Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Zajímalo by vás, jak si stojí současný český chov afgánů, co by v něm bylo dobré ještě vylepšit nebo jaké jsou podmínky chovnosti? A jsou vám známé třeba podrobnosti o tom, jak se letadlem přepravuje štěně do vzdálených mimoevropských destinací? To vše a mnohem více nám už prozradí jedna velmi příjemná a dlouholetá chovatelka tohoto plemene.


Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Martina Frolíková chová afgánské chrty pod hlavičkou své chovatelské stanice Al-Fayed již přes dvacet let, spoustu toho o nich ví, a také toho s nimi spoustu zažila jak v běžném životě, tak i třeba na výstavách ve vzdálených exotických zemích, nebo jako velmi pečlivá a plemeno milující chovatelka. Věřím, že naše společné moc pěkné povídání zhltnete stejně jako my na jeden zátah, a dozvíte se při tom mnoho zajímavostí o tomto přenádherném psím aristokratovi.

Martino, proč jste si vybrala právě afgánského chrta a co vás k tomuto plemeni vlastně přivedlo?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Je to už strašně dávno, ještě jsem ani nechodila do školy a už jsem chtěla psa. Rodiče mi tehdy asi ve vidině, že se mne alespoň na chvíli zbaví, dali malou knihu od edice Oko – Pes. Byli moc překvapení, když jsem si ji celou pečlivě prohlédla a pak se vrátila na téměř první stránku s ilustrací afgánského chrta a se slovy: „Tuhle chlupatou ovečku potřebuju!“ A tak jsem si jej vybrala. Chvíli to trvalo a pak můj kamarád dostal od babičky, která žila v USA (Psal se rok 1980, tudíž těžká totalita.), afgána, zlatou fenku s maskou, o kterou jsem se mu pomáhala starat. Pak rodiče asi opravdu pochopili, že se dokážu o psa pořádně postarat a svolili, ale chtěli, ať si na něj vydělám. Tenkrát stálo štěně 3000 Kčs, což na tu dobu bylo dost peněz. Chmel a sběr jablek to jistily a můj hodný dědeček, který když tu snahu viděl, mi nakonec nějaké peníze přidal. Psa jsem si tehdy sehnala sama. Původně jsem si chtěla koupit fenku, abych mohla chovat, a to z chovatelské stanice Mariental Moravia manželů Pavlíkovských po feně CIB Jakobinka Kontrapukt. Bohužel se mi to však nepovedlo, takže nakonec jsme v roce 1986 dovezli z chovatelské stanice z Německa (tehdy východního) psa jménem Nouradin von Eschmina  – narodili se, jak už to tak bývá, jen tři psi. Tak to všechno začalo. A dnes už nepřemýšlím o tom, proč s těmito psy chci žít, ale vím jistě, že bez nich žít nedokážu!

Dnes už nepřemýšlím o tom, proč s těmito psy chci žít, ale vím jistě, že bez nich žít nedokážu!

Afgáni vám tedy kráčí věrně po boku již přes dvacet let, pokusila byste se trochu zavzpomínat na vaši první fenku, zakladatelku vašeho chovu?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Moje první fenka byla zlaté barvy s černou maskou s nádherným jménem Ubangi Sari von Eschmina. Tak jako moje všechny ostatní fenky měla pouze jeden vrh (Nikdy jsem zatím na žádné feně neměla více, než jedna štěňata, je to moje osobní filozofie chovu.) a vždy se jednalo o přirozené krytí (Také moje filozofie chovu, nechci a ani nebudu dělat umělé oplodnění, protože si myslím, že pak se z chovu ztrácí zdravý pohlavní pud zvířat, a pokud to prostě nejde, tak to nejde a příroda ví lépe než my proč.) Bohužel na této krevní linii jsem nepokračovala (shoda okolností, tři malé děti, práce a jiné životní priority), takže skutečnou zakladatelkou chovu je moje dnes dvanáctiletá domino fenka Cedilha Cosmopolitan importovaná ze Španělska. Měla jediný vrh s dvanácti štěňaty, která dodnes žijí v různých koutech světa. A právě na jejích potomcích nyní pokračuji – již je prababičkou mých posledních štěňat. Chovám s láskou a úctou k plemeni a od roku 1999 jsem se dostala jen k písmenu H (osm vrhů) za více než dvacet let.

