Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Jak jsme si pořídili prvního čechohoráčka

Opět se podíváme do další domácnosti, kde společně žijí lidé a český horský pes. Přesvědčíte se sami, že toto plemeno si dokáže získat snad každého. Nechte si tedy vyprávět příběh, u kterého si možná trochu popláčete, ale zároveň se i zasmějete.


Jak jsme si pořídili prvního čechohoráčka
Celkem 24 článků z rubriky: Méně známá či málopočetná plemena

Cesta k našemu horáčkovi byla dlouhá. Trvala celých šestnáct let. A protože všechna zvířátka, která naši rodinu doprovázela životem, byla pro nás důležitá, a tak se musím vrátit ještě o kus zpátky...

Život s psím parťákem je úžasný

Jak jsme si pořídili prvního čechohoráčka

Nehodnotí nás, nekárá, nehádá se, nepoučuje, vyslechne naše trable, potěší a ujistí o své oddanosti a hlavně nás miluje doopravdy a navždy. Když si toto všechno uvědomíme, zjistíme, že bez něj už nemůžeme být. O to horší je, když o svého čtyřnohého kamaráda přijdeme. Naším prvním společníkem byl zlatý retrívr Bert. Byl s námi deset a půl roku, naše děti vedle něj vyrostly a jeho věrnost, oddanost a láska neměly hranice. Naučil nás vidět svět, lidi, zvířata a vztahy mezi nimi jinak. Naučil nás je vidět správně. Bertík byl naším andělem a zůstane jím navždy.  A protože naše dušičky znal moc dobře, čas od času nám nějakou novou (zvířecí) pošle, aby nám pomohla překonávat životní překážky, dodala nejen sílu a odvahu všechno zvládnout, ale aby nás i obohatila svou moudrostí. Bertíček zemřel tragicky. Odešel ve vteřině. Zůstalo ticho a prázdno. A krásné vzpomínky.

A šel čas…

Musím se ve svém vyprávění vrátit ještě asi o měsíc dozadu. Volala nám známá, majitelka útulku, že tam mají fenečku zlatého retrívra vhodnou k Bertíkovi, jestli nemáme zájem. Domluvili jsme se, že postavíme ploty, pouvažujeme a možná... Stavbu plotu jsme domluvili na sobotu 24. března, Bertík zemřel den před tím, tedy 23. března... Práce na stavbě plotu probíhaly beze slov a se slzami v očích. K večeru jsme to už nevydrželi a jeli do útulku. Tam nás přivítala krásná a roztomilá fenečka Vaneska. Usmívala se, poskakovala a najednou sebou plácla na záda a mávala tlapkami. A to nás úplně dostalo. Takto nás totiž vždy vítal Bertík.  Co dodat? Za půl hodiny byla Vaneska s námi doma. A je dodnes. Vaneska je první dušičkou, kterou nám Bertíček poslal, aby nás zachránil. Ovšem brzy nám došlo, že Vanynka už není žádná mladice, ale starší, až moc klidná dáma. Život u nás si užívá plnými doušky, ale ten předchozí asi nejlepší neměla a to se začalo projevovat na jejím zdraví. Po roce se začaly objevovat nemoci. Jedna za druhou. Začátek konce?  S tím jsme se nedokázali smířit, a tak padlo rozhodnutí, omladit ji novým kamarádem. Pořídíme jí štěňátko. Ale co to bude?

Jak jsme hledali toho pravého

Výběr toho správného štěněte byl pro nás velmi důležitým krokem, a to z mnoha důvodů. Milujeme velká plemena, tak by to měl být pes velký a mohutný typu „obluda“. Měl by být pořádně chlupatý s podsadou – typu „medvěd“ a také schopen uhlídat naši rodinu, náš majetek a pozemky před nenechavými sousedy, tedy typu „zabiják“, ale také klidný a laskavý, milující děti a všechny tvory kolem, tudíž i typu „anděl“. A hlavně by měl být pro mého sportujícího manžela parťákem při běhání a cyklistice, takže typ „atlet“ a samozřejmě jedině lehce vychovatelný typu „kouknu se na něj a pes udělá, co mi na očích uvidí“. Po tomto soupisu nám ovšem nebylo jasné, co by to mělo být. Takový pes ještě neexistuje. A tak padaly návrhy jako NO, BŠO, BOC, beauceron, kavkazák, moskevák atd. Měsíce jsem hledala, četla, ptala se. Zjistila jsem, že tudy cesta nevede a nechala jsem to být.

To je on!!!

Jednou večer jsem úplně bez nálady procházela jednotlivá plemena snad už po sté a narazila jsem na skupinu neuznaná plemena. Co to je? Tak to rozkliknu a čtu seznam plemen a najdu i český horský pes. Opět rozkliknu a čtu a čtu, dušička se probouzí a najednou vykřiknu radostí: „Máme psa!“ Manžel se lekl a zakřičel také: „Jsi normální? Co řveš?“

Ale proč ta radost? Protože: Před devatenácti lety jsme hledali dům ke koupi a byli jsme se i s malými dětmi na jeden podívat ve Smržovce u Jablonce nad Nisou. Procházíme lesoparkem a tam, na okraji u lavičky sedí velký, mohutný a barevný pes typu obluda, chlupatý jako medvěd, vzpřímený a sebejistý, připravený vyrazit, typu zabiják, s milujícím pohledem anděla, dívající se na páníčka, s tělem atleta.

