Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Co je nového v deníčku těhotné hovawartky Štěkny? Jak její potomstvo prospívá a jakou nám dělá radost? Další novinky z porodní bedny jsou tady!
Jak prožívají štěňátka, jejich matka a samozřejmě spolu s nimi i chovatel první týdny života? Když všechno jde tak, jak má, je to vlastně období, kdy se o štěňata postará jejich matka a chovatel může sedět s nohama nahoře. Někteří chovatelé v tomto období na svá štěňata ani příliš nedohlížejí. Ale pro nás je takový vrh jednou velkou událostí, a tak si ji chceme náležitě užít. Kromě toho máme nejen o štěňátka, ale především o jejich matku obrovskou starost – a nechceme nic podcenit. Proto nejvíc času trávíme právě u porodní bedny.
Porodní bedna je naším novým oblíbeným televizním programem. Vysílá nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně, a ačkoliv se tematický okruh nemění, nabízí širokou paletu žánrů. Od přírodních dokumentů přes romantiku až po horor. To když uprostřed noci začne červená fenka ječet, jako kdyby jí zaživa řezali nožičky. A vy vyletíte z postele rychlostí světla, abyste zjistili, že se nedopatřením dokoulela do druhého rohu porodní bedny a nemůže najít cecík. Umístění porodní bedny v ložnici má i své nevýhody… nedostatek spánku patří mezi jednu z nich.
Desátý den svého věku všechna štěňátka zdvojnásobila svou váhu. Ani jedno nepřibývá moc, žádné nepřibývá málo. Modrásek se drží v duchu své porodní váhy na konci váhové tabulky, ale dvojnásobnou váhu má stejně, jako všichni ostatní. Ani mezi ostatními není štěně, které by nabíralo nějak příliš. Štěňátka mají za sebou také už dvě manikúry. Ne, není to legrace. Malým štěňátkům rostou drápky zatraceně rychle, a protože k získání potravy používají tzv. mléčný krok, o kterém už jsme mluvili, s dlouhými drápky by to však pro matku bylo pravým utrpením. Takže již od třetího dne pravidelně kontrolujeme a stříháme drápky.
Štěkna je jako popelnice, spořádá úplně všechno a její apetit nezná míru. Díky bohu!
První tři týdny v porodní bedně vypadají jako věčná nuda. Štěňátka spí, baští, vyprázdní se a zase usnou. A tak pořád dokola. Takže naše starost je opět krmit a krmit naši matku, a pravidelně převlékat porodní bednu. Další nevýhodou umístění porodní bedny v ložnici – opravdu tu nechcete mít smrádek. A tak krmíme jako o život. Množství potravy, kterou Štěkna spořádá, by se dalo měřit na kila nebo možná na lopaty. Ale kojící matka má zkrátka velké potřeby, aby uživila tu hladovou drobotinu. A v našem nejlepším zájmu je, aby strava byla co nejpestřejší, aby nám štěňátka co nejlépe prospívala a aby matka pokud možno co nejvíce doplňovala potřebné živiny hlavně pro sebe. Tak kombinujeme maso, konzervy, kvalitní sacharidy, spoustu zeleniny, samozřejmě nějaká ta přírodní probiotika, minerální přípravek a když už není síla na přípravu čerstvé stravy, tak za studena lisované granule. Štěkna je jako popelnice, spořádá úplně všechno a její apetit nezná míru. Díky bohu!
Není to ale jen období kontroly množství přijatého a stráveného krmiva, ale také období sledování prvních povahových rysů malých hovawartů. Každé štěně je totiž originál a každé se úplně jinak projevuje. A ani o vtipné historky není nouze!