Pozoruji-li vaši nyní osmičlennou smečku, vidím opravdu nádherné psy. Něco je jistě dáno geneticky, a něco může člověk velmi dobře ovlivnit. Jednou takovou položkou je jistě i kvalitní strava. Prozraďte mi tedy, čím své chrty krmíte?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Psy krmím syrovým masem – ale pozor nejedná se o žádnou formu tzv. BARFu! Začínám u štěňat ve věku čtyř týdnů s kvalitním mletým hovězím masem (není to nic levného!). Přijímají to fantasticky a pak se mi jako bohatý zdroj vápníku a fosforu ve správném poměru velmi osvědčily kuřecí krky. Podávám je ovšem rozbité kladivem nebo palicí tak, že je z nich jakoby jemně namleté maso. A když jsou pak štěňata větší, přidávám i kuřecí srdíčka, žaludky, dršťky (hovězí, prané, ale nebělené) a kuřecí kostru celou i s krkem a křídly – milují to kousat a perfektně se jim vyrýsují zuby. Občas doplňuji i vařenou rýži a mrkev, syrové vlastní vajíčko a z dalších doplňků stravy později vitamin H (biotin – na srst), spařené lněné semínko, ovesné vločky apod. Štěňátka krmím nejprve pětkrát denně, později čtyřikrát, do půl roku pak třikrát denně a nakonec dvakrát denně. Myslím si, že díky tomuto krmení nejsou mí psi nemocní a jsou dlouhověcí. Dospělé psy krmím jednou nebo dvakrát denně (podle počasí) a střídám různé druhy syrového masa a jako pamlsky používám sušené maso –krůta, kachna, losos a podobně…. Prostě milují kousat, takže kuřecí krk nebo kostra to je něco, co mi prostě nikdy neodmítnou.

Každý, kdo to myslí s chovem jen trochu vážně, musí mít sestavený plán na několik generací a hlavně musí vědět, co se mu líbí a co chce vlastně dokázat!

Vraťme se ale k chovu. Jak se vůbec podle vás chov od dob vašich začátků změnil a co by bylo dobré v dnešní době ještě vylepšit?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Myslím si, že v současné době bohužel chová afgány spousta lidí, kteří jim, ani jejich genetice vůbec nerozumí a plemeno se v České republice, až na výjimky, nevyvíjí správných směrem jak po stránce exteriérové, tak i zdravotní. Takže když to shrnu, tak afgáni ze sedmdesátých a osmdesátých let se mi líbí mnohem více, než to, co potkávám na výstavách dnes. Co vylepšit? Každý, kdo to myslí jen trochu vážně, musí mít sestavený plán na několik generací a hlavně musí vědět, co se mu líbí a co chce vlastně dokázat. Samozřejmě takový plán je k tomu, aby se mohl případně i měnit (Nikdy nevíme, co se stane.), ale bez sledování alespoň evropské situace a bez vhodného výběru plemenného psa dopředu já osobně nevěřím, že se dá dosáhnout něčeho, co by se dalo nazvat jako udržitelné. Ano, v každém vrhu se najde to nejlepší štěně, ale já sama se snažím o to, aby byla štěňata vyrovnaná napříč celým vrhem, byla stejného typu a samozřejmě také zdravá. Co mne osobně v současné době moc trápí, jsou velice úzké spodní čelisti, které afgáni dříve neměli a také ocasy typu „pudl“, tedy krátké, špatně nasazené a s uměle vytvořeným kroužkem (Je to naprosto umělý zásah do exteriérového vzhledu psa a ne vždy podařený a navíc zkušený člověk to pozná). A co mi chybí asi nejvíce, je jejich nádherný plynulý plující pohyb, který je dnes opravdu vzácností.

