Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Úchvatná a dech beroucí historie stafbulla...

Včera jste si na našich stránkách mohli přečíst nádherný a opravdu vyčerpávající portrét plemene stafordšírský bulteriér, který pro nás zpracoval Martin Říha. A jak jsme slibovali, tak dnes se ponoříme do nelehké a tvrdé historie tohoto plemene. Dozvíme se mnoho zajímavých věcí a poznáme, co vše stojí za vytvořením tak skvělé povahy, jakou jsou tito malí psi známí.


Úchvatná a dech beroucí historie stafbulla...
Martin Říha 17.6.2018 6225x Představení plemene v podobě portrétu

Stafordšírský bulteriér je plemenem měsíce a právě nyní se budeme zaobírat jeho velmi pestrou historií. Tito malí a skvělí psi mají tak zajímavou minulost, že stojí za to věnovat se jí odděleně a podrobněji. Tak si společně s námi vychutnejte návrat do dob dávno minulých. Věříme, že nebudete litovat...   

Tvrdá a zajímavá historie...

satfbull
Bull and Terrier
„Dustman“ na obraze z roku 1804, představuje typ raného křížení buldoka se staroanglickým teriérem. U této ilustrace je v dobovém časopise The Sporting Magazine z roku 1812 uvedeno, že jde o velmi slavného a talentovaného zápasnického psa, který představuje ideální typ plemene určeného k zápasu.

«Pes byl vyšlechtěn v „ohnivé peci“, byl zocelen v arénách pro souboje, byl objektem ohavných krutostí a vkusu směrem k barbarské zábavě mas, které se nazývali sportem.»

(Tom Horner o historii stafordšírského bulteriéra)

Touha sledovat zápas provází lidstvo již od jeho prvopočátku. Zprvu byl člověk, stejně jako dnes většina lidoopů, pouze zúčastněným divákem souboje dvou samců o vedení tlupy, doprovázející toto zápolení vzrušenými výkřiky a ustrašenými gesty. Po postupném vývoji lidstva a domestikaci zvířat začala být ve veliké oblibě kratochvíle lovů a zvířecích zápasů.  V Evropě již od antických dob diváci spíše dychtili po krvavých ukázkách z lovu a krutých bojích zvířat mezi s sebou i s lidmi. A tak, dle hesla Panem et circences – chléb a hry, se v arénách odehrávala lovecká „jatka“, kdy římští váleční psi zvaní Canis Pugnax napadali ve smečkách slony, opice, osly, jeleny, lvy, tygry a dokonce i křesťany.

Čím více se však tato zábava stávala populární, tím více se dostávaly zápasy mezi nižší šlechtu, která si už nemohla dovolit stavět honosné arény, živit smečky velkých psů, ani kupovat drahá exotická zvířata a začala k tomuto využívat dostupnější a levnější býky či medvědy přivázané k velikému kameni na rozlehlém prostranství. Tímto dala základy nejen zábavě zvané Bull Baiting a Bear Baiting, ale také novému směru v chovu psů.

stafbull
Kresba Bull Baitingu z roku 1820. Býk přivázaný ke stromu či kameni, napadán buldoky, byl velikou zábavou nižší šlechty a měšťanstva.

Na některých místech ve Velké Británii jsou takové kameny k vidění ještě dnes. I u nás se pod názvem štvanice pořádaly velkolepé, krvavé ukázky lovů, kdy tito psi bojovali s býky, jeleny, kanci, osly a vlky, aby předvedli měšťanům jaký lov se psy vlastně je. V Praze byl k tomuto určen ostrov na Vltavě, který dodnes nese jméno po této krvavé kratochvíli Pražanů. Je to ostrov Štvanice. Už koncem 16. století se zde konaly závody ve střelbě „ku ptáku“, tj. na sádrové holuby. Nedlouho nato zde byla vystavěna dřevěná aréna, v níž se na sv. Josefa, při oslavách jara, konaly divoké hrátky. Levá strana amfiteátru byla vyhrazena pro prostý lid, vpravo sedávali měšťané, lóže uprostřed byly vyhrazeny šlechtě. Do arény byla vpouštěna různá zvěř: vlci, býci a jeleni, aby pak byla „od psů uštvána“.

