Genetika se na chleba nemaže…

Na stránkách eCanis dáváme prostor i vám, našim milým čtenářům. Váš názor nás zajímá a mnohokrát jsou vaše postřehy a komentáře inspirací k našim článkům. Rádi vás vezmeme do „našeho týmu” a přenecháme vám iniciativu. Přece jen – co člověk, to jiný pohled na věc.

Tentokrát jsme dali prostor paní Šárce Lejdarové, která už v minulosti do našeho magazínu přispěla v rámci portrétu amerického stafordšírského teriéra. Paní Šárka však nevlastní pouze toto plemeno, ale má i kynologické zkušenosti s množstvím různých pejsků. Ačkoliv už svou chovatelskou práci, jak se říká, už „pověsila na hřebík”, stále sleduje kynologické dění. A právě o chovu a o tom, kam směřuje, bude její dnešní povídání.

Chov dříve a dnes

Tibetská doga, akita inu, saluki – to je jen pár plemen, která se od doby svého vzniku téměř nezměnila Jejich původ lze vystopovat i do doby několik tisíc let před naším letopočtem. Čím to, že tato prastará plemena se téměř nezměnila? Odpověď je velmi jednoduchá. Po celá tisíciletí byla tato plemena chována za určitým účelem a jedinci, kteří nesplňovali nároky na ně kladené, byli tvrdě selektováni buď přírodou nebo samotnými majiteli. Ještě před několika desítkami let „fungovala” podobná selekce i v našich chovech. Díky pokroku na poli veterinární medicíny – ať už se jedná o medikaci, lékařské postupy nebo poznatky v oblasti výživy psů, máme dnes možnosti zachránit i odchovy, které by ještě donedávna byly odsouzeny k záhubě. Taková „vypiplaná” štěňátka se následně často zapojí i do chovu. Jakým však tito psi mohou být pro své plemeno přínosem? Mám pocit, že se u mnoha chovatelů dnes vytratil chovatelský cíl a snaha podržet právě ty povahové a exteriérové vlastnosti, pro které byla plemena mnoho let chována. Mnoho původně funkčních a přínosných exteriérových znaků jsou dnes hnána touhou po “kráse” do extrému a místo, aby psům usnadňovala práci je mnohdy omezují nebo dokonce ohrožují na životě. S absencí selekce tak vzniká i jakási “nadprodukce” štěňat, která mnohdy zůstávají ve své rodné chovatelské stanici i  o několik měsíců déle.

Genetika se na chleba nemaže

Psi mají 39 párů chromozomů a ty ovlivňují nejen vzhled, ale i chování a zdravotní stav každého jedince. Problémem dnešní doby, co se genetiky psů týká, je příbuzenská plemenitba, dědičné nemoci a šlechtění na extrémní rysy. Na to jsem již poukazovala v předchozím odstavci. Problémem z mého pohledu je uzavřená plemenná kniha, kde nepovolují příkřížení nových genetických linií, což vede k degeneraci. Dalším nešvarem je, že v hodně případech jsou psi často vybíráni na základě exteriéru – vzhledu, na místo zdraví. Upřednostňují se módní barvy a extrémní znaky. Zejména u výstavních linií. Současný stav genetiky psů se dle statistik řadí do stavu „alarmujícího". Je to samozřejmě důsledkem špatného šlechtění, vedeným námi lidmi. Vždy jsem každému dřív říkala to známé pořekadlo, že „genetika se na chleba nemaže". Ašak právě člověk u psů tu genetiku určuje. Právě neznalí nebo nedbalí chovatelé genetiku na ten chleba mažou. Pokud se nic nezmění, budou touto neznalostí nebo šlendriánem trpět psi, a přibudou v chovu vážnější zdravotní problémy. V dnešní době máme možnost moderního genetického testování. Takové možnosti jsme v minulosti zdaleka neměli. Týká se to identifikace plemenného původu, predikce zdravotních rizik, a dokonce i analýzy chování na genetické úrovni. Testy jsou užitečné nejen pro chovatele, ale i majitele psů. Jenže i tohle je bohužel zřejmě málo, a tak se stal v posledních desetiletích z některých psů spíše módní doplněk, než plnohodnotný společník, což samozřejmě vede nejen k nezodpovědnému chovu a poté i možným špatným životním podmínkám psů. V oblibě bývají čím dál častěji specifické vzhledové rysy, miniaturní psi, kolikrát až exoticky vypadající. Převažují neobvyklé a vzácné barvy, které dříve u daných plemen vůbec nebyly, a dle mého názoru by ani nikdy být neměly! Lidé v tomto směru vůbec nepřemýšlí nad tím, že tohle už není šlechtění, ale zahrávání si s genetikou jako takovou. Což má u mnoha plemen velké dopady nejen na zdraví. Bohužel dnes, navzdory velké dostupnosti informací, spousta chovatelů chová bez hlubších znalostí, ať se týkají genetiky či zdraví. Chovají raději dle aktuálních trendů a řídí se spíše poptávkou, kterou určují právě přehnané exteriérové znaky nebo žádané barvy. Plemena, na kterých jejich předchůdci odváděli skvělou práci, tak během několika generací degradovali na módní doplněk.