Povězte nám, která kritéria musí pes nebo fenka splnit, aby se mohli zařadit mezi chovné jedince? A mají oba zastřešující kluby tyto podmínky chovnosti shodné?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

V obou dvou klubech je pro splnění chovnosti nutná bonitace, kde se zvíře posoudí podle platného standardu plemene. Afgánských chrt nemá ve standardu FCI stanovené podmínky pro plnochrupost, respektive pro počet chybějících zubů, takže kluby si v této souvislosti sami mohou stanovit přísnější podmínky. Je to velké plemeno, takže minimální přípustný věk pro bonitaci je osmnáct měsíců. Mezi vylučující vady patří např. patří chybějící varle(ta) nebo vady skusu, jako jsou  předkus a podkus.

 

Mohla byste nám pro představu prozradit, jak široká je současná chovná základna a kolik se u nás průměrně za rok narodí vrhů?

Podle mých informací žije v ČR a SR okolo pěti set afgánů různého věku a ročně se průměrně v méně než deseti vrzích narodí okolo šedesáti štěňat. Uvedená data jsou mým nejlepším možným odhadem podle čísel z plemenných knih a dalších veřejně dostupných údajů. Dlouhodobých chovatelů, kteří chovají afgány alespoň deset let a jsou stále aktivní (pokračují v chovu), je však v ČR „jako šafránu“.

Pokud máme ve vrhu psy, kteří nekryjí, s vysokou pravděpodobností budou mít jejich sestry problémy se zabřezáváním nebo pak posléze se schopností přirozeně porodit!

Naše čtenáře bude určitě zajímat, zda psi dobře kryjí, fenky bez problémů zabřezávají, rodí a následně se starají o štěňata…

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Mohu se podělit o své vlastní zkušenosti, které jsou výsledkem mojí chovatelské filozofie, tedy jen přirozené krytí. Všechny moje feny měly normální průběh porodu (u porodu jsem sama), a to i včetně vrhu D, kde se narodilo dvanáct půl kilových štěňat a fenka je při denním příjmu x kilogramů hovězího masa v pohodě uživila. Ne všichni psi však kryjí dobře nebo vůbec. V některých zemích je dokonce přímo „módou“ inseminovat (Byla jsem se svým psem v Itálii na krytí a musela jsem tamní chovatelku přesvědčit, že fenu nakryje, a že nebudeme inseminovat.). Zkrátím to. Mému psu Alphavilles´Letter from  Amerika, importovanému ze Švédska, bylo tehdy deset let! A narodilo se osm štěňat. Myslím si, že dnes si málokdo uvědomuje, že pokud pes není schopný přirozeného krytí a nemá pohlavní pud a to, jak fena zabřezne, je spojitou nádobou. Jak to myslím? Ruku v ruce jdou spolu nezabřezávání, těžký porod nebo císař se ztrátou pohlavního pudu u psa. Pokud máme ve vrhu psy, kteří nekryjí, s vysokou pravděpodobností budou mít jejich sestry problémy se zabřezáváním nebo pak posléze se schopností přirozeně porodit. Proto já osobně neprovádím umělou inseminaci, protože tímto způsobem se ztrácí informace o přirozeném rozmnožování a rovněž další „kouzlo“. Někdy totiž i při přirozeném krytí štěňata prostě nejsou, i když jsou pes i fena zdraví, den je správný, ale prostě se z nějakého důvodu k sobě nehodí. Je to něco mezi nebem a zemí, a něco co nechci za žádnou cenu obcházet, nebo si nějak jinak zjednodušovat. Ale to je jen můj názor a moje osobní volba, a protože žijeme v demokracii, plně respektuji jiný názor na umělou inseminaci, jen ji nechci sama ve svém chovu uplatňovat.