Koruna milovala mohutné mastify

Za doby vlády Alžběty I., která milovala mohutné mastify a byla velkou obdivovatelkou všech zvířecích střetnutí, se zápasy s býky staly národním sportem. Jakákoliv slavnost byla korunována tímto krvelačným způsobem. Angličané dokonce začali věřit, že maso ze štvaného býka je nejlepší a pokud jej řezník porazil bez tohoto předchozího „týrání“, dostal tučnou pokutu.

Psi pojmenovaní po této činnosti dali základ mnoha dnešním plemenům. V Anglii nám všem dobře známý Bulldog, v Německu to byl Bullenbeißer, předek dnešního boxera, česky zvaný býkohryz a mnoho dalších.

Buldoci byli silní, středně velcí psi s postavou těžkého atleta, u kterých se cíleným chovem dosáhlo zkrácení čenichové partie a vzniklého předkusu. Toto postavení čelistí a čenichu umožňovalo psům zakousnutým do býčího mulce stále bezproblémově dýchat, podobně jako hluboké vrásky a faldy v obličeji, které odváděly z tváře psa krev poraněného býka.

stafbull
Kresba plnokrevného buldoka ukazuje předsazenou spodní čelist a zvrásněnou mordu. Tyto anatomické změny napomáhaly lepšímu zákusu a dýchání psa při zapasu s býkem.

Tehdejší buldok byl odlišný od dnešního

Jednalo se o exteriérově poměrně dost proměnlivého psa, u kterého byly hlavními kritérii pracovní schopnost a odhodlanost postavit se býkovi. Každopádně šlo o většího, svižnějšího a mnohem pohyblivějšího psa, než kterým je buldok dnes. Měl v sobě houževnatost, odvahu, sílu a neuvěřitelnou odolnost vůči bolesti. Tyto vlastnosti pes uplatnil právě při zápase, kdy býk metal zahryznutým psem po celé aréně a on oproti všemu nepovolil své čelisti.

Studert popisuje buldoky takto:  „Velké typy domácích psů se vybíraly s ohledem na mohutný chrup a velkou tlamu, která vynikala silou. Jejich čelisti byly nápadně široké, a proto kratší, aby byly co nejblíže míst, na něž se upínaly žvýkací svaly. Takto zkrácené čelisti byly robustnější a při silném chrupu byl jejich stisk mnohem silnější. Tyto okolnosti ovlivnily také další rozvoj čelistních svalů a ty pak měly zvětšené úpony. Zkrácený čenich pak měl často prohnutý nebo dokonce proláklý hřbet nosu, takže nos sám se zdál stlačený a zdvižený vzhůru. Kůže v obličeji se samozřejmě nezmenšila, když se zkrátily kosti, a proto vytváří záhyby a vrásky, s čímž souvisí i převislé pysky, záhyby v koutku očí apod., takže celý výraz působí zachmuřeným a odstrašujícím dojmem.“ 

stafbull

Pro způsob boje v ringu, lépe řečeno v aréně, byli na rozdíl od psů používaných skutečně pracovně, vyžadováni a šlechtěni psi poměrně nízcí, se silnými čelistmi a hřbetem, dobře osvalení, s nosem otočeným vzad, tedy se značným předkusem, což prý umožňovalo dýchání při zákusu, podobně jako hluboké vrásky a faldy v obličeji, které odváděly z tváře psa krev poraněného býka. Tyto vlastnosti jistě snižovaly jeho vytrvalost a pohyblivost, nutné při doprovodu stáda na trh nebo na jatka, ale vyhovovaly v aréně, kdy vzdálenost, na níž byli psi vypouštěni k býkovi, nepřesahovala patnáct až dvacet yardů (13,5 – 18 m). Přesto se však pes starého typu buldoka lišil od psa dnešního.

Tyto anatomické změny sice snižovaly jeho vytrvalost a schopnost termoregulace nutné při doprovodu stáda na trh či jatka, ale vyhovovaly  při zápasu, jelikož vlastníci nejúspěšnějších psů v aréně vydělávali na svých zvířatech nemalé sumy, chovali je často speciálně na zápasy.

Zápasy nabízely nejen vzrušení, po kterém toužilo publikum, ale též hazard. Právě hazard, šance zisku, sázky a vysoké sumy placené za dobré zápasnické psy, byly příčinou velikého zájmu o tuto zábavu. Pořádání těchto zápasů bylo nejen velmi výnosnou, ale také nákladnou záležitostí a ani nejnižší společenská vrstva nechtěla být pozadu. Býk pro ně však mnohdy znamenal majetek nevídaného rozsahu a mnohdy si nemohli ani dovolit držet velkého buldoka. Proto volili raději malé, všudypřítomné teriéry, se kterými pořádali závody v dávení krys, kterých měli dostatek.

stafbull
Závod ve vyhledávání a dávení krys nebyl oblíben jen v Anglii, ale i po celém světě. Na rytině je vyobrazen závod v zrcadlovém ringu na výstavě psů v Paříži roku 1870.

