Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

,,Beránci“ s nálepkou „zabijáků“ – to jsou plemena typu BULL

Není skupiny či typu psů, který by byl více ukřivděn jak plemena typu bull. Psi s nálepkou zabijáků, nezvladatelných psů a nebezpečných zvířat, kterých se všichni bojí a mnozí, při pohledu na ně reagují slovy – fuj, hnus. Ano, bohužel smutná pravda, za kterou mohou nejvíce média a špatní a neodpovědní majitelé. Jaká je ale pravda? Jací ve skutečnosti jsou? Všechna tato plemena jsou neskutečně věrní s ohromným citem pro rodinu. Dají za svou smečku život a většinou jsou psi jednoho pána. K tomu se s nimi dá i bezvadně pracovat, protože za vaše pohlazení udělají třeba kotrmelec.


 ,,Beránci“ s nálepkou „zabijáků“ – to jsou plemena typu BULL
Martin Říha 8.7.2017 20693x Představení plemene v podobě portrétu

I do mého života před 15 lety, možná více, vstoupily dvě argentinské dogy, které byly hodné, pracovité, jedním slovem – úžasné. Snažila jsem se s nimi věnovat záchranářské kynologii. Holčičce to šlo, byla šikovná a chlapec byl jak se říká – SVŮJ. Když chtěl, makal, když ne, nemakal, ale to jen pokud šlo o poslušnost. Vyhledávání lidí v sutinách či plochách miloval. Oba milovali lidi, ale lidi nemilovali je. A člověk jim to ani nemůže mít za zlé, protože média prostě – umí. Když jsem v roce 2003 poznala svého tehdy ještě ne manžela, stál dost daleko a neodvážil se na ně ani kouknout. Když jsem poznala jeho rodinu a přijela jsem se svými psy k nim domů. Babička jen prohlásila, že tyto vražedné bestie k nim nesmí. No, začátky pro nás byly těžké. Dnes jsou již za Duhovým mostem

.

 Pojďme si představit bull plemena

Schwarzenegger mezi psy – Americký bully

    

V polovině 90. let 20. století začali chovatelé vybírat zvláště těžké, tedy nestandardní jedince amerických pitbulteriérů a amerických stafordšírských teriérů, aby z nich vytvořili nové plemeno, které nebude postiženo předsudky a bude mít mnohem mírnější a klidnější povahu než obě výchozí plemena. Chovatelé se snažili udržet a zlepšit všechny ideální vlastnosti obou plemen a zvýraznit působivé fyzické znaky. Zvláštní důraz kladli na mohutnou hlavu a široký hrudník. Jiné prameny však uvádí, že americký bully je výsledkem křížení amerických pitbulteriérů s americkými stafordšírskými teriéry, americkými buldoky, staroanglickými buldoky, bulmastify, bordeauxskými dogami, anglickými buldoky, neapolskými mastiny a různými typy bandogů s cílem vytvořit většího a těžšího pitbulteriéra. Řada chovatelů však tvrdí, že se jedná o skutečné pitbuly, k jejichž vytvoření nepřispěla žádná jiná plemena kromě amerického stafordšírského teriéra a amerického pitbulteriéra, což dokládají rodokmeny. Je pravděpodobné, že chov amerických bullů se ubíral oběma směry a tak vzniklo mnoho linií, které vykazují znaky výchozích plemen. Šlechtění bylo velmi úspěšné a americký bully si získal ve své vlasti uznání a popularitu. Plemeno bylo uznáno americkým Kennel Clubem. Na rozdíl od původního amerického pitbulteriéra, nebyl americký bully vytvořen pro boj v ringu, i když mnoho z těchto psů je samozřejmě k ilegálním psím zápasům zneužíváno. Americký bully je v porovnání s americkým pitbulteriérem těžší a mohutnější. Přes značnou fyzickou sílu mu však chybí vynikající atletické schopnosti, vytrvalost a temperament jeho mateřského plemene. Americký bully je více buldok než teriér, a to jak po stránce exteriérové, tak povahové. Plemeno ještě není zcela ustálené v typu, někteří psi připomínají staré anglické buldoky, někteří se podobají malým jedincům amerických buldoků, či přerostlým stafordšírským bulteriérům.