Určitě není lehké vybrat s láskou vypiplaným štěňátkům také báječný nový domov. Co je například pro vás důležité, aby nový potencionální majitel splňoval?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Čím jsem starší, tím je to horší a někdy ukápne i ta slzička, zvlášť když štěně vezu třeba do Brazílie a zůstane tedy se mnou déle než ostatní…

Snažím se pro štěňata najít vždy ty nejlepší páníčky, ale není to jednoduché.  Pokud třeba zájemci na moji „kontrolní“ otázku: „Víte, že s vámi afgán bude žít i patnáct let? (moji psi se dožívají minimálně třinácti let a rekord mám patnáct a půl roku)?“, lidé vykulí oči a řeknou: „Proboha, tak dlouho?“, tak to určitě není nikdo pro moje štěňata. Nepreferuji výstavy (i když sama občas jezdím), ale stálý domov ideálně v domě se zahradou nebo s lidmi, kteří si uvědomují potřeby afgána, a tím je pohyb, a jsou ochotní mu jej dát. I když úplně upřímně je obrovský rozdíl, když si svůj život „kdy jít ven, kdy spát a kdy si hrát“ určuje pes a ne člověk podle svého času. To už ale opravdu musíte být milovníkem plemene a poskytnout mu takovéto zázemí.

Jsou dle vašeho názoru české a slovenské odchovy například v rámci Evropy konkurence schopné třeba na výstavách?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Dobrý dotaz v době COVIDU, tedy obtížného cestování (Tento rok jsem stihla CRUFT´S jen tak tak, a stejně tak i dodělat INTRA!). Vždy záleží, jaká se sejde konkurence, někdy je to super a někdy mi to připadá jako podle hesla: „Jednooký mezi slepými králem!“. A je také na rozhodčím, co a jaký typ preferuje a někdy bohužel i na známostech… Mnoho lidí si dnes nechá své psy předvádět někým jiným a většinou jen z jediného důvodu – handler je známý a pes s ním snadno vyhraje. Bojím se, že se dostaneme do situace, která mne doslova šokovala v Brazílii na mezinárodní výstavě psů – jen samí handleři, všeho všudy majitel, který by si předvedl svého psa, byl kuriozitou. Ten pak přijde jen svému psovi zatleskat a jede bez něj zase domů… Pro mne byla výstava vždy milým setkáním se „spřízněnými“ dušemi, radostí a i trochu adrenalinem z toho, jak člověk dopadne, jak se pes předvede nebo naopak nepředvede… Ale zpátky a bez nostalgie k vašemu dotazu – ano, spoustě psů se to podařilo nebo daří.

Když už jsem zmínila výstavy, nemohu se nezeptat, kolik času vám u jednoho psa zabere úprava jeho krásné srsti k této příležitosti a může to zvládnout i běžný majitel nebo začátečník?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Porovnám-li dnešní dobu s tím, co bylo dostupné před lety, je to „brnkačka“, a zvlášť pokud na to člověk není sám. Mám báječnou kamarádku, která mi pomáhá a s dvěma profi fény, správnou kosmetikou a hřebeny. Ve dvou lidech je to otázkou dvou hodin práce (tvrdé práce). Vše se také odvíjí od toho, jakou kvalitu srsti pes má. Já sama většinu svých psů koupu jednou za čtrnáct dní.

Nechci dělat žádnou reklamu, protože nyní existuje spousta skvělých šamponů, kondicionérů a spol. Mám však ráda kosmetiku USA firmy Summerwind (rovněž světoznámí chovatelé afgánů). Kosmetiku vyvinuli jim na tělo, ale k dispozici je i mnoho jiných značek, které fungují podobně a také jako u lidí platí stejné pravidlo, že co vyhovuje jednomu, nemusí sedět druhému. Chce to tedy trochu experimentovat a zkušenosti sdílet a zkoušet a zkoušet a znovu a znovu… A pak se dotknu nádherné srsti, která je na dotek jako pravý hedvábný šátek, zkrátka nádhera a radost. Ale abyste to takto dělali dvacet let, musíte být trochu blázni a připravit se, že vás vaše záda příliš nepochválí!

