Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Jak z románů Jacka Londona!

Čítávali jste někdy jako děti Jacka Londona? A ponořili jste se vždy večer do říše snů s myšlenkou na skvělé dobrodružství z prostředí tažných psů a drsné panenské přírody? Určitě nejste jediní. A my vám právě nyní přinášíme příběh jednoho zdánlivě obyčejného člověka, který si však své sny z klukovských let začal plnit. A pomohl mu k tomu český horský pes.


Jak z románů Jacka Londona!
Celkem 24 článků z rubriky: Méně známá či málopočetná plemena

S českými horskými psy žiji přes třicet jedna let. V době, kdy jsem díky stavbě rodinného domku (svépomocí) vypadl z kolektivu kamarádů horolezců a rozmýšlel se, co bude dál, se v denním tisku i v tehdejších magazínech začaly objevovat články o partě nadšenců z jižních Čech, kteří vyšlechtili nové plemeno tažných psů a pojmenovali jej jako českého horského psa. Poutavé články popisovaly, jak se sáněmi taženými psy podnikají expedice po slovenských i rumunských horách. Jedna parta dokonce jezdila na Mazurských jezerech...

To je pes přímo pro mne!

Kromě testování nového plemene na expedicích začal Klub českého horského psa pořádat jako první v republice závody saňových spřežení i závod ve skandinávské disciplíně „lyžař a pes“. To mne oslovilo. Oživily se vzpomínky na hrdiny mých klukovských let z románů Jacka Londona, J. O. Curwooda a dalších, kteří se psími spřeženími brázdili severské pláně Kanady a Aljašky. Na klubové výstavě Klubu českých horských psů pořádané v Brně-Lískovci na podzim roku 1986 se mně podařilo získat kontakt na poradkyni chovu. Od ní jsem dostal adresy chovatelů v Rychlebských horách, kteří v lednu příštího roku očekávají štěňata. Spojil jsem lyžařské zájezdy do Jeseníků s návštěvou chovatelských stanic. První vrh ve Starém Městě pod Sněžníkem nedopadl dobře, ale v Javorníku jsem si vybral svého prvního čechohoráka. Černobílý Aderat z Pradědovy louky mě uchvátil.

∼ Oživily se vzpomínky na hrdiny mých klukovských let z románů Jacka Londona, J. O. Curwooda a dalších, kteří se psími spřeženími brázdili severské pláně Kanady a Aljašky! ∼

Dag – hrdina ze severských románů...

To podivné jméno se nám nelíbilo, říkali jsme mu Dag po hrdinovi severských románů. Bylo mně jasné, že smečku psů pro saňový sport nikdy mít nebudu, tehdy musheři (psovodi) sestavovali smečky pro sáně ze psů od svých kamarádů. Chovatelé čechohoráků byli převážně v Čechách, ale v okolí Brna široko daleko nikdo nebyl. Zaměřil jsem se tedy na ježdění se psem na lyžích. S výcvikem psů jsem neměl žádné zkušenosti. O tréninku poslušnosti byla k dispozici bohatá literatura, návody na výcvik tahu jsem čerpal z klubového časopisu Spřežení. Články Petra Hanzlíka a bratrů Elsterů, kteří stáli u zrodu tohoto pracovního plemene, shrnovaly jejich vlastní zkušenosti s touto činností, i překlady ze zahraniční literatury.

Udělej si sám – jiná šance nebyla

Tehdy byla úplně jiná situace, než je dnes. Nebylo snadné sehnat výstroj k tahu. Na trhu nebyla řada firem, co nabízí postroje pro tah, šňůry s tlumičem proti nárazu při záběru psa atd.  A ani nákladní brašny pro cestování se psem nebyly k sehnání. A tak si člověk musel poradit sám. Postroj podle nákresu v klubovém časopise Spřežení ušila dcera, pro připoutání psa k osobě mi posloužil sedák, který byl už koncem osmdesátých let samozřejmostí v horolezeckém vybavení. Měl jsem štěstí, že kamarád, který v roce 1968 emigroval do Švédska, kolébky severské disciplíny „lyžař a pes“ (švédsky skijӧring), měl pro mé potřeby pochopení. Poslal překlady firemních materiálů a prospektů vybavení pro ježdění se psy.