Prostý lid také stavěl proti svým psům veškeré možné soupeře, které mohl levně opatřit odchytem v lese, např. jezevce. Tento souboj pak pojmenoval Badger Baiting.

stafbull
Badger Baiting
, tedy zápas s jezevcem. (Henry Thomas Alken, London kolem roku 1824)

Nejvíce atraktivním se však ukázal zápas psů mezi sebou zvaný Dog Fighting. Projevila se chorá fascinace části společnosti krvavými zápasy psů, které nutili bojovat a štvali je proti sobě v těsných, nevelkých jamách. Vznikl tak termín Pit často používaný se vším, co souviselo se zápasy. Vznikl tedy pojem Pitman zabývající se chovem Pit Dog´s a pořádáním zápasů a samotný ring byl též nazývaný Pit.

stafbull
Anglický pitman z počátku 20. století se svými zápasnickými psy a kohouty.

Chov psů na zápasy i zápasy samotné se staly zdrojem příjmu nejchudších vrstev společnosti.

Peníze byly důvodem k tomu, že rostl profesionální zájem o tuto činnost. Začalo se přemýšlet, jaký pes by byl nejlepší v boji proti jinému psovi. Úsilí se zaměřilo na chov psího gladiátora. Na oba druhy zápasu, dávení krys a psí zápasy, nebyli buldoci právě těmi nejvhodnějšími. Velikost jim zde byla na škodu. V závodech v dávení krys excelovali drobní, rychlí, vysokonozí teriéři, zvláště ti chovaní v okolí Manchesteru. Avšak pes vhodný k psím zápasům zatím chyběl. Většina pitmanů vytrvala v přesvědčení, že čím je pes větší a silnější, tím je odolnější vůči bolesti, a proto se víc hodí pro zápasy. Někteří z nich však usilovali změnit tento postoj a především také temperament svých psů.

Buldok zápasící s býkem byl v zásadě spíše pasivní. Měl za úkol se jen zahryznout do nozder býka a nenechat se setřást, mohutné čelisti sevřít pevně jako svěrák a nemilosrdně držet. Pes pasivní v boji s jiným psem, či krysou nebyl zábavný.

Cílem chovu tedy bylo, jak říká Vero Shaw: „získat pro psí zápasy takového psa, jehož morda by se hodila pro kousání a trhání lépe než morda plnokrevného buldoka“. Musel být aktivní a útočit bez přestání. Buldok s dost vysokým prahem dráždivosti se nehodil do nové úlohy. Bylo mu třeba dodat trochu „ohně“. V hledání psů více vznětlivých sáhli pitmani především po nejohnivějších ze známých, po teriérech.

Již Johanes Caius, odborník na psy z alžbětinské doby, ve své knize De Canibus Britannicis z roku 1570 píše: „Terrari, kteří pouze lišku a jezevce loví, nazýváme takto proto, že se podle zvyku a obyčeje fretek až pod zem vnořují a tam lišku i jezevce do takové míry děsí a drápají a kousají, až je buď svými zuby a drápy přímo v útrobách země na kusy roztrhají anebo silou z jejich tmavého doupěte či těsné sluje na světlo vytáhnou“. 

stafbull
Za praotce většiny moderních vysokonohých teriérů jsou považováni Old Black and Tan Terrier a Old English White Terrier.

Právě teriéři měli všechny ostatní vlastnosti, které pitmani hledali. Především každý norující teriér byl obratný a rychlý, aby obstál při souboji s liškou nebo jezevcem. Byl nesmírně samostatný, protože pod zemí si musel poradit sám, bez rozkazu a pomoci svého vůdce. Byl neústupný a nebojácný a co bylo snad nejdůležitější, byl aktivní a srdnatý, zvyklý na boj s větším protivníkem v jeho prostředí na život a na smrt. V bezprostředních střetnutích s buldoky však neměli teriéři větší šance, chyběla jim hmota a síla.

