Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Bylo to znamení, že je nám Johanka souzená...

Životní příběhy jsou mnohdy nelehké, zamotané a nakonec úplně jinak sehrané, než jsme si původně plánovali. A tak to bylo i v dalším příběhu o českém horskému psu a hlavně o tom, kterak se do nové rodiny dostal.


Bylo to znamení, že je nám Johanka souzená...
Celkem 25 článků z rubriky: Méně známá či málopočetná plemena

Cesta Johanky a Lenky k sobě byla dlouhá a nebyla zrovna opředena šťastnými událostmi. Lenka od začátku věděla, že nehledá fenku, ale pejska. A opět se zde potvrzuje, že ten osudový pes prostě přijde, i když to chcete jinak. Pohodlně se usaďte a nechte si vyprávět od Lenky Sztymonové její příběh o tom, jak se stala šťastnou majitelkou českého horského psa.

Po několika letech bez psa na zahradě jsme se všichni shodli, že je čas si čtyřnohého parťáka opět pořídit. Dřív jsme měli u domu vždy nějakého pejska, ale pokaždé to byl pes, který si našel cestu k nám, nebo jsme ho od někoho dostali už jako odrostlého. Posledním takovým byl německý ovčák Hasan. Byl to úžasný pes, který se dožil čtrnácti let, ale protože patřil tchánovi a ten zastával názor, že pes patří na zahradu, aby hlídal, nikde jsme s ním nejezdili.

Jak naše cesta započala

Psal se konec roku 2014 a my začali vybírat, jakého psa si pořídíme. Já tentokrát chtěla štěňátko, které u nás vyroste, a tak jsem ani na chvíli nepřemýšlela o pejskovi bez PP. Zastávám názor, že pořizováním psů bez PP člověk podporuje množírny (totiž tam, kde je poptávka, vždy bude existovat nabídka). Určitě by se našla v útulku nějaká opuštěná dušička, ale já chtěla štěně, u nějž budu mít přesnou představu, jak bude vypadat v dospělosti.

Bydlíme v rodinném domku s velkou zahradou kousek od lesa a kritéria pro výběr psa byla předem daná – dlouhosrstý, aby mohl celoročně pobývat venku, vhodný pro sportování s naší rodinou, rodinný parťák, který bude všude cestovat s námi. O dvacet let dříve bych ani chvíli neváhala a začala vybírat u bernských salašnických psů. Tehdy jich tu moc nebylo a mě se zdálo, že to je ta správná rasa pro nás. Postupem času jich začalo v okolí přibývat a zjišťovala jsem, že vzhledem k jejich hmotnosti to pro sportování asi nebude nejvhodnější plemeno. Spíše jsem se přikláněla k menšímu plemeni, nabízela se border kolie, nebo stále populárnější australský ovčák… Manžel nechal širší výběr na mě. Dohodli jsme se, že vytipuji plemena, potom zasedne rodinná rada a rozhodneme se. Nevěděla jsem, kde a jak začít a tak jsem si vyhledala na internetu abecední seznam plemen a začala je jednotlivě studovat. Bylo to až překvapivě snadné. Skončila jsem u písmene „č“ a v hledáčku tehdy zůstala dvě – český strakatý pes a český horský pes. Byla neděle, proto rodinná rada mohla hned zasednout. Českého strakatého psa mi zamítl syn (moc malý) a manželovi se podle základního popisu plemene líbil právě český horský pes. Úkol na zbytek odpoledne byl jasný – budu hledat další informace o tomto národním plemeni.

Dá se říct, že začala mravenčí detektivní práce.

Najít podrobnější informace nebylo úplně snadné. Na internetu jsem objevila pár článků a mezi nimi i jeden v regionálním deníku, kde o tomto plemeni s nadšením vyprávěla Jana Joselová. Její vyprávění nás nadchlo a podpořilo v dalším pátrání po informacích. Strávila jsem na internetu hodiny, postupně skládala další střípky a budovala si představu. Když jsem si prohlížela fotky, vybavila jsem si, že jsem jednou viděla v Receptáři pana Podlahu s podobným štěňátkem. Nepletla jsem se, opravdu měl ČHP. Když jsme si prohlídli VHS nahrávku jednoho z majitelů tohoto pejska, které ukazovalo, jak je toto plemeno univerzální, bylo rozhodnuto.

Ač se to zdá v dnešní době nemožné, hledání bylo náročné.