Tento masivní, ale pro práci hlídače a ochránce dostatečně pružný pes, je celkem dobře cvičitelný, a to i přes značnou tvrdohlavost. Pod vedením zkušeného pána je skvělým společenským psem s dobře vyvinutými hlídacími schopnostmi. Většina jedinců není tak dominantními ve vztahu k ostatním psům jako pitbulteriéři. Přesto však americký bully potřebuje dokonalou socializaci a výchovu od zodpovědného majitele. Jednou z nejpopulárnějších aktivit chovatelů tohoto plemene byl vždy weigh-pulling (tah těžkých břemen), pro který americký bully v podstatě vznikl. V této sportovní disciplíně vyniká i dnes, i když je stále častěji držen pro účely osobní ochrany, k čemuž jej předurčuje jak značná fyzická síla, tak mentální předpoklady.

  

  • Země původu: USA
  • Kohoutková výška pes: 46 – 53 cm, fena: 43 – 50 cm
  • Srst: hladká, krátká a hustá
  • Barva srsti: všechny barvy a vzory jsou přípustné.

Hbitý a elegantní – americký stafordšírský teriér

     

„Imigranti z celé Evropy dováželi do Ameriky různorodou směsici psů, rozdílnou ať svým původem či použitím. Někteří z těchto psů zůstali ve větších městech a byli chováni víceméně čistokrevně pro užití v arénách, jiní začali sloužit k ochraně majetku, domů a stád. Farmáři a osadníci dávali přednost těžším a všestrannějším psům s velkou silou, schopným čelit kojotům a vlkům a nehleděli na to, že se svým chovem vzdalují od původních plemen. Vzhledem k těžkým podmínkám a nutnosti uskromnit se v mnoha ohledech, bylo nemyslitelné držet psa pro lov, jiného pro práci na farmě a dalšího pro její střežení, popřípadě na psí zápasy. Všechno zde musel většinou zastat jeden pes. Podmínky, které panovaly v Novém světě tedy většinou nepřály čistokrevnému chovu psů, ale spíše kladly obrovské nároky na jednotlivá zvířata a o plemenitbu zde z počátku téměř nikdo nestál. Psi pracovali se stádem jako honáčtí psi, dávili kojoty, vlky a červené rysy, lovili divoká prasata, hubili krysy a potkany ve stájích, střežili farmy a dobytek před lupiči a bandity, a po večerech zápasili v jámě. Jediným faktorem chovu zde byly pouze pracovní výsledky a schopnost přežít nemoci a nástrahy divočiny. Pes, který dobře zápasil a dávil kojoty, kryl fenu, která v tomto také vynikala. Jakou měli barvu, či velikost bylo nepodstatné. Až mnohem později, kdy osadníci nebojovali o holý život a mohli se věnovat chovu psů pro zálibu, začaly se z této americké směsice evropských ras zvaných „Yankee Terrier“, „Pit Terrier“, „American Bull Terrier“ odštěpovat jednotlivé počáteční formy dnešních amerických moderních plemen.

Historie amerického stafordšírského teriéra je až do roku 1936 naprosto totožná s historií amerického pitbulteriéra. Do této doby se jednalo o jedno plemeno psa, používaného hlavně na psí zápasy. První náznaky o rozdělení plemene se vyskytly kolem roku 1930, kdy požádal W. T. Brandon u amerického Kennel Clubu (AKC) o uznání amerického pitbulteriéra za samostatné plemeno. To se však nelíbilo chovatelům, kteří drželi své psy na zápasy. Pro uznání plemene je potřeba sestavit, předložit a v chovu dodržovat exteriérový standard. Pitmani se obávali, že by s tímto ztratili možnost vést chov tak, jak byli doposud zvyklí a jak se to nejlépe osvědčilo, tedy, že jediným kritériem chovu byl game, nikoli vzhled.