Dnes již těžko vypátráme, kdo přišel první na nápad zkřížit buldoky s teriéry, avšak ukázal se jako „zásah do černého“. Křížení se stalo receptem na úspěch a v krátkém čase ovládli tito kříženci ring a zcela z něj vytlačili buldoky. Zrodil se pes rychlejší, lehčí a o mnoho obratnější než buldok, nazývaný Bull and Terrier, Half and Half, nebo Pit Dog

stafbull

Bull and Terrier získal klíčové postavení jako produkt křížení dvou staroanglických plemen psů, který svou naprostou vyvážeností síly, ostrosti a hmoty odpovídal požadavkům, které od psa pitmani požadovali. Nejčastěji se s buldoky křížili, dnes již vymřelí, rychlí černotřísloví teriéři a staroangličtí bílí teriéři. Výsledkem byl silný, tvrdý pes s železným zákusem, navíc málo citlivý vůči bolesti. Tradovalo se, že nejlepší bull and terrier je takový, kterého otec je teriér a matka kříženec teriéra s buldokem. Základem úspěchu bylo zachovat poměr ¾ krve teriéra a ¼ krve buldoka.

Taplin (citován Beckmanem) popisuje: „Teriéři jsou kříženi za účelem lovu jezevců s buldokem, přičemž se stali většími a ještě více se vylepšila jejich přirozená divokost.“ Tyto první produkty křížení měly, jak ujišťuje Shaw, „mrzoutský vzhled, tlustou lebku a poměrně symetrickou stavbu těla, ale psi se znamenitě hodili ke službám, které se na nich žádaly.“  

První systematický chov Bull and Terrier´s nastal však až za vlády krále Jiřího III. (1760 – 1820). V tomto období choval vévoda Hamilton ve svých psincích v anglickém hrabství Staffordshire řadu různých plemen loveckých psů. Mezi mnohými byli však hlavně buldoci, teriéři, parforsní honiči a daviči.

Vévoda Hamilton byl ve své době uznávaným kynologickým odborníkem. Dokonce i velšský princ, pozdější král Jiří IV. měl své psy právě od vévody Hamiltona. Psi vévody Hamiltona byli vysoce ceněni, zřídka kdy byli poráženi v psích zápasech, a přáním a prestiží všech šlechticů bylo vlastnit psa právě z vévodova chovu.

stafbull
Kříženec buldoka a bílého teriéra tzv. Bull and Terrier, jménem Trusty z chovu lorda Hamiltona. Pes patřil Lordu Camelfordovi  (H. B. Chalon 1806)

Vévoda Hamilton nebyl ve své době jediným, kdo křížil buldoky s teriéry. Na rozdíl od jiných však použil své zkušenosti a znalosti z chovu dostihových koní. Pracoval systematicky a zkoušel vzdálené i příbuzenské plemenitby kříženců buldoků s teriéry tak, až se dopracoval k dnes známému výsledku. Na počátku chovu byl bílý buldok pocházející též z jeho chovu.

Základem těchto psů byl jeho vlastní chov, ve kterém své plemeno vyšlechtil někdy kolem roku 1770. Tak vznikl jeho Bull and Terrier. Zvláště proslulými z vévodova chovu se stali psi Wasp, Child, Billy a Tiger. Na obraze H. B. Chalona jsou znázorněni Wasp, Child a Billy, které v té době vlastnil pan Henry Boynton, získal je totiž po smrti vévody Hamiltona.

stafbull Významným malířem této doby, který pro nás zachytil štvanice na jezevce i na medvědy byl Henry Thomas Alken. Najdeme je například v Alkenově díle zveřejněném v Nationals Sports of Great Britain z roku 1820, kde jsou i jedna z prvních vyobrazení psů podobných dnešním stafordšírským bulteriérům. Známý je rovněž například obraz Crib a Rosa, kde Crib vykazuje znaky stafbulů, zatímco Rosa je spíše typem dnešního buldoka.

Ve 20. letech 19. století se stále častěji ozývaly protesty proti psím i zvířecím zápasům vůbec.

Nabraly na takové síle, že se touto otázkou musel zaobírat i anglický parlament. Uvedením v platnost parlamentem schváleného Zákona o ochraně zvířat Humane Act roku 1835 byly Bull Baiting a Dog Fighting postaveny mimo zákon. Z velké společenské události se náhle stala pronásledovaná, opovrhovaná a zakázaná činnost. Byl to svým způsobem vůbec první zákon na ochranu zvířat, který mimo toto zakázal i kupírování uší apod. Tomu, kdo by v organizování zápasů pokračoval, hrozila vysoká pokuta. Zákaz se týkal akcí pořádaných v domě, v aréně nebo na kterémkoli místě, kde by zápasili býci, medvědi, psi nebo jiná zvířata. Na dávení krys se však tento zákaz nevztahoval.

Přirozeně tedy i plemeno Bull and Terrier postihl vydaný zákaz. Avšak pokud zápasy s býky a medvědy byly lehko kontrolovatelné a proto rychle vymizely, psí zápasy se psy a ostatními menšími šelmami i navzdory zákazu rozkvétaly a dokonce jich bylo víc než před tím. Rostla jejich popularita a byly velmi žádané. Přešly do ilegality a vznikl doslova celý „černý průmysl“ chovající psy pro zápasy. Díky nepatrným rozměrům arény a možnosti tyto zápasy pořádat kdekoli, bylo téměř nemožné kontrolovat dodržování zákazu.

stafbull
Vzhledem k nezákonnosti psích zápasů byly pořádány často pokoutně ve stodolách a sklepech. Zde je znázorněna příprava na zápas s jezevcem.

Pro nejširší lidové vrstvy Anglie měly mimořádnou přitažlivost. Arény provozované po celém území státu tam byly otevřeny každé pondělí a středu večer. Další skutečností, která napomohla rozšíření těchto malých silných psů byl další anglický zákon z roku 1835, který přikazoval, že rodina s menším příjmem než čtyřicet šilinků ročně nesmí vlastnit loveckého psa. Chudé rodiny proto chovaly na obranu domácích zvířat před divokou zvěří právě tyto křížence.

S rozkvětem nového plemene také více vzrostla i obliba psích zápasů, mimo jiného i pro rychlost a nový způsob zápasu Bull and Terrier´s, který se stal pro diváky nadmíru přitažlivým. Velké možnosti se nabízely chovatelům, kteří se snažili vyšlechtit psa úspěšného v jámě a získat tak nemalý zisk. Bull and Terrier tedy nevymřel, ba naopak, zažíval obrovský rozmach a zvláště pak ten ze stafordšírského hrabství. Své privilegované postavení si drželi až do roku 1862, kdy se plemeno rozdělilo na dvě větve. Přispěla k tomu jedna z nejvýznamnějších chovatelských osobností v Anglii, a to James Hinks z Birminghamu, který vyšlechtil bílé bulteriéry, když staré barevné Bull and Terrier´s křížil se staroanglickým bílým teriérem a dalmatinem. Díky tomuto novátorskému činu se stal Hinksův elegantní bulteriér velmi módním a vyhledávaným plemenem. Poprvé byl představen na výstavě v Birminghamu roku 1862 a roku 1887 byl založen jeho klub.

Zatímco bílí bulteriéři se těšili velké oblibě mezi gentlemany a smetánkou, kteří je chovali v první řadě pro krásu, původní barevní bull and teriéři zůstali v pozadí. Bohatí se o ně již nezajímali, ti měli své moderní, bílé Hinksovy bulteriéry. Staré barevné bull and teriéry, jejichž barva byla označována za „sprostou“ (smutty), dále chovali horníci a oceláři v Black Country, kde dalších sedmdesát let bojovali v temné a krvavé ilegalitě, aby později dali základ několika novým psím plemenům. V Londýně je začali nazývat Brindle Bull (žíhaný bulteriér) a v hrabstvích střední Anglie Staffordshire Bullterrier. Důvodem, že plemeno v názvu používalo jméno Staffordshire, bylo nejen odlišení starého a nového typu, ale i to, že horníci a oceláři z této oblasti byli úzce napojeni na psí zápasy. Tento sport byl prakticky lokalizovaný ve středních částech kraje. Stafordšírské hrabství se proslavilo jako centrum chovu psů na zápasy.

stafbull
Stafordšírští bulteriéři podle obrazu E. Lodera kolem roku 1833. (sbírka Dr. D. Fleiga)

Jámy se staly zkušebnou chovu. Starší typ psů považovali pitmani za mnohem schopnější než jejich bílé „bratrance“, kteří, ač pro některé hezčí, byli podle nich degenerovaní chovem, který se zaměřoval spíše na vzhled, než na psí zápasy.

