Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Umíte si představit, že je vám deset let a musíte si svého psa sami uživit, případně se s ním dělit o svou večeři? Nebo že se jako malé dítě vydáte za svým čtyřnohým kamarádem desítky kilometrů od svého domova, protože zůstal tam, kde byl, a vy jste se přestěhovali? I takové byly začátky jednoho z předních nestorů naší kynologie...


Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Právě na vás čeká naprosto skvělý rozhovor s člověkem, kterému byla pejskařina dána do vínku. Ale také s člověkem, kterého si nesmírně vážím a jsem hrdá na to, že jsem ho mohla pohostit ve svém vlastním domě a také u nás na cvičáku, a že jsem prostě měla možnost poznat další žijící legendu české kynologie. S tímto výjimečným pejskařem bych si dokázala vyprávět až do rána bez sebemenšího zívnutí. Povídat si budeme s Pavlem Beerem starším, kterého znáte nejen z našeho kynologického magazínu.

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Pavle, vás již naši čtenáři velmi dobře znají. Publikovali jsme mnoho vašich článků, a proto také tento rozhovor. A tak mi dovolte se zeptat na to, jaké byly vaše kynologické začátky?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Děkuji za důvěru a zájem o moji kynologickou minulost. Moje pejskařská kariéra není zrovna krátká a dost dobře nevím, jak to pojmout, abych zodpověděl vše a zároveň to nebyla nuda.

Narodil jsem se v Praze, kde jsem se také setkal s prvním psem. Byl to čuvač. A je zajímavé, že jsme tam bydleli jen do mých asi čtyř let, ale na toho psa jsem si pořád pamatoval, i když jsme se s rodiči přestěhovali do Starého Hobzí (rodiště mé matky). Tady, myslím, nastal zásadní zlom v mém životě, který mě obrátil ke zvířatům a nastartoval nedůvěru k lidem. Otec byl tehdy nějakým funkcionářem nejdříve v Praze a potom měl na starosti zemědělství v tomto kraji. Bylo to v době politických procesů padesátých let. Vzpomínám si, že jednou v noci vtrhli do našeho bytu nějací pánové, otce zatkli, prohledali nám byt, ten zapečetili a nás s bratrem a matkou nechali stát venku. A tím dnem jsem se stal synem třídního nepřítele. Lidé se od nás odvraceli, nesměli jsme si hrát s jejich dětmi a to byly věci, kterým jsem nerozuměl. Vše se přes noc změnilo. Jako příklad si dovolím uvést jednu historku. Na prvního máje jsme museli s matkou do Dačic, kde nás postavili na chodník a ten dav jak šel, tak skandoval: „Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku!“ Lidé po nás plivali, případně i něco házeli. Dalším traumatem pro mne bylo, když mě a ještě jednoho syna kulaka nevzali do Pionýra. Museli jsme stát na stupínku jako odstrašující případy.

S vaším prvním pejskem jste to ale neměl vůbec jednoduché, že?

Žili jsme tehdy u babičky, kde jsme měli pejska a všechna ostatní zvířata. Děda byl koňák, a tak jsem celé dny trávil tím nebo pásl kozy a tak. Když se otec vrátil z kriminálu, byl na uranu v Jáchymově jako tzv. „politický“, tak jsem si vyškemral štěně čuvače, se kterým jsem žil. Nesměl jsem ven, tak bylo převážně na zahradě. Pes neměl ani obojek, ani vodítko, a když jsem nebyl doma, byl zavřený v chlívku. Dovolím si například zmínit, že jednou obec pořádala očkování proti vzteklině. Nikdo z dospělých však nedokázal toho psa na náves odvést, tak pro mě přišli do školy. Vzal jsem ho tedy za chlupy na krku a šel na náves. Pes dostal injekci a šlo se domů. Nicméně moje radost netrvala moc dlouho, otec nevydržel a stěhovali jsme se do pohraničí do Chřibské, kde měl sestru. Koupili jsme tam barák, ale pes s námi nesměl, dokonce jsme se za ním vydali i s bratrem zpátky, našli nás po jedenácti našlapaných kilometrech.

To je pro dítě opravdu strašné. Neumím si něco takového ani představit. A co vám tato ne zrovna příjemná zkušenost přinesla?

Tátovi jsem tehdy řekl, že jsem psa našel, a že nevím, kam ho dát. Musel jsem se mu ale sám postarat i o jídlo nebo se s ním dělit. Na cvičáku jsem byl dva roky čekatelem a od roku 1960 jsem se stal řádným členem, a tím jsem dosud!

