S každým svým psem se posouvám o kus dál!

Co byste řekli tomu, kdybychom vám na stránkách našeho kynologického magazínu postupně přiblížili jeden z u nás stále ještě mladých a ne až zas tolik rozšířených sportů, o kterém jsme toho zatím v eCanis příliš nenapsali? Pokud jste si tipli flyball, hádáte správně a my si vám v následujícím rozhovoru dovolíme blíže představit autorku našeho zbrusu nového seriálu.

Sympatická Zuzana Pecháčková propadla kynologii už jako malá holčička a tento stav se vlastně vůbec nezměnil a tím pádem trvá dodnes. Po jejím boku se za ty roky vystřídala celá řada nejrůznějších plemen, až se nakonec zamilovala a definitivně propadla australským kelpiím a také jednomu spotu, o kterém bude rovněž řeč. Zuzka vlastní chovatelskou stanici Free Paws, aktivně se jako závodnice, rozhodčí a členka výboru klubu věnuje flyballu a než se společně pustíme do našeho slibovaného seriálu, požádali jsme ji, aby nám o sobě něco málo prozradila…

Hodně lidí říká, že začátky, v čemkoliv, jsou vždy nejtěžší. Já musím říct, že na své kynologické začátky vzpomínám moc ráda. S odstupem času už se totiž většině věcí směji. Myslím, že mohu zkonstatovat, že začátky mám dva. Ten první byl v mých dvou letech, kdy jsem od rodičů dostala svého prvního psa. Pod vánočním stromečkem bylo chlupaté klubíčko a já měla svého amerického kokršpaněla. Byli jsme nerozlučná dvojka. Byla jsem to klasické dítě, které svého psa oblíkalo do různých šatů, a vymýšlela jsem mu různé úkoly. Dnes jsem moc vděčná za to, že jsem už od mala mohla zažívat „psí“ dobrodružství, a to mi i zůstalo.

Druhý začátek vidím v tom, kdy jsem se psy začala dělat i něco jiného, než že jsem s nimi lítala po zahradě. Kokršpaněl se dožil úctyhodného věku a já si po něm vyprosila dalšího psa. Byl to malý bílý knírač Berny. Na střední jsem tenkrát nutně chtěla druhého psa a po urputném přemlouvání se mi podařilo si vyprosit zlatého retrívra, podmínkou však bylo, že začnu s kníračem a pak i s retrívrem chodit do psí školy. Knírač, ač to byl útěkář každým coulem, se mnou pak rekreačně běhal agility a se zlatým retrívrem Argem jsem si čuchla ke sportovní kynologii a v tento moment to začalo.

Plemen bylo docela dost, asi jsem potřebovala vnitřně najít to, které mi sedí. Jak už jsem zmiňovala, tak se mi doma vystřídal americký kokršpaněl Karko, malý knírač Berny a zlatý retrívr Argo. A protože jsem cílevědomý člověk, tak už jsem v době, kdy jsem dělala s Argem sportovku, pokukovala po nějakém pracovním plemeni. A tak jsem si jednoho dne přivezla domů fenu německého ovčáka Freyu. Jenže to bych nebyla já, aby mě to nezaválo v té době ještě o kousek vedle. Poznala jsem psí sport s názvem flyball a nutně jsem potřebovala psa, se kterým bych mohla běhat. Padalo spoustu plemen, ale mě tenkrát na závodech uchvátila jedna hnědá fenka a já věděla, že musím mít rozhodně australskou kelpii. Slovo dalo slovo a já si domů přivezla Cookie a tady pro mě začal už úplně jiný svět.

Na všechny mé psy moc ráda vzpomínám a také musím říct, že velmi často. Možná je to už ohraná fráze, ale každý z nich byl pro mě jedinečný a každý mě toho moc naučil. S každým z mých psů jsem se posunula zase o kus dál, protože nikdy nebude platit stejná věc na dva psy. To je také to, co mě na práci s nimi baví. Člověk pořád vymýšlí nové cesty a nemůže se tak s nimi nikdy nudit. Každý z mých psů mi otevřel oči a s každým jsem zažila takový „aha“ moment. A moc se těším na další a další.