Zato chovatelé pitbulteriérů odmítající používání psů pro zápasy, tento čin uvítali a začali věnovat větší pozornost sjednocení a zlepšení exteriéru svých psů a hledali pro ně i nové jméno, aby je odlišili od zápasnických pitbulteriérů. Mnoho chovatelů ve třicátých letech používalo pro své psy označení American Bull Terrier nebo Staffordshire Terrier.

Majitelé, kteří dále chtěli chovat svá zvířata pro psí zápasy je stále nazývali Pit Bull Terrier a registrovali se jako členové UKC v Michiganu nebo ADBA v Utahu.

Dne 23. 5. 1936 byl na výstavě pořádané Morfia and Essen Kennel Clubem v Madisonu v New Persey založen chovatelský klub s názvem Staffordshire Terrier Club of America. Jeho prvním předsedou byl právě Wilfred T. Brandon, za jehož pomoci byl American Kennel Clubu (AKC) předložen návrh na uznání nového názvu plemene. Aby se tedy provedlo jasné ohraničení od psů pro zápasy, bylo plemeno registrováno jako „Staffordshire Terrier“ a klub si dal za úkol vytvořit nové plemeno pracovního a rodinného psa.

Dříve navrhovaná pojmenování plemene jako American Pit Bull Terrier a American Bull Terrier byla zamítnuta. U prvního to bylo z důvodu slova „Pit", připomínajícího právě chov psů pro zápasy, u druhého pojmenování pro přílišnou podobnost s názvem anglický bulteriér, tedy plemene uznaného AKC již v roce 1891. Kapitán Will Judy, vydavatel časopisu „Dog World" a chovatel plemene, navrhoval název „Yankee Terrier", který se však také neuchytil.

Dne 9. 6. 1936 bylo nové plemeno uznáno AKC a byl přijat jeho standard, do kterého byly použity i části standardu amerického pitbulteriéra. Ten byl vytvořen roku 1921 předsedou klubu F. L. Dunablem a je spíše anatomickým popisem dokonalého zápasnického psa, než popisem exteriéru jako takového. Po přijetí standardu nového plemene vymezil American Kennel Club přechodnou dobu, během které bylo možno pitbulteriéry registrovat u AKC jako stafordšírské teriéry.

První registrovaný stafordšírský teriér byla černá fena jménem Wheeler's Black Dinah, narozená 30. 5. 1931, z chovu paní Edny Flickingerové, v majetku pana J. M. Wheelera. První registrovaný pes byl žíhaný s bílými znaky Tabasco Dan, narozený 8. 6. 1928, z chovu D. Landrama, v majetku pana G. B. Claycomba. Za první měsíc registrace bylo zapsáno 12 amerických pitbulteriérů, kteří splňovali exteriérové požadavky standardu stafordšírského teriéra. Chovatelé v AKC začali používat pouze zvířata registrovaná v AKC a věnovali se prošlechtění exteriéru se zaměřením na mírnější, společenské povahy. Prvním stafordšírským teriérem vystaveným na výstavě AKC byl Doyle's Shiner v majetku C. J. Doyla. Bylo to 30. 8. 1936 u rozhodčího G. V. Glebea na výstavě Northbrook Kennel Club Show v Illinois. Jako jediný předvedený stafordšírský teriér vyhrál 1. místo ve třídě začátečníků (Novice Class), ale nebyl oceněn titulem vítěz plemene (BOB).