Po této zkušenosti mi přinesli štěně – Ťapinu. Byla to pouliční směs. S tou jsme si nesedli, měla pořád štěňata, jinak nebyla moc doma. Na cvičák jsem ale chodil od začátku, protože můj strýc byl zakladatelem KK Chřibská. Situaci se psem jsem vyřešil úplnou náhodou. Na druhý konec města se přistěhovali nějací Slováci a u boudy měli fenu německého ovčáka se štěnětem. V té době jsme s kamarádem pěstovali holuby a to štěně bylo pořád s námi a dost špatně jsme ho dostávali zpátky domů. Jednou, když jsem odcházel, šlo se mnou až k nám, a to rozhodlo. Tátovi jsem řekl, že jsem ho našel, a že nevím, kam ho dát. Tak jsem získal psa i za cenu, že jsem se mu musel sám postarat o jídlo nebo se s ním dělit o své. Na cvičáku jsem byl dva roky čekatelem a od roku 1960 jsem se stal řádným členem, a tím jsem dosud.

Takže to byl asi váš první pořádný pes. Co byste nám o něm řekl?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Pes se jmenoval Lord a sklidil jsem s ním mnoho úspěchů. Vyhrával jsem závody, skládal zkoušky a dokonce jsem byl na nějakém prototypu MR mládeže, kde se pes umístil jako druhý. Já jsem pak absolutně selhal v branných prvcích, tak jsem skončil celkově sedmý. Zmiňuji to však proto, že tehdy to docela poznamenalo můj osud. Na nádraží v Liberci jsem viděl zákrok železničních pro mě policajtů se psem a tehdy jsem se rozhodl, že tím jednou také budu. Tehdy mi bylo asi třináct let. Vyučil jsem se proto železničářem – to byl první krok. Nicméně splnění mého snu trvalo ještě mnoho let. Jako syn třídního nepřítele jsem se na vojně nedostal ani ke psům. Byl jsem řidičem tanku, později instruktorem řízení v Podbořanech. Na školním praporu se ke psovodům dokonce u PS paradoxně dostal můj syn, který o tom v té době rozhodně nesnil, byl totiž atletem. Ale tak už to prostě chodí. Jen tak pro zajímavost přidám informaci, že mu to od té doby zůstalo a dodnes je okresním psovodem pro Děčín. Slouží už víc jak třicet let.

Kam se tedy dál ubíraly vaše kynologické kroky?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Lord byl pes, se kterým jsem několikrát dostal na stopě 100 bodů a také 98 na obraně. Těch 98 proto, že nebyl přítelem pouštění. Protože jsem snil o psovi s průkazem původu, nechal jsem se přemluvit a prodal ho na Grabštejn. Jinak bych peníze na papíráka asi nezískal. Tehdy jsem si pořídil Dixe z Ondřejovské hvězdárny, s tím jsem složil jen ZM a ZV1, protože jsem tehdy nastoupil do učení a byl na internátě. Měl jsem ho poměrně dlouho, a když jsem se oženil, bydlel s námi i v bytě. Ale těhotná manželka ho nezvládala, poznala psa až se mnou a to chudák nevěděla, co ji ještě čeká. Tak se pes musel vrátit k rodičům. Nicméně protože jsem po vojně jezdil jako průvodčí a později vlakvedoucí, rozhodl jsem se pro klidnější plemeno a pořídil si německou dogu Brixe z Třebíčan. Vychovával jsem ho rovněž v bytě ve dvou místnostech a navíc s dítětem. Šlo to jen do doby, než manželka nastoupila do práce. On pak začal likvidovat byt a pro klid v rodině jsem ustoupil a dal ho do zahradnictví, kde spokojeně dožil. Nedalo mi to, a když mi otrnulo, tak jsem se vrátil k NO a pořídil si Athose Orthys. Byl to později můj první služební pes. Tady nastala doba hledání a formování názoru na vlastní kynologické cesty. Zejména na výcvik, neboť jsem samoukem a vše, co ve výcviku říkám ostatním, jsem si sám zkusil.

