U komplexního behaviorálního problému často pomůže přijmout věc tak, jak je, a naučit se s ní fungovat

Pracujete s pejskem na změně chování, ale stále se vám nedaří? Máte pocit, že si se svým chlupáčem nedokážete porozumět? Vám i všem, kdo se zajímají o chování, učení či etický přístup ke zvířatům a enrichment přinášíme další rozhovor s behavioristkou, etoložkou a vědkyní Markétou Lukavskou.

Mgr. Markéta Lukavská je behavioristka a etoložka, která se již od studia biologie a zoologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy zabývá vlivem stresu u zvířat na jejich kognitivní schopnosti a učení. Pracovala v Zoo Praha jako specialistka etického tréninku zvířat (exotických i domestikovaných). Nyní v rámci doktorského studia na České zemědělské univerzitě v Praze zkoumá schopnost primátů a psů vnímat a rozlišovat lidské emoce. Lektoruje kurzy pro odbornou i širokou veřejnost ve spolupráci s ISCA – Asociace pro mezidruhovou komunikaci a v tréninkovém centru Hodný pes, kde vede i individuální lekce. Má dvanáctiletého stafbulíka Lennyho, díky kterému se na svoji behavioristickou a vědeckou profesní dráhu před více než deseti lety vydala.

V létě roku 2022 jsem končila v Zoo Praha, kde jsem pracovala jako specialistka etického tréninku zvířat. V té době jsem se již domlouvala s Helčou Hejzlarovou na spolupráci v rámci ISCA – Asociace pro mezidruhovou komunikaci. Zaměřujeme se na vzdělávání odborné i laické veřejnosti včetně programů pro děti, řešení komplexních behaviorálních problémů, zvýšení welfare zvířat a enrichment.

Současně Helča s Péťou Šatopletovou zrovna našly vhodné prostory pro tréninkové centrum Hodný pes. Nejprve jsme se domluvily, že i tam budu mít na starost vzdělávání široké laické veřejnosti. Nyní zde vedu některé tréninkové lekce a v rámci výzkumu zaměřeného na schopnost psů rozpoznávat lidské emoce lekce rozvíjející kognitivní schopnosti pejsků. Vytvořily jsme také koncept zážitkového workshopu Enrichmentová dílna, který si naši klienti oblíbili.

Dává mi totiž velký smysl vzdělávat všechny lidi, kteří doma mají nějaké zvíře nebo se zvířaty pracují. Zjistila jsem, že spousta lidí doma, v zoo nebo jiných prostředích se chce ke zvířatům chovat eticky a zvyšovat jejich welfare a mají na to kapacitu, jen nevědí jak.

V tomto projektu zkoumáme, jak psi a non-humánní primáti vnímají a rozlišují lidské emoce. Na České zemědělské univerzitě byla vybudována unikátní laboratoř, jejíž součástí je velká venkovní voliéra. Umožňuje nám tak experimentální práci se zvířaty a zároveň jim poskytuje potřebný well being. Zde pracuji se třemi samci druhu makak rhesus, Attilou, Puckem a Vergiliem.

Lidsko-psí týmy se do tohoto projektu mohou zapojit prostřednictvím tréninkového centra Hodný pes. S použitím moderních etických tréninkových metod učíme metodu match-to-sample. Ta pomáhá u psů rozvíjet paměť, pozornost a také schopnost rozlišování mezi předměty. Pejsci se dále učí používat abstraktní myšlení a rozpoznávat kategorie, jako jsou tvary a barvy. Současně je to pro mě velmi příjemná chvíle, kdy může klient pejskovi rozšiřovat repertoár jeho chování, více se o něm dozvědět a strávit s ním čas v činnosti, která je hravá, ale ne nutná. V tom spatřuji kontrast oproti jiným tréninkovým lekcím, které jsou často motivovány nutností naučit psa žádoucímu chování.

Hlavní důvod spatřuji v tom, že jsme společně s nimi vystaveni okolnímu světu. Je to podobné jako s dětmi. Lidé mají pocit, že se dítě nebo pes musí na veřejnosti chovat určitým způsobem a je na ně vytvářen obrovský tlak, když nezapadají do jakéhosi normálu. Proto se psem navštěvují tréninky a chtějí, aby se zvládal nějak chovat v určitém prostředí. Je to jiné, než když mám doma kočičku a jenom si žijeme spolu bez ostatních lidí. Nicméně i to jsou samozřejmě zvířata, která si zaslouží, aby s nimi bylo jednáno eticky. Ať už jde o běžnou péči jako stříhání drápků, stejně tak naplnění všech jejich potřeb v domácím prostředí. V pořadu „Kočka není pes“ můžeme u Klárky Nevečeřalové vidět, že spousta nežádoucího chování vzniká právě v důsledku nenaplnění potřeb zvířete.

