To jsem já Bella! 5. díl

Úvod

Magazín

Články

Převrátilo vám vaše štěně život vzhůru nohama? Pak je všechno v pořádku! Teď už nezbývá nic jiného než vzít „kormidlo“ do vlastních rukou a vychovat z té malé chundelaté kuličky pohodového parťáka pro život. A tentokrát se podíváme na jeho jméno, přivolání nebo nošení obojku a vodítka. A to není zdaleka vše…

Témata: seriál kavalír King Charles španěl chov psů pořízení štěněte výchova psa první noc se štěnětem

Michaela Weidnerová 23.11.2020 27876x Výchova

První společnou noc se štěňátkem máme tedy zdárně za sebou a pomalu, ale jistě jsme propluli do začátku našeho báječného společného, a doufejme, že i dlouhého života po boku psa. Již od tohoto okamžiku je však třeba nastavit jasná a pokud možno neměnná pravidla, která by měli všichni členové domácnosti dodržovat. A pak bychom se měli snažit být důslední, ale spravedliví a trpěliví a svého čtyřnohého kamaráda dobře socializovat a správně vychovávat. A co to všechno znamená, si nyní postupně probereme.

Dopřejte štěněti klid

Již jsme si řekli, že zejména v prvních dnech bychom našeho nového člena rodiny neměli nechávat ani na chvilku samotného, hodně se mu věnovat, mazlit se s ním, hrát si a dát mu pocit jistoty v jeho nové smečce. Také by z našeho bydliště neměl být hned průchoďák pro miliony návštěv, které jsou sice na náš nový přírůstek velmi zvědaví, ale klidně mohou ještě týden nebo dva počkat, než si u nás doma všechno „sedne“ tak, jak má. Štěněti je dobré zpočátku dopřát patřičný klid a hlavně aby si v pohodě a postupně zvyklo na nás. Teprve potom doporučuji dávkovat mu přízeň ostatního příbuzenstva a kamarádů. S cizími lidmi a dětmi by se mladý pes měl samozřejmě seznamovat a naučit se k nim chovat, ale nemusí to být hned druhý den po odběru.

Jak mu budeme říkat?

Jako první je potřeba, abychom pejska přivykli na jeho jméno. Rozhodně nemusíte na běžné volání, ale ani třeba při výcviku používat to, které má uvedené v průkazu původu. Šikovná je nějaká zkrácená verze, která vám půjde tzv. dobře „do pusy“ nebo si můžete vymyslet cokoliv jiného, co se vám bude líbit. Časem k tomu nejspíš přidáte různé zdrobněliny nebo přezdívky, které si pejsek z nějakého důvodu „vyslouží“ a bude pak slyšet na všechno. Ze začátku bych mu ale příliš nemotala hlavu a používala jen jedno zvolené oslovení. Vyslovujte ho co nejčastěji a nejlépe radostným hlasem, aby co nejdříve vznikla žádoucí spojitost. Ideálně samozřejmě v souvislosti s přivoláním nebo pochvalou a odměnou. K tomu se ale ještě dostaneme.

Naopak oficiální papírové jméno psa musíte používat všude tam, kde se jedná o cokoliv úředního (např. na nejrůznějších přihláškách – do chovatelského nebo sportovního klubu, na výstavy, na závody, na zkoušky, pak také na certifikáty různých zdravotních vyšetření nebo u chovatelských záležitostí, inzerce apod.).

A co na to Bella?

Tak s tím jménem má ta dvounohá asi fakt pravdu. Tak vemte si například mě. Jmenuji se It´s Me Bella ze Zámku Lešná. No, a myslíte si, že na mě tak doma volají? To by si jednak nejspíš zlomili jazyk, a potom než by to vůbec dořekli, byla bych už dávno někde v čudu. Takže jsem prostě Bella. Ovšem pozor! Když se cvičí, tak panička používá druhou část mého jména a oslovuje mě It´s Me. Slyšela jsem, jak tuhle dělala chytrou a vysvětlovala někomu, že ta sykavka tam má svůj smysl, a že pes na to prý pak lépe reaguje stejně jako na jinou výraznou souhlásku. A proto asi na moji starší kavalíří kamarádku Viktorii volají „Tori“. I když jen tak mezi námi, já k ní nadšeně běžím, když zavolá jakkoliv, protože vždycky něco dostanu. A dokonce si i sednu, aby neřekla. Na mě si totiž jen tak nepřijdou…

Tak zatím HAF!

Vaše Bella

Oslovujeme, voláme…

Jednou z nejdůležitějších dovedností je opravdu stoprocentní přivolání, které může psovi mnohdy zachránit i život. Nejprve si ale povíme, jak na něj budeme volat. A začneme s povelovou technikou. Je dobré si ujasnit, zda v budoucnu plánujeme se psem chodit cvičit a později i skládat nějaké zkoušky a tomu přizpůsobit případný nácvik. Pokud ne, je asi jedno, jak k sobě budeme psa přivolávat a co vše při tom budeme požadovat. Máme-li ale určité ambice, doporučila bych rozlišit takové to běžné domácí přivolání na zahradě nebo v lese na procházce a potom to správné tréninkové.

Já sama venku používám povel „pocem“ a k tomu mám své fenky naučené i na hvizd píšťalky. Používám buď jedno, nebo druhé, případně obojí dohromady. V překladu to pro psa znamená, že musí přijít jakkoliv do mé těsné blízkosti. Nic dalšího nepožaduji.

