Povídání opuštěných pejsků aneb Kevin

Pana Jaroslava Vaňka aneb Eddyho Kolibříka, který venčí celá léta pejsky z ústeckého útulku a po večerech jejich slovy vypráví psí příběhy, stejně jako Petru Baďurovou, autorku úspěšné a stále skvěle prodávané knížky Egon: Děsná psina, která se před časem rozhodla editovat Kolibříkovo psí povídání, dávno znáte. Tentokrát vám spolu představí křížence německého ovčáka Dana, vlastně Kevina. Přečtěte si tedy jeho příběh…

Každej pes se někde někdy narodí. I já se narodil. Bylo to v roce 2015. Dostal jsem jméno Dan. Byl jsem pidi chlupatá kulička, nad kterou se všichni rozplývali radostí. A už na první pohled bylo jasný, že mám v genech německýho ovčáka. Čili vlčáka. Jako pes Egon s nezapomenutelným pohledem.

Byla to děsná psina…

Začátek mýho chlupatýho života byl na chlup stejnej jako všech vostatních štěňat. Byla to děsná psina. Byl sem spokojený mrně, protože lidi na mě byli hodný, pořád mě hladili a měl jsem se jak prase v žitě. Měl jsem čistou mističku a v ní samý laskominy. Chodili jsme s páníčkem denně na procházky, hráli si na zahrádce, vesele jsem dováděl, rošťačil, běhal za balonkem, pochutnával si na lahodnejch piškotcích a vodpočíval v mým měkoučkým teplým pelíšku. Jenže jak šel čas, tak jsem rost. Jako z vody. Jako vlčák. A laskavost, pozornost a péče lidí ke mně se vytrácela jak pára nad hrncem. A z ničeho nic zmizela docela: „Jsi dost velkej pes a doma už zůstat nemůžeš. Velkej pes v baráku nemá co dělat, řek mi můj pán a dodal: „Postavíme ti boudu na zahradě a budeš ji hlídat. Rozumíš? A taky budeš střežit náš dům!“ A tak jsem se chtě nechtě stal psem hlídacím.

Kde nic tu nic

Pohlazení a vlídná slova se pro mě z čista jasna stala vzácností a pro mýho pána jsem byl jenom vzduch. Nedotknul se mě, ani když mi nalil do špinavý misky vodu nebo mi přines v misce něco k snědku. „Tady máš žrádlo“, pokaždý jen houknul, votočil se zády a vcukuletu byl pryč. A dny se táhly, měsíce ubíhaly a roky jakbysmet. Kde nic tu nic. Osum dlouhejch roků jsem trávil v tomhle „domově“, věrně a důsledně hlídal dům i zahradu, ze který jsem se nedostal ani na krok. Bez výchovy, bez výcviku, bez psích kamarádů, bez vočuchávání rohů a zanechávání značek pro kolemjdoucí hafany. A co hůř? Bez špetky lidskýho citu, pohlazení, vlídnýho slova, péče, něhy, lásky.

Půjdeš do útulku!

A tak když za mnou zas jednoho dne přišel můj pán a naprosto bezdůvodně, aniž hnul brvou, mi řek, že půjdu do útulku, těšil jsem se. Ať to bude, kam chce, hlavně, ať se už dostanu do světa, kterej začíná za naším plotem. Byl březen 2023. Za pár dní první jarní den.

Chvíli mi trvalo, než jsem se v útulku rozkoukal. Přes mříž útulkovýho kotce jsem pozoroval, jak vostatní čtyřnožci někam choděj s všelijakejma dvounožcema, kteří se jmenujou Venčitelé. Napadlo mě, že choděj možná na procházky, jako jsem chodil kdysi i já. A já na ně jen smutně zíral z dálky. Taky bych někam šel! Šel bych se projít ven. Jako když jsem byl štěně. Ale každej nováček v psím útulku musí projít karanténou a vočkováním, aby někoho nenakazil. Na někoho něco nepřenes. Z mýho domova jsem znal jen pigáro jednou ročně proti vzteklině a když mi byla poskytnutá ta nezbytná zdravotní útulková péče, veterinární prohlídky se mi tuze líbily, protože to byla zábava.

Moje štěstí trvalo jen jeden měsíc…

Po prohlídkách uběh nějakej čas a ti Venčitelé začli chodit i pro mě. Paráda. Sen. Nebe! Po procházkách jsem doslova dychtil, protože se mi konečně někdo věnoval, a navíc jsem si na nich našel psí kamarády. Jedním z nich byl kříženec boxera Ronald. Možná si na něj pamatujete z předchozích povídání. A jednoho dne se u mýho kotce zastavil náhradní páníček Eddy. Chodili jsme spolu ven pravidelně, chválil mě a naučil mě pár základních povelů, abych našel snáz novýho pána. A po roce, loni v dubnu někdy po Aprílu se na mě štěstí usmálo: hrdě jsem prošel útulkovou brankou po boku mýho novýho páníčka. Celej natěšenej jsem nased do jeho vozu a Eddy mi zamával: „Sbohem, Dane, hodně štěstí, zdraví, dlouhý věk!“

Jenže moje štěstí trvalo jen jeden měsíc. Pouhý čtyři neděle. A koncem května šup, celej smutnej jsem se ocit zpátky v útulku. Můj skvělej novej pán mi umřel. Z útulku jsem odešel jako Dan a vrátil jsem se jako Kevin.

Eddy je můj Bůh

„Takhle pošramocenej osud se jen tak nevidí. To je na jednoho psa fakt trochu moc. I na velkýho vlčáka,“ řek můj náhradní páníček Eddy a zamyslel se: „Tak z tebe je Kevin, Dane? Třeba je to dobře. Minulost zkus vypustit z hlavy. Spolu to zvládnem. Uvidíš. Tak pojď, brachu, jdeme ven!“

A tak zas brázdíme pole, louky, lány kolem ústeckýho útulku s Eddym. Den co den. Je jedinej, o koho se můžu dovopravdy vopřít a já se v mejch devíti letech necejtim zbytečnej a vopuštěnej jak kůl v plotě. Konečně je mi znova trochu hej. Jen ten pohled na svět přes mříže útulkovýho kotce neni žádnej med. Ale oproti špinavý misce, žrádlu a osmiletý samotě na zahradě je to ráj. A Eddy je můj Bůh. Pokaždý, když mu oblíznu tvář, mě něžně pohladí a pošeptá mi: „Ne, útulek není ráj, Kevine. A já nejsem Bůh. Jsem jen tvůj náhradní páníček. Jsi tak šikovný a skvělý pes. A jaký máš krásný huňatý kožíšek. A proto, než se jednou dostaneš do psího nebe, určitě poznáš pravý ráj na zemi. A tvůj život bude zase děsná psina. Jako když jsi byl štěňátko. Bok po boku pravého pána. Toho, co tě už nikdy neopustí. Možná díky kouzelnému nejčtenějšímu kynologickému internetovému magazínu eCanis, protože všichni svěřenci ústeckého útulku dosud v něm představení v „Psím povídání pejsků“ našli svůj domov. I tvůj třináctiletý kámoš Ronald. Tak to taky zkusíme…“

Jaroslav Vaněk a Petra Baďurová

Foto: z archivu J. Vaňka

Eddy:

https://www.facebook.com/eddy.kolibrik

Ústecký útulek:

www.utulek-ul.cz

https://www.facebook.com/groups/977939828931117

Kniha Egon: Děsná psina:

https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/