S tím souvisí i má spolupráce s Hodným psem. I když já se dosud nepovažuji za kynoložku, spíše za behavioristku a etoložku, která se zabývá chováním zvířat. Mojí motivací je pomoci lidem pochopit principy, jimiž se chování vytváří a jak jejich zvíře funguje. Protože si myslím, že když toto člověk chápe, může pak spoustu věcí dělat se psem sám a na těchto základech a principech stavět.

Spousta nežádoucích chování vzniká v důsledku toho, že jsou v průběhu života zvířete posilována. Zvíře se naučí chování dělat, protože člověk nebo prostředí na něj určitým způsobem reaguje. Jde to ruku v ruce – zvíře dělá chování, ke kterému má nějaké predispozice, a člověk reaguje tak, jak je zase on kulturně naučený. Je dobré se nad tím zamyslet komplexněji. Můžeme dojít i k celkem jednoduchému řešení, pokud člověk dostane informace, jak o tom má přemýšlet. Sám potom dojde k tomu, jak své chování vůči psovi změnit. Psi jsou navíc tak silně ovlivněni životem, který s konkrétním člověkem žijí, že nelze dát jeden univerzální návod. Vždy se to odvíjí od jejich specifického vztahu. A pokud člověk principům, jak se to děje, porozumí, může si ve výsledku pomoci sám. 

Jedno z nejčastějších je vyštěkávání si pozornosti. S tím se na mě a mé kolegyně lidé často obracejí. Faktem je, že pejskovi se většinou nedostává pozornosti v jiných chvílích, než když ji začne vyžadovat. U tohoto i spousty jiných chování a kontextů lidem říkám, že je potřeba pozorovat, jak se zvíře chová. Když se chová tak, jak se jim líbí, odměňovat ho v tu chvíli ideálně tím, co to zvíře chce. Pes velmi často stojí právě o lidskou pozornost a nějakou pozornost (například okřiknutí) vnímá jako lepší než žádnou. Takže to, že si pes konečně štěkáním nebo jakýmkoli jiným chováním pozornost vynutí, toto chování posiluje. Samozřejmě ne vždy se jedná o tuto situaci, říkání si o pozornost může odrážet nějaký diskomfort nebo emoční stav zvířete, kterým je třeba se zabývat.

Narážíme zde na to, že pro nás je přirozené všímat si až toho, co nám vadí. Nejsme naší kulturou moc učeni všímat si toho, když někdo dělá něco dobře, a to oceňovat. Bereme to jako samozřejmost. Mohla bych většinu dne psa chválit za to, že v klidu leží, že za mnou na procházce přiběhne nebo že mi venku věnuje pozornost. Ale využiji jen ty momenty, kdy mu věnuji pozornost za to, že něco dělá „špatně“. V tu chvíli svou pozorností posiluji to chování, které se mi nelíbí.

Když se z toho stane stereotyp, velice obtížně se mění. Pokud psa naučím, že štěkáním získá moji pozornost, a najednou začnu štěkání ignorovat, budu ho tím hodně frustrovat. Protože strategie, která mu dosud fungovala, přestane fungovat. Můžeme si to představit na sobě, jak nás rozčílí, když třeba telefon, který bezvadně fungoval, najednou nefunguje. Je to prostě k vzteku. A tento pocit způsobujeme našim psům. Vytvoří se navíc kolotoč, kdy se zvíře naučí ještě přidat na intenzitě toho chování. To je zcela přirozené. Lidé velice často právě tu vyšší intenzitu nevydrží a zareagují, čímž posílí ještě intenzivnější variantu daného chování.