Erko z Pohraničního polesí se ke mně dostal jen proto, že mu nikdo nevěřil. Neaportoval, neštěkal na povel a měl šíleně útočnou reakci na střelbu, na obraně po pouštění kousal do nohou a na revíru ho nikdo nezavolal, vyštěkání mi figuranti byli ochotní dělat jen na stromě…

No, a jak to tedy dopadlo s vaším snem být psovodem u „modré“ armády?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Psal se rok 1973. Athos byl ideálním psem do rodiny, ale nebyl vůbec na žádnou práci. Dokonce jsem měl dojem, že ani neslyší. Nicméně nakonec jsem s ním složil ZVV2 a uchovnil ho. Pokud si vzpomínám, byl jediným z toho vrhu, ovšem pořád tu byl pořád ten dětský sen stát se psovodem na železnici. V roce 1974 byl schválen zákon o Sboru Ozbrojené ochrany železnic 104/1974 sbírky. Tato se oddělila od původní OPOŽ a krátce na to bylo založeno družstvo SOOŽ v Rumburku, kam jsem nastoupil nejdříve jako příslušník. Začínali jsme dva, psovodem jsem se stal až později, asi po roce, Athose jsem daroval sboru. Do základního kurzu psovodů jsem nastoupil v roce 1977, ale již s jiným psem, protože Athos byl, řekněme, příliš hodný, a tak by případné zneškodnění nebezpečného pachatele bylo spíš na mě. Shodou okolností a zejména pro podmínky chovu se mi dostal do ruky téměř nezvladatelný,  tehdy ještě chovný pes Erko z Pohraničního polesí. V té době bylo podmínkou prodloužení chovnosti složení zkoušky ZVV2 do čtyř let věku. Dostal se ke mně jen proto, že tomu nikdo nevěřil. Byl jsem už asi jeho pátým majitelem. Pes například neaportoval, neštěkal na povel a měl šíleně útočnou reakci na střelbu, na obraně po pouštění kousal do nohou a na revíru ho nikdo nezavolal, vyštěkání mi figuranti byli ochotní dělat jen na stromě. Athose jsem nechal vyřadit ze služby a jako náhradu měl tohoto psa. S Erkem jsem složil ZVV2 a čtyři služební zkoušky, byl druhý na služební soutěži a byl jsem za něj dvakrát mimořádně povýšen. Byl také dvakrát výborný na výstavě. V roce 1979 jsem nastoupil do kurzu instruktorů pro výcvik a školení psovodů a služebních psů. Tento kurz jsem absolvoval stejně jako ten psovodský s prospěchem výborný, a to jak v zákonu a teorii včetně základní veteriny, tak i v práci se psem.

Zadařilo se tedy více, než jste si přál?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Od té doby jsem se stal pomocným instruktorem pro školení psovodů v kurzech. V roce 1981 jsem nastoupil do funkce instruktora z povolání. Bylo nás šest na republiku a vždy dva na jednu dráhu. Ty byly celkem čtyři, já měl sedm útvarů ve třech krajích, kde jsem zodpovídal za psovody, služební psy personálně, ale i odborně včetně tabulkových míst a zároveň za nákup zařízení a podobně. Působil jsem také jako rozhodčí, a to u všech složek. Zároveň jsem vyučoval v kurzech a provozoval mnohé další činnosti, jako třeba v ministerské komisi na svodech a soutěžích včetně propozic, v celostátních a srovnávacích soutěžích, asi pět roků po sobě jsem také vedl a připravoval družstvo na civilní federální MR.  Byl jsem velitelem kurzů psovodů, případně jsem zajišťoval bezpečnost cestujících při různých akcích.

Prozradíte nám, co bylo tedy zhruba náplní práce psovodů u železničářů?

Pes byl v té době dle zákona považován za mírnější prostředek „domluvy“. Používal se k zajištění psovoda, případně hlídky a rovněž před použitím zbraně k zadržení nebezpečného pachatele. Dále ke kontrole objektů, v uzavřených prostorech železnice, při kontrolách odstavených souprav, případně k nalezení odhozených předmětů nebo ukrytých věcí na podvozcích železničních vozidel. Psovod vykonával všechny činnosti příslušníka a za práci se psem měl 150 až 200 korun jako vícepráci a šest korun denně na stravu psa. Psovodi byli využívaní ve zvláštních případech ke střežení tunelů, mostů, odstavených zvláštních souprav a mnoha dalších mimořádných věcí, jako třeba k doprovodům mezinárodních rychlíků. Psovodi měli své psy ustájené doma a ve službě ve většině případů u sebe v kanceláři. Nebylo to vždy jednoduché pro soužití na útvarech a v družstvech.

