Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Jak jsem potkal Čechohoráky!

Souhlasíte, že život umí někdy změnit naše předsevzetí a pořádně nám zamotat hlavu? O tom asi není třeba dlouho povídat. Kdo z nás někdy nezměnil své plány například při výběru štěňátka u chovatele? Také jste si jeli pro fenku a dovezli si pejska? Nebo naopak? O podobný příběh se s námi podělil jeden náš čtenář. A povídání je to opravdu zajímavé...


Tomáš Voříšek 3.10.2020 3117x Příběhy

V jedné známé pohádce říká pan Lustig: „Svět je malý a o náhody v něm není nouze.“ Svědky takové náhody jsme se stali před léty i my (a letos je těch let už šestnáct). Naše rodina se poklidně rozšiřovala a snad právě kvůli tomu poklidu jsme zatoužili pořídit si „našeho vlastního“ psa. Ne, že by doma na dvorku neběhal pes, ale Ben už byl přeci jenom starší a rozrůstající „smečku“ velmi špatně snášel.

Jako „hlava rodiny“ jsem se vrhl do teoretické přípravy, tj. na listování v atlasech psů. V jednom jsem však měl jasno. Německého ovčáka už jsem pořizovat nechtěl. Náš nový pes měl být velký, odvážný, ochránce rodiny a také společník na našich častých výletech a toulkách. Prostě aktivní pes pro aktivní rodinu. Okouzlení z knížek Jacka Londona jsme si museli odpustit. Jako snad u každého domu na vesnici je i u nás malé hospodářství – slepice, králíci..., takže sibiřský husky byl vyloučen hned v prvním kole. Po mnoha dlouhých večerech a ještě delších diskuzích jsme se shodli na tom, že náš budoucí pes, tedy vlastně fena bude pyrenejský horský pes. Fena proto, neboť jsme očekávali problémy v soužití dvou psů velmi rozdílného věku a temperamentu.

Měl jsem jasno, ale…

Jak jsem potkal Čechohoráky!

Zasedl jsem k PC a naklepal do vyhledávače PYRENEJSKÝ HORSKÝ PES. Musím jen upozornit, že se píše rok 2003, internet není ještě zdaleka tím, čím je dnes a telefony tehdy ještě skutečně sloužily k telefonování. Tato věta má velký význam ve věcech následujících. V PC to zavrzalo, zabzučelo a na monitoru se rozsvítila stránka Google s vyhledanými odkazy. Jaké bylo moje překvapení, když na prvním místě na mě zářil odkaz na ČESKÉHO HORSKÉHO PSA. Moje ješitnost dostala trochu ránu. Byl jsem si jistý, že po těch hodinách nad atlasy už mám psí plemena „v malíčku“ a ejhle… asi nemám. S nemalou zvědavostí jsem odkaz otevřel. Na stránce byl stručný popis standardu ČHP a k tomu jedna fotka velikosti cca 200x200 bodů, nic víc. Chvilku jsem přemýšlel, jestli nejde o nějakou recesi, ale když jsem zjistil, že toto plemeno opravdu existuje, a že se dokonce blíží klubová výstava v Netolicích, bylo rozhodnuto. Pyreňák počká, jede se do Netolic zjistit, jak ten pes vlastně vypadá. Naplánoval jsem návštěvu u babičky v Budějovicích a cestou jsme se zastavili právě v Netolicích. No, nemuseli jsme koukat moc dlouho. ČHP byl přesně tím, to co jsme si představovali. První čechohorák, kterého jsem na vlastní oči viděl, byla fenka Jiskra pana Jiráka. Nešlo se nezamilovat.

Dva jsou víc než jeden

Jak jsem potkal Čechohoráky!

Jako každý dobrý nápad i tento se musel nechat uležet. Neležel však dlouho, hned po Novém roce 2004 jsem napsal mail Tomášovi Trdlovi, že bychom chtěli fenku ČHP, spíš sportovně vedenou, delší nohy, no prostě modelku a atletku v jednom. Tomáš záhy odepsal. Čtyři chovatelské stanice měly zrovna štěňátka. Tomáš mě s požadavkem na sportovně vedené psy odkázal na Michala a Lenku Fiedlerovi.  A tím zpečetil náš osud. Nahlásili jsme se u Fiedlerů na návštěvu. Volní byli ještě tři pejsci a jedna holka jménem Fialka. Nakoupili jsme červený obojek, červené vodítko, nacpali se do červeného Formana a vyrazili uprostřed ledna směr Mladá Boleslav. Měli jsme ve všem jasno, tedy až do okamžiku než jsme prvně uviděli štěňátka. Tvrzení, že pes se snese pouze s fenou, nám Lenka vyvrátila již brzy po našem příjezdu. Popravdě? Moc práce jí to nedalo. Já si vybral pejska Figa. Dodnes si pamatuji, že mě zaujal, jak čůral na hromadě písku. Jaké maličkosti občas rozhodují o výběru psa, je až s podivem. Lenka snad vytušila naši slabší chvilku a nadhodila, jestli nechceme ty pejsky dva. V tu chvíli si již nikdo z nás nevzpomněl, že jsme původně jeli do Boleslavi pro fenku. Dětem se nejvíce líbil Falco.

Jak jsem potkal Čechohoráky!

Bělejší pejsek s růžovým čenichem. Ještě že tam neměli medvědy, jinak bychom domů přivezli i ty. Co vám budu povídat, místo fenky jsme si domů odváželi dva kluky. Cesta zpět byla zážitkem sama o sobě. Pejskům se v autě udělalo špatně již v Boleslavi. Takže jsme v lednu uháněli po dálnici se staženými okénky, aby nám nezvracely i děti. V tuto chvíli jsme si to ještě plně neuvědomovali, ale právě se nám život obrátil zcela jiným směrem. Nalezli jsme spoustu nových přátel a kamarádů. Čekaly nás zážitky veselé i velmi smutné. Naše rodina se rozšířila o další dva plnohodnotné členy. Ještě na jedno si dobře pamatuji, a to jak říkám Michalovi: „My závodit nebudeme, my budeme chodit jenom na výlety“. Netrvalo to ani deset měsíců a už jsme stáli prvně na startovní čáře.  Ale to už je jiný příběh a o něm snad někdy příště.

Dodatečně bych chtěl poděkovat „chlapcům“ ze Silicon Valley za drobnou nedokonalost jejich vyhledávače, která tak zásadně změnila náš život.

 

Foto: archiv Tomáše Voříška

Kam dál ...