Ono se říká, že kelpie buď nenávidíš, nebo je miluješ. Já musím říct, že hned od prvního setkání s kelpií jsem tím druhým typem člověka. Když jsem potkala první kelpii, tak jsem nemohla oči odtrhnout. Doslova mě uchvátil ten jejich pohled. Když se dnes podívám do očí mých holek, tak tam ten pohled prostě je. Doslova mě uhranul.

Velmi ráda bych řekla, že mi do života vnesly pořádek, ale musím říct, že je to naopak. Můj život s nimi se úplně otočil. Hodně často se lidi snaží kelpie přirovnat k borderce. Hodně slýchám názory, že je to pracovní plemeno, původem také od ovcí a že to přeci tedy nemůže být takový rozdíl. Jenže pravdou je opak. Rozdíl tam je a to veliký. V myšlení, ve stylu práce, v chování. Pokud vám tohle všechno sedne, tak pak už od kelpie neodejdete. A to se stalo mně. Cookie, moje první kelpie z chovatelské stanice Dai Muratori, mi ukázala svět trochu jinýma očima. Musela jsem úplně změnit svou práci se psy tak, jak jsem na ni byla zvyklá. Musela jsem začít hledat nové možnosti, nové směry a posunout se úplně jinam, než jsem měla zažité ze sportovní kynologie. Troufám si říct, že se mi to povedlo. Cookie pro mě byla tou, která mi ukázala svět flyballu a hlavně kelpií. Ona mi sdělila to, jaké plemeno mě bude provázet mým životem. Díky kelpiím mám v životě spoustu lásky, radosti, adrenalinu a také trochu toho chaosu. Ale bez něj by to byla nuda. Kelpie jsou mými parťáky na všechno, co si zrovna vymyslím. Nedám na ně dopustit.

Ano, je to tak. Mám doma pětiletou Hessie (Hasty´s Hessie Dai Muratori), se kterou aktivně běhám flyball. Je to také zakladatelka chovu v mé chovatelské stanici. Doma ji pak doplňují její dcery Dream (Amazing Dream Free Paws) a Chippie (Amazing Chippie Free Paws). Obě jsou momentálně ve flyballové přípravce. Dream by se letos mohla představit na závodech. Chippie právě s flyballem začíná. Bohužel se mi totiž vrátila od původních majitelů a já se rozhodla si ji nechat. V plánu máme velké věci, tak snad nám vyjdou.

Ze sportů je to pouze flyball. Myslím, že pokud chce někdo něco dělat pořádně a na nějaké úrovni, tak není možné sedět na dvou židlích najednou. Flyball je pro mě momentálně sportem číslo jedna a podle toho se svými psy také pracuji. Holky se mnou mimo sportovní aktivity žijí jako běžný psí parťák. Kromě klasických výletů nás letos čekají i nějaká větší dobrodružství, na která se moc těším. Máme nově dodávku upravenou jak na lidské, tak i psí spaní. Takže můžeme vyrážet, jak se nám zachce.

Úplnou náhodou. Naše ZKO kdysi dávno pořádala flyballový turnaj a já jako její člen jsem jela pomáhat. Nejdřív jsem měla pocit, že jsem přijela na nějakou pouť. Když jsem odjížděla, už jsem v hlavě měla myšlenku, že tohle je sport, který chci dělat.

Flyball je vlastně jediný týmový kynologický sport. Jedná se, zjednodušeně řečeno, o takovou psí štafetu. Proti sobě vždy závodí dvě družstva. V jeden okamžik tak je na parkúru až osm psů – čtyři z jednoho družstva. Každý pes z družstva musí překonat čtyři překážky, z flyballového boxu pak vzít míček a vrátit se s ním přes čtyři překážky k psovodovi. Flyball je velmi rychlý, energický a dynamický sport, který podporuje spolupráci mezi psem a psovodem, stejně jako mezi členy týmu.

Jak jinak, než skvěle. Flyball je dost podobný kelpiím, je rychlý, je dynamický a kelpie pohyb a závodění milují. Myslím si, že by ale moje holky se mnou dělaly vlastně cokoliv.