A jak se dál vyvíjela vaše služební kariéra?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Funkci instruktora jsem vykonával do roku 1990, kdy jsem z velitelství Praha odešel na vlastní žádost. Nedokázal jsem pracovat s lidmi, kteří převlékli kabáty, zahodili stranické legitimace apod. a to, že jsem toto uvedl jako důvod, se mi později vymstilo. Byla to doba bojů o koryta a je pravdou, že s většinou těch lidí jsem nevycházel již dřív. Chvíli jsem ještě sloužil, ale „díky“ neschopnosti stávajícího velitele oddělení, jim nezbylo nic jiného, než jmenovat do funkce mě. Zůstal jsem v ní až do konce roku 1993, tehdy mě v rámci reorganizace nepřijali do výkonu služby údajně ze zdravotních důvodů. Bylo to jasné vyřizování účtů, a takto se zbavili spousty nepohodlných a jim nenakloněných lidí.

Shrnu-li nějak svoji služební kariéru, tak by to bylo asi takto. Dosáhl jsem hodnosti nadporučíka, byl jsem dvakrát mimořádně povýšen, obdržel jsem dvě důtky a jednou mi byla odejmutá hodnost, dostal jsem odznak vzorného příslušníka, psovoda VB a čestného UV_SOOD, 25 let služby v dopravě. Absolvoval jsem psovodský a instruktorský kurz a střední bezpečnostní školu se zaměřením na dopravní právo, vše se známkou výborný. Bylo toho jistě víc, ale to už mi vypadlo (smích). Vzhledem k tomu, že jsem byl od 1. 1. 1994 bez práce a nějak jsem se živit musel, získal jsem do ekonomického pronájmu výkupnu sběrných surovin, a tak začala nová etapa mého nejen kynologického života.                                                                                                    

Začal jsem se věnovat zvířatům, která jiní již odepsali. Stalo se to takovou mojí posedlostí a každé takové zvíře novou výzvou!

Nová etapa života – to zní zajímavě. Co nám o tom prozradíte?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Vzhledem k nové práci jsem si byl nucen přenastavit své priority. Skončila éra, kdy jsem svoji práci vnímal jako poslání a protože jsem měl desetiprocentní podíl ze zisku, byl jsem nucen pracovat i o víkendech. Nemohl jsem dále posuzovat, závodil jsem jen výjimečně, ale výcvik jsem nevzdal. Vzhledem k výše uvedenému jsem se začal věnovat zvířatům, která jiní již odepsali. Stalo se to takovou mojí posedlostí a každé takové zvíře novou výzvou. Bylo a je jich do dnešního dne nespočet. Například jsem „dělal“ tři feny, a každá z nich měla jiný problém. Xandra Onyx Bohemia, která asi po šestém pokusu o zkoušku utekla z placu, protože se bála lidí, byla uchovněná včetně bonitace a výborné šest na výstavě. Sandra Dlhá Roven se bála střelby tak, že se zahrabávala pod schody. Složila zkoušku včetně bonitace a také byla uchovněná. Tato fena mě donutila vymyslet nový způsob odbourávání této reakce. Qwína Červený mejstřík byla vrácena z výcviku pro reakci na klacek. I s ní jsem složil zkoušku a rovněž byla uchovněná. Všechny tři prošly bonitací v první třídě chovnosti, a tak bych mohl psát do nekonečna… Naposledy jsem v roce 2019 dal dohromady dva další psy. Byla to taková moje seberealizace, měl jsem prostě v mezích možností a vzhledem k mé práci příležitost tvořit.

Všichni mí psi ve mně zanechali něco, na co nezapomenu a evokuje to ve mně respekt a úctu!

Které plemeno je pro vás tím TOP? Je to německý ovčák nebo spíš maliňák, a proč?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Pro mě dneska vzhledem k věku raději německý ovčák. Maliňáka jsem sice také kompletně „udělal“, ale jsem nucený si přiznat, že na jeho naturel a abych stíhal špičku, mám už pomalé reakce. K tomuto tématu ovšem dodávám, že u obou plemen jsou zvířata velmi rozmanitá a nebojím se říct, že i mizerná a dnešní špička už je vlastně srovnaná. U vynikajících zvířat převažuje doba vzruchu, vyrovnanosti a útlumu, ale u NO toto nevyčtete ani z bonitačního kódu.