Staří barevní Bull and Terrier´s však nepracovali pouze v ringu při zápasech systémem pes proti psovi, ale poskytovali pánovi i drahocenný příjem peněz, když v lese dávili jezevce a lišky a ve městech krysy.

Předky dnešních stafordšírských bulteriérů byla zvířata nevyrovnaná v typu. Od těžkých s velkými hlavami připomínajícími buldoky po dlouhonohé psy jemných kostí. Nebral se ohled na exteriér ale na užitkové vlastnosti.

Z londýnských novin London Life ze dne 19. 7. 1821 se dozvídáme, že psí zápasy byly velice populární po celé Anglii. Psalo se v nich, že jsou arény pro zápasy psů v Duck Laneu, Westminsteru a Londýně velmi navštěvované. Arény byly otevřeny každé pondělí a středu večer. Existovala široká škála typů psů pro zápasy, od regionu k regionu, dokonce od chovatele k chovateli. V oblasti Walsallu nebylo žádnou zvláštností najít psy od patnácti do osmnácti kilogramů.

Vedle psích a kohoutích zápasů byly v Anglii velice oblíbené i psí dostihy. Horníci a dělníci z Černého kraje neměli dostatek prostředků k držení velikých greyhoundů, proto k této kratochvíli používali ve velké míře vipety. Je proto velice pravděpodobné, že tato lehčí a vyšší linie bull and teriérů byla ovlivněna i krví těchto chrtů.

Jen několik mil od Walsallu v Darlaston, Bull and Terrier´s evidentně poukazovali na teriérské předky. Byli „jemní“ v čenichu s teriérským výrazem. Měli celkově menší a lehčí kostry, vážili něco mezi jedenácti až šestnácti kilogramy, často i méně. Muži z Darlastonu tvrdili, že „všichni ostatní psi museli být kříženi s mastify a že jen ten jejich je jediný skutečný Bull and Terrier“.

Třetí typ se nacházel v oblasti Cradley Heath, několik mil na západ. Předci těchto psů obyčejně měli viditelně víc než povrchní známost s buldokem. Měli krátký široký čenich a širokou lebku, hluboký hrudník a svaly, které vyjadřovaly sílu. Tato kombinace působila dojmem houževnatosti.

Ještě i v současnosti se u stafordšírských bulteriérů vyskytuje víc typů v závislosti od toho, z kterých linií pocházejí.

    stafbull stafbull

Od počátku 20. století začaly mezi chovateli stafbulů sílit hlasy pro oficiální uznání plemene. Dělo se tak patrně i pod vlivem skutečnosti, že řada jiných plemen už své standardy měla, zatímco tak staré plemeno jako stafordšírský bulteriér stále ještě ne. Standard jedné rasy se v průběhu let vyvíjí a měl by být vrcholem znalostí a zkušeností, které byly vstřebány za existence plemene. Neznamená to však, že by standard byl neměnným pravidlem. Jakákoliv změna ve standardu však vyžaduje značnou úvahu a myšlení. Jakmile lidé začnou uvažovat o změně standardu, pak nutně musí přijmout zákony přirozenosti plemene a uznat, že každý standard představuje neměnný soulad, který zapadá do rozdílných typů, které tímto současně prezentují plemeno. Standard nám poskytuje rámec, ve kterém se dané plemeno pohybuje. Jenže nemalá část vážených chovatelů žila v domnění, že se zavedením standardu poškodí vlastnosti psa, že výstavní pes je pouze pro vzhled a ztratí to správné stafbulí srdce.

Roku 1933 se objevila zmínka o stafordšírském bulteriérovi v časopise Our Dog´s v článku Johna Bulla o zápasnických psech horníků. Původní plemeno těchto bulteriérů nebylo ovlivněno křížením se psy, kteří se nechovali pro zápasy.

V sociokulturním prostředí Anglie začátku 19. století si nemohla pracující třída chovající bulteriéry pro zápasy dovolit držet psa, který neprokazoval dostatečný zájem o zápas tzv. game. Plemeno tvarovali tvrdí muži v těžkých časech v chudém kraji. Chovali je takové, aby vyhovovali jedinému účelu – zápasu v jámě. Záležitosti, jako byl rodokmen a záznamy o krytí, které jsou důležité v dnešní době, tehdy téměř ignorovali.

