třetí fenka je dcerou Berušky z mého prvního vrhu – Ania Izabel Javanna. Narodila se jako jediný naháček mezi dalšími třemi osrstěnými sourozenci. Má temperamentní učenlivou povahu. Možná proto, že se chovala vždy velmi suverénně, ve výstavním kruhu uměla zaujmout rozhodčí tak, že posbírala mnoho titulů, titul nejvyšší dostala na světové výstavě v roce 2009, kdy ve svém roce a půl získala titul Světový vítěz a zde také vybojovala BOB. Výstavy ji bavily. Nyní má dvanáct let a již čtyři roky má revmatoidní artritidu, takže špatně chodí. Na delší vycházky jezdí v kočárku pro psy, odkud má lepší výhled než ostatní a dopředu jim hlásí štěkotem, co se děje.

Čtvrtá fenka je dcerou Anii – Clotilda Javanna. Byl to takový jelimánek, všemi ostatními vychovávaný. Možná proto je tak hlučná, aby se prosadila. Všechny velmi hlasitě vítá a nedá se zastavit. Má osm let. Je učenlivá, avšak limitovaná svou opatrnou povahou. Vždy musí vědět, co se děje v okolí, než začne trénovat. Jedna trenérka jí říká „Keliška“ podle postavy ze známé české komedie.

Takže máte tři střední nahaté fenky a jednu osrstěnou velkou, zajímalo by mne tedy, jak je to s těmi velikostmi v chovu. Mohou se mezi sebou křížit jednotlivé rázy a stává se třeba, že pes nedoroste nebo přeroste a do velikostní kategorie je zařazen podle skutečnosti až na bonitaci, podobně jako je tomu třeba u pudlů?

Ano, u peruánů můžeme křížit jednotlivé rázy a ty se do velikostní kategorie zařadí až po bonitaci. Výhodou je to, že se tím rozšíří výběr chovných párů. Do ČR byli v minulosti dovezeni velcí peruáni, kteří neměli jen „výšku“, ale byli i proporčně vyvážení, měli krásné silné kostry, odpovídající hrudníky a hlavy. Bohužel bylo jich málo a byli to příbuzní. Proto se k nim přimíchali peruáni střední, kteří jsou celkově drobnější. Krásné hlavy zmizely, zdá se mi, že jim zůstaly jako památka jen velké uši. Spousta lidí ale upřednostňuje peruány spíše s jemnou kostrou se spáditou zádí, podobné chrtům.

Je nějaký rozdíl v péči o kůži u lysých a osrstěných jedinců? A je potřeba ji třeba v létě mazat opalovacím krémem či jinak ošetřovat? A co v zimě a mrazu?

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

Určitě rozdíl je. Osrstěný jedinec má přirozenou ochranu kůže – srst. Většinou je krátká, přilehlá, různých barev. Jejich kůže tak netrpí přímým sluncem, v zimě mrazem. Moji osrstěnou Aishu oblékám až nyní, když je stará. V zimě mým peruánkám nevadí, když vyběhnou ven na venčení neoblečené. Na procházky je ale oblékám. Jejich šatník je bohatý. Od jednoduchých bavlněných overalů a vestiček, přes podzimní fleecové obleky až po softshellové zimní kombinézy s podšívkou z fleecu. Používám také funkční Back-on-track. Moje nahaté holky mají hnědou barvu kůže, tudíž dostatek pigmentu a nikdy se na slunci nespálily. Světlí peruáni se spálit od sluníčka mohou. Otázkou je, zda by se neměli na slunci mazat i tmaví peruáni z důvodu škodlivého ultrafialového záření. V létě proto někdy dostávají lehké vestičky. Nevýhodou je to, že při žádných závodech nesmí být oblečené.

Někteří peruáni mají suchou pleť, jiní mastnou, je to jako u lidí. Po koupání některé moje fenky mažu. Existuje speciální krém na jejich kůži, ale já používám jakýkoli, který mám pro sebe. Výhodou je to, že když se venku ušpiní, osprchuji je a utřu. Srst přece jen schne déle. Kdybych namazala Tili, tak se okamžitě olíže, nemá ráda mazání. Ostatní dvě si masáž užívají. Nevýhodou je u temperamentních jedinců to, že se mohou poškrábat o trny, větvičky a jiné. Moje Tili, když prolítne zahradou, kde je spousta keřů, je hodně doškrábaná, někdy teče i krev. Má neosrstěné i packy, takže je má někdy rozříznuté od ostré trávy. Dvě moje starší fenky mají na hlavě vlásky a porostlé nohy, které jsou trochu chráněné. Nikdy nebyly tak dodřené a doškrábané jako Tili. Možná mají nižší práh bolesti, ale je to také jejich mírnější povahou.