Podle fotografie a nákresu ušil kamarád brašnář, šijící batohy horolezcům, nákladní sedlo podobné vakům pro mezky. Ušito bylo z celtoviny a polstrované v místech dotyku hřbetu a boků psa. Podle literatury mohl pes nosit v brašnách až jednu třetinu své váhy, aby se nezatěžovala jeho páteř, těžiště nákladu muselo být umístěno co nejblíže předním nohám. Pejsek nosil málo objemné věci (granule, svoje misky, konzervy a věci na vaření), já objemné vybavení (spacák, fólii pod karimatku, celtu na přístřešek).

Švédský kamarád poslal i šňůry s tlumičem a nakonec i skandinávskou pulku, sáně vyvinuté pro potřebu švédské armády, uzpůsobené pro tažení psem. Tyčové oje s obloukem podobné ojím u ruské trojky, které nebylo možné poslat poštou, jsem naohýbal z duralových trubek. Podle brašen a pulky kamarádi v klubu vyráběli potřeby pro tento krásný sport.

A krásné dobrodružství mohlo začít…

Chodil jsem na vycházky do lesa a učil pejska reagovat na povely vpřed, stůj, dží (vpravo), hó (vlevo), pomalu. Nejprve za chůze, později v běhu. Zpočátku to těžko chápal, ale nakonec to šlo. Po dosažení věku jednoho roku jsem za něj zapřahal řetízkem pneumatiku a běhali jsme se zátěží.

V tom roce jsme se zúčastnili i mistrovství republiky ve skijӧringu pořádaném na Zadově. Tehdy nebyla situace jako dnes. Soutěžit mohl každý, kdo zaplatil startovné, závodní licence nebylo třeba. Patřil jsem k nejstarším závodníkům a mezi mladými borci a profesionály z krkonošských chat jsme s Dagem neměli šanci na dobré umístění. Na běžkách jsem jezdil od mládí, zúčastnil se několika Jizerských padesátek a dvou Jesenických sedmdesátek, ale byli jsme s Dagem pomalí. Přesto mne závody bavily a naplňovaly. My staří pánové jsme tedy soutěžili mezi sebou.

Se skandinávskou pulkou jsme spolu jezdili na Vysočině v okolí Nového Města na Moravě, kde mám řadu přátel s chatami. O víkendech jsme kočovali s pulkou naloženou věcmi pro nocování, potravinami i krmivem pro pejska. V té době nebyly stopy projížděny strojem jako dnes, takže jsme mohli využívat jen stopy turistů, případně si razit stopu v panenském sněhu sami. To jsem musel jet jako první a chápavý pejsek se držel vyjeté stopy. Tehdy byla ještě bohatá nadílka sněhu i na Žďárských vrších, sněhová děla neexistovala, dalo se jezdit i po zasněžených lesních silničkách. Pamatuji roky, kdy se lyžovalo od listopadu do března.  

Republikou křížem krážem…

Na podzim v rámci přípravy na zimní sezonu se pořádaly několikadenní přejezdy s terénními vozíky upravenými pro zápřah psů. Organizovaly je party členů klubu v různých oblastech republiky. Pokud se nespalo pod širákem, tak pořadatelé zajišťovali i nocleh. Na vozících se vezla bagáž účastníků. Ti běželi za psy, do strmých svahů pomáhali přetížené vozíky tlačit, někteří jeli na kolech.

Během podzimu se každoročně uskutečnily nejméně tři výjezdy se psy. Byl to dvoudenní přejezd České Budějovice – Kleť (1083 m), což je nejvyšší kopec Blanského lesa. V prvních ročnících jsme spali pod širákem přímo na vrcholu, později nás tam odtud místní ochranáři vyhnali. To jsme pak nocovali v lese nad Zlatou Korunou. Při dobré viditelnosti byly vidět z vrcholu Kleti i Alpy s vrcholem Dachstein. Další pěknou akcí byl třídenní přejezd Adršpachu a okolních skalních měst pořádaný skupinou kolem bratrů Kobrových, horolezců a běžců, kteří pracovali na krkonošských chatách. Několikrát jsme se zúčastnili přejezdu Vysočiny, pořádaného bratry Elsterovými z Dačic přes hrad Landštejn do vesničky Světlá na úpatí Javořice, nejvyšší hory Českomoravské vysočiny a poté zpět do Dačic. Také jsme absolvovali přejezd Drahanské vrchoviny až na nevyšší vrchol Skály (735 m) u Protivanova. Účast byla velká, dokonce i nečlenů klubu.

