Strnulý postoj je pro ohaře přirozený

Viděli jste někdy na vlastní oči psa, který doslova zkamení? Asi takovým nejznámějším plemenem je pointer, nad jehož vystavováním zvěře se lidem často ježí chloupky i na krku. Pointer však patří mezi ohaře, kterým se v tomto článku budeme podrobněji věnovat. Těšíte se?

Tentokrát si budeme povídat o ohařích, tedy o VII. skupině FCI. Jde o samostatnou a velmi početnou skupinu loveckých psů. Jejich specifikem a zvláštností oproti ostatním loveckým plemenům je skutečnost, že při práci v poli navětřenou zvěř na větší či menší vzdálenost, podle podmínek, VYSTAVUJÍ, tj. zůstanou stát ve strnulém postoji až do příchodu svého vůdce (psovoda), kterého pak pozvolným postupováním dovedou ke zvěři a následnému ulovení.

Za prapředky ohařů jsou považováni brakovití psi se svislýma ušima, kteří byli používáni k nahánění koroptví, případně jiné drobné pernaté zvěře do předem připravených sítí, jak dokládají staré kresby, například reliéf z Ninive, hlavního města Asyrské říše, 2. tisíciletí př. n. letopočtem. Mezi psy používané k nahánění se však vyskytli i jedinci, kteří odmítali navětřené koroptve pronásledovat a nahánět do sítí, ale při jejich navětření zalehli. Tito jedinci byli zpočátku považováni za nevhodné k lovu a byli vyřazováni. Později však byla tato vlastnost oceněna a tito takzvaní „líhací“ psi byli i s koroptvemi přikrytí sítí, takzvaným přívlačcem. Postupem času byli naopak vyhledáváni a jejich jedinečná vlastnost záměrným chovem utužována.

Již od počátku 11. století považovala venkovská šlechta v Itálii, ve Francii, ve Španělsku a v Portugalsku lov koroptví lukem a později kuší se stavěcím psem za oblíbený sport. Nemalý vliv na požadavek stavěcích psů mělo i postupné zavedení lehké palné ručnice zvané arkebuza, kterou bylo možno střílet ptáky v letu. Nový sport se rychle šířil mezi šlechtou a na přelomu 17 – 18. století si expediční důstojníci přivezli díky přátelským vztahům s francouzským dvorem do Anglie na svá šlechtická sídla tyto stavěcí psy a začali záměrných chovem jejich „vystavování“ i jiné potřebné vlastnosti „prošlechťovat“ až k dokonalosti. Tím byl daný základ plnokrevníkovi mezi loveckými psy, anglickému krátkosrstému ohaři – pointrovi, který měl i nemalý vliv na zdokonalování pracovních loveckých vlastností mnohých dalších plemen ohařů.

I v Evropě se ovšem chovali a prošlechťovali ohaři s požadavkem na nejen dokonalé vystavování pernaté, ale i drobné srstnaté zvěře a oproti Anglii, s požadavkem na všestrannou práci. Angličané totiž požadovali a dosud od svých ohařů požadují pouze dokonalé vystavení zvěře a dovedení vůdce – lovce až k ní, tedy práci „před výstřelem“. Práci „po výstřelu“ přenechávají pak „přinašečům“, příkladně retrívrům.

Zemí původu vzniku největšího množství ohařů je Německo, i když historické materiály dokazují, že „canis bohemicus – český pes“ je nejstarší hrubosrstou rasou v Evropě a podílel se zřejmě na vzniku jiných hrubosrstých plemen ohařů. První záznam o jeho existenci pochází z roku 1348, tedy z doby vlády českého krále Karla IV., v němž se píše, že L. P. 1348 daroval Karel IV. markraběti braniborskému – Ludvíkovi k bavení se honbou psy honné, canis bohemicus zvané. V jiném záznamu je pak uvedeno, že Karel IV. tyto psy choval a lovil s nimi. Že se tato původní rasa uchovala až do dnešních dnů, samozřejmě se značným zušlechtěním, svědčí o její vysoké kvalitě. V roce 1886 dostal „canis bohemicus“ nové jméno – český fousek. 

Shrneme-li tedy vlohy a vlastnosti ohařů, zjišťujeme, že mimo práce pod zemí – tj. norníků, mohou jako univerzální lovečtí psi zastat práci všech ostatních plemen a skupin loveckých psů. Po všestranném výcviku pracují v poli, v krytinách v lese i ve vodě. Navíc jsou ke svým  „rodinám“ oddaní a přátelští, ale dokáží i udatně bránit.

V poslední době se k nám dovážejí i jiná plemena ohařů, ta si ovšem budou muset svoje místo na „slunci“ poctivě vysloužit. Nebudou to však mít lehké, neboť drobná zvěř z našich polí a remízků mizí a cvičit je v poli bez zvěře, aby ukázali svou jedinečnost, tj. vystavování a postupování, je výkonem takřka nadlidským. Obdivuji proto dnešní cvičitele ohařů z krajů s malým výskytem drobné zvěře, kteří jezdí o víkendu nebo dovolených za zvěří často stovky kilometrů a chovají doma králíky podobné zajícům i křepelky, aby alespoň v malé míře nahradili to, co chybí při výcviku. Je pak těžko porovnatelné, sejdou-li se na vrcholových zkouškách nebo soutěžích psi z krajů kde zvěř ještě je, se psy, kteří neměli možnosti s ní pracovat.

Cvičil jsem ohaře i lovil s nimi a neznám v kynologii krásnější záležitost nežli moment, kdy vás ohař po vystavení zvěře pomalu k ní vede a občas se na vás podívá, jdete-li s ním a je-li to dobře. Z toho pohledu jsem vždycky vycítil plnou důvěru psa ve mně, jako dominantního člena lovící smečky a snažil se, abych nic nepokazil a lov úspěšně dokončil.

Bohužel myslím, že doba slávy a rozkvětu ohařů s úbytkem zvěře pomalu mizí a je to škoda. Ale těm kteří setrvají, přeji hodně úspěchů a „dobrý vítr“.

Text: Mirko Černý

Foto: N. Kolářová, I. Panýrková, isakH (pixabey.com)

Použitý zdroj:  u historie českého fouska byla použita zmínka o jeho existenci Česká národní Plemena psů – Jan Findejs a kolektiv