Ačkoliv už jsem vrhů zažila hodně, vždy se objeví nějaká novinka, nějaké chování, které chovatele překvapí. Je noc, všichni spí (včetně nás). Najednou se ozve fňukání. Nikoliv řev o život, ani křik hladovce, ale nešťastné fňukání. Sedm štěňat a Štěkna s nimi spokojeně chrní, vzhůru je jen modrý pejsek a tiše naříká. A jéje, modrásek, ten s nižší váhou, hned mně napadne celý seznam katastrof, které se právě mohou odehrávat. Jako první je samozřejmě hlad. Určitě ho sourozenci odstrčili od cecku a kručí mu v bříšku. Přiložím štěně, ale pít nechce. Asi není mléko. Zkontroluji cecíky, mléko teče. Prohlédnu dutinu ústní, pro jistotu, jestli jsme nepřehlédli nějaký menší rozštěp, jestli není nějaký aft nebo něco podobného, co by mu zabránilo jíst. Nic. Hodím štěně na váhu, přibralo. Nos i sliznice jsou vlhké a studené, na teplotu to na první pohled nevypadá. Jestli ho nebolí bříško? Promasíruji, žádná změna. Pořád fňuká. Ne moc, ale vytrvale. Není mu zima? Položím ho pod infra lampu. Okamžitě leze pryč, v teple nechce být ani omylem. Tak zabalím štěně do ručníku, vezmu do náručí a přemýšlím, co by mu mohlo být. Na řadu přichází samozřejmě pan Procházka (Chov psů) a také internet. A jak tak sedím v obýváku, zabalené štěně na klíně, najednou koukám, modrásek spí.
Už se vám stalo, že jste museli štěně uspávat? Ano, taky mi to přišlo jako úplná blbost. První, co mně napadlo, bylo, že usnul únavou. A že nějaký problém je a ten budeme muset řešit. Druhý den ráno všechna štěňata včetně modráska vesele lezou po porodní bedně, baští a nic jim nechybí. Nicméně modráska je třeba řešit, něco ho určitě trápilo a my musíme přijít na to, co to bylo. Štěňatům jsou téměř dva týdny, teoreticky by mohla být i začervená a tak přichází čas na podání odčervovací pasty, čistě teoreticky by TO mohl být právě ten problém. Ačkoliv dospělé psy odčervuji výhradně přírodně nebo vůbec (s kontrolou trusu u veterináře), u štěňat bych si to nedovolila, u tak malých tvorečků se nedá spolehnout na odčervení preventivní, hlavně proto, že riziko začervení je obrovské. Takže štěňátka dostala hned dopoledne pastu. Žádnou reakci ani na stolici, na chování, a dokonce ani na váze nepozorujeme u nikoho, ani u modráska.
Jaká bude další noc? Scénář se opakuje. Je tma, všichni spí… a modrásek zase začíná. Vstávám, beru nahřátý ručník, balím psa, beru do náruče a štěně po pár minutách spokojeně usíná. To jako vážně? Modrásek je prostě mazel. Potřebuje zvláštní péči a pohádku na dobrou noc. Je to vážně pravda, máme štěně, které musíme uspávat. Pokud tedy nechceme, aby celou noc fňukalo, ale aby se kvalitně vyspalo na další, náročný štěněcí den. A tak jsme šest dní po sobě na střídačku uspávali modráska. Sedmý den už spal sám, a nám to přišlo trochu líto.
Štěňátkům pomalu táhne na třetí týden, už začínají otvírat oči, a ačkoliv ještě nic reálně nevidí, vnímají okolní svět každý den víc a víc. A chtějí si ho víc a víc užívat! Takže je tu čas na průzkum terénu. Kluci jsou trochu pomalejší, jak už to bývá, ale holky mají porodní bednu dávno zmapovanou a dožadují se dalších dobrodružství. Obcházejí strany porodní bedny kolem dokola (tedy do čtverce) a zjišťují, jestli někde nebude skulinka, kterou by unikly ven. Naštěstí víme své, takže jsme o krok vpředu a porodní bednu máme dostatečně vysokou a pro jistotu jsme na bezpečnou výšku zvedli okraj vstupu. Jejich aktivita je největší jak jinak, než v noci. Modráska už neuspáváme, ale proč bychom se měli jednu noc normálně vyspat? Krátce po půlnoci slyším obvyklé štrachání po porodní bedně, během kterého spím na půl oka. Najednou „buch,“ rána, a po ní slabý zvuk „šicího stroje“ jak drápky běží po plovoucí podlaze. Rozsvítím a proti mně se řítí ještě poloslepá růžová fena. Juchů, konečně se jí podařilo dostat z vězení (ano, u vchodu do porodní bedny ležela dvě další štěňata, po kterých se vyškrabala ven). Super, tak jsem fenu šoupla zpátky do bedny, odstranila pomocníky ležící u vchodu a šla si lehnout. Fena po chvíli běhání „do čtverce“ usnula únavou. Aktivistka jedna. Vidí prd, ale už by běhala po světě. To bude pěkné kvítko.