Dne 1. října 1974 bylo UKC v Anglii uznáno plemeno stafordšírský bulteriér a chovatelé stafordšírských teriérů byli vedením AKC požádáni, aby jméno svého plemene pozměnili tak, aby ho nebylo možné zaměnit s tímto anglickým plemenem. Tak byl, před již schválený název, přidán přívlastek „American" a tak vznikl konečný název plemene americký stafordšírský teriér.

Americký stafordšírský teriér není vhodný pro každého člověka a pro každou příležitost. Jeho fyzický fond a zděděné vlastnosti ho sice předurčují být dobrým společníkem rodiny a ochráncem majetku, jeho výchova však vyžaduje mnohem více trpělivosti a důslednosti, než výchova jiných plemen. Přes svou podobnost se stafordšírským bulteriérem je americký stafordšírský teriér, narozdíl od něj, jednoznačně psem, se kterým mohou být problémy při špatném nebo neodborném vedení. Pokud nemáme čas a trpělivost amerického stafordšírského teriéra vychovávat, neměli bychom si ho nikdy pořizovat!!! Amstaf je velice smělým psem, který dokáže zcela důstojně a klidně zhodnotit nebezpečnou situaci a následně na ni přiměřeně reagovat. Dokáže rozeznat skutečné ohrožení a v takovém případě nekompromisně brání svého pána a rodinu. K hlídání objektů však není americký stafordšírský teriér zrovna ideální plemeno. Aby z něj však vyrostl vyrovnaný jedinec, potřebuje již od útlého věku láskyplný fyzický kontakt se svým pánem a se členy rodiny.

         

  • Země původu: USA
  • Klasifikace FCI: Standard FCI č. 286 / 1. 12. 1997. Sk. 3. teriéři, sekce 3. teriéři typu bull.
  • Kohoutková výška: pes: 46–48 cm, fena: 43–46 cm
  • Srst: krátká, uzavřená, na dotek tuhá, lesklá.
  • Barva srsti: přípustné je jakékoli zbarvení – jednobarevné, vícebarevné,nebo se skvrnami; více než 80 % bílé, černá s pálením a játrová však nemají být podporovány.

Brazilský bulteriér

 

Roku 1978 se setkal Pedro Dantas v Brazilském městě Caxias do Sul s křížencem německého boxera a anglického bulteriéra. Dantas byl tímto psem natolik uchvácen, že se rozhodl pro vyšlechtění nového plemene. Dantas chtěl vyšlechtit mohutného, silného strážního psa, který by v korupcí zmítané a kriminalitou zatížené Brazílii byl schopen ochránit dům a rodinu majitele, měl být krátkosrstý a dobře uzpůsobený na tropické brazilské klima. Na začátku uvažoval Dantas použít v Brazílii osvědčené argentinské dogy a brazilské fily. Nakonec však zůstal u původního plánu a k chovu vybral fenu německého boxera jménem Tina a svého bulteriéra. Dne 4. října 1978 se narodil první vrh brazilských bulteriérů. Mezi štěňaty byl i pes, dnes známý jako Tigresa z Tasgardu, který Dantase překvapil obětavostí, fyzickými schopnostmi a odvahou. Tak silně rozvinuté vyjmenované vlastnosti do té doby nebyly nalezeny v žádném jiném psovi. Dantas proto použil Tigresa jako pilíř chovu a kryl s ním mnoho fen německých boxerů. Potomky z těchto krytí poté křížil ze začátku výhradně s anglickými bulteriéry. Tato chovná zvířata vybíral pečlivě podle velikosti a povahy. Roku 1983 se narodil boxerce jménem Duchesa další významný pes chovu, obrovský bílý pes Balder z Tasgardu. Později přidal Dantas do chovu i trochu krve amerického stafordšírského teriéra, aniž by došlo ke změně názvu plemene, které bylo tehdy Bull Boxer. V průběhu času došlo k přejmenování na brazilského bulteriéra. Roku 1999 bylo plemeno uznáno Confederaçao Brasileira de Cinofi lia a definitivně přejmenováno jako Dogue Brasileiro.

Dogue Brasileiro nebyl vyvinut k lovu ani psím sportům, ale výhradně pro ochranu pána. Jako strážce majetku bere svou práci velmi vážně, a to zejména v noci. Toto plemeno je ke známým lidem velmi přátelské a hravé, ale neskutečně ostražité a nedůvěřivé vůči cizím. Přestože získal po boxerech i bulteriérech značnou netolerantnost vůči jiným psům, snaží se chovatelé tento jev z chovu odstranit. Vše je v chovu podřízeno účelu, a proto není vhodné, aby pes pro osobní ochranu, doprovázející pána ve městě byl rušen touhou porvat se s jinými psy. Naopak láska k lidem, která je u bulteriéra i boxera téměř znakem plemene je u nich podporována, nikoli však na úkor ostrosti a využitelnosti. Pro enormně vyvinuté fyzické schopnosti se tím předchází mnoha nechtěným nehodám. I výběr barvy psa je doporučován podle jeho využití. Psi, kteří hlídají území by měli být nejlépe černí nebo tmavě zbarvení. Tím jsou méně nápadní a lépe chráněni proti poranění či zabití lupiči. Naopak psi pro osobní ochranu, kteří doprovázejí pána ve městě, popř. hlídají jeho vůz, mají být světle zbarvení. Jsou ve voze lépe vidět, tím působí preventivně na zloděje a v rozpálených ulicích u nich dochází méně často k přehřátí.

 

  • Země původu: Brazílie
  • Klasifikace FCI: není uznán
  • Kohoutková výška psi: 54–59 cm, feny: 50–57 cm
  • Srst: krátká, tvrdá, s mírným leskem a hladce přiléhá k tělu.
  • Barva srsti: Jakákoliv barva či kombinace barev je přijatelná.

Bulteriér

James Hinks byl obchodníkem se zvířaty na Worcester Street 53 v Birminghamu. Neobchodoval pouze se psy, ale také s divokými zvířaty. Počátkem 60. let 19. století reagoval Hinks na zavedení formálních psích výstav a rostoucí poptávce po psech jako osobitých společnících a rozvinul chov původního bull and teriéra až do podoby, v jaké jej známe dnes. Hinksovi psi, často označováni jako „Hinks Breed“ byli přesnější a vykazovali konzistentní vzhled a lepší zauhlení končetin, na rozdíl od bull and teriérů. Charakterizovala je bílá barva a byli často označování výrazem „White Cavaliers“ (bílý kavalír). Brzy se jejich popularita rozšířila do celého světa. Bulteriéry vystavoval Hinks poprvé v roce 1862, ale s chovem začal již kolem roku 1850. Původní barevné bull and teriéry křížil se staroanglickými bílými teriéry a různými jinými plemeny. Další linií chovu byli kříženci buldoků se staroanglickými bílými teriéry. Tímto krokem eliminoval vliv buldoka na předsunutí spodní čelisti.

Až do padesátých let 19. století Hinks stále přiváděl křížením do plemene nové „rasy“.

Na výstavě psů v Birminghamu vyhrál s jedním ze svých psů r. 1890 první cenu pro „Original Bulldog's“ a s druhým první cenu za „Old English White Terrier's“. Z tohoto je tedy patrno, jak byli psi v raném chovu nejednotní. Hinks po sobě o chovu zanechal bohužel jen kusé poznámky. O prvních chovatelských aktivitách Jamese Hinkse se proto ví jen velice málo. John Henry Walsh byl jedním z prvních autorů, kteří Hinksovi připisovali zásluhy na vytvoření nové linie bulteriérů. Neví se však přesně, která plemena Hinks použil pro svou tvorbu, natož v jakém pořadí a mnb cožství, i když je známo, že mezi ně patřil buldok, původní barevný bull and teriér, hladkosrstý teriér, dalmatin a případně vipet, popřípadě greyhound a foxhound. Poslední dva jmenované uvádí angličtí autoři z přelomu 19. a 20. století, např. Hugh Dalziel ve své knize British Dogs z roku 1897.