TO JE ON! Jeho páníčkem byl vysoký, štíhlý pán ve sportovním oblečení. Já, manžel a děti jsme se s úžasem dívali na toho tvora. Chtěli jsme si jej pohladit, ale pán to nedovolil, prý je ostrý. Dozvěděli jsme se pár informací a řekli si, že jednou... A teď to přišlo. Po šestnácti letech. Okamžitě se nám zalíbil vzhledově i povahově podle popisu a to, že je to originál sportovní pes, bylo rozhodující. Přiznám se, trochu nás zastudila ta kombinace slovenského čuvače s aljašským tažným psem, pro nás jsou tyto povahy přece jen neprobádaným územím, ale podle hesla, všechno je jen výchovou, jsme se pevně rozhodli. Máme konečně vybráno!

Kdo hledá, najde…

Ale kde ho hledat? Postupně jsem se dostala na stránky Klubu českého horského psa, kde byla celkem velká nabídka štěňátek pro rok 2014. Pro nás bylo důležité, aby byl pejsek k odběru nejpozději v polovině července, abychom se s ním do konce prázdnin sžili. A povedlo se. Sice až na druhý pokus, ale našla jsem chovatelskou stanici „z Všenorských strání“ manželů Formánkových a zamluvila si pejska.

Čekání na štěňátko bylo strašné! Dlouhé!

S Míšou Formánkovou jsme si hned „padly co oka“. Jejich fenečka Aky z Hostýnského trailu s pejskem Hittem od Kamenité říčky očekává narození štěňátek v druhé polovině května. Až? Taková doba! Ještě měsíc! Nemohla jsem vydržet.

Doma zasedla rodinná rada, abychom se domluvili na jméně a barvě. Ta byla jasná všem, bíločerná. Co nejčernější, ať budí hrůzu už od pohledu. A jméno jsme vybrali také. Moc krásné. Už nám chybí jen ten pejsek.

Dny se vlekly, Aky nerodila a nerodila, já se pořád ptala kdy a Míša psala, že už, už. Ale pořád nic. A konečně přišel e-mail, že Aky porodila osm krásných a zdravých štěňátek, pět holčiček a tři kluky, z toho jsou dva černí a jeden žlutý. HURÁ!

Od toho dne chodily samé krásné zprávy a fotky, jak bambulky rostou. Byli nádherní! A byl mezi nimi i ten náš. Ten nejčernější. Po třech týdnech jsme se jeli na ty chlupaté koule podívat. Ale ten černý ke mně vůbec nechtěl. Ale co, uvidíme, ještě je brzo.

U Formánků jsme tenkrát viděli poprvé chování čechohoráčka. Maminka Akynka s láskou pečovala o své děti a její roční dcerka Ajka byla úžasnou chůvou. Své území hlídaly opravdu dostatečně hlasitě a rázně. To je to, co potřebujeme. Obě si nás pořádně prokleply, než nás vpustily ke štěňátkům. Byly obezřetné, ale klidné. Po pár minutách se o nás opíraly a chtěly drbat záda. Aječka se ode mne nehnula, ležela mi na klíně a velkýma očima se mi dívala do srdce.

Akynka a Aječka, tyto dvě krásné, statné a hlavně vyrovnané duše ve mě vzbudily obrovskou lásku k čechohorákům. Nastavily poměrně vysokou laťku hodnot, vlastností a chování, kterých si musíme u psů vážit. Aky a Ajko, moc vám děkuji!

Máme doma Baryka!

A je tu 12. červenec 2014. Jedeme si pro štěňátko. Na tento den jsme se všichni moc těšili. Naše malá obří chlupatá  kulička na mne jen kouká, vůbec netuší, co se bude dít. Ještě kousek dečky s pachem maminky a sourozenců, poslední pohlazení od Akynky a sestřičky Aječky a jedeme. My jsme šťastní a náhradní mámě Míše padají slzy. Držím to černé zlato v náručí a ono jen brečí a brečí. Dobrou půl hodinu. Naštěstí nakonec usnul a probudil se až v Mladé Boleslavi, kde jsme si dali přestávku. Baryček se vyvenčil, napil vodičky a šupem domů. Konečně máme doma Baryka!

Říká se, že kdo pronikne do duše čechohoráka, nechce už žádné jiné plemeno. Je to tak...

Ve dvou se to lépe „táhne“

Vaneska a Baryk tvoří úžasnou dvojici dvou rozdílných povah a stáří. Baryk vrátil naší fence mládí, radost ze života a také zdraví. Dnes je Vanesce tak kolem  patnácti až šestnácti let a ještě před rokem byla schopná s námi ujít naše pětikilometrové canicrossové tratě. Letos už ne. Přidalo se těžce nemocné srdíčko a už to nejde. Zato Baryk ji pořád opečovává, hlídá a je jí nablízku. Vrací jí lásku a přátelství, které mu věnovala za ty čtyři a půl roku společného soužití. Je jeho maminkou i kamarádkou. Bylo krásné dívat se, jak jeden druhého učí. Milují se, nemůžou bez sebe být. Baryk je další dušičkou, kterou nám Bertík poslal. Děkujeme Bertíčku!

Foto: Ludmila Nosálková