Vždy potěší výhra, nebo dobré umístění týmu na turnaji, případně nějaký ten osobní rekord. Lhala bych, kdybych řekla, že mě tohle netěší. Už se ale asi za ničím z toho vyloženě nehoním. Ano, když něco dělám, chci to dělat pořádně a na maximum. Díky tomuto přístupu pak přichází nějaký ten úspěch vlastně „skoro“ sám. Jsem ráda, když se nám na turnaji daří a také sem ráda, když je v týmu dobrý pocit z odvedené práce. Cookie si za svou „kariéru“ vyběhala titul Mistra ČR. S Hessie momentálně závodím druhou sezónu. V té první se jí podařilo se svým týmem uspět na Světovém poháru ve flyballu, kde vyhrála společně se svými parťáky třetí divizi.

Dnes už se určitě považuji víc za závodnici a rozhodčí než trenérku. S aktivním trénováním jsem sekla už před dlouhou dobou a musím říct, že být závodníkem a rozhodčím mi bohatě stačí. Trenéři to občas mají dost těžké. Rozhodčí dělám cca patnáct let. Když to řeknu takhle nahlas, tak je to pro mě až šílené. Musela jsem se trochu zamyslet, zda mě tato dvojí role nějak ovlivňuje a musím říct, že ano. Jako rozhodčí se snažím závodníky chápat. Díky nahromaděnému adrenalinu, který na parkúru panuje, jsou občas i emoce značně nepřiměřené, ale to k flyballu tak nějak patří. Rozhodčí nemá být hvězdou na parkúru, ale svými znalostmi a dovednostmi má celou flyballovou „hru“ řídit tak, aby vše proběhlo bezpečně a hlavně, aby družstva mohla závodit v duchu fair play. Ve chvíli, kdy jsem na parkúru jako závodník, se plně soustředím na svého psa a na roli, kterou v týmu plním. Snažím se, aby můj díl skládačky v týmovém sportu perfektně zapadnul a mohli jsme si tak odnést vítězství. Řekla bych, že díky tomu, že mám zkušenosti i jako rozhodčí, mohu nějaké situace jako závodník předvídat a také rychleji vyhodnotit. Ale to už umí každý zkušený flyballák a nemusí být rozhodčím.

Flyball Club ČR (https://flyball.cz) funguje jako spolek, který zastřešuje kompletní flyballové dění v ČR. Dalo by se říct, že poskytuje takový flyballový servis všem, kteří se tomuto sportu věnují. Vydává pravidla, školí rozhodčí, pořádá Mistrovství ČR, zastřešuje Český flyballový pohár a spoustu dalších věcí. V neposlední řadě FC ČR zastupuje český flyball i v zahraničí. Svého zástupce máme mimo jiné i v FCI komisi. Díky aktivitě klubu je povědomí o českém flyballu v zahraničí poměrně velké. Snažíme se o konstruktivní diskuzi v rámci celé Evropy a FCI a zajistit tak tomuto sportu dobré jméno a také ho správně směřovat. Myslím, že v letošním roce se mají členové na co těšit, ale to už bych prozrazovala příliš. Nechte se překvapit.

Nejprve bych moc poděkovala za možnost, že můžeme flyball vašim čtenářům představit. Je to moc fajn a já se těším, že si o tomto sportu budeme moci povídat a čtenáři si o něm budou moci něco málo přečíst. A co vás v průběhu seriálu čeká? Určitě se společně podíváme trochu do historie a také na základní pravidla, která každé družstvo musí dodržovat. Povíme si, pro koho je flyball vhodný, co je k jeho nácviku potřeba a také kde se dá trénovat. Také si řekneme, co je potřeba před prvním turnajem a jak se na něj připravit. Představím vám úlohu závodníka, rozhodčího a vlastně celého družstva na parkúru. Společně se podíváme i na trénink a také na turnaj. Čekají nás určitě zajímavá témata a já se už teď nemůžu dočkat, až vám povím o flyballu něco víc.

Skvělé, tak to si necháme líbit, už se všichni moc těšíme a já děkuji za prima rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Zuzany Pecháčkové a Flyball klubu ČR

https://free-paws.webnode.cz