Pokud bych se měl vyjádřit ke svému TOP psovi, tak vlastně ani nevím. Já to tak nemám, všichni mí psi ve mně totiž zanechali něco, na co nezapomenu a evokuje to ve mně respekt a úctu. Myslím, že tento lidský pohled na našeho TOP psa nás vrací někam, kam nechceme, a to ke srovnávání toho současného s tím nezapomenutelným. Dovolím si citát, který je pro mě zcela zásadní: „Nevracej se ke starým láskám a ke vzpomínkám, neboť jenom z dálky a výšky jsou hřbitovy bílé a louky zelené!“

A opravdu by se nenašel nějaký konkrétní jedinec?

Kdybych měl jmenovat některé konkrétní psy, tak by to byl třeba můj poslední služební pes Azak z Kraslova dvora. Měl služební postupku ZVV3, IPO3, a byl náhradníkem na MR. Tehdy z kraje postupovalo jen pět psů. Vzpomínku si zaslouží i Gris s Kyjovslého údolí ZVV3, IPO3; Om s Kyklovského údolí ZVV3, IPO2 (měl chromou přední nohu po špatné práci veterináře, na třech letech nemohl skákat); Best od Rejska IPO3 nebo Excalibur Europe K9 training base IPO3. Třeba Gris byl dělaný na exteriér a měl osmnáct zkoušek. Pracovat nechtěl, absolutně nesnášel stopy. Je toho ale mnoho, co by se dalo říct k mým psům. Ještě bych dodal, že v životě jsem složil jen dvě ZM, a nyní, co je to povinné, tak čtyřikrát BH, jinak žádné nižší zkoušky.

U psů je třeba pracovat, vidět a tvořit, a pokud se nedaří, je nutné okamžitě něco změnit!

Preferujete spíš IGP nebo NZŘ, pokud se to dá vůbec oddělit a proč?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Zde jsem nucen konstatovat, že přednost nedávám žádnému zkušebnímu řádu. Nyní cvičím víc ten mezinárodní, ale jako výcvikář dělám to, co je třeba a snažím se jít s dobou. Nemám tudíž priority, respektuji trendy a požadavky doby, je to výzva. Z minulosti nežiji, pořád se učím, nicméně dovolím si k tématu myšlenku:  Dnes je tolik odborníků zejména na Facebooku a nejvíc sebevědomí mají ti, kteří dosáhli nějakého úspěchu jen s jedním psem. Já dělám pro obyčejné lidi. Ovšem pořád mi docela vadí, že lidé se upínají k seminářům a zejména žijí v tom, že co je drahé, je zaručeně kvalitní. Jsou ochotni vyhodit tisíce za věci, které jsou plné složitostí a které stejně nepoberou, pokud nezískají určité zkušenosti. I tady je třeba jít od jednoduchého ke složitému. Když se vrátím k mým začátkům, tak vím, že je u psů třeba pracovat, vidět a tvořit, a pokud se nedaří, je nutné okamžitě něco změnit. Opakováním téhož se nikam neposuneme. Jeden postřeh si dovolím i k pohledům na to, na koho se obrátit. Ani mistr světa totiž není zárukou kvality, protože i on má někde svého učitele, proto musím koukat na výsledky jeho žáků. Tedy na to, kdo vedle něho něco dokázal. Znám mnohé úspěšné psovody, kteří nikdy nikoho nic nenaučili, a to zejména proto, že nevnímají individualitu dvojice a snaží se nutit lidi dělat to, co by udělali oni a to funguje jen výjimečně. Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech, a to vyžaduje určité psychologické znalosti.

A nyní se společně podíváme na stopy. Jaký je váš pohled na královskou disciplínu v dnešní době?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Mám-li se vyjádřit k dnešnímu stopování, moc jsem toho nezměnil, a přesto jsem v roce 2018 obdržel 100 bodů na IPO3. Kdybych to měl opravdu důkladně rozebrat, vydalo by to na samotný článek.

Práce se stopovačkou je jednou ze stěžejních věcí, zejména v současném pohledu na provádění stop. Dnešní příprava je více o poslušnosti nebo chcete-li o ukázněnosti psů, zkušení a špičkoví psovodi ve většině případu volí parforsní způsob. To je ovšem neproveditelné bez značných zkušeností, a proto lidi připravuji motivační cestou, tedy tak, že se to jejich psům vyplatí.

Je třeba pochopit, že náš pes bude stopovat celý život. Musíme si uvědomit, že zájem budí nedostatek a nesmíme se bát se případně vrátit o krok zpět. Naprosto mě dostává, když se někdo rozhodne třeba trénovat lomy a naseká jich tam spoustu, a navíc různých a jde na to. Položme si otázku zda náš pes ví, že trénuje lomy, jinými slovy, kdy přijde odměna a za co! Pokud přecházím na neznámý terén, dávám si pojišťovací předmět, u kterého stopu ukončím, když vidím, že pes na to nemá. Tím zabráním možné depresi a problémům v budoucnosti. To, že nejsme na konci, náš pes neví. Když se prostě rozhodnu něco ztížit, druhé kritérium musím ulehčit. Je toho opravdu mnoho a nedá se to zformulovat vše tak, aby to neznělo chaoticky.

Jaké nejčastější chyby v nácviku stop u lidí vnímáte?

Nejčastější chyby při nácviku stopování vidím v nerespektování individuality psa a paušalizování nácviku, a také v zabudovávání tréninkových metod, ze kterých pak vzniknou dva rámce chování. Problémem je sebevědomí školitelů a jejich nedostatečné zkušenosti. Je to jednoduché, když to nevyjde, pes nemá dostatečný talent a psovod dostatečnou píli. Jako příklad si dovolím zmínit níže popisovanou práci malého knírače, který několikrát neuspěl na stopařské speciálce. Po změně trenéra se stal mimo mnoha stopařských úspěchů i mistrem republiky kníračů stopařů.

Vím, že jste se hodně angažoval v malých plemenech. Jak se vám líbí zkoušky, které mohou tato plemena skládat? A myslíte si, že mají šanci na obnovení mistrovství?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Ano, působení a pomoc při výcviku psů malých plemen byla velmi zvláštní a specifickou etapou mé kynologické pouti. K tomuto výcviku jsem se dostal při pořádání několika ročníků MR kníračů, ať v naší ZKO nebo i v jiné, kam jsem byl pozván. Měl jsem na starosti stopy a speciály. Je zajímavé, že první kontakt se netýkal výcviku, ale problémového chování, kterým se zabývám již mnoho let. Obrátila se na mě paní, která měla velký problém s chováním svého pejska. Byl sebevědomý až agresivní, navštívila už odbornici a radila se s mnoha lidmi. Dokonce dostala radu, že pokud se do ní pes zakousne, ať se na něho nedívá a počká, až ji pustí a to od člověka, který se tím živí,  a za to navíc zaplatila nemalé peníze. Ten problém jsme vyřešili, a tím začala naše spolupráce i po výcvikové stránce. Tehdy jsme také začali rozebírat, proč malá plemena nemají svoje mistrovství a proč jejich psovodi nemohou získat odznaky výcvikářů a být třeba rozhodčími. Podle stávajících řádů nemohli složit postupku, a to bylo hlavním předpokladem. Bylo mi řečeno, že se o to léta pokoušejí, ale není to možné. Rozhodl jsem se, že to dokážeme, jen jsem nechtěl, aby se vědělo, že se v tom angažuji. Zkrátím to! Vypracovali jsme návrhy, začali jednat s určitými lidmi, které jsme proto zaujali. Hodně se tím zabýval i můj dlouholetý kamarád Vilda Babička a v neposlední řadě také Jarda Šmolík, ale bohužel i další lidé, kteří si mysleli, že jsou v oboru důležití. Každý, kdo měl pocit, že něco znamená, tak tam chtěl něco svého, i proto by bylo třeba tento řád novelizovat a zbavit ho některých absurdit.