 ∼ Nazí jedinci mají v bytě příjemně teplou suchou kůži, je to opravdu pocit, jako byste se dotýkali člověka! ∼ 

Možná vám tato otázka bude připadat hloupá, ale nejednomu čtenáři bude jistě vrtat hlavou. Jaká je srst naháčů na dotyk, dá se to vůbec nějak popsat?

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

U osrstěných jedinců je srst jako u jiných plemen. Nazí jedinci mají v bytě příjemně teplou suchou kůži, je to opravdu pocit, jako byste se dotýkala člověka. Jejich povrch těla má ale vyšší teplotu, než u lidí, je to dáno vyšší tělesnou teplotou psů. U osrstěných to tak nepozorujete, protože srst izoluje. Malí peruánci vypadají jako hrošíci. Je to tím, že mají přebytek kůže, která se zvrásní. Je to jako u jiných štěňátek, časem do kůže dorostou. V pubertě mohou mít akné. Pak se ale kůže vyčistí a dospělí jedinci ji mají pružnou, jemnou, ale dostatečně tvrdou, takže na naší veterině vědí, že nemají očkovat moc tenkou jehličkou, aby se jim v kůži nezalomila. Když naháč stárne, kůže jakoby křehne, mohou se objevit různé pigmentové skvrny, bradavičky apod. V zimě opálená kůže vybledne, takže i mí tmaví naháči jsou v zimě světlí. S nástupem jarního sluníčka kůže opět rychle ztmavne U nás na Jižní Moravě, kde hodně svítí slunce, stačí tři slunné dny a naháči vypadají tak, jako by strávili dovolenou na rovníku.

Pro mě je hodně příjemné dotýkat se jejich kůže, krásně hřeje. Pod peřinou jsou jako termofor. Jsou velice kontaktní ke členům své lidské smečky. Pokud si chci odpočinout, peruánky si polehají kolem mě, přitisknou se zády a spí.

Vy jste nejenom majitelkou, ale také chovatelkou tohoto plemene, ovšem poslední vrh jste odchovala před osmi lety. Stalo se něco? A měla byste chuť se k němu eventuálně časem vrátit?

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

Nevím, jestli se k chovu vrátím. Měla jsem jen tři vrhy. Z posledního vrhu je moje Tili. Je sice uchovněná, mohla mít štěňata, ale narodili se vnuci, nebyl čas a pak, když jsem si vzpomněla, kolik času celé rodiny zabrala péče o štěňátka, kdy jsem musela omezit péči a tréninky s ostatními dospělými peruánkami, jak těžce jsem hledala nové majitele, nikdo se mi nezdál dost dobrý, řekla jsem si, že raději nebudu mít štěňata, než se trápit přemýšlením, komu je pak dám. Měla jsem problém, jestli je vůbec dát z domu. Tili jsem tak dlouho vybírala majitele, že jsem ji v půl roce už nedokázala nikomu prodat. Naštěstí moje odchovy mají dobré majitele, ale když se podívám na web na „Naháče v nouzi“… A vůbec, štěňat je hodně, a když čtu nabídky, kde chovatelé zmiňují jen klady svého plemene a mnohdy ani neříkají pravdu, jen aby prodali, tak je mi z toho smutno.

 ∼ Na peruány dril neplatí, lehce upadnou do letargie a na jejich výkonu je vidět, že necvičí dobrovolně! 

Kterým kynologickým aktivitám se se svými psy věnujete nebo jste se věnovala dříve?

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

S ovčáky jsem trénovala poslušnost. Tehdy o pozitivní motivaci nikdo nic nevěděl. Vynucený dril mě nebavil. Teprve s peruány jsem poznala trénování metodou pozitivní motivace. Na ně totiž dril neplatí, lehce upadnou do letargie a na jejich výkonu je vidět, že necvičí dobrovolně. Už deset let běhám agility. Pokud trénujete agility, je důležitá poslušnost bez vodítka. Začínala jsem postupně se všemi. Nejvíc trénink bavil Aniu. Nevadilo jí, když jsme překážku musely opakovat vícekrát, a to hlavně proto, že jsem ji špatně naváděla. Měla ale také svůj limit. Vyběhaly jsme si třídu A2, když jsme u ní zjistili revmatoidní artritidu. Pak už jsem s ní trénovala jen hlavolamy. Nesmím ale zapomenout na dogdancing, který dělala rovněž ráda. Stihly jsme ale jen první zkoušky. Všechny moje peruánky dělaly rády triky. Aisha ráda běhala coursing. Byl to sport, který jsme nedělaly spolu, protože na trati je pes sám, ale do jejích sedmi let jsem ji na závody a tréninky vozila. Poslední závod pak běžela s fenou grónského psa. Její soupeřka byla větší, silnější, avšak Aisha byla rychlejší. Několikrát se gróňanka snažila Aishu napadnout a náhubkem ji mlátit, ta se ale nenechala odradit a střapec měla první. Ještě štěstí, že gróňanku zavčas pořadatelé odtáhli, s Aishou by to jinak dopadlo špatně. Po této zkušenosti jsem už nikdy na závodech nebyla, tento sport, tak jako dostihy chrtů, se mi nelíbí, protože zde není spolupráce člověka se psem.