Genetika – pomocník při výběru budoucího parťáka?

U psů se pohybuji od dětství a když jsem se během svého trénování ptala různých lidí, proč si pořídili dané plemeno, tak většina odpovědí byla, protože se mi líbí. A když jsem se jich zeptala na historii jejich plemene a na to, k čemu bylo vyšlechtěné, odpovědí jsem se dočkala jen zřídka. Bohužel je čím dál častější to, že si člověk vybere svého psa, protože ho má soused Karel, protože je teď moderní, prostě protože se líbí. Je to podobné, jako když si kupujete rohlíky v krámě. Je libo se solí, s kmínem, s mákem, není problém… Každý člověk, který uvažuje o pořízení si psa by se měl zaměřit na správný výběr chovatelské stanice, na rodiče jejich budoucího štěněte, jejich předky, zdravotní testy, jejich povahové rysy, popřípadě se podívat na jejich potomky, pokud již nějaké mají, zjistit si i jejich povahové vlastnosti, a jak jsou na tom se zdravím, jak vypadají exteriérově a tak dále. Objet si několik chovatelských stanic, popovídat si s chovateli a majiteli psů, podívat se na výstavy daného plemene, a především si zjistit a nastudovat historii plemene, které si chce člověk pořídit předtím, než si ho skutečně koupí. Z mých zkušeností obvykle novopečení majitelé nemají dost informací o daném plemeni, tudíž neznají jeho hodnoty, potřeby. Bohužel to, že plemeno například nezvládnou fyzicky, nebo psychicky a mnohdy obojí, v tu chvíli neřeší. A pak nastávají ty špatné situace, kdy se majitelé těchto psů zbavují. Každý člověk by si měl položit otázku, zda dané plemeno opravdu zvládne a bude schopný mu dát tu péči a vyžití, kterou daný jedinec potřebuje. A zda má alespoň dostatečně základní informace o tom, jaké plemeno si vlastně pořizuje. I v tomto případě by mělo platit, že neznalost neomlouvá.

Dejme jim to, k čemu byli určeni

Pes, který byl vyšlechtěn jako pracovní plemeno, které ale nemá možnost pracovat, může trpět jak fyzicky, tak psychicky. Pracovní plemena, ať už se budeme bavit o psech loveckých, pasteveckých, nebo služebních, mají v sobě hluboce zakořeněnou potřebu činnosti. A jsme zase u naší oblíbené genetiky. Tu prostě jen tak nevymažeme. Jak už jsem zmínila výše, při nevhodném výběru plemene mu nebudete schopni zajistit adekvátní zaměstnání. Nedáte-li mu práci, kterou potřebuje, s největší pravděpodobností budou následovat problémy nebo dokonce poruchy chování.

Mezi ty nejčastější bych zařadila:

Frustrace a stres – Pes se stává neklidným, podrážděným, úzkostným.

Destruktivní chování – Pokud pes nemá možnost vybít svoji energii smysluplně, tak poté může začít třeba ničit nábytek, hrabat vám celou zahradu, kousat, nadměrně štěkat, výt, nadměrně vykonávat svoji potřebu.

Problém s poslušností – Pes může mít poté problém se soustředěním se na povely a může vzdorovat.

Zdravotní potíže – Nedostatek, fyzické aktivity vede k nadváze, problémům s klouby a celkově fyzické indispozici.

Stereotypní chování, nedostatečné psychické a fyzické uspokojení potřeb jedince – Pes může začít vykazovat známky kompulzivního chování, což se projevuje například častým honěním a okusováním ocasu, neustálým olizováním či vykusováním tlapek.                   

Tohle všechno má zároveň vliv na celkově špatné soužití mezi pánem a psem. A to může vést také ke špatné pověsti určitých plemen psů, protože o nich lidé pak hovoří jako o problémových. Majitelé nejsou schopní s těmito problémy fungovat, něco s nimi dělat, a zvířata jsou pro ně velkou přítěží. Může se to dostat i do fáze, kde jsou psi již opravdu psychicky zlomení a reagují agresí, vrčením nebo napadením člověka. V těch lepších případech zvířata skončí v útulcích, v těch horších případech po napadení i usmrcením. U psů je to jako u lidí – psychika je křehká a dá se lehce zlomit. V takových případech často chyba opravdu bývá v 99 % na straně člověka, nikoliv na straně psa!

Existuje řešení?

Je ještě vůbec nějaká možnost, jak tyto chyby napravit? Myslím si, že je především třeba si tyto problémy co nejčastěji připomínat a diskutovat o nich, aby se s nimi mohlo něco dělat. Skvělých chovatelů, majitelů a psů máme spousty. Samozřejmě jim patří obrovské DÍKY. Vyřknout nějaké řešení je strašně těžké. Spíše je to taková žádost. Asi žádost o uvědomění si, že je něco špatně. Muselo by nastat v první řadě u budoucích majitelů psů, jelikož kde je poptávka, tam vždy bude i nabídka. V druhé řadě by se měli chovatelé snažit vrátit své odchovy zpět ke kořenům – k chovu, který má skutečný smysl, který má přínos pro budoucnost plemene, ne pro lidi a jejich touhu po dokonalém štěňátku se zajímavými „crazy" barvami nebo proporcemi. Co se týče problematiky přeplněných útulků a psů nezvládnutých svými majiteli, tak tam by za mě připadalo v úvahu jedině snad něco jako „řidičský průkaz psa a jeho majitele" – například podmínka splnění majitele se svým psem zkoušky ZOP = Základní ovladatelnost psa. Bylo by to skvělé, jelikož by majitelé museli se svým psem cvičit, připravovat se. Tím by se zároveň učili společné komunikaci, souznění, ať už sami, nebo s trenéry a výcvikáři při individuálních lekcích nebo v kynologickém klubu. Třeba by byla možná motivace „odpuštěním” poplatků za psa, který se svým páníčkem takovou zkoušku složí. Třeba se jednou takový nápad ujme a přibude tak mnoho spokojených psů a majitelů, kteří budou umět se svým parťákem pracovat a získají tak ovladatelného a vychovaného společníka. Věřím, že i tato moje úvaha přispěje k diskuzi nad současným chovem a celkovým přístupem k chovu a držení psů u nás. I kdyby se tím změnil přístup jen pár budoucích majitelů, nebo nastaly změny či uvědomění u nynějších majitelů a chovatelů, tak je to posun tím správným směrem.

Šárka Lejdarová

Foto: Šárka Lejdarová