Něco jiného je ale zkoušková povelová technika. Tu udávají jednotlivé zkušební řády a rovněž popisují přesné provedení daného cviku. Povel „ke mně“ znamená, že vy stojíte a pes k vám přibíhá co nejrychleji v přímém směru a předsedá rovně a těsně před vámi ideálně s očním kontaktem. Druhou možností je přivolání „k noze“ za pochodu, kdy psovod jde v přímém směru a pes se přiřazuje k jeho levé noze a poté se na pokyn rozhodčího oba zastaví a pes si sedá. Samozřejmě už i toto se dá s malým štěnětem od začátku trénovat.

Jednou z nejdůležitějších dovedností je opravdu stoprocentní přivolání, které může psovi mnohdy zachránit i život!

Přivolání v praxi

Je skvělé, že můžeme využít toho, že máme malé štěně, u kterého se toto všechno buduje nejsnadněji. A to nejlépe do čtyř měsíců věku. To je totiž doba, do které jsme schopní ho v případě potřeby i chytit a „vysvětlit“ mu, co po něm vlastně chceme. Později to už totiž fyzicky nedáme. Když bude chtít, tak nám jednoduše zdrhne. Ono to ale nejspíš nebude ani potřeba. Víte totiž, co by se stalo v přírodě, kdyby se malé vlče příliš vzdálilo nebo se, nedej bože, ztratilo své smečce? Hádáte správně, jeho šance na přežití by byly takřka mizivé. A naše štěně to má zakódované stejně.

Začneme samozřejmě doma nebo na zahradě. Zavoláme na štěňátko jeho jménem a v momentě, kdy nás začne vnímat (zpozorní a podívá se naším směrem), vydáme zvolený povel. Pokud ihned přiběhne, MUSÍ následovat ohromná radost, pochvala a k tomu také pořádná odměna, případně i hra. Pes prostě musí pochopit, že se mu v každém případě přijít vyplatí, a to za všech okolností. Vy pro něj musíte být jeho středobodem vesmíru a také dostatečně zajímavým elementem. To se bude hodit i později a hlavně někde venku.

A co když se mu nechce? Dobrá otázka! Samozřejmě je šikovné načasovat si nácvik přivolání v momentě, kdy štěně nic nerozptyluje a je ochotné vás vnímat a spolupracovat. Pokud se ale zrovna netrefíte a ono si právě někde čuchá, můžete zkusit několik osvědčených fíglů. Zavolejte ho jménem a poté zatleskejte, nebo si rychle sedněte tzv. na bobek, můžete se i otočit a utíkat směrem od psa, či se mu třeba schovat za nejbližší keř nebo roh domu. Vycházejte i z toho, že pes obecně je velmi zvědavý tvor a bude se zajímat o všechno, co zrovna máte vy. Zatřepejte tedy nějakou hračkou nebo třeba klacíkem, který najdete někde na zemi. A uvidíte sami.

Pro správnou komunikaci se psem je veledůležité používat správnou hlasovou intonaci. Článek na toto téma si můžete přečíst zde:

Co dělat, aby nám pes opravdu rozuměl?

Máte někdy pocit, že váš vlastní pes vůbec nechápe, co po něm chcete? Nebo správně ...

Začínáme

Obojek a vodítko

Návyk na nošení obojku a vodítka rovněž patří mezi první dovednosti, které byste měli svého čtyřnohého kamaráda co nejrychleji naučit. Někdo bude mít to štěstí, že mu toto usnadnil již chovatel a štěně s těmito „instrumenty“ již alespoň trochu seznámil. Je však třeba počítat i s tím, že každý pes je jiný. Některému obojek a vodítko nasadíte a jde se, jiný to může trochu řešit. V takovém případě je rozumné postupovat pomalu, nasazovat jen na malou chvíli a snažit se odvést pozornost jiným směrem. Můžete využít i situace, kdy je štěně unavené a jde akorát spát nebo mu zkusit nasadit obojek a zabavit ho v ten moment společnou hrou nebo krmením. Místo vodítka lze pak k obojku přivázat kratší šňůru (šíře úměrně velikosti plemene) a nechat ji jen tak tahat za sebou apod. V žádném případě ale nedovolte psu, aby obojek nebo vodítko kousal, či si s ním hrál.

A jde se ven!

Názory na to, kdy vzít malého caparta poprvé do velkého světa se poněkud různí. Pokud bydlíte v bytě, tak je asi jasné, že vykonávat potřebu nebude štěně v obýváku, ale venku před bytovkou. Tam nemáte moc na výběr, pokud tedy nechcete například u malého plemene používat vsakovací podložku, což já osobně tedy moc nedoporučuji. Máte-li zahradu, tak vás tento problém asi příliš netlačí, nicméně já jsem pro používání zdravého selského rozumu. Zhruba po týdnu, kdy si štěně už trochu zvykne, bych ho klidně vzala i ven. Samozřejmě do bezpečného prostoru. Nepůjdu hned na hlavní nádraží, kde se může povalovat ledasco nebo i ledaskdo a dobře si rozmyslím, ke kterému psovi ho na prochajdě pustím, ať už z hlediska bezpečnosti, či případné infekce. Ale proč nezačít pomalu poznávat okolí svého bydliště a postupně rozšiřovat akční rádius? Daleko menší pravděpodobnost, než že se štěně něčím nakazí, budeme-li rozumní, je, že z něj vyroste asociál, když budeme příliš úzkostliví. Tak to dobře zvažte!