Spím, je něco před rozbřeskem a situace se opakuje. Růžová fena se žuchnutím dopadá na plovoucí podlahu a začíná běhat po ložnici. Jsem dost unavená, ale je jasné, že ji jen tak neuspíme. Když už je taková hrdinka, tak jí vezmu na výlet do obýváku. Poběhala si po obýváku, pozdravila další feny, zmapovala prostor asi tak 5 x 5 metrů až únavou padla. Růžovku jsem odnesla zpět do porodní bedny, opět zvýšila vchod na 40 cm, ale sama už jsem pochopitelně neusnula, vždyť už je den a je čas zase krmit…
Druhý den, již značně unavená po několika předchozích probdělých nocích, prosím Romana, aby si šel ke štěňatům lehnout sám a mně nechal v obýváku konečně vyspat. Zítra. Dneska se mi nechce. No, co byste chtěli od chlapa, že? Tak snad bude nešní noc lepší, v duchu se uklidňuji, snad růžovka zase nevyleze. Kdepak. Krátce po půlnoci obvyklé štrachání po porodní bedně, „buch,“ a zase šicí stroj. Známý zvuk štěněcích drápků na plovoucí podlaze, tentokrát ovšem provázený děsným jekotem. Na půl oka a půl ucha beru fenu do náruče a značně podrážděná ji nesu do obýváku Romanovi. „Tumáš, uspi si tu růžovku sám!“ Jsem nevyspalá, trochu naštvaná, že se sám o štěňata nepostará, a Roman kupodivu neodmlouvá. Jdu spát. Za chvíli se rozrazí dveře do ložnice, v nich stojí vyděšený Roman: „Katka, máme problém! Růžová je samec! Máme pět psov!“
Co jsme to za chovatele, když nepoznáme fenu od psa?
Z pohledu Romana… „Spím si tak v klidu v obýváku, když přijde naštvaná Katka. Hodí po mně růžovou fenu, která zase vylezla z porodní bedny, ať si ji uspím sám. Fena je na gauči spokojená, tak si spolu chrníme, škrabu jí na bříšku, když tu najedou – je tu něco navíc! Fena má na bříšku pindíka! Proboha, co my jsme to za chovatele, když nepoznáme psa od feny? Skoro tři týdny od porodu, a my prezentujeme na webu čtyři psy a čtyři feny, už je máme všechny zarezervované, jak my to těm lidem vysvětlíme? Že jsme se spletli? Že máme o fenu méně? Ježiš – a co když ani ty další nejsou feny???? Letím za Katkou.“
Ne, naštěstí jsme se nespletli a fenu od psa poznáme. Jen jsme chybili v úsudku, když jsme si mysleli, že kluci jsou pomalejší a že jediná, kdo překoná porodní bednu, je růžovka. Jasně, byl to žlutý pes, který se po zádech sourozenců vyškrábal ven z bedny a kterého jsem dala Romanovi do náruče. Ale že se v noci umíme zabavit! Zatímco normální lidé v noci spokojeně spí…
Foto: archiv Roman Rakovan
Víte, že lucernský honič patří do ušaté čtyřky, která navazuje na starobylá keltská ...
Méně známá či málopočetná plemenaExistuje pracovní a výstavní linie border kolií? Proč je tak veliký rozdíl v délce srsti a ...
Rozhovory o plemeni-->