Potřebovali jsme najít chovatelskou stanici a kontaktovat chovatele s otázkou, zda v letošním roce plánuje štěňátka. Oslovili jsme několik chovatelů, ale štěstí nám příliš nepřálo. Buďto měli fenku po štěňatech, nebo v letošním roce ani vrh neplánovali.  Zavolala jsem i paní Janě Joselové a ta nás potěšila. Plánovali krytí a přibližně v dubnu štěňátka. Jednoho pejska jsme si předběžně zamluvili. Měli jsme pár měsíců na to připravit pro něj vše potřebné a také se pořádně vzdělat ohledně jeho výchovy. Bohužel jaro 2015 bylo na štěňátka hodně skoupé a ani u Joselů nakonec žádná nebyla. To už jsme o jiném plemeni nepřemýšleli a hledali dál mezi chovateli ČHP. Nedaleko od nás byl tehdy jediný jarní vrh a volný pejsek. Manžel chtěl jarní štěňátko, a tak jsme se rozhodli pro tohoto pejska. Domů jsme si přivezli nádhernou kuličku, která si hned získala naše srdce. Bohužel příroda štěňátku nepřála a ukázalo se, že se narodilo se srdeční vadou. I tak jsme ho milovali, byl to úžasňák, ale nebylo mu přáno a v sedmi měsících nám odešel za duhový most. Někdy člověk prostě přírodě neporučí. Oplakali jsme ho a zdálo se, že budeme zase bez pejska. Po pár dnech se ozvala paní Joselová, že ví, co se nám přihodilo a hodně ji to mrzí, ale nejlepším lékem na tento smutek je nová radost ze štěňátka. Odpověděla jsem jí, že se musím poradit s rodinou, protože jsme chtěli psa, ale ve vrhu u paní Joselové byly jen fenky. Ve stejný den za mnou přišel manžel, že se nemůže dívat na moje trápení a svolil, že si mám najít štěňátko a výběr je jen a jen na mě. Nevěděl, že mi před chvíli psala paní Joselová a já si řekla, že to je znamení a Johanka je nám souzená.

Čas rychle plynul a v půli prosince přišel den „D“.

Brzy ráno jsme vyjeli směr Vysočina pro Johanku. Byla to láska na první pohled.  S chovateli jsme se viděli poprvé v životě, ale měli jsme společné téma – český horský pes a bylo si o čem povídat. Po příjemně strávených chvílích a vybavení vším potřebným přišel čas k odjezdu. Přišla (dnes už to chápu ještě víc) pro chovatele těžká chvíle rozloučení se štěňátkem a předání ho novým páníčkům. Vyrazili jsme směr nový domov. Naštěstí cesta skvěle ubíhala a Johanka ji zvládla naprosto úžasně. Té dálky jsme se nejvíc obávali, ale horáčci cestují autem moc rádi a to se ukázalo hned při naší první společné cestě.

Český horský pes je od přírody zvědavé, ale také nedůvěřivé plemeno.

Většinou jeho zvědavost vítězí nad nedůvěrou, a tak Johanka hned rozvážnými krůčky prozkoumávala nové prostředí a zvykla si opravdu rychle. Každým dnem nás nepřestávala udivovat svou energií. Rostla jako z vody, bylo jí všude plno, všemu se rychle učila.

Standard plemene hovoří jasně o povaze a nutnosti vlídné, ale zároveň důsledné výchovy. Už ve třech měsících jsme se zapsali do psí školky. Dojížděli jsme celkem dost daleko - Johanka vždy poznala, že míříme na cvičák a těšila se na psí parťáky. Zpět jsme se vraceli vždy s řádně unaveným štěňátkem (jednou mi usnula v autě tak tvrdě, že jsem se až vylekala, že se jí něco stalo), ale sotva se otevřely dveře auta, hned byla čilá jako rybička. Učila se nejen Johanka, ale hlavně já. Jak jednou na úvod řekla cvičitelka: „Nevycvičíme vám psa, ale naučíme vás jak ho cvičit“.  Zprvu jsme chodili na individuální lekce, postupně se začleňovali mezi ostatní pejsky. Cvičitel nám hned v počátcích řekl, že pastevecké plemeno je v genech jasně zakotveno. Celou lekci byla maximálně soustředěná, ale najednou jde po silnici paní s taškou a pes se okamžitě soustředí na to, co se děje kolem. Stále má dění v okolí pod kontrolou, nad plněním úkolů přemýšlí a trvá mu to o něco déle než tzv. služebním plemenům. A rozum umějí horáčci opravdu používat. Když jsme Johance pořídili balónek na pamlsky, aby také zaměstnala hlavičku, stalo se jí, že se jí skutálel ze zídky, pádem se otevřel a granulky byly vysypané… Míček jsem znovu naplnila a za chvíli koukám, že Johanka zanesla míček na onu zídku a pustila ho cíleně dolů, aby se znovu otevřel. No, nebude se přece zdržovat postupným kutálením a čekáním na vypadnuvší pamlsek.

Jak plynul čas...