Tato nevšímavost k dokumentování chovu přetrvala skoro do čtvrtiny 20. století. Pes, který dokázal svoje kvality tím, že byl úspěšný v ringu, byl zaručeně používaný na krytí bez ohledu na vzhled – barvu, vzrůst či váhu. Jediné, na čem záleželo, byla duševní odvaha a tělesná zdatnost. Do chovu se vybírali vítězi, kteří přešli zkouškou v ringu. Stafbuly původně chovali nevzdělaní muži, kteří nevěděli co je genetika, ale rozuměli víc než dobře krvavému sportu. Tak od vítěze k vítězi během generací nakonec vyselektovali psa, který vyšel z těchto spojení, který byl jako žádný jiný na světě – rychlý, silný a vytrvalý.

 Později, roku 1934, v tom samém časopise učinil Stewart Poole of Tipton první, i když možno říct, že neúspěšný krok, k založení chovatelského klubu. Vyzýval všechny, kteří se zajímali o vytvoření klubu pro stafordšírské bulteriéry, aby se s ním zkontaktovali. I přes své úsilí dostal jen devět odpovědí. Rozhodnutí bylo počkat, a zatím využít časopis Our Dog´s na to, aby se propagovalo všechno dobré, zdůrazňující jaké změny k lepšímu se staly v tomto skvělém plemeni, které získalo po účinnosti zákona Humane Act negativní publicitu právě kvůli účasti na zápasech. Přesvědčit veřejnost, že pro stafbula se najde i jiné využití než v jámě, usiloval i chovatel Joe Dunn.

Právě Joe Dunn se nemalou mírou zasloužil, aby plemeno uznal Kennel Club. V časopise Dog World z 26. dubna 1935 uveřejnil souhrn plemenných znaků stafbula a požádal o pomoc Joe Mallena, který choval stafbuly dlouhé roky. Ten Dunnovi pomohl zorganizovat setkání v hostinci Old Cross Guns v Cradley Heath v jižním Stafordšíru, patřící Mallenovi a jeho ženě. Měli v úmyslu získat několik místních obyvatel vlastnící stafbuly a navrhnout jim, aby se za pět šilinků stali členy klubu. Dne 25. května 1935 se schůzka uskutečnila. Mezi přítomnými byli i Fred Silvers – majitel Queenie, Jack Shaw, který vlastnil psa jménem Jim the Dandy a Harry Pegg majitel Fearless Joa. Vznikl tu historicky první klub sdružující chovatele stafbulů The Original Staffordshire Bull Terrier Club. Předsedou nově vzniklého klubu byl zvolen Jack Barnard, majitel známého psince Paddock, Joe Dunn se stal tajemníkem. Ve výboru klubu byl též Alf Garret, kterého rodina chovala stafbuly více než osmdesát let.

Na ustanovující schůzi přijali standard plemene vypracovaný Dunnem a rozhodli ho předložit na přijetí Kennel Clubu. Jako „vzor“ pro vypracování standardu posloužili Dunnovi pes Jim the Dandy a fena Fearless Joe.

O plemeni jako takovém se dá hovořit teprve tehdy, je-li vytvořen plemenný standard. Ten je formulován nejen proto, aby se jednotlivá plemena od sebe odlišila, ale také z toho důvodu, aby mohlo docházet k hodnocení a srovnání kvalit jedinců daného plemene. Standard tvoří a posléze může měnit pouze „země původu”. Plemenný standard popisuje všechny požadavky, které jsou kladeny na ideálního jedince daného plemene. Tedy co nejpřesněji popisuje vzhled ideálního představitele daného plemene.

Na žádost Kennel Clubu byl původní název klubu změněný na The Staffordshire Bull Terrier Club a  25. května 1935 plemeno uznáno Kennel Clubem. V roce 1935 se staronové plemeno znovu narodilo, bylo zaregistrované. Přirozeně, že se našli i kritici. Jak poznamenává John F. Gordon, jeden z energických obhájců plemene, o jedné z prvních výstav po uznání Kennel Clubem, kde si přesvědčený staromilec položil ruku na srdce a pronesl k okolostojícím: „Pokud to stafbul nemá tady, pak to není žádný stafbul. Dejte na mé varován, přátelé! To je to, nač musíte dát pozor … chcete stafbula, který nemá skutečné srdce!“

Vzdor těmto varováním zahájilo nové plemeno svou cestu. Staromilci z Černého kraje, kteří ve svých rodinách stafbuly po generace chovali, měli obavy, že výstavní zvířata nemají správnou povahu stafbulů. Joe Mallen, Jack W. Barnard, H. N. Beilby však nedbali na staré chovatele a stali se skutečnými průkopníky nového plemene. Začala přeměna psa-zápasníka na psa výstavního.

stafbull
Vlevo Jack Barnard, uprostřed rozhodčí Joe Mallen a vpravo I. Johnson na Three Counties Show roku 1932.

