Poznej svého psa! Zadní část těla, pánevní končetiny – 5 díl.

Baví vás náš malý seriál o psí anatomii? Tak je opět tady! Už jsme sice probrali její větší část, ale pořád nám ještě něco zbývá. V pátém pokračování zaměříme svou pozornost na zadní partie těla nejlepšího přítele člověka. Nenechte si tedy ujít další díl z cyklu „Poznej svého psa!“

O tom, že má pes čtyři nohy, asi není sporu. A tentokrát jsou v rámci našeho poznávání psího těla na řady ty zadní, neboli pánevní končetiny, na které přirozeně navazují záď a ocas. Jsou to partie, které nikdy neuniknou pozornosti rozhodčího na výstavě nebo bonitační komisi. Ovšem každé plemeno má svá specifika daná příslušným standardem, se kterými by se měl jeho majitel dobře obeznámit, aby třeba nebyl zbytečně překvapený špatným hodnocením svého psa. My se na ně ale podíváme trochu obecněji.

Pánevní končetiny psa jsou tvořené pánví, kostí stehenní, bércem tvořeným kostí holenní a lýtkovou, hleznovým kloubem, nártem a jsou zakončeny zadními tlapkami. Z pánevních končetin vychází impuls k pohybu psa. Pánev je u většiny psích plemen v úhlu kolem třiceti stupňů. Stehna by rozhodně měla být dobře osvalená. Opět se můžeme podívat na rozdíl v osvalení dle plemen. Jiné utváření můžeme vidět například u stafordšírského teriéra a úplně odlišné třeba u čivavy.

Zaúhlení končetin je také často diskutovaným tématem, a zvláště jej řešíme na výstavách či bonitacích. Při hodnocení je pak významný úhel kolenního kloubu, který má být asi 125°, a úhel hleznového kloubu, který by se měl pohybovat okolo 130°. Přesně takové úhlení je žádoucí prakticky u většiny plemen. Pokud hovoříme o přeúhlení, tak se jedná o menší úhel. Ale pozor! Například u německého ovčáka je menší úhel v kolenním kloubu žádoucí (120°) a u slovenského čuvače je to ještě méně (110° - 120°). Přeúhlení v koleni bývá spojeno se sraženou zádí a přeúhlením též v hleznovém kloubu, což se označuje jako šavlovitý postoj. Otevřenější úhel vede ke strmému postoji. Je-li chybou, bývá spojen s přestavěnou zádí. Běžně se vyskytuje u plemen s menším sklonem pánve, mírně strmější úhlení má například československý vlčák nebo dobrman.

Nárt psa obvykle směřuje téměř kolmo k zemi, u některých plemen je též lehce skloněný. Tlapky se hodnotí stejně jako na hrudních končetinách, někdy bývají poněkud delší. U většiny plemen jsou paspárky na pánevních končetinách nežádoucí a u štěňat se odstraňují, případně se nesmí vyskytovat ani při narození (francouzský buldoček), u jiných plemen tvoří dvojité paspárky plemenný znak     (beauceron, briard).

Podíváme-li se na psa zezadu, měly by osy pánevních končetin být rovnoběžné a kolmé k zemi. Od sebe mají být tak, aby vzdálenost mezi nimi byla přiměřená. Pokud jsou končetiny příliš od sebe, vznikne nám široký postoj a pokud jsou blízko sebe, tak máme postoj úzký. Opět ale pozor, některá plemena mají postoj třeba užší, což se samozřejmě dočtete v jejich standardu.

Pak zde máme rozevřený postoj, který ale vzniká v případě, že se osy pánevních končetin rozbíhají při zachování rovné linie mezi sedacím a patním hrbolem. Při sudovitém postoji jsou hlezna vybočená mimo osu končetin. Přibližují-li se hlezenní klouby vzájemně k sobě, výsledkem je sevřený, též kravský postoj. Bývá spojený s vybočenými, tzv. rozbíhavými, otevřenými koleny, které nekopírují osu těla, a s rozbíhavým postojem tlapek.

Záď

Určitě bychom neměli zapomenout na to, že na oblast beder navazuje záď. Je tvořená pánví a svalstvem a délka a utváření pánve rozhoduje o tom, jak záď vypadá. U většiny plemen je pánev a tedy i záď oproti vodorovné linii skloněná o 20 - 30°. Méně skloněná záď při jinak vodorovné hřbetní linii může vést ke strmému nebo strmějšímu úhlení pánevních končetin, příliš skloněná pánev zase může vést k tzv. sražené zádi a přeúhleným pánevním končetinám. Na výstavách a bonitacích se také hodnotí šířka, délka a osvalení zádě.

Ocas

Záď je zakončena nasazením ocasu. Ten může být vzhledem k zádi nasazen nízce, středně a vysoce. Vysoko nasazený ocas má například německý špic nebo československý vlčák. Středně nasazený ocas je standardem předepsán u parson russel teriéra, nízko nasazený ocas je častý u psů se spáditou nebo šikmou zádí, kde tvoří její přirozené pokračování. Příkladem je australský honácký pes. Tak, jak psi nesou ocas, se odvíjí buď od plemenné příslušnosti či od momentálního vzrušení. Bylo by možné  vyjmenovat celou plejádu plemen a psát k nim, jak mají mít nesený ocas – takový údaj však vždy najdete v konkrétním standardu.

Některá plemena psů mohou mít přirozeně krátký, pahýlovitý ocas, například ardenský bouvier, šiperka, bobtail, australský ovčák, welsh corgi pembroke nebo australský honácký pes s krátkým ocasem, jehož nízko nasazený a nízko nesený ocásek je nejvýše 10 cm dlouhý. Krátký ocásek je žádoucí také u anglického buldoka.

Pro nás důležitou informací ovšem je, že současný trend v Evropě směřuje k zákazu kupírování ocasů, standardy plemen jsou postupně měněny tak, aby upřednostňovaly přirozený tvar ocasu, a v některých evropských zemích je kupírování ocasu zakázáno zákonem.

Tolik k dnešnímu dílu o psím těle. Prakticky jsme okrajově probrali všechny jeho části a příště se můžeme posunout zas o kousek dál. Povíme si něco o soustavách.

Iveta Panýrková

Foto: