Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Jak to bylo doopravdy, aneb Egon děsná psina!

Německý ovčák Egon nás na stránkách eCanis provází již nějaký ten měsíc. Ale o kom toho víme hodně málo, je Egonova panička, a tak na vás tentokrát čeká rozhovor s autorkou knihy, která bude pro jednou mluvit také trochu o sobě a ne jen o svém milovaném Egonovi…


Jak to bylo doopravdy, aneb Egon děsná psina!
Iveta Panýrková 13.11.2020 6333x PR články

Mohlo by se zdát, že je Petra Baďurová obyčejná žena z Prahy. Ale zdání klame… Petra je člověk postižený tou nejzávažnější chorobou, při které nám tak trochu zakrní mozek jen jedním směrem. A víte, jak se ta zhoubná nemoc jmenuje? No, přece pejskařina!

Péťo, na vánoční trh se znovu dotiskla tvoje knížka Egon: Děsná psina, která vyšla už loni. Řekla bys tedy čtenářům, kteří ji dosud neznají, o čem vlastně pojednává?

O radostech a strastech pejskařů ve městě. Tak, jak je zná každý, kdo někdy psa měl, měl ho rád a snažil se o něj správně starat. O všech těch každodenních a někdy protivných povinnostech za všech okolností a povětrnostních podmínek, o obrovských výdajích energie, času i peněz, o zodpovědnosti, trpělivosti a souboji s vlastní leností, o strachu, napětí, bezmoci a smutku, když přijdou choroby a psí konec. Prostě o tom všem, co na sebe majitel psa masochisticky bere, protože mu přeci ta odměna stojí za to! Je to těch několik krásných krátkých společných let, kdy ti ta oddaná bytost navěky prozáří život. Se psem se člověk nikdy nenudí, tvé dny jsou veselejší a smysluplnější, srovná ti to priority. Pes je duší člověku blízkou, prý náš nejlepší přítel, ale stále zůstává zvířetem. Polidšťování psů nemám ráda. Proto jsem se zkusila podívat na soužití psa s jeho lidskou smečkou jeho očima. Jak nás asi vidí a jak se asi cítí v roli opečovávaného domácího mazlíčka? Co by nám asi tak řekl na naši mnohdy přehnanou péči a dobře míněné nápady? S nadsázkou a notnou dávkou ironické sebekritiky jsem v příběhu přijala roli nesnesitelné paničky, která svého psa (i zbytek rodiny) neustále vychovává podle kynologických příruček, ale nakonec většinou sama dostane lekci. Knížka je tedy také o lásce. O krásném bezpodmínečném vztahu, který se nemusí vyjadřovat slovy, ale který je stvrzován v různých situacích.

Se psem se člověk nikdy nenudí, tvé dny jsou veselejší a smysluplnější, srovná ti to priority!

Děj se odehrává převážně v Praze, vzpomínáš v knížce i na reálné pejsky?

Já i nakladatelka-moje sestra bydlíme v pražských Košířích. Máme tu perfektní terén pro psy a jejich doprovod. Je tu spousta klidných ulic v zeleni a volná příroda na dosah, nedaleko jsou i známá kynologická cvičiště. Lidi se tu navzájem dost znají a přes psy vznikají různá přátelství a domluvy na společné akce. Víš přesně, se kterým pejskařem se zastavit, a komu se raději vyhnout. V knize je řada takových momentů, které se skutečně staly a dějí. Košíře se ale v knížce projevují hlavně typickým pražským dialektem, který jsme se sestrou s velkou radostí převedly do psané podoby. Egon měl spousty skutečných psích kamarádů a kamarádek, jejichž jména jsem většinou ponechala, a ti měli svoje paničky a páníčky, od kterých Egon jejich mluvu naposlouchal. Mnoho v knížce zmíněných pejsků existovalo, ale pochopitelně ne všichni. Je to už šest let, co psa Egona nemáme, ale a je v ní zmíněných i pár pejsků, kteří jsou dosud naživu, dnes už v požehnaném věku.

Vycházíš z vlastních zkušeností, měla jsi psa Egona. Byl pro tebe inspirací? Měla jsi i jiné psy?

Je to humoristická knížka, žádná literatura faktu. Jsou v ní i historky, které se staly jiným psům a jiným páníčkům, anebo možná taky ne... Egon je však opravdu hlavní hvězdou. Asi proto, že jeho pohled si každý zapamatoval. Pejskařině jsem se věnovala skoro půl století. Žádné vrcholy a mistráky, protože do toho vždy něco přišlo, ale o to více zážitků do knížky. Měli jsme během půl století psy různé po různě dlouhou dobu. Egon byl tím posledním.

Knížka vznikla na základě úspěšného fiktivního facebookového Egonova deníčku, který jsi založila. Jak tě to napadlo?

Psí historky vždycky byly moje. Každý pejskař jich má spousty. Jen jsem je možná vyprávěla tak, že to lidi bavilo. Když mi facebookoví přátelé radili, ať zřídím Egonovi vlastní profil, říkala jsem si: „Kdo by to čet? Psa má přece kdekdo! Kdekdo má takovou stránku.“ Ale nakonec jsem to zkusila. Stránka Egon – z mýho deníčku k mému překvapení vyvolala příval lajků, sdílení a žádostí na vydání knížky. Bylo to fajn, ale nebrala jsem to vážně. Za pár měsíců potom Egon odešel po duhovém mostě do psího nebe. A já plná emocí jeho fanouškům na Facebooku slíbila, že tu knihu na jeho památku vydám. Jednou. Snad... Dalším překvapením bylo, že na to nezapomněli a stále to reklamovali. A nakonec se to tedy stalo. Sliby se mají přece plnit.

Finanční podporu k vydání knížky jsi loni hledala na crowdfundingovém portálu Hithit. Veřejná sbírka dokonce překročila stanovený cíl. Překvapilo tě to?

Víc než to! Když jsem se dozvěděla o Hithitu, zkoumala jsem na internetu, co vše to obnáší. Zjistila jsem, že asi polovina projektů je tam neúspěšných a moc se mi do toho nechtělo. Příprava projektu není úplně maličkostí, a navíc knížek o psech vychází mnoho. Ale pak jsem do toho šla. Spíš jen tak ze zvědavosti a pro zábavu, i když s tím bylo opravdu hodně práce. Doporučují udělat také propagační video, a tak mě napadlo trochu drze oslovit souseda pejskaře  herce Národního divadla Ondřeje Pavelku. K mé velké radosti souhlasil, nasadil psí oči a dost si užíval úvodní monolog z budoucí knihy: Jsem pes. Menuju se Egon. Jsem z Prahý. Chtěli jsme, aby se čtenáři připravili na dost neobvyklý fonetický přepis Egonovy mluvy. Projekt na Hithitu mohl odstartovat. Za pár minut po zapnutí odpočítávání času pro podporu projektu, vypadl Facebook v celé Evropě. Zlé znamení!, lekla jsem se. Druhý den se spustil druhý pokus. A začal drnčet telefon a pípaly zprávy s gratulacemi. Po dvou týdnech jsem získala sto procent potřebné částky. A v čase vymezeném na projekt se vybral skoro dvojnásobek. Byl to šok. Ale příjemný. Mohla jsem knížku nechat profesionálně zpracovat a krásně vytisknout. Není kniha jako kniha. A když má být profesionálně zpracovaná, pěkně vypadat a mít dobrou grafiku, je to velmi drahá záležitost. Samozřejmě všem děkuji, všichni, kdo na Hithitu na knihu přispěli a koupili si ji, na ní mají svůj díl.

Jaká byla cesta od nápadu až do chvíle, kdy jsi hotovou knihu držela v rukou? Co bylo nejtěžší a co nejkrásnější?

Jak to bylo doopravdy, aneb Egon děsná psina!

Když jsem se rozhodla, že Egonův facebookový deníček vydám knižně, zchladila moje nadšení sestra. Ona vydává úctyhodné knihy o architektuře, sama píše a je hodně kritická. O mém nápadu měla pochybnosti, ale když si přečetla pár ukázek, řekla: „No, teda – z toho by mohla být docela dobrá knížka. Ale nepředstavuj si, že ten tvůj blog jen překlopíme na papír!“ dodala. A tak jsem zjistila, že to není jako hodit denně pár větiček na Facebook. Že je to mnohem složitější. Že s redigováním je hodně práce a trvá to. Byla to opravdu cesta dlouhá a trnitá a kráčely jsme po ní hlavně po nocích. Pracovaly jsme na tom víc než rok. Nespočetněkrát jsem s tím chtěla šlehnout, když mi to sestra přepsala nebo vyhodila, nechtěla jsem si dát poradit, z lecčeho jsem nechtěla slevit. Ona se mi smála, ale vedla mě pevnou rukou. Navíc je nepejskař, takže ji nedojímalo to, nad čím pejskař brečí, nerozuměla různým věcem, které jsou pro milovníky psů zcela běžné a pochopitelné. Ale měly jsme společný cíl: aby se z těch původních deníkových zápisků, které se dají číst i na přeskáčku, složil příběh. Aby se čtenář po celou dobu smál, ale knihu na konci zavřel se slzami v očích. Aby to nebyl kýč. Aby knížku mohly číst i starší děti, ale také lidi, kteří psy „nemusejí“. A pak jsem svoji knížku poprvé uviděla v grafické podobě – sen se zhmotnil do úplně nové podoby. A nakonec mě sestra vzala s sebou do tiskárny, potvrdily jsme podpisem náhled a tiskařský stroj se dal do pohybu. A už to nešlo zastavit. Bylo to něco jako porod. A pak skvělý pocit, když mi lidé dosud píší a volají, že se jim knížka líbí, že ji přečetli na ex a i několikrát, že chtějí pokračování. Jejich dík je pro mě pohlazením, že to celé mělo smysl.

Neuvažuješ o pokračování? Nebo o audioknize?

Na audioknihu trochu našlápl Český rozhlas Dvojka – dramaturgie si Egona vybrala pro čtení na pokračování. Bylo to na jaře, v době první karantény, kdy se celé Česko zastavilo, a o to možná víc sedělo u rádia. Asi dvacet kapitol bravurně načetl herec Igor Bareš. Byly na to moc dobré ohlasy, tak uvidíme. O další knížce, ač se na to lidé často ptají a materiálu mám hromadu, také skoro nepřemýšlím. Ale nikdy neříkej nikdy.

Je vůbec možné po půl století žít bez psa? Jaké to je? Letos to budou už sedmé tvé Vánoce nepejskaře, není to trochu smutné? A neuvažuješ do toho zas skočit?

Pochopitelně jsem si celý život myslela, že bez psa bych nikdy žít nemohla. Byla jsem ale přes dvacet let doma a psům se věnovala intenzivně. Změnit názor mě přinutilo až mé hodně časově náročné zaměstnání. Před revolucí bych se už chystala do penze, teď ale musím ještě dlouho dělat. Moje práce mě naštěstí baví. A dělám všechno vždycky naplno. Psi jsou zvířata krátkověká a smečková. Nějaké nutkání je tu pochopitelně stále, ale nakonec vždycky vyhraje rozum. V současné době totiž nemám tolik času, kolik si pes zaslouží. Sice by proto nemohl mít psa skoro nikdo, protože všichni se musíme nějak živit, já si však nedovedu představit, že bych svoje psy časově zanedbávala. Život bez psů jsem si nikdy nedovedla představit a už je to přes šest let. Nebýt mé důslednosti, asi už zase chlupáče máme. Držím to doma na uzdě.  Je to nudné, ale máš všude čisto, nejsi obalená chlupy a nemáš výčitky, když se někde déle zdržíš. A taky něco našetříš, když neustále neutrácíš při sportu, na veterině a v petcentru. Jsou to ale vlastně promrhané roky a čas letí. Ale pořád mě psi baví. Vlastně nic moc jiného. Někdy si o nich teď čtu a jak mám chvíli, věnuju se alespoň těm cizím. Toho rádi zneužívají moji kamarádi, a tak jim někdy pejsky hlídám. Nebo se pro mne někdo staví, když vyráží na psí promenádu a já je fotím. A Vánoce? Máme řízky, ale už posedmé nemáme stromeček. Zakázal ho vůdce naší dvojnohé smečky, když nechci psa, prý ani strom není třeba…  Ale kdo ví, možná zase jednou ten den „D“ přijde. I když pomalu začínám přemýšlet nad svými silami i nad tím, abych nás snad pes nepřežil.

Peťo moc děkuji za povídání a dobrou kávu. A já nyní pozvu naše čtenáře k přečetní letošní již páté ukázky z knížky a pak už jen honem pro milý vánoční dárek…

Štědrej den

            Vzpomínám na svoje první Vánoce. Samý nový vůně. Linecká, majonézová, františková, smažená kapří. A taky ovčí z jehněčí flákoty v papiňáku.

            Všichni jsme byli uplně celej den spolu. Páníček se tvářil tajemně a Vona natěšeně. A muj malej páníček, co tenkrát ještě nebyl větší než ten velkej, zvědavě. A nedočkavě. Asi jako já. Byl jsem mimino a ničemu jsem nerozuměl.