Poprvé byli stafbuli předvedeni už 20. 6. 1935 na Great Hertfordshire Open ShowHatfielde, jako neregistrovaná třída, s účastí dvacet sedm psů. První klubová výstava se konala 17. srpna 1935 v Cradley Heath. Vystavovali zde šedesát psů. Rozhodčím byl H. N. Beilby. Na výstavě se zúčastnili všichni známí psi té doby, např. Jim the Dandy, Cross Guns Johnson, který se o šest měsíců později stal nejlepším představitelem plemene (BOB) na Cruftově výstavě, Fearless Joe, jeho syn Vindictive Monty a Game Lad Billa Boylana.

   stafbull stafbull

Z fen to byla např. Brave Nell, Queenie a Lioness. BIS získal Jim the Dandy. Další významnou událostí pro stafbuly byla výstava těšící se velké publicitě – Wembley National Dog Show konaná 2. října 1936. Zúčastnilo se jí dvacet čtyři stafbulů. Neméně důležitou se pro stafbuly stala výstava Crufts v roce 1936, na které se plemeno předvedlo poprvé a o další tři roky později v roce 1939 bylo již na této výstavě prezentováno v početném zastoupení.

stafbull

Posuzovatelem byl Joe Dunn. BOB získal Mallenův Cross Guns Johnson. Bohužel tento pes zahynul krátce po výstavě bez jediného potomka. To byla tragédie, která bez zveličování znamenala velkou ztrátu pro plemeno.

Tři roky po založení (v roce 1938) získal The Staffordshire Bull Terrier Club statut plemene šampiónů. Ten se přiznal jen tomu klubu v Británii, který měl nejméně 750 čistokrevných jedinců zaregistrovaných Kennel Clubem. V Anglii jen takto uznanému plemenu je možno udělit titul šampión. Poprvé povolil Kennel Club udělení titulu šampión stafbulům na National Championship Show 8. a 9. 11. 1938 v Birminghamu. Vůbec prvními šampióny plemene se stali Gentleman Jim a fena Lady Eve.

stafbull stafbull
Gentleman Jim
                                                        Lady Eve

V současnosti působí ve Velké Británii osmnáct klubů SBT a mnoho dalších v ostatních zemích. V roce 1938 bylo zaznamenáno 300 štěňat, po omezení způsobeném válkou však tento počet rychle stoupl v roce 1949 na 2 300, později ještě o 1 200 a v roce 1971 přes 2 000.

Popularita stafbula jednoznačně předstihla bulteriéra. V roce 1975 bylo toto plemeno na třetím místě všech teriérských plemen, předstihli ho jen West Highland White Terrier a Kern Terrier. Standard plemene uznán britským Kennel Clubem v roce 1935 byl roku 1948 pozměněn. Nejdůležitějším bodem plemenného standardu byla a je skutečná kohoutková výška stafbula. V roce 1935 měřil stafbul 15 – 18 palců, tj. 39,1 – 45,7 cm, byl tedy téměř tak velký jako dnešní americký stafordšírský teriér! Pak se ukázalo, že takový pes je příliš velký a těžký, musel být pohyblivější a anatomicky lépe stavěný. V roce 1948 se proto standard změnil, výšková hranice poklesla na 14 – 16 palců (35,5 – 40,6 cm) a přestalo být akceptováno vzpřímené (stojaté) ucho, které bylo předtím standardem povoleno.

Další aktualizaci v roce 1987 schválil a vydal nejvyšší britský orgán, The Staffordshire Bull Terrier Breed Council of Great Britain & Northern Ireland, a v červnu téhož roku byl tento modernizovaný standard schválen a přijat i FCI.

Odhlédneme-li od skutečnosti, že od roku 1935 máme plemenný standard, který dodržujeme, stafordšírský bulteriér, jak ho známe dnes, se nikterak mimořádně neliší od psa, kterého před takřka dvě stě padesáti lety vyšlechtil vévoda Hamilton. I po jeho smrti byli totiž vévodovi psi široce využívání jako pilíře chovu.

Foto: archiv autora

 

Kam dál ...