Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
To byste fakt nevymysleli! Jak dokáží zájemci o štěňata šokovat chovatele, již znáte z našeho stejnojmenného seriálu, ale že to zvládnou i náhodní kolemjdoucí? To vás odzbrojí úplně. A chudák chovatel jen němě nebo spíš tupě zírá a vlastním uším nevěří! Nakonec posuďte sami…
Více než dvacet let se věnuji chovu hovawartů a téměř patnáct let chovu kavalír King Charles španělů. No, věnuji… Spíše mám tu čest, že mě tato dvě plemena po celý ten dlouhý čas provázejí na společné cestě životem a dělají mi milou společnost a parťáky pro nejrůznější kynologické aktivity a dlouhé prochajdy přírodou. Jinak jsem spíše takový ten „hobby chovatel“, který se sice o všechno zajímá, sleduje nejnovější trendy a vše se snaží dělat, jak nejlépe umí a nelituje čas, ani peníze. Ovšem za celou tu dobu jsem u hovíků se třetí fenou „už“ u písmene „D“ a se dvěma kavalírkami jsem odchovala vrhy tři. Nechť si tedy laskavý čtenář sám udělá obrázek, jak to asi v tomto ohledu mám…
Každý vrh je pro mne událostí roku! A to do slova a do písmene. Od pečlivého výběru krycího psa, přes samotné krytí, pohodu feny v době březosti, až po zázrak jménem porod, péči o mamku i o štěňátka a výběr těch nejlepších páníčků pod sluncem. Probdělé noci nad pelíškem s tou nadílkou (co kdyby mi něco důležitého náhodou uteklo), socializace a zázemí pro ty malé nezbedy, bordel po celém baráku, tuny prádla na žehlení povalující se tak různě po domě v koších, prázdná lednice (ta lidská samozřejmě), „imrvere“ neuvařeno, několik kil dole (překvapivě ale bohužel ne na břiše) a dvě až tři návštěvy denně už k tomu tak nějak patří. Prostě takový dvouměsíční harmonogram nejednoho „normálního“ chovatele. Kdo to nezažil, nepochopí! Avšak stojí to za to! Ty malé plyšové kuličky tak krásně voní… A víte vy vůbec, jak se jmenuje televizní kanál, který vysílá dvacet čtyři hodin denně a nejde ani vypnout, ani ztlumit? No přece ŠTĚŇATA!
∼ Víte vy vůbec, jak se jmenuje televizní kanál, který vysílá dvacet čtyři hodin denně a nejde ani vypnout, ani ztlumit? No přece ŠTĚŇATA! ∼
Letos jsem si opět po dlouhých čtyřech letech dopřála štěňátka hovawartů. Narodilo se jich celkem deset a to ve všech třech uznaných barevných variantách. Takže se musela otáčet nejen fena, ale i já a vlastně celá má rodina. Vše se dva měsíce točilo jen a jen kolem nich. Při pohledu na to klubko dovádějících rarášků by si nezasvěcený kolemjdoucí dokonce i mohl myslet, že ani nejde o jedno a to samé plemeno. A přesně něco takového se nám také přihodilo. I když jsem se tedy já coby do té doby pyšná chovatelka tak trochu otřásla v základech… Nevěříte?
Byl krásný horký červnový den. Ráno bylo ještě celkem snesitelné počasí, a tak štěnda dováděla ve svém dopoledním výběhu (odpolední výběh měla na opačné straně domu, kde v tu dobu nepralo slunce). Pobíhám mezi nimi s kůžičkou v ruce a snahou o rozvíjení kořistnického pudu ve skupině (sem tam zasáhli i mé lýtko nebo třeba jiné již dříve zubisky „otetované“ části mého těla), když v tu chvíli vidím, jak se ve spodní části naší velké zahrady pohybuje cosi malého střapatého, což by se s notnou dávkou fantazie dalo označit za pudla bez PP po „zaručeně“ čistokrevných rodičích s PP… Nechám tedy kořistnický pud našeho vrhu „D“ kořistnickým pudem a jdu se podívat blíž. Určitě velmi stojím o to, aby mi tu nějaký „možná očkovaný“ a „možná zdravý“ cizí pes pobíhal mezi ještě relativně malými štěňaty. Psí máma naštěstí pro vetřelce v tu dobu zrovna pobývala v obýváku. To malé chlupaté a dosti zanedbané stvoření je opravdu pes a pravděpodobně se k nám protáhl ze sousedícího koňského ranče. Zrovna tam probíhaly nějaké závody v parkúrovém skákání a lidí a psů tam během podobných akcí bývá bezpočet. Vyděšený ratlík samozřejmě vůbec netušil, kde se u nás vzal, chytit se nedal, a tak nezbývalo než ho tak lehce vyhnat ven z našeho pozemku. Tím jsem celý incident považovala za vyřízený a málem bych na něj i zapomněla. Ale…
Ještě by možná nebylo od věci vyjádřit se k prostoru, který označuji slovem „výběh“. Je to vlastně takové veliké hřiště pro štěňátka. Jsou tam různé prolézačky, tunel, staré sáňky, spousta naaranžovaného „nepříjemného“ materiálu na chození, bazének s vodou, bazének s barevnými balonky, na kde čem zavěšené hračky, plápolající igelit, starý kabát, rozevřený deštník a také trampolína vrhající do určité části výběhu stín. „Pěkný cirkus“, mohl by si někdo říct. Vše má ale svůj prostý důvod – čím více podnětů, zvuků apod. nabídne chovatel štěňatům ještě u sebe doma, tím méně jich budou v budoucnu řešit.
Uběhly asi tak dvě nebo tři hodinky a tu vidím, jak se těsně kolem našeho plotu a nebezpečně blízko kolem výběhu mých chlupatých zlatíček pohybuje taková podivně vyhlížející osoba a podezřele se rozhlíží kolem. „Chlap? Nebo ženská?“, říkám si. „A co tu asi chce? Hlavně, aby jim něco nehodila.“, napadá mě. Mířím tedy rovnou k ní a ptám se, jestli něco nepotřebuje. „Hledám svého pejska! Neviděla jste tady malého bílého pudlíka?“, ptá se mě paní. „O bílé by se tedy dalo stejně jako o příslušnosti ke jmenované rase dost polemizovat“, pomyslím si, ale budiž. Rázem se mi vybaví ranní ne zrovna vítaný návštěvník naší zahrady, a tudíž dámě ochotně posloužím informací a hodlám co nejrychleji odejít, když tu její zrak padne na mé vymazlené hovawartíky. Zpraží mě pohledem a povídá: „Jé, množírna! Tak to už mi je jasné, to on vyhledává!“ Vytřeštila jsem na ni oči a s otevřenou pusou dokořán se nezmohla na kloudné slovo. Baba se otočila a kráčela někam pryč. Takže asi tak, přátelé…
Foto: Michaela Weidnerová, Martina Doležalová
Máte představu o tom, jak je stanovená spodní věková hranice při prodeji štěňat, nebo ...
Z poradny ČMKUChov, výstavy, či výcvik psů… Znáte to také? To vše dohromady je nejenom spousta ...
Z poradny ČMKU-->