Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Ty nejneuvěřitelnější příběhy jen sám pan Život píše…

Představte si, že i nález odloženého a zuboženého psa může někomu pomoci najít smysl a další směrování jeho života. Nevěříte? Přečtěte si tedy velmi silný a dojemný příběh jedné z nejznámějších chovatelek českých horských psů!


Ty nejneuvěřitelnější příběhy jen sám pan Život píše…
MUDr. Jana Joselová 15.1.2019 5438x Méně známá či málopočetná plemena

Budu vám vyprávět příběh. Neuvěřitelný příběh, který napsal sám život. Vždy jsem milovala psy, a jak říkám, i je sbírala. Ale jsem vybírává. Volně pobíhající psi mají u nás ve vsi většinou velkou šanci, že se jich někdo ujme. Avšak psů, které někdo vyhodil do škarpy, a oni jen bezmocně čekají na kraji silnice a doufají, že jejich páníček snad přece jen přijde k rozumu, tak těch je bohužel víc než dost! Čekají den, týden a postupně jim ubývají síly i naděje, ztrácejí důvěru v cizí lidi!

Přemluvit takového pejska, aby se k vám dobrovolně připojil a přijal vás za nového pána, dá někdy práci. Ale jak všichni víme, ta největší námaha se vyplácí. Psát o všech těch nalezených a ztracených pejscích a dalších zvířátkách – kočkách, ježcích nebo třeba kavkách… to by možná bylo na knihu !

A tehdy u té rozpadlé stodoly začala má životní pouť…

V srpnu roku 1999 mi volal známý a v žertu se mne ptal, zda nechci psa, respektive fenu! Prý už týden řeší v hospodě problém, co mají dělat s fenkou sedící u rozpadlé stodoly, která na všechny vrčí a jídlo od nikoho nepřijímá!

Ty nejneuvěřitelnější příběhy jen sám pan Život píše…

Vyzbrojena základními pomůckami (salám, ňamky, granule, piškoty) jsem doma oznámila, že jedu po návštěvách za svými lidskými pacienty a vyrazila jsem. Čekal mě neskutečný pohled na velkou černobílou fenku, jenž byla v hrozném stavu, vyhublá na kost a nemohla se skoro postavit na zadní nohy. Díky všem možným pochutinám a možná i trochou vzájemné sympatie se chudinka dopotácela do auta. Horší byla asi patnáctikilometrová cesta domů! Přece jen cizí velký pes, kterého jsem neznala, se po pár metrech začal cpát k volantu a jakoby ven! Opakovaně jsem zastavila a pustila ji na vodítku ven. Vždy se jen vypotácela a okamžitě se snažila vrátit se zpět do auta. Teprve čas mi ukázal příčinu tohoto chování – miláček – chtěla sedět na klíně a to jí vydrželo celý život!

Nikdy nezapomenu na reakci mojí maminky, když ji spatřila: „Proboha! Cos to zase dotáhla za hnusného čokla?!“

Naprostou náhodou ji poznala jedna známá a řekla nám jméno chovatele i majitele. Byla to fenka českého horského psa! Čistokrevná, ale PP jsme samozřejmě neměli. Majitelka má jen tak pro zajímavost své tři děti v dětském domově, odstěhovala se a fenečku  prodala za pár piv na guláš místnímu vybírači popelnic. Ten ji naštěstí vyhodil, protože na něj vrčela a tudíž se jí bál.

Barunka byla to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo!

Ty nejneuvěřitelnější příběhy jen sám pan Život píše…

Její oči se vždy ptaly: „Dělám to dobře? Nebudeš se zlobit?“ Nikdy neprošla žádným výcvikem. Dokonale však reagovala na gesta a pohyb. Jezdila se mnou v autě na přední sedačce spolujezdce, sloužila se mnou noční služby! Nikdy jsem neměla lepšího kamaráda!

Obtelefonovala jsem desítky lidí, abych dala dohromady její rodokmen. Stala jsem se hrdou členkou Klubu českého horského psa. S Barunkou jsem absolvovala výstavy a bonitaci, i když jsem výstavy do té doby docela odsuzovala! Jenže pro toto nádherné plemeno udělám cokoli!

Štěňátka se nedařila!

Ty nejneuvěřitelnější příběhy jen sám pan Život píše…

Barunka strašně chtěla štěňátka, každý malý psík ji úplně fascinoval, a tak když se nám ji podařilo uchovnit na pomocný registr a zřídit si chovatelskou stanici „Hvězda Vysočiny“, začali jsme jezdit za plemeníky, ale nedařilo se! Chudinka si nesla v sobě všechno to špatné krmení. A také jsme se dodatečně dozvěděli, že měla v necelém roce štěňátka s rotvajlerem! Chuďátko malé! A za měsíc po porodu se jí zbavili!

A tak jsme jezdili a jezdili a pořád nic! Dokonce nám Petr Hanzlík, jeden ze zakladatelů chovu ČHP, půjčil psa domů – no chudinka sice zabřezla, ale porodila jedno mrtvé štěňátko. V té době jsme měli doma čtyři jezevčíky a nalezenou německou ovčandu, po které jsme si nechali štěňátko.

Jenže mě se dostal pod kůži osud čechohoráčků…

Ty nejneuvěřitelnější příběhy jen sám pan Život píše…

Bylo jich strašně málo, nikdo o nich nic nevěděl a tak postupně k Barunce přibyli Banji z Větrné pláně a Aimi z Velké Suché. O štěňátka jsme se pokoušeli stále a pak se to konečně zadařilo. V roce 2004 se narodilo sedm štěňátek, jenže tři byla mrtvá, dvě zemřela do rána. Zbyla nám Agátka a Adélka, ale ta špatně prospívala a zemřela v jednom měsíci.

Když byly Agátce dva měsíce, rozhodli jsme se ji začlenit do naší početné smečky, ta ji vzala absolutně fantasticky. Druhý den začala být Barunka smutná, jeli jsme na veterinu a tam jí zjistili rakovinu slinivky. Musela to v sobě už nějakou dobu mít, ale asi čekala, až bude o její holčičku postaráno. Zemřela za dva dny.

A tak jsme Agátce pořídili o tři měsíce mladší kamarádku Arku Ledová bouře a ta byla naším posledním koupeným pejskem. Pak jsme si skoro z každého vrhu nechali jednoho štěníka doma, někdy ale také dva, až jsme jich měli celkem osm! 

Jezdili jsme po výstavách, dosáhli met nejvyšších (např. titul Grand šampion), chodili na cvičák, dva z našich pejsků mají zkoušky ZOP, ZPU1 a BH. Za ty roky jsme odchovali padesát šest štěňátek a poslední vrh máme od písmene „L“. Za všechno to štěstí děkuji Barunce, bez ní bych nic z toho neměla. Dala mi životní náplň a cíl.

Někdo sbírá známky, někdo pivní tácky. Já sbírám psy!

Vše jednou končí, i náš příběh...

Ty nejneuvěřitelnější příběhy jen sám pan Život píše…

Dnes máme už jen čtyři poslední horáčky a bohužel si s manželem další štěňátko nechat nemůžeme. Jsme staří, nemocní a bylo by to vůči němu velice bezohledné. Už bychom mu prostě nemohli dát všechno, co potřebuje k plnohodnotnému psímu životu.

Mám nádherný pocit u srdce, jak čechohoráčků přibývá a jak se dostávají k těm správným lidičkám, pro které se stávají rodinnými příslušníky a kamarády do nepohody. A díky Barunce a českému horskému psu mám neskutečné množství super kamarádů napříč celou republikou.

 

Foto: MUDr. Jana Joselová

Kam dál ...