Splnění jednoho velkého snu…

Nemohu zapomenout na přejezd Českého ráje, na který mne pozval přítel z Jizerek. Jeho přítel, od narození na invalidním vozíku, měl velký sen, a to podívat se do skalních měst Českého ráje. Tehdy jsme s ním a jeho nastávající paní vezli tělesně postiženého kamaráda na vozíku se spřežením pěti psů. Během deseti dnů spřežení projelo trasu údolím Jizery přes hřeben Černé Studnice, skalami Drábovny, Hrubé skály a přes Kozákov (744 m), nejvyšší vrchol Turnovska. Vrcholem cesty byl průjezd spřežení náměstím v Turnově, o tom psal i tamní regionální tisk.

Bez psa ani ránu

Samozřejmě, že kromě klubových zájezdů jsme trávili s pejskem dovolené v krásných partiích Šumavy, Novohradských hor, Krkonoš, České Kanady a na dalších nádherných místech naší republiky. Spali jsme společně pod celtovým přístřeškem nataženým mezi stromy. Pokud jsme měli zajištěno ubytování v chatách, tak s námi chodila i moje paní. Kromě našich šumavských vrcholů po zrušení hlídaného pohraničního pásma v roce 1990 jsme byli s Dagem na hraničním vrcholu Ostrý (1293 m) i na nejvyšším vrcholu Šumavy Velký Javor (1456 m). Němečtí občané asi poprvé viděli psa s  nákladními brašnami, takže si ho i filmovali.

Nejen přítel, ale také skvělý pomocník

Rodinný domek vytápíme už mnoho let pouze dřevem. Významná je pro mne i pomoc pejsků při svážení soušek z lesa. Dřevo vozíme na vozíku udělaném speciálně pro tento účel. Pes sám vytáhne prázdný vozík do svahu, s naloženým vozíkem mu pak pomáhám a z kopce ho brzdím. Oba se při transportu dřeva dobře bavíme a máme z toho dobrý pocit. Samozřejmě, že kromě samozásobení musíme dřevo z velké části odebírat i od lesního závodu.

 

Bylo by špatné, když by mne přežil

Můj první pes Aderat z Pradědovy louky (únor 1987 – srpen 2001) byl ostrý pes a dobrý hlídač. Při návštěvě chovatelské stanice, kdy jsem si štěňátko zamluvil, jsem byl nezkušený, takže mne neodradilo, že jejich matka byla tak agresivní, že ji chovatel musel zavřít, abych mohl mezi štěňata. Vybral jsem si nejlépe vybarveného pejska – Aderata z Pradědovy louky (říkali jsme mu Dag). Po mámě byl hodně ostrý, ale mělo to jednu výhodu. V té době se ještě kradly lyže a lyžařské hůlky. Já jsem mohl pejska přivázat u lyží a jít do hospody s vědomím, že je při svém návratu zase najdu. Jednou hlídal lyže před penzionem U Martina a já se šel občerstvit. Za chvíli přišel vrchní, jestli mám venku psa, že si návštěvníci nemohou vyzvednout lyže. Na Třeboňsku v létě jsem pomáhal kamarádovi v dětském táboře s programem, dívenky jsem učil střílet z luku. Pejska jsem měl uvázaného u vchodu do sklepa. Přiběhli pro mne, že kuchař nemůže vařit večeři, že ho pes nechce pustit do sklepa. Tehdy byla řada našich psů velmi ostrá, zdědili geny po pramáti slovenského čuvače. Vlivem selekce během šlechtění však byla tato vlastnost odstraněna. S dalšími pejsky si moji vnuci hrají. Dag se dožil požehnaného věku čtrnácti a půl roku. Měl podkus, proto na výstavy nechodil.