Jednou jsem zkoušela jít s Aishou po „barvě“. Toto mi nabídla kamarádka, která měla lovecké psy. Aisha šla rozvážně, bylo vidět, že ji stopa zaujala, došla na konec. Nikdy už jsme to pak znovu nezopakovaly.

Na táborech, kam jsme jezdily, jsme vyzkoušely kdeco, ale zůstala jsem u agility. Aisha a Beruška běhaly jen na trénincích, neunesly prostředí závodů. Nyní běhám už jen s osmiletou Tili. Jsme ve třídě A2. Tili se mě drží, reaguje na každý můj pohyb, ale nejde sama dopředu. Nyní přemýšlím, který sport jí nabídnu nyní. Již dříve jsme začaly trénovat nosework. Několikrát jsme byly i na tréninku obedience. Tím, že ale Tili reaguje na každý můj sebemenší pohyb, mám nyní problém udržet ruce v klidu a naučit ji reagovat jen na slova, pořád mi ruka samovolně lítá vpřed, do stran, tělo se natáčí... Problém je ve mně. Možná skončíme jen u hoopers, to je podobné jako agility, ale neskáče se tam.

V každém případě, hlavolamy mají rády jak moje tři peruánské babičky, tak i nejmladší Tili.

Tak toho je poměrně hodně. Myslíte, že by se dala najít nějaká univerzální disciplína, která by sedla většině peruánů nebo je to spíš hodně individuální?

Nevím, asi ne. Peruáni, lovecky založení, asi budou rádi běhat coursing. Všichni peruáni mají lehkou stavbu těla, jejich pohyb působí lehce a ladně, hodili by se i na dogdancing. Lovecké sporty by asi měli rádi, ovšem prodírat se lesem hustým křovím, to není pro jejich kůži dobré. Základní poslušnost by ale měli mít všichni.

Co vás osobně asi nejvíce bavilo a při kterém cviku nebo tréninkové pasáži jste se celkem „natrápila“?

Baví mě vše, co se psy mohu dělat. Nyní se trápím při tréninku obedience, kdy nesmím ukazovat tělem... Co se týče agility, nejvíc mi dala zabrat houpačka. Tu jsme s Tili zvládly dobře, ale pak přišlo na závodech větší bouchnutí houpačky, na kterou nebyla zvyklá a já to přeučovala dva roky. Dodnes ji neběží rychle.

Existuje vůbec nějaký další sport, který byste si ještě ráda vyzkoušela?

Ráda bych s Tili vyzkoušela stopování. To bych ale nesměla bydlet na Znojemsku, kde nejsou louky, jen pole.

Toto plemeno s největší pravděpodobností ve výkonu limituje i počasí, mám pravdu?

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

Určitě. Moje holky nerady lehají na mokrou a studenou zem. Mohu je donutit, ale proč? Tili zná cvik odložení vleže, ale raději ho dělá ve stoje. Na základních zkouškách se odkládá vleže… V dešti jim kape na holé tělo, nemají to rády. Jednou Aninka absolvovala závod v dešti, běžela, jak nejlépe uměla, protože se mi podařilo ji správně „vyhecovat“ a já jí to svými špatnými povely stejně zkazila. Často vidím, že i osrstěná plemena jsou před během oblečená, aby si prohřáli klouby a svaly. Důležité je také správně protáhnout před výkonem celé tělo, parkúr agility se dost liší od přirozeného běhu psů a zranění je mnoho. Běžet třeba parkúr za parného léta, když tmavý peruán dostává přímý zásah sluncem, to také není příjemné, i když sluníčko mají rádi.

 ∼ Všichni peruáni mají svůj limit, přes který nepůjdou. Nikdy se nevydají ze všech svých sil, tak jako pracovní plemena. Vždy si ponechají něco síly na to, aby se mohli bránit…  ∼

Kromě peruánského naháče cvičíte ještě holandského ovčáka. Mohla byste tedy nějak porovnat výcvik primitivního plemene s plemenem služebním (pracovním)?