Narážel jste ale i na problémy, mám pravdu?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Velká komplikace nastala v okamžiku, kdy se několik jedinců rozhodlo založit klub výcviku psů malých plemen. Když jsem viděl status, bylo mi jasné, že to bude problém, neboť se jednalo o klub s plnou právní subjektivitou a se stejnou náplní, jako má ČKS. Dovolím si příměr: „Já mám fabriku a někdo druhý v ní spolu se mnou, ale paralelně bude podnikat.“ To, že to ČKS nepřijme, jsem vyjádřil okamžitě ještě dřív, než k tomu došlo. Nebudu popisovat, co nastalo. Byl jsem obviňován mimo jiné, že jsem to zařídil a také osočován i v osobní rovině. Šlo zejména o to dostat mě od malých plemen pryč i proto, že v té době jsem psal o jejich výcviku seriál do PPČ.  Nicméně dotáhli jsme to do konce, zkušební řád mají, třídu mohou získat a měli i mistrovství. Uspořádali jsme nultý ročník se souhlasem ČKS jako zkušební. Potom první oficiální, druhý a tuším i třetí, ale „díky“ různým machinacím a zákulisním intrikám, osobním útokům na moji osobu jsem se rozhodl nadále se neangažovat. Zejména v organizaci těchto akcí, myslel jsem, že to prospěje věci. V té době se pro malá plemena uskutečnilo několik závodů. ČKS s tím neměl problém. Nevím jak, ale velkolepé plány a proklamace klubu nějak vymizely. Zejména poklesl zájem organizátorů a zůstala snad jen závod Jitrnička. Rád bych se mýlil, ale již se o to nezajímám. Je škoda těch závodů. Několikrát jsem za malá plemena intervenoval, ale bylo mi řečeno, že už toho bylo dost, protože na jednu výcvikovku se obrátí jménem malých plemen paní a něco požaduje, a na druhou další osoba také jménem malých plemen a chce něco jiného, a to se prostě nedá. A i proto, že pod ČKS nemají žádnou zastřešující organizaci. Na závěr si dovolím zmínit, že jsem se nakonec v započaté práci angažoval dál, avšak už jen s děvčaty od kníračů.

Sportovní výcvik psů malých plemen není ve světě obvyklý, proto by se měl maximálně podporovat!

Ano, to si, tuším, pamatuji. A myslím, že jste dosáhli na mnoho opravdu skvělých výsledků. Je to tak?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Získali jsme dvakrát titul mistra světa v záchranném stopování družstev, jednou jsme se stali vicemistry, máme mistra stopařů kníračů, nespočet mistrů republiky malých kníračů. Tuším, že nikdo několik let neporazil malou kníračku jménem Lady Gaga. Ta dva roky po sobě postoupila na svět kníračů stopařů a v roce 2019 se podílela na zisku bronzové medaile v družstvech. Nyní už se tomu věnujeme jen velmi okrajově, ale jediným měřitelným faktorem jsou pořád jen výsledky, vše ostatní jsou pouze zbytečné řeči. Je to zajímavé, u malých plemen jsem poznal spoustu vynikajících lidí a úžasných psů, ale bohužel i pár ambiciózních osob, u kterých jejich ctižádost nekorespondovala s jejich schopnostmi. Je to smutné, místo aby svůj prostor ve sportovní kynologii zvětšovali a dostali se na úroveň ostatních, tak se postupně vytrácejí. Budu věřit, že se najde někdo, kdo opět vzkřísí zaniklé závody a mistrovství, je tam totiž plno schopných a úžasných lidí. Je to docela škoda i pro ČKS, protože sportovní výcvik psů malých plemen není ve světě obvyklý, proto by se měl maximálně podporovat. Tato zvířata malá tělem, ale velká srdcem si to určitě zaslouží. Pro mne je to už jen labutí písní.

Pojďme se ale posunout dále. Přepokládám, že po svém boku máte určitě i nyní nějakého psa…

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

V současné době mám fenu NO, bude jí deset měsíců. Nebylo to úplně mé rozhodnutí, protože v mém věku je na pováženou převzít odpovědnost za živého tvora, který tady může být ještě mnoho let. Nakonec jsem se po stanovení určitých podmínek rozhodl do toho jít. Vím jistě, že ať se stane cokoli, nenastane žádný problém. Potíž je ovšem v tom, že jsem si ji přivezl v listopadu a po zimě nastala pandemie, jsem tedy bez řádné socializace, obran a mnoha jiných věcí, které k přípravě štěněte chronologicky patří. Takže není mnoho co říct, snad jen to, že se pokusím toto hyperaktivní stvoření systematicky dostat tam, kde by mělo být úměrně věku.

Dřív i v současnosti byli a jsou hodní, citliví a zejména chytří lidé, pro které je pes přítelem a potom pitomci, kteří mají větší ambice, než jsou schopni zvládnout!

Jak moc se podle vás změnil způsob výcviku od doby vaší vojny po současnost?  Co byte vyzdvihl?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Zde jsem nucený konstatovat, že to, co víme o psech dnes, je s dobou mého mládí nesrovnatelné. Vzpomínám si, že když jsem vyučoval, tak osnovy byly postavené na klasickém podmiňování, tedy podle I. P. Pavlova. Dovolil jsem si veřejně prohlásit, že kdyby nebylo Pavlova, tak jsme s tou služební kynologií úplně někde jinde, protože soudruh Pavlov nebyl pejskařem, ale vědcem a pracoval s devótními zvířaty, která se nemohla učit například metodou pokus – omyl. No, a dostal jsem, tuším, písemnou výtku. Dřív i v současnosti byli a jsou hodní, citliví a zejména chytří lidé, pro které je pes přítelem a potom pitomci, kteří mají větší ambice, než jsou schopni zvládnout. A odnese to pes. Krutost se z pejskařiny bohužel nevytratila a mám za to, že dnes je jí i víc.