Lenny přišel do mého života v době, kdy jsem jen tušila, že se psem by se mělo chodit na cvičák, nic víc. Až díky němu jsem šla studovat biologii, zoologii a etologii – vědu o chování živých tvorů. Náš trénink začal tím, že jsme jeli na vyhlášený cvičák, kde mu místo mého obojku nasadili kovový a řekli mi, že s ním mám trhat, aby mi chodil u nohy. Nešlo mi to, takže na mě řvali, jak to mám dělat. Lenny byl maličké štěňátko a vykulenýma očima na mě koukal. Cestu domů jsem probrečela, omlouvala jsem se mu a říkala jsem si, že prostě nebudu mít vychovaného psa, protože takhle to dělat nechci. V Lennyho necelých dvou letech jsme se přestěhovali a během venčení jsem si u místního cvičáku všimla nápisu, že cvičí pozitivními metodami. Říkala jsem si, že to zní dobře, asi to bude příjemné. Jenže ve finále to bylo stejné. Sice se používaly pamlsky, ale sednutí se také učilo zatlačením na zadek, a podobně i jiná chování. Dál jsme tam ale chodili, protože Lennyho to bavilo. Po nějaké době ho tam napadl ridgeback, se kterým do té doby byli kamarádi. Měl totiž v té době novou negativní zkušenost s jiným psem. A jak šel čas, Lenny na něj začal startovat zpátky. Celé následující léto jsem proseděla v knihách, přečetla jsem jich asi čtyřicet, a hledala jsem odpovědi, jak s tím dobře pracovat.

Na radu trenérky jsem ho začala po vystartování odvolávat a za přiběhnutí jsem mu dala pamlsek. Jenže Lenny začal startovat i na další psy na ulici a já jsem postupovala stejně. Dopadlo to tak, že Lenny naplno řval na druhého psa, pak si v klidu snědl nabízený pamlsek a zase řval dál. A já jsem měla potíž ho na vodítku udržet. Postupně jsem u toho začala být nervózní, protože jsem nechtěla psa, který bude startovat na ostatní. Bylo mi z toho čím dál hůř, chodila jsem venčit jen v době, kdy nebyli venku jiní psi. V době, kdy chodili, jsem seděla rozsypaná doma na sedačce a prosila přítele, aby s ním šel on. Proto jsem obešla několik docela vyhlášených trenérů, kteří mi radili buď použít elektrický obojek nebo ho vyškrtit na ostnáči, takže jsem si jejich rady vyslechla a už jsem k nim nešla. Pak jsem se dozvěděla o Frantovi Šustovi a ze všech rad, které mi byly dány, jsem s těmi od něj nejvíc souzněla, proto jsem s ním spolupracovala dál. Po první lekci s ním mi ještě vše zcela nedávalo smysl, avšak důležité pro mě bylo, že mi neradil dělat s Lennym nic, co by mi bylo nepříjemné. Časem jsme přišli na to, že šlo čistě o naučené chování, které se napojilo na moji silnou emoci ve chvíli, kdy se objevil druhý pes, a s tím jsme pracovali.

Zpětně jsem si uvědomila, že udělené rady často dávaly smysl, jen já jsem je chápala jinak nebo jsem jim prostě nerozuměla. Každý totiž nějak vnímáme svět a to, co jeden řekne, může být přijato či pochopeno různě. Pocházíme každý z jiného světa a máme v hlavě jiné významovače. Dávám si na to pozor se současnými klienty a hodně si ověřuji, zda mi druhá strana rozumí. Abych mohla druhému člověku co nejlépe pomoci, musím se naučit říkat i věci, které mi připadají automatické a nepodstatné. A stejně tak majitel psa mi zcela přirozeně nepopíše věci, které jemu připadají automatické, jelikož ho to ani nenapadne. Tak jsem tehdy situaci s Lennym sdělovala trenérům i já a docházelo k nedorozumění.

Když se řeší behaviorální záležitost, potřebovala bych ideálně s tím člověkem a jeho psem měsíc společně žít, abych si mohla udělat celkový obrázek. Vztahuje se to na komplexní problémy, ale třeba i na běžné věci jako přivolání. V tomto nastavení bych mohla adekvátně reagovat a vysvětlovat nastalé situace. Zatímco na hodinových nebo i delších lekcích hledáme společné referenční rámce. Člověk se má zároveň během krátké doby naučit zcela nové motorické reakce a odnaučit se vzorce chování, které má zautomatizované. Také musí být v pohodě, nesmí být ve stresu, musí být kreativní a mít určité flexibilní nastavení mysli. Plus je potřeba neustále se situacím se psem přizpůsobovat a adaptovat na něco nového, protože žádné dvě situace nejsou identické.

Přijde mi, že na konkrétním problému se psem se dá pracovat, až když člověk skutečně přijme, že ho má. Teprve po tomto přijetí člověk může začít měnit svoje chování i emoce. Nejde to udělat, dokud se člověk v těch situacích stále jen opakovaně ocitá a prožívá emoce, které v něm vyvolávají. Pokud mi vadí, jak se můj pes chová, a já nevím, co s tím, můžu to přijmout jen na oko. Jenže pes to vždycky vycítí a bude vědět, že nejsem v pohodě a jen to hraji. Pes většinu života stráví tím, že mě skenuje a pozoruje, co dělám a jak se cítím, takže nemám šanci ho obalamutit svým přetvařováním. Úzce to souvisí také s povahou člověka i psa a s prostředím, ve kterém žijí. Každý případ je zkrátka unikátní.

Řekla bych, že mi hodně pomohlo moje biologické a zoologické vzdělání. Poskytlo mi chápání důležitých principů a umožnilo mít pokoru vůči všemu živému. Vnímám, že já jako člověk jsem jenom další živočich. Naše strategie přežití je měnit své prostředí tak, aby se nám žilo dobře. Což se bohužel dnes ukazuje až jako tragické, nicméně tato strategie je extrémně výhodná. Někdy jsem až fascinovaná opačnou strategií psů i jiných živočišných či rostlinných druhů a jejich adaptačními schopnostmi na naše prostředí. Mám pocit, že každý z nás jako tvorů je zkrátka dokonalý na to, na co má být. A když se to někdy nějakým způsobem nepovede, vzniklá nedokonalost je obrovsky zajímavá.

Ale to, co mi nakonec reálně s Lennym pomohlo, není naučení se znalostí ani chození na lekce a snaha aplikovat rady, ale až čas a přijetí toho, že ty věci jsou tak, jak jsou. A poté najít si svoje fungování s tou věcí tak, jak je, a nechat všechny přijaté informace vyzrát. V tu chvíli to začalo dávat smysl a začalo se nám dařit.

U lidí, se kterými pracuji, často vidím, že si zjišťují spoustu informací, neustále na problému makají a už nevědí, co víc by měli dělat. Mají pocit, že už vyzkoušeli snad všechno. Pak se dostanou do situace, kdy třeba ze zdravotních důvodů reálně nemůžou tu věc řešit a najednou se ocitnou v bodě, kdy ty situace nejsou tak extrémní. Nejsou na problém tolik zaměření a uvolní se natolik, že jsou schopní na situace flexibilně reagovat. Zjednodušeně řečeno, velmi často když se člověk přestane zaměřovat na problém a zaměří se na něco jiného, problém se jakoby sám od sebe vyřeší. Často je totiž způsobený něčím jiným, než si člověk myslí. Například pokud lidé řeší komplexní problém se psem, jdou na to přes management prostředí a současně behaviorální management. Učí ho nové reakce a nové strategie chování a zároveň se zabývají jeho celkovým welfare. Spadá tam fyzická, psychická a mentální pohoda psa, spánek, strava, odpočinek a péče. Dále to, že má možnost projevovat svoje přirozené vzorce chování a také trénink vyšších kognitivních dovedností psa.

Podrobněji tento princip popisuje trenér zvířat Ken Ramirez v knize Souznění dvou duší. Říká, že když měl například psy s agresivními reakcemi, odstranil spouštěče, tedy pes se například odstěhoval na farmu, kde nebyli jiní psi. Tam ho začali učit nové reakce na situace, ve kterých se projevovalo nežádoucí chování, a do toho s ním dělali trénink něčeho nového, například agility nebo konceptuální učení. Ukázalo se, že pokud v postupu chybělo učení něčeho zcela nového, pak nedošlo k tak kvalitnímu zahojení problému. Jako další pozitivní faktor uvádí také stabilní milující domov.

Říkám lidem, aby učili nové chování a zároveň si našli chvíli, kdy se svým psem jenom budou. Tak budou zažívat hezké věci a vybudují si vztah. Naučí se spolu také lépe komunikovat. Žijeme v době, kdy jsme zaměření na výsledek a chceme všechno hned. Jenže vztahy a chování chtějí čas. Štve nás, když nám něco nejde a věci nejsou opravené hned, ale věnování si toho času a zaměření se na jiné společné interakce může udělat obrovskou změnu.

Když má člověk s pejskem problém, ovlivňuje to i jeho emoce a vztah mezi nimi. Okolí je na to upozorňuje, člověk si připadá jako neschopný a má pocit, že když na tom nebude makat, je to špatně. Jenže to všechno se pojí na toho psa. Když si představím, že to takhle mám v partnerském vztahu, pravděpodobně to nebude fungovat, nebudeme se v tom cítit dobře. Opět je to stejné jako u dětí, kde víme, že když rodič opečuje sebe, bude to mít vliv na pohodu dítěte. Je popsáno, že attachment (citová vazba) mezi člověkem a psem je srovnatelný s attachmentem mezi dítětem a rodičem. Dává tedy velký smysl, že to funguje obdobně.