Udatný, odvážného ducha, milující zábavu. Je vyrovnaného temperamentu a je schopen disciplíny. Třebaže je tvrdohlavý, je mimořádně přátelský k lidem. Jako úvod k povaze bulteriéra je vhodné použit výstižné vyjádření jednoho známého zahraničního chovatele: „Pokud říkáme, že bulteriér je gladiátor psího rodu, pak máme tímto označením na mysli jeho historické kořeny, pokud mluvíme o bílém kavalírovi, máme na mysli cíl jeho výchovy “. Typický bulteriér je aktivní, zvídavý a hravý pes, který rád „šaškuje'. Je poměrně učenlivý ale zpravidla nebude „bezhlavě' poslouchat vaše povely jako např. německý ovčák. Snaží se s pánem smlouvat a nabízet kompromisy za úplatu nějakým vtipem. Vaši nesmyslnou dogmatičnost pro přesné vykonání cviku bulteriér zpravidla nepochopí. Štěňata mají vždy velmi „napilno“ a mnoho bulíků je stále aktivních a hravých až do zralého středního věku (5-6 let), proto zapadnou velmi dobře do rodin, které s nimi sdílejí volný čas a jsou ochotny své aktivity svému bulteriérovi přizpůsobit. Avšak, pro svou postavu těžkého atleta, není dobré jej přetěžovat aktivitami, které jsou určeny pro jiná, např. ovčácká, nebo lovecká plemena, zvláště pak ne v horkých letních dnech. To ovšem neznamená, že by byl bulteriér nějaký lenoch, který vám bude překážet, jen je třeba při aktivitách brát ohled na jeho konstituci a původní využití. Samozřejmě s Vámi zvládne procházku i túru, může běhat a hrát si s jinými psy, plavat, lovit, věnovat se sportovní kynologii nebo disciplínám speciálně určeným pro bulteriéry.

Adaptují se však dobře i v klidnějším prostředí, například v domovech starších, ale aktivních lidí na penzi, kteří mohou mnoho času trávit se svým psem.

Bulteriéři jsou všeobecně velmi pohodlní psi, kteří většinu dne lenoší a svou energii si vybijí až na procházce, cvičáku nebo při jiných psích aktivitách. Nelze však nechat bulteriéra zcela bez jakéhokoli fyzické aktivity, v takových situacích se začnou nudit a ničit zařízení domu, bytu či zahrady. Vzhledem k síle jejich čelistí mohou být škody na majetku velice vysoké.

  • Země původu: Spojené království
  • Klasifikace FCI: Teriéři
  • Výška: standardem nestanoveno (miniaturní do 35,5 cm, standard nad 35,5 cm)
  • Barva: bílá, světle hnědá, červená, trikolorní, žíhaná

Klasický gulteriér

Klasický gulteriér je v Pákistánu nejčastěji se vyskytující formou gulteriéra. Na rozdíl od čistokrevného gulteriéra, který je výhradně bílý, se vyskytuje ve všech barvách.

Je celkově vyšší a těžší než čistokrevný gulteriér. Je pravděpodobné, že tito psi jsou silně ovlivněni krví amerického pitbulteriéra, který se dostal do Pákistánu v posledních dvou desetiletích a křížil se zde s čistokrevným gulteriérem.

Ti se do Pákistánu dostali spolu s anglickými důstojníky, kteří si ze své vlasti přiváželi bílé anglické bulteriéry, aby jim zde dělali nejen společnost, ale velice dobře se uplatňovali jako pomocníci při oblíbené kratochvíli důstojníků, při lovu zvěře. 