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

Je to velký rozdíl. Kdyby nebylo metody pozitivní motivace, nepracovala bych s primitivním plemenem. Škubáním s vodítkem jsem nikdy nedosáhla cviku, který by byl vypracován radostně. A když musíte pracovat bez vodítka (např. agility), to si bez metody pozitivní motivace nedovedu představit. Tili pracuje většinou pomocí shapingu a s pamlsky. Všichni peruáni mají svůj limit, přes který nepůjdou. Nikdy se nevydají ze všech svých sil, tak jako pracovní plemena. Vždy si ponechají něco síly na to, aby se mohli bránit, kdyby je napadl nepřítel, nebo kdyby se vyskytla možnost nějakého úlovku. Proto se s nimi nedá pracovat do úmoru tak, jako v agility třeba s border kolií. Mají ještě některé pudy divokých šelem zachovány, nikdo je nikdy cílevědomě nešlechtil na nějakou práci, jako je tomu u služebních psů. A to je na nich krásné, pozorovat, jak to asi kdysi bylo u všech divokých psů. Problémem je také to, když přijdete do nového prostředí, na nový cvičák. Musí všechno okouknout, vadí jim noví lidé, jiné překážky. Vše musíte trénovat znovu a přesvědčit je, že je to bezpečné.

Trénuji poslušnost s firemní fenou holandského ovčáka. Klára (Cleri z Vandalky) má základní zkoušky ZZO a BH-VT.  Trénujeme nyní na nějakou zkoušku, kde budou obrany a stopování. Klára bez práce nevydrží a dovede dlouho cviky opakovat. Má dril v krvi a očekává ode mne velení. Neděsí ji noví lidé, nezvyklé zvuky, nové prostředí. Spoléhá na svého vůdce.

Pár příkladů:

Peruáni fungují pod peřinou jako termofor!

Byla jsem na vycházce v lese s Klárou, i mou Tili zároveň. Fenky se zapomněly u jednoho zvlášť voňavého místa a já se jim schovala. Klára byla situací frustrovaná, pobíhala zmateně kolem dokola a hledala mě. Tili jen zvedla hlavu, zavětřila, okamžitě věděla, kde jsem a pokračovala v čichání. Peruáni více spoléhají sami na sebe, instinkt jim to přikazuje. Dovedou dělat více věcí najednou, ale nesoustředí se na ně tak, jako kdyby dělali jen jednu. Tili při cvičení stále vnímá své okolí, což může vést k nepřesnostem ve výkonu. Klára má mnohem přesnější výkon, dovede se na něj plně soustředit a zapomene na okolí. Tili by ale nikdy nedovedla žít sama v kotci tak jako Klára...

Beruška jednou, ještě když jsem ji brala na tréninky agility, uslyšela střelbu z vedlejší střelnice (kterou nesnášela a bála se jí) a utekla do lesa. Dostala jsem o ni strach a požádala střelce, aby na chvíli přestali, než přijde. Ti se ochotně nabídli, že mi ji pomohou hledat. Odmítla jsem je, věděla jsem, že před nimi uteče ještě dál. Sama jsem pak šla pěšinou hlouběji do lesa a ona se zanedlouho ke mně přidala. Při střelbě neutekla za mnou, ale věřila spíš lesním skrýším, přirozenému domovu divokých zvířat.

Peruáni tedy mohou dělat mnoho sportů, jak sama říkáte, ale nikdy nebudou dosahovat takových výkonů jako služební plemena. Je to tak?

Neznám peruána, který by měl „trojkovou“ zkoušku z poslušnosti, dosáhl na titul nejvyšší v agility (A3Ch) apod. Proto nerada čtu, když chovatelé píší o peruánech, že se hodí pro všechny sporty. Pokud tohle napíšeme, je třeba v další větě dodat, že máme na mysli sporty rekreačně provozované. Peruáni určitě ale nejsou pro ty majitele, kteří chtějí dosahovat výborných výsledků a psa si chtějí pořídit na určitý sport, jako např. border kolii na agility.

Prozradíte nám na závěr své kynologické plány pro letošní rok a také co byste popřála chovatelům peruánů do dalších let?

Přála bych si, aby moje Tili byla opět v plné síle, právě je po operaci pyometry a zotavuje se. Tento rok, kdy dovršila věku osmi let, se budeme muset rozhodnout, co budeme spolu dělat dále, jestli ještě zůstaneme u agility, nebo se budeme věnovat nějakému šetrnějšímu sportu. Hodně péče budou také potřebovat moje peruánské babičky.

Peruánům bych přála, aby po nich jejich majitelé i chovatelé nevyžadovali to, k čemu nejsou určeni. Naopak, aby v nich pěstovali to, co umějí a dělají rádi, a co mají v hlavách. Aby zůstali primitivním plemenem, na kterém můžeme pozorovat chování, které jiní psi už nemají, a se kterým se můžeme dostat blíž k přírodě. Prostě aby byla zachována různost plemen, abychom za nějakou dobu neměli jen plemena rozdílná ve vzhledu, ale podobných povah.

Jejich majitelům a chovatelům bych přála zdravé silné psy, se kterými si budou rozumět.

Moc vám děkuji za příjemný a velmi poučný rozhovor.

Foto: archiv Vladimíry Hladíkové

Kam dál ...