Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Velký knírač je pro mne výzvou...

Tolik smůly na začátku a přece ho to nedokázalo odradit! O čem je řeč? Někdy nám život opravdu umí připravit překážky, které jsou vysoké a nelze je jen tak snadno překonat. Stejně tak to měl i člověk, se kterým si budeme povídat o velkých kníračích.


Velký knírač je pro mne výzvou...
Panýrková Iveta 19.3.2019 5631x Rozhovory o plemeni

Neznám člověka, který by měl takovou smůlu jako právě Zdeněk Lukáš ze Žatce. Jeho touha po knírači se stala malým peklem a velkou šňůrou neštěstí. Je zvláštní vidět tak velkého muže, který má při vyprávění o svých psech slzy v očích. Avšak i přes to všechno, co ho potkalo, sebral veškeré své síly a nevzdal se. Dnes má nádherného a šikovného velkého knírače Arona, se kterým se stal loni Mistrem republiky kníračů v kategorii IPO1.

Zdeňku, já o vás vím, že jste v dávné minulosti měl německého ovčáka, se kterým jste cvičil, ale po něm přišel velký knírač a od té doby jste vlastně věrný jen a jen jim – proč?

Velký knírač je pro mne výzvou...

Víte co, knírač byl pro mě takovou výzvou. Jak jste sama řekla, měl jsem německého ovčáka, se kterým jsem pracoval. Měl jsem amerického buldoka, se kterým jsem také pracoval a musím říci, že to byl pracovně velmi úspěšný pes. V době, kdy jsem vlastnil německého ovčáka, jsem byl na tréninku v Lounech (tenkrát jsem ještě nebyl členem), a tam se mi zalíbila na tréninku velká kníračka. Později jsem si jednu pořídil. A tak začala má krásná ale složitá cesta s velkými knírači.

Proč složitá? To jste ve mě vzbudil zvědavost.

Já jsem měl ze začátku hodně velkou smůlu na psy. Začalo to s tím prvním štěnětem. Tříměsíční fenka, která byla kotcová, přišla ke mně do paneláku v Žatci. Ona byla hodně dýchavičná. Zprvu jsem to přisuzoval právě tomu, že šla z venku do bytu. Nakonec mi to však nedalo a jel jsem na veterinu. Tam padla pro mě dost hrozná prognóza. Fenka měla úplně špatné srdce a plíce. Dle slov lékaře tu mohla být měsíc, půl roku nebo i třeba několik let, ale rozhodně by s ní nebylo možné provozovat vrcholový sport. A tak jsem to probral ještě s chovatelem, nechal udělat další testy, kde se potvrdilo, že opravdu není v pořádku. Za pár dní nato zemřela.

Co bylo dál?

Vzal jsem si od stejného chovatele další štěně z jiného vrhu. To byla strašně šikovná holka. My jsme spolu na roce vyhrávali malé závody. Byla opravdu skvělá, ale bohužel narůstala a narůstala. Tenkrát jsem ji měl na zahradě ještě spolu se starou rotvičkou. Kotce jsem měl oddělené dřevěnou stěnou. No, a ona jak narůstala, tak se navážela do mé seniorky a té se to pochopitelně nelíbilo. V životě by mě nenapadlo, že rozmlátí stěnu z takového dřeva. Bohužel jsem přišel o druhou kníračku.

No to je příšerné, to bych se asi zbláznila…

Velký knírač je pro mne výzvou...

To mi povídejte. Tohle bylo pro mě strašné a úplně mě to psychicky odstřihlo od jakéhokoliv činnosti se psy. Řekl jsem si, že už na to kašlu. Jenže jak šel čas, tak mi to nedalo a já si koupil dalšího knírače od Hanky Pospíchalové (CHS Hanno Veto). A jmenoval se Barbar. S tím psem jsem byl na MČR a tam jsme spolu zvítězili. Byl to hodně dobrý pes, který vyhrával. Vyhrál asi třetí místo v ústecké lize. Pak jsem ho narychlo připravoval na IPO3 a MČR. Měli jsme opravdu, jak se říká, našlapáno. A nakonec přišla ta strašná nehoda, kdy mi ho přejel vlak. To bylo něco děsného.

Zdeňku, tohle je opravdu velmi smutný osud. Já snad neznám člověka, který by měl takovou smůlu na psy. Přesto máte pořád dál knírače. Jaké má tedy váš příběh pokračování?