Opět to ukážu na tom, co popisuje Ken Ramirez. Trénované zvíře získá kompetence vymýšlet úplně nová chování, a to i při vyšších hladinách vzrušení či stresu. Dostáváme se zde k principům učení, které při vysokých hladinách stresových hormonů přestává být flexibilní, ale více zvykové. Můj názor je takový, že zde funguje něco jako stresové očkování, takže jedinec získává mnoho kompetencí. Naučí se uklidňovat, flexibilněji myslet a také využívat jiných strategií. Když se ocitne v život ohrožující situaci, na rozdíl od ostatních jedinců ze své skupiny si díky tomu může život i zachránit. Pokud se psem trénujeme nové věci, poskytujeme mu tím další strategie chování, které může použít, a zároveň mu dáváme mnohem více svobody a možnosti volby. To pejskovi i nám usnadňuje život.

Stejný princip platí i pro lidi. Ve chvíli, kdy má člověk informace i nasbírané zkušenosti, dává mu to mnohem větší možnost volby. Chápe smysl věcí, může uvažovat kriticky a na základě toho se rozhodovat. Pozná například, že se v tréninku nezachoval ideálně, třeba když psa potrestal. Chápe, že si tím ulevil, ale že učící efekt je nula. Pokud má informace o tom, jak funguje učení, dokáže si vyhodnotit, co se právě stalo. Také si často dokáže své chování snáze odpustit a rozhodnout se, jak se zachová příště, aby to bylo adekvátní a mělo to pozitivní efekt. Tím pádem je svobodnější a netočí se ve vzorcích „stále na něj řvu a on to pořád nechápe“.

Ze stejného důvodu nedoporučuji jít k někomu trénovat a slepě poslouchat jeho rady, ale vzdělávat se v tom, jak učení a chování funguje. Dozvíte se mimo jiné zásadní fakt, že každé chování má svůj důvod a že nám psi, ale nakonec ani lidé, nedělají nic naschvál.

Podstatou nulové neboli default varianty chování je právě hlavně to, že dává zvířeti možnost volby a může mu pomoci zvládnout stresovou situaci. To, že má živočich variantu chování, která obvykle vede k vytyčenému cíli, mu totiž dává určitou kontrolu nad danou stresovou situací a snižuje hladinu stresových hormonů. Organismus se může se stresem vyrovnat pomocí takzvaně coping strategií. Ty pomáhají́ snížit stres a zlepšit mentální́ a fyzický stav přímo v dané situaci, a to třeba pomocí různých sociálních, mentálních, emocionálních či jiných pomůcek. Kontrola nad situací je tou hlavní proměnnou, která pro zvíře subjektivně určuje, jak silně stres vnímá. Námi nabízená default varianta chování by mohla být potenciálním typem coping strategie, pokud si toto chování pes sám vybere.

Mám pocit, že obecně dávat druhým možnost volby se příliš nenosí. Přitom právě to společně s respektem by mohlo spoustě vztahů pomoci.

V současné době se věnuji již zmíněnému projektu zaměřenému na rozpoznávání emocí a dále v rámci programu INTERREG Bavorsko – Česko tréninku antipredačního chování u sýčků obecných v česko-bavorském pohraničí. Tento projekt je zaměřený na ochranu sýčka obecného, který v současnosti patří mezi jedny z nejohroženějších sov nejen v ČR, ale i v Evropě. Jeho cílem je vytvoření životaschopné populace v příhraničních regionech Plzeňského kraje a Horního Falcka v Bavorsku.  Projekt má tři nosné pilíře, a to ochranu zbývající volně žijící populace pomocí rozvoje vhodných managementových opatření obývaných stanovišť a podpory přirozené reprodukce, dále repatriaci cílového druhu na vybraných lokalitách s následným monitoringem pomocí radiotelemetrie, a v neposlední řadě osvětovou a edukační činnost odborné a široké veřejnosti. Mám tedy prostor využít své dovednosti a znalosti nejen u zvířat chovaných v lidské péči, ale i v ochraně volně žijících druhů.

Děkuji ti za velice obohacující a milý rozhovor. Přeji ti i nadále krásné soužití s Lennym a nezapomenutelné zážitky se všemi zvířaty, s nimiž pracuješ.

Simona Šimíčková

Foto: archiv Markéty Lukavské

Použité zdroje:

RAMIREZ, Ken a kolektiv (2020). Souznění dvou duší. Tipy a triky nejlepších psích trenérů. Praha: PLOT. Z anglického originálu přeložila Jana Dušková.

https://www.hodnypes.cz/

https://www.isca.cz/