Jak Johanka postupně rostla a zvládla základní povely, všimla jsem si, že ji cvičák přestává bavit. Opravdu klasický dril není pro horáčka to pravé ořechové. Začala jsem hledat alternativu. Přihlásila jsem se s ní do seminářů a kurzů ve psí škole Koira, kde preferují tzv. pozitivní motivaci. Ukázalo se, že toto je opravdu pro horáčka mnohem vhodnější. Necvičí se pouze pes, ale hlavně majitelům je vysvětleno myšlení pejska, učí páníčka pochopit, jak asi uvažuje jeho čtyřnohý kamarád, když mu my velíme, jak nás asi vidí a lekce jsou stavěny pro konkrétní zvíře. Musím říct, že se to líbilo mě i Johance mnohem víc než předchozí cvičák. Pokud bych si v budoucnu pořídila další štěňátko, určitě rovnou zamíříme do této nebo podobně zaměřené psí školy.

V létě jsme vyrazili na psí tábor, kde jsme potkali další horáčky. Přestože je každý horáček svým zjevem originál, při povídání s majiteli jsme zjistili, že povahově jsou si všichni moc podobní. Každý je totiž chytrý, ale zároveň umíněný, snadno ho nepřelstíte, každý zážitek (pozitivní i negativní) si velmi dlouho pamatuje. Dle informací ostatních majitelů má rád děti (to sama nemohu posoudit, protože u nás malé děti nemáme), někteří se rádi předvádí na výstavách, jiní je tzv. přetrpí, protože si to panička přeje, ale hned po výstavě je nejlepší zábavou vytáhnout páníčka do kopců v lese (toto je případ naší Johanky), jsou výborní hlídači (od doby, co máme Johanku, nepotřebujeme zvonek), někteří se věnují canisterapii, záchranářství, obedience… Ale vždy platí, že zvolená aktivita musí bavit horáčka i jeho páníčka, teprve tehdy to funguje tak, jak má.

Čas rychle plynul, Johanka rostla, postupně jsme prodlužovali délky procházek a výšlapů, kde je největším zážitkem vše nové, na horách si dokáže sednout na kopec a kochat se výhledem do údolí, pozorovat dění.   

Blížily se první narozeniny.

Byl čas postupně učit Johanku na postroj a začít zkoušet tahání. Zprvu to byly jen procházky v postroji s popobíháním u nohy, zvykání si na povely pravá, levá (to jsem učila od štěněte). A zase to pochopila velmi brzy. Dodnes si pamatuji na moment, kdy jsem omylem zavelela pravá místo levá a vpravo byla houština. Johanka na mě koukla pohledem říkajícím: „No, to nemůžeš myslet vážně, to ses musela splést!“ V roce jsme začali s opravdovým taháním. Běžecky je zdatnější manžel, a tak začal s fenkou běhat on.  Aby se naučila, že při běhu je tah na vodítku žádoucí, zprvu jsem jezdila s nimi na kole. Ukázalo se, že Johanka má velmi soutěživého ducha a při každém mírném předjetí zrychlila, aby byla alespoň o krok rychlejší než panička na kole. Brzy pochopila, co se po ní chce a v momentě, kdy vidí manžela oblečeného do běžeckého, stává se on jejím středobodem světa a nemá oči pro nikoho jiného.

Vše je jednou poprvé

Vyrazili jsme na zkušenou na první mushingové závody do Radíkova. Prvotní myšlenkou bylo hlavně vyzkoušet, jak na toto prostředí bude Johanka reagovat. Byla naprosto soustředěná a dokonce s manželem v kategorii příchozích vyhráli. To je povzbudilo v pokračování v tréninku. V osmnácti měsících jsme nechali vyšetřit kyčle, protože to dopadlo výborně, mohli jsme pokračovat a prodlužovat trasy. Ve sprintových závodech nejsou horáčci příliš konkurence schopní, sotva se rozběhnou, jsou s uříceným páníčkem v cíli a je po zábavě. Ale i na takové akce občas rádi vyrazíme, protože z těchto závodů bývají nádherné fotky od fotografů, kteří nelení zalehnout na trati do trávy a fotit, fotit, fotit…

Letos jsme vyzkoušeli dogtrekking. V tom jsme se našli celá rodina. V létě to na běhání pro huňatého horáčka moc není, chodím s ní já, užíváme si přírodu, kochá se Johanka i já a užijeme si společně celý den, po závodu si můžeme popovídat s ostatními pejskaři. Je to taková poklidnější atmosféra. Manžel byl v létě nešťastný, že mu Johanka přestala tahat, že už ji to tak netěší, ale přišel podzim, teplota klesla pod deset stupňů, zase jí to začalo bavit. Rozhodl se natrénovat na midové dogtrekkingové tratě v běžeckém tempu. Jen dnes si uvědomil, že je tu malá překážka. Johance byly tři roky, a tudíž je ten nejvhodnější čas pro štěňátka. Uchovněná je, tak začínáme hledat ženicha. Možná do světa vyrazí další horáčci, kteří budou dělat radost svým rodinám… Uvidíme.