Pavle, já mám velice ráda vaše články, a ještě raději mám společné povídání jako třeba tehdy u nás u vínka. Nicméně přišel čas na poslední otázku. Máte nějaké nesplněné přání nebo sen, po kterém toužíte?

Pejskařina není jen o psech, ale zejména o lidech!

Na to je docela těžké odpovědět, nicméně bych si přál, aby se lidé chtěli pejskařinou bavit a byli na sebe hodní. Já jsem si jako malý kluk z vesnice splnil to, co jsem si předsevzal. Jako samouk jsem se tzv. „od píky“ dostal v profesi psovoda na železnici až mezi šest lidí, kteří řídili kynologii. Projezdil jsem republiku, viděl pracovat stovky psů, poznal spoustu metod a vyslechl spousty názorů. Vždy jsem měl psa, ve služební kynologii jsem získal zkušebního komisaře, rozhodčího u všech složek, vzorného příslušníka, stříbrný odznak psovoda VB, hodnost nadporučíka atd. Ale hlavně jsem mohl tvořit a podílet se na nových věcech. Zároveň v civilu cvičím šedesát tři let, od roku 1977 jsem předsedou ZKO, mám zlatý odznak výcvikáře a zlatou plaketu za zásluhy o rozvoj sportovní kynologie a mnohé další. Tak se pokusím, pokud mi budou sloužit nohy a mozek, pomáhat hodným lidem, dosáhnout cíle jejich snažení a řešit problémy dvojic tak, aby si rozuměly, hlavně chci ukazovat cestu laikům, aby své psy chápali, uměli předvídat a nepoškozovali naše jméno u nepejskařské veřejnosti. Děkuji za prostor a za důvěru.

 

A já vám zase moc děkuji za opravdu poutavý rozhovor.

 

Foto: archiv Pavel Beer st., Honza Dubový, Zuzana Nováková

Doporučujeme z našeho e-shopu
MERCH eCanis
Novinka
Interiérová klec pro psa

Krásná interiérová klec nabízí nejen místo k odpočinku pro vašeho psa, ale je i vkusným doplňkem dovnitř každého bytu, či domu. Její vrchní desku lze využít jako odkládací stolek na dekorace, či potřeby po vašeho čtyřnohého parťáka.

ZB000796
od 6 650
MERCH eCanis
Novinka
Plastová kartička Můj pes je sám doma!

Plastová kartička ve velikosti platební karty do peněženky pro případ nouze, pokud by váš pes zůstal doma sám. Na zadní straně je opatřena kontaktmíni údaji.

Skladem
ZB000505
59
Novinka
Sušené krůtí krky

Křupavý pamlsek s vysokým obsahem vápníku a hodnotných bílkovin. Blahodárně působí na kosti a srst.

ZB000462
od 22
Novinka
Sušené hovězí plíce

Vhodné pro obézní psy díky nízkému obsahu tuku. Jsou křehké a měkké a tak jsou skvělým pamlskem pro štěňata, starší psy, ale také pro psy, kteří mají problémy s chrupem. Prospívá rovnováze hladiny žaludečních šťáv. 

ZB000458
od 21
Novinka
Sušené hovězí srdce

Dietní pamlsek s vysokým obsahem bílkovin. Vhodné zejména pro psy s nadváhou. Hodí se také pro staré psy, kteří mají problémy se zuby.

ZB000453
od 26
Novinka
Obojek SOFTY
Obojek SOFTY
Vyberte barvu

Odolný perforovaný ručně vyráběný obojek Softy je navržen k maximálnímu pohodlí vašeho psa. Objektivně lehký a vzdušný materiál, který ovšem neztrácí svou pevnost a odolnost.

ZB000096
od 0
Lanové vodítko EASY LONG - TWIST | MINI

Kvalitní, ručně vyráběné vodítko s originálním posuvným systémem umožní zkracování a prodlužování vodítka v celé délce snadným pohybem několika prsty.

ZB000299
od 539
Kam dál ...



-->