Dále bylo v chovu klasického gulteriéra použito několik dalších místních plemen typu pária, což jsou původní primitivní psi, kteří se bez řízeného chovu ustálili z mnoha plemen do jednotného, dle prostředí a podnebí odpovídajícího typu. Takoví páriové se vyskytují ve větší části světa.

Z tohoto spojení vzešel velmi silný, poměrně velký pes s výbornými zápasnickými vlastnostmi. Klasičtí gulteriéři jsou často používáni na zápas s medvědem. Je to však pouze odporné divadlo a kruté týrání zvířat. Medvědi jsou přivázáni řetězem a jsou často zmrzačeni vytržením drápů a zubů, aby nemohli psy vážněji poranit.

 

  • Země původu: Pákistán
  • Kohoutková výška:  55 – 64 cm
  • Srst: krátká, tvrdá, s mírným leskem a hladce přiléhá k tělu.                   
  • Barva srsti: jakékoli zbarvení je přípustné.

Irský stafordšírský bulteriér

  

Historie vzniku irského stafordšírského bulteriéra je nápadně podobná s historií amerického pitbulteriéra. Stejně, jako u pitbulteriéra došlo k odštěpení od amerických stafordšírských teriérů, došlo k odštěpení irského stafordšírského bulteriéra od dnešních stafordšírských bulteriérů. K tomuto došlo údajně se zavedením standardu, za účelem perfektního exteriéru a prosazováním chovu na výstavy a posléze ke snížení kohoutkové výšky stafordšírských bulteriérů. V té době byl velmi módní buldočí typ stafordšírského bulteriéra. Jednalo se o psa podsaditého na krátkých končetinách s velmi dimenzovaným hrudníkem a mocnou hlavou. Řada chovatelů irského stafbula, stejně jako u pitbula, ovšem požadovala a dále chtěla klást největší důraz na pracovní upotřebení psa a nikoli na jeho exteriér.

Proto nadále prosazovala spíše teriérský, lehký typ, který je vyšší, štíhlejší na delších končetinách a hlavně atletičtější a rychlejší. Po exteriérové stránce najdeme značné rozdíly i dnes, avšak povahou jsou velice vyrovnaní. To proto, že dnešní linie nesou krev jak původních „Pit Terrier´s“, tak i „Old Staff ordshire Bullterrier´s“, kteří byli chováni na zápasy v „jámě“. V některých liniích se také často objevuje modré zbarvení, což je prý údajně tím, že nesou krev Skotských zápasnických psů „Blue Paul Terrier´s“. Ten se dnes považuje za vyhynulé plemeno, a proto je tato domněnka předmětem častých sporů mezi chovateli. Situace chovu a registrace těchto psů je v dnešní době velice složitá. Někteří své psy stále nazývají irskými stafordšírskými bulteriéry, ale jsou pronásledováni společností RSPCA (Royal Society for the Prevention of Cruelty to Animals), která je zařazuje do stejné skupiny jako americké pitbulteriéry a zakazuje jejich chov a držení. Do této skupiny jsou zařazováni všichni psi, kteří nesou specifické znaky tohoto plemene. Po roce 1991, kdy byl prosazen „Dangerous Dog Pact“, může tyto psy zařadit do nebezpečné skupiny jakýkoliv veterinární lékař. Z tohoto důvodu jsou irští stafbuli často zapisováni jako stafordšírští bulteriéři jak pod IKC a ISF nebo UNKC, protože stafordšírský bulteriér a anglický buldok jsou jako jediná plemena typu bull z tohoto zákona vyjmuta.

  • Země původu: Irsko
  • Klasifikace FCI: Plemeno není uznáno FCI.
  • Kohoutková výška: 43–48 cm
  • Srst: hladká, krátká a přiléhající k tělu
  • Barva srsti: červená, plavá, bílá, černá nebo modrá, či kterákoli z těchto barev v kombinaci s bílou jakékoli odstíny žíhané včetně kombinace s bílou.