Moji psi jsou rádi tam, kde jsem s nimi já!

Vím, že jste se svými psy sjezdila i řadu poměrně hodně vzdálených zemí. Kde všude jste své afgány předváděla a jakého úspěchu si asi nejvíce vážíte?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Jsem čím dál tím víc ráda, že jsem byla všude možně (Portugalsko, Španělsko, Libanon, Kypr Kosovo, Brazílie) a s ohledem na dnešní situaci si toho vážím daleko víc. Něco jsem procestovala autem, něco letadlem (více v další otázce). Moji psi jsou naučení a zvyklí cestovat a nijak je to nestresuje. Jsou rádi tam, kde jsem s nimi já a hotelové ubytování umějí využít jako „správný lázeňský švihák“, tedy v posteli.

Těžko říci, jaká výhra mne nejvíc potěšila, ale mám radost vždy, když se umístím tak, že vím, že jsme si to zasloužili a že na to můj pes v dané konkurenci má. Vůbec mi nevadí prohrávat a myslím si, že umím prohrávat, ale jen tehdy, když mne porazí zvíře, které je exteriérově kvalitnější, lépe předvedené a byl to „férový boj“. Také se raduji, když můj pes pochopí „koncept výstavy“ a není to jen vydrilované cirkusové zvíře, ale někdo s úžasným egem a šarmem, kdo se raduje z toho, co dělá a ví proč. Někdy to trvá déle, někdy se to úplně nepodaří nikdy, někdy je to WOW a bomba a další den zase ne. Chce to velkou dávku trpělivosti a času.

Velice si vážím nominace a účasti na letošním Cruft´s (největší výstava psů na světě v Birminghamu v Anglii), vítězství v juniorech na Středoevropské výstavě chrtů a umístění v BIS (2. místo) a splnění všech možných šampionátů (Je jich tolik různých, že je ani nejsem schopná za ty roky ani vyjmenovat.).

Narazila jste někde na nějaká kuriózní nebo pro nás neobvyklá pravidla, podmínky, či organizaci celé akce?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Jasně. Mám takto „oblíbené“ Rakousko. Jednou se mi tam stalo, že se mnou nastoupila do třídy fena, která na mezinárodní výstavě psů nebyla zapsaná v katalogu, ale podle pořadatele výstavy to bylo v pořádku.). A pak podruhé. Šla jsem do kruhu (Přítomní nevěděli, že danému jazyku rozumím a němčina to nebyla.) a člověk přede mnou rozhodčímu doslova řekl: „Tak ahoj, jsem tady a potřebuju vyhrát, abych dodělal rakouského šampiona!“ A pak se na mne podívali a pochopili, že jsem jim rozuměla. Jako „odstupné“ jsem dostala rezervní tituly (jak CAC, tak i CACIB), ale naštěstí jsem byla tak duchapřítomná, že jsem rozhodčímu řekla, že o to nestojím. Dost se divili, ale já jsem měla ze sebe radost, že jsem byla tak pohotová, a sice slušně, ale jasně jsem sdělila, co si o tom myslím… Takových situací bylo víc, ale naštěstí je přebily ty hezké zážitky.