Začal jsem rychle shánět dalšího psa. Mnoho lidí mi říkalo, ať to nedělám, ať si dám pauzu, ale já věděl, že musím, že se z toho prostě musím dostat a pomůže mi jedině štěně. A tak jsem rozhodil sítě. Nakonec se ozval Jiří Tomek (rozhovor s ním si můžete přečíst zde pozn. redakce.), že jedna paní v Brně má malé štěně a pak ještě Veronika Staniová má půlročního pejska. Tak jsme vzali se ženou auto a jeli jsme se podívat do Brna. Tam bylo krásně socializované miminko, jenže mě odradilo to, že z pěti psů zůstal jen on a jinak všichni ostatní nějak umřeli. A já si řekl, že toto už si prožívat znovu nechci a jelo se do Ostravy k Veronice. Tam jsme uviděli Arona (Record Arlin Stanios). Pravdou je, že jsem byl trochu na vážkách. On byl hodně fixovaný na ženy. Jeho první majitelka byla nějaká paní z Rakovníka, ale ta ho nezvládala, a tak ho vrátila zpět Verče. No, a on byl prostě na ty ženy opravdu vysazený. Já jsem na něj mluvil a on se pořád točil kolem té Verči. Potom mi Verča ukázala průkaz původu a tam byl děda mého Barbara a bylo rozhodnuto. Psa jsme naložili a jelo se domů.

S kým dnes trénujete?

Velký knírač je pro mne výzvou...

Jsem členem ZKO Louny již řadu let. A Jindřich Wainert mi s tréninkem Bredíčka (Barbara) velice pomohl a to on nás vlastně připravil na mistrovství. Díky němu jsme byli tam, kde jsme byli, za což jsem mu velice vděčný. S Aronem už nás ale netrénuje. Cvičím sám za pomoci Jirky Solara a jeho ženy. S obranou mi velice pomáhá Petr Svoboda, za což mu také patří velký dík. Ale než jsem poznal Petra, tak jsem jezdil chvíli na Honzu Böhma a Honzu Kuncla.

Pojďme k veselejšímu tématu. Co péče o srst?

Já mám momentálně doma briarda (smích). On je celoročně venku, takže zatím je zarostlý. Naposledy mu srst nechávám dělat někdy v říjnu a celou zimu na to nesáhnu. Jinak ho nechávám upravovat v salonu a výjimečně u chovatelky, jako třeba když jsme jeli na bonitaci. Ono jezdit upravovat srst ze Žatce do Ostravy není moc praktické (smích).

Podělíte se s námi o svůj názor na bonitace velkých kníračů?

Po pravdě já na to moc nejsem. Aronek je zbonitovaný, ale je to pro mě premiéra a to hlavně proto, že mě do toho Verča tlačila. Tak jsem si to splnil, a tím to pro mne hasne. Když by to Veronika nedělala, tak bych asi Aronka nikdy neuchovnil. Chov pro mě není prioritou.

Jak hodnotíte obrany u kníračů?

Velký knírač je pro mne výzvou...

Tak tam je to opravdu velký problém. Je to pes od psa. S Bredíkem (Barbarem) jsem problém, co se týče obran, neměl. On byl klidnější, možná to bylo dané i tou jeho váhou a velikostí. Nebyl tak mrštný, jako je dnes Aron. Kdežto Aron je neskutečně dravý. On od malička chytne, ale ty nervíčky tam v podobě dobírání (překusů) prostě jsou. A tak je to něco, na čem opravdu pracujeme. Hodně se nám to zlepšilo. Musím dělat obrany tak, že jdu jednou hodně silově, pak dva tři tréninky normálně a pak zase silově. Je to hodně náročné a musíte mít figuranta, který opravdu přemýšlí a je šikovný. A to Petr rozhodně je. Pokud to mám vzít všeobecně – tak když se podíváte na knírače, porovnáte to s německým ovčákem nebo s malinou, tak ty zákusy tam jsou. Jsou psi, kteří jsou vlažní, ale to máte i u malin a ovčounů. Ale pokud tam ten chtíč je, tak je to paráda.

Pojďme od obran ke stopám. Daří se vám?

Upřímně? Pro mě je to černá můra, protože když vezmu poslušnost či obranu, mohu u psa udělat korekci – vynadám mu, on to pochopí a cvik provede, jak já chci. Pak ho vychválím až do nebes, tomu on rozumí a je to. Kdyžto na stopách mám opravdu strach. Bojím se dělat jakoukoliv korekci, že se něco pokazí atd. A další věc – poslušnost a obranu zvládneme trénovat často, ale stopy se tolik nedají. Takže stopy a my – nic moc. Ale musíme zamakat, protože to je naší slabou stránkou.

Vy jste se loni stal Mistrem republiky v IPO1 (nyní IGP1). Letos budou Aronkovi čtyři, plánujte něco podobného?

Velký knírač je pro mne výzvou...

Jsem takový dobrodruh. Samozřejmě, že chci postoupit dál a ne závodit opět v jedničkách. Takže teď mě čeká rychle udělat IGP2, pak start na CACITu a samozřejmě start na Mistrovství České republiky v královské disciplíně, což je pro mne IGP3. A v trojkách je opravdu obrovská konkurence. Moc velké iluze si nedělám, mám přece ještě mladého a relativně nezkušeného psa.

Cíle máte velké a já vám budu držet palce. Prozatím děkuji za krásný rozhovor.

 

Foto: Archiv Zdeněk Lukáš

Kam dál ...