            Pak se setmělo a moje smečka nade mnou zasedla ke svátečně prostřenýmu stolu. A Vona, světe div se, na chvilku přestala mlít. Obřadně rozžehla svíce. Ťukla vidličkou do talíře a smutně řekla: „Veselé Vánoce! Vzpomeňme si na ty, co už tu s náma nejsou.“ Rozhlíd jsem se překvapeně, koho tím myslí. Byli jsme tam uplně všichni. Až na toho Jéžíška, kterýho mi teda dost dlouho předem slibovala.

            Ale mě víc zajímalo číhat pod stolem, co komu vodpadne z tý slavnostní tabule. Na nádobí se pak vybodla, jen špičatý kosti z kapra shrnula do pytliku a šoupla ho nahoru na linku. Abych na to nedošáhnul. Abych tam nedoskočil.

            Pak se vodkudsi vozval zvoneček. Zapálili malý rachejtle na hubený špejli a Vona řekla: „Bacha s těma prskavkama, ať mu nepopálej čumák. A dávejte mašle sem do tý igelitky, ať je nesežere!“

            Den předtim aportovala do bytu strom. Pichlavej a docela čerstvej. To mně by takový věci domu tahat nenechala. „Hezky si ho ozdobíme,“ řekla a ze sklepa přivlekla krabici s barevnejma balonkama. Když jsem jí chtěl ty balonky nosit, řvala na mě fůůj, že je to skleněný. Když jsem chtěl tu jedli voznačkovat, řvala na mě fůůj, že je to vánoční. Já tenkrát ještě houby věděl, co jsou Vánoce. Že tu ten strom nebude napořád. Že ho za tři tejdny zlikviduje a balonky šoupne zas do bedny. A že za rok to bude nemlich to samý. A že Vánoce jsou hlavně dárky. Hromada, až voči přecházej. Nikdo neví, kde se berou. Prej je nosí ten Jéžíšek. Nevím ale, kdo to je, ani jak se k nám dostal. Asi se plíží tajně, jako kočka. Nikdy jsem ho nenačapal. A že pokaždý číhám. Špicuju uši. Čmuchám u domovních dveří. Vyhlížim ho krz zamžený vokna. I z terasy, když mě tam na moment pustěj se vochladit. Skoro jako háravou pudlici Andělu s růžovym srdíčkem na vobojku.

            Čas vočekávání. Čas naděje a snění. Čas žrádla. Čas celý smečky pospolu. Dneska už vim, že Vánoce jsou každoročně. A že žádnej z těch baliků nikdy nevobsahuje mou vysněnou labuť. Jen jednou kdysi mi Jéžíšek nadělil chumelenici bílou jako její peří. Hebkou, mokrou a studenou.

            „Zas Vánoce na blátě,“ hudrala letos Vona, když jsme šli to štědrý ráno trochu se cournout po vokolí. Kouknul jsem na ni. Proč je tak votrávená? Bahno je přece taky fajn. A navíc konečně přišly ty Vánoce. Ten čas radosti, veselosti. Čas dobrý vůle a splněnejch přání. A tak jsem skočil, zabořil se do bláta předníma packama až po paspárky a chytil jí vánoční myš. Necháš to, fuj! chytla Vona muj dárek za vocas a mrskla ho do křoví. Bahno jí cáklo na sváteční bundu. Jak ho pucovala, ještě si ho rukou rozmazala: „No to nám ten Štědrej den pěkně začíná.“

            Celej den se pak votáčela v kuchyni. Chystala salát, vařila skopový a taky rybí polívku. Nandala do mý misky maso z ovce a nechala mě čekat, až to zchladne. Naklepala vepřový řízky a srovnala je na prkýnku: „Je jich hora. Můžeme si je pak vzít i studený. Obalím je těsně před smažením, ať jsou pěkně křehký. Když jsou ty Vánoce.“ Připravila si na talíř strouhanku, na druhej dala mouku a do třetího rozklepla tři vejce se dvěma špetkama soli. Zakvrdlala to dokola, podívala se na vidličku a vomyla vaječnej sliz pod tekoucí vodou. „Psi nesmějí žrát syrový bílek, to snad víš!“ vysvětlila pánovi, kterej nad tim povytáh vobočí až do půli čela. „Jelikož blokuje vstřebávání vitamínu biotinu, takže se jim může zhoršit srst. Nebo taky kůže úplně.“ Prohrábla vomytou vidličkou mou štědrovečerní porci skopovýho, navrch nasypala hrnek granulí a misku mi postavila na hadr na dlaždičky. Pán na mě pokejval hlavou: „No jo, to jo. Ta kapka syrovýho bílku na vidličce by mohla bejt smrtelná. Ale my se chceme dočkat Jéžíška, viď, zlato moje.“