Daisen Ribalbo (*26. 4. 1997 – †12. 12. 2008)

Přátelský pes, takový medvídek až do stáří s hustou srstí. Na něm nebylo línání vůbec znát. Měl ale dvě nepěkné vlastnosti. Při odložení musel být na řetízku, každé vodítko totiž jinak překousal. V místech, kde hrozil pohyb vozidel, nemohl jít na volno. Považoval každé za svou kořist, kterou musel dostihnout. Byl chovný a narodilo se po něm ve třech vrzích celkem dvacet dva štěňat. Jeho dcera Arnika z Velké Suché se dobře umísťovala ve třídě veteránů. Ještě v roce 2013 na klubové výstavě na Jestřebí u Rusavy získala ocenění výborná 1, BOV.  

Dorian Hvězda Vysočiny (*31. 7. 2007 – †26. 7. 2014)

Říkali jsme mu již tradičně Dag. Byl to náš nejlepší pes. Přátelský k lidem i ke psům, s každým si chtěl hrát. Bohužel zhoubný nádor mu vyřadil ledviny a ani týdenní pobyt na veterině a s kapačkami pak doma ho nezachránil. Byl chovný (klouby DKK 0/0), stal se otcem dvanácti štěňat ze tří vrhů. Jeho syn Calvin-Le-Grej sbírá na výstavách první ceny a působí v zařízeních pro postižené děti a seniory jako canisterapeutický pes.

Burák z Všenorských strání (*21.5.2014), náš poslední pes

Říkáme mu Burda. Netradiční jméno vymyslela dcerunka chovatelky Štěpánka podle jeho původního zabarvení. Dnes už je tmavší, světle hnědý. Je to náš první ne černobílý pes, (klouby DKK 0/0). Je přátelský, obzvláště k dámám. Ve vlaku mu sundávají košík a krmí ho rohlíky. Ovšem cizí osoba za plotem naší usedlosti je nekompromisně vyštěkána, zvonek ani nepotřebujeme. Na klubové výstavě v Jesenici v roce 2016 získal všechny ceny (CAC, KV, BOS a pytel granulí). Je otcem zatím jedenácti štěňat.

Čas nikomu nepřidá, a proto je třeba užívat si, jak to jen jde…

Dnes už jako důchodce na plný úvazek s bolavými klouby a jinými zdravotními problémy se psem neběhám, ani nejezdíme s vozíkem pro dřevo. Každý den brzy ráno jdeme na procházku cca tři kilometry, občas nesu přes rameno nějaký vhodný kus dřeva. Často jezdíme na chatu na jižní straně rybníka Medlov na Vysočině a chodíme po krásném okolí. Tam jsme oba nejšťastnější.

Rád bych doporučil...

Vážným zájemcům o chov a práci s českým horským psem si dovolím doporučit knihy Petra Hanzlíka. Informace o šlechtění a začátcích fungování klubu pojednává kniha „Mush go“. Jeho cesta přes polární Ural do osady Labytangi v ústí řeky Ob do Severního ledového oceánu se smečkou čechohoráků, s bratrem Martinem, Petrem Heidenreichem a dvěma ruskými polárníky je popsaná v knize „Sibiřským trailem“.

V další knize se vzpomínky na cestu po zamrzlém jezeře Bajkal s českými horskými psy mísí s popisem letní cesty na koních s jeho paní a synem následujícího roku okolo jezera v knize „Bajkal – Sibiřská výzva“. V zimě 1990 se na Bajkale vystřídaly tři posádky musherů v třítýdenních cyklech s jednou smečkou psů. Ověřili tak možnost dlouhodobého zatížení našeho plemene v sibiřských podmínkách.

Poslední knihou, kterou od tohoto autora mám, je popis dvou cest do severní Kanady a Aljašky „Po Yukonu na Aljašku“. V knize na základě svých poznatků zařazuje českého horského psa jako potomka tzv. hudsonského plemene, kterého v době zlaté horečky zapřahali do saní zlatokopové, trapeři a kanadská jízdní policie.

Podrobnosti o šlechtění našeho plemene je možno se dočíst v knize „Česká národní plemena psů“ od Jana Findejse, vydal kolektiv autorů (nakladatelství Plot, 1998). Kapitolu o ČHP napsal náš bývalý člen Radko Loučka.     

 

Foto: archiv autora