Na některá místa, která jste vyjmenovala, asi není možné se dostat jinak než letecky. Jak to celé zvládají vaši psi a dá se je vůbec nějak připravit na tak dlouhý pobyt na palubě?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Své psy, nebo štěňata, o kterých vím, že pocestují někam letadlem, pečlivě a od útlého věku na cestu připravuji. Jak? Štěňata mají od malička k dispozici přepravní klec, kam chodí relaxovat, spát – nenásilně s hračkou nebo dobrotou, a postupně je tam nechávám od cca pěti minut až na dobu hodin, vše staticky. Pak, ale to vždy až po prvním očkování, je naložím do auta, a praktikuji opět stejný princip – pár minut, dobrý terén až delší jízda po poli (imitace turbulencí) a vždy následuje odměna, a to nejen pamlsek, ale i proběhnutí, pohlazení, zkrátka pozitivní motivace, aby si zážitek spojili s něčím co nejvíce příjemným. Vždy, když je potřeba přepravit je letecky, cestuji s nimi – někdy je to možné na palubě ve speciální schránce (Maximum je 9 kg, ale většina leteckých společností má do 8 kg včetně schránky.), anebo v případě delšího letu ve speciální části letadla, které je určeno pro přepravu zvířat (Zvolíte si i nastavení teploty a světla.) a vždy volím osvědčené a renomované letecké společnosti. Všichni psi, co se mnou takto cestovali, neměli a nemají s letem problémy. Pro možné uklidnění, ale jen v případě, že si štěně není naprosto jisté a suverénní a vidím, že je nervózní, používám homeopatický sirup pro děti Sedalia, funguje skvěle, zklidňuje, ale neotupuje.

Zajímal by mě podrobněji ten přepravní prostor. Kde konkrétně se při dálkových letech zvířata přepravují a jak je o ně vlastně postaráno?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

Pro dálkové lety je prostor pro zvířata ve většině větších letadel umístěn pod kabinou pilota. Psi mají k dispozici pitnou vodu a rovněž velikost jejich přepravního boxu musí splňovat podmínky dané leteckou společností. Zjednodušeně řečeno – pes se v boxu musí otočit a nesmí se hlavou dotýkat stropu. Je možné dát mu i jídlo, já to ale nedělám, i když let trvá dvanáct hodin, nakrmím ho raději až po přistání. Je vždy důležité veškeré detaily přepravy zkonzultovat s leteckou společností a předejít tak nepříjemným překvapením a stresu. S leteckou přepravou mám dobré zkušenosti, přesto se vždy při nástupu do letadla ptám, zda je zvíře naloženo, jakou má zapnutou teplotu pro přepravu atd. Zatím jsem se vždy potkala s pochopením a profesionalitou.

Stalo se vám někdy, že vás některý z vašich čtyřnohých miláčků na cestách nebo i v běžném životě pořádně „vypekl“?

Chovám s láskou a úctou k plemeni!

No, to co se mi stalo cca před dvěma lety, stojí za sdílení. Měla jsem a stále mám chovný pár, se kterým jsem plánovala štěňata. Krycí list, všechny dokumenty připraveny, vše schváleno, připraveno… Feny mám vždy, když začnou hárat, oddělené a přímo uzamčené, abych měla jistotu, že se nestane něco, co bych nechtěla. Rovněž tak to bylo i v tomto případě, a když jsem si myslela, že je ten správný čas, tak jsem je dala dohromady a oni dělali, že o sebe nemají zájem. Tak jsem si řekla, že tedy nic, že ne vždy se zadaří, a že se nic neděje. A pak se nám za dva měsíce narodilo devět nádherných a zdravých štěňat. Samozřejmě jsem si toho všimla dříve, ale zkrátka akt prostě provedli sami a bez mojí přítomnosti a pak ze mne udělali „blbce“.

A co byste na závěr popřála svému milovanému plemeni do dalších let?

Nejvíce jim přeji samozřejmě zdraví, hodné a rozumné majitele a hlavně to, aby se afgánský chrt v alespoň dnešní podobě dochoval i pro naše potomky.

Moc děkuji za příjemný rozhovor.

 

Foto: Martina Frolíková, archiv Martiny Frolíkové, Eva Mizerová

Kam dál ...