            Vona nadzvedávala pokličky a sklízela kuchyňskej binec. Do mikrotenovýho sáčku shrábla syrovou kapří lebku a hrst voňavejch šupin. „Neříkalas, že psí senioři v zimě potřebujou dostatek vápníku a tuku právě z ryb?“ zeptal se pán. „Ano, správně,“ blahosklonně kejvla. „Ale né z tohodle odpadu. Šupiny jsou jedině pro štěstí, už je máte pod talířema. Schovaný. Uschlý jsou ostrý jak žiletka, tak aby náhodou nějakou nepopad.“ Udělala uzel na pytliku a šoupla ho na horní polici. „Aby to nevytáh z koše. Pak to vyhodíme. Sem nevyskočí.“

            Pak pohlídla na misku, na pána, na mě. A řekla, vánočně naladěná: „No tak dobře.“ Vzala misku z podlahy a položila ji zpátky na linku. Vodkryla poklici z kastrolu na plotně. Z hrnce se zakouřilo a božská vůně rybí polívky se rozlila kolem. „Ale jenom trošku. Jen tak na čuch. Aby ho tak nedráždily ty naklepaný řízky,“ ukázala na rozečtenej časopis, votevřenej na stránce s titulkem: Vepřové maso | Paraziti | Poškození jater a ledvin | Pes senior. A navíc jsem nám polívku už osolila. To je na ty jeho starý orgány taky nápor.“ Nabrala lžíci polívky, zaváhala, trochu ulila zpátky a pocmrndala hromádku granulí v misce: „Tohle máš až až. Čekej. Vystydne ti to raz dva.“

            „Já na to dohlídnu,“ řek pán a dvakrát na mě vytáh vobočí. Ale jen mírně. Raz dva. A jak se votočila k misce zády, šoupnul mi tam rovnou dvě vrchovatý naběračky. Postavil misku zpátky na hadr: „Už to má akorát.“ Já se slastně přivřenejma vočima nasál tu vůni a dal se do toho. „Podívej,“ řekla panda, „tomu to dneska jede. To bude tím vitamínem pro seniory, co jsem mu včera koupila. Na podporu trávení. Pojď, dáme si taky nějaký aperitiv. Pak vlítnu na ty řízky.“ Sedli si ke stromečku a já mlátil v kuchyni miskou vo lednici a vzorně vyblízával dno vod tý vosolený rybí polívky. „Slyšíš, jak mlaská?“ radovala se Vona a ťukla číší vo tu pánovu: „Tak na ty Vánoce!“

            Pak se zvedla a za okamžik se z kuchyně ozvalo: „Proč jsi prosimtě dal to maso zpátky do ledničky? Říkala jsem přeci stokrát, že je lepší, když si před obalováním trochu odpočine při pokojový teplotě.“

            „Do ledničky? Já? Jaký maso?“ zved se pán a nakouk do kuchyně. A na lince uviděl vopuštěnej talíř se strouhankou, druhej s moukou a třetí prázdnej. Jen na dně se leskla poslední čmouha rozšlehanýho vejce. A vedle prázdný prkýnko. Pod skříňkou mastnej flek a zbytek dlouhý, hodně dlouhý sliny táhnoucí se z linky přes skříňku až na podlahu. Ňam!          

            „Tak a mám hotovo,“ dovtípila se konečně panda. „Jak ty Vánoce začly, tak taky skončej. Ať žije rybí polívka a bramborovej salát.“

            Já ležel spokojeně nacpanej vepřovou kejtou v syrovým bílku pod jejich vegetariánským stolem a ze srdce jim tu kýženou hostinu přál. Jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli. Vánoce.


 

Knihu vydalo Nakladatelství Titanic Praha, žádejte ji u svého knihkupce hned jak budou obchody otevřené či na www.kosmas.cz. Koupit si ji můžete i s originální záložkou na veterinární klinice VETCENTRUM v Praze – Stodůlkách či na www.rebeldog.cz.

 

Foto: archiv Petry Baďurové

Kam dál ...