Minibulteriér

Množství a různorodost plemen, z kterých byl bulteriér vyšlechtěn, zapříčinilo na začátku chovu poměrně velkou diferenciaci vzhledu i vzrůstu tohoto plemene. A i když se vzhled pomalu ustálil, jeho velikost nikoli. Někteří jedinci tohoto nového plemene byli velcí a těžcí po buldocích, popř. starých barevných bull and teriérech, vysokonozí po dalmatinech či chrtech a jiní byli malí a lehcí po teriérech. Často se do chovu dostal i extrémně malý tzv. „Toy Old English White Terrier“ po kterých se rodila extrémně malá štěňata.

Vlivem tohoto se vyskytovali angličtí bulteriéři mezi 3 až 60 librami tedy 1,5 až 27 kg. Rozhodčí Randon. B. Lee hovoří o londýnské výstavě v Laycocks-Yard v roce 1893. Na této výstavě bylo předvedeno celkem 58 bulteriérů, z nichž 32 bul- teriérů mělo hmotnost pod 15 liber a 19 zvířat mělo hmotnost nad 15 liber, tedy 7 kg, avšak někteří psi vážili jen 4 libry, to jest 1,8 kg. Tito malí psíci se nazývali „Toy Bull Terrier“ a krátce také Coverwood teriéři, po známé anglické chovatelské stanici tohoto plemene.

Z tohoto vyplývá, že miniaturní bulteriér vznikl paralelně se standardním bulteriérem vlivem projevu použitých jednotlivých plemen. Ti nejmenší byli dále mezi sebou vzájemně kříženi, aby se uchoval jejich malý vzrůst. Miniaturní bulteriéři byli díky své drobné postavě používáni převážně jako výstavní a luxusní psíčci, ale také jako vynikající daviči při závodech v zabíjení krys. Při psích zápasech by proti velkým psům neuspěli. Asi nejznámějším davičem krys byl pes Vero Shawa jménem Pincher. Ten dokázal za 36 minut a 26,5 vteřiny zabít 500 krys. Jejich malé rozměry a v porovnání s nimi veliká síla jim dovolovaly také pracovat, především jako norníci na škodnou i králíky, popř. v hostincích, kde přes den poháněli soukolí rožňů a v noci hubili krysy. Tito psi byli nazýváni „Turnspit“. V roce 1888 byl publikován standard bulteriéra anglickým klubem „The Bull Terrier Club“. V roce 1895 bylo plemeno uznáno i „American Kennel Club“.

Bohužel, velmi blízká příbuzenská plemenitba pro zachování co nejmenší velikosti, vedla často k zdravotním komplikacím. Miniaturizace vedla tak daleko, že se vyskytovali jedinci vážící jen něco málo přes 1,5 kg, kteří nesli veškeré negativní projevy nanismu, jako jsou kulatá lebka, vypouklé oči. Na přelomu 19. a 20. století byli minibulteriéři na vymření a zůstalo jen několik málo jedinců na ce¬lém světě. Až kolem roku 1930 se opět započalo s organizovaným chovem minibulteriéra a hned od počátku se chovatelé snažili v chovu vyhýbat nanismu. Trendem nebyl tedy co nejmenší psík zatížený mnoha negativními faktory, ale spíše rozumně malý a symetrický pes. V roce 1939 se oficiálně pokusil o znovuvzkříšení minibulteriéra plukovník Glyn. Největším problémem v chovu nebyla výška, ale zachování tvaru hlavy, typického pro bulteriéra. Proto byl do chovu na začátku 60. Let 19. století zpětně přikřížen standardní bulteriér, což vedlo k vylepšení zdravotního a kvalitativního stavu a také zlepšení tvaru hlavy. V roce 1992 uznal A.K.C. dvě různé velikosti tohoto plemene. „The Standard Bull Terrier“ - jehož míra byla určena od 14 palců v kohoutku výše a „The Miniature Bull Terrier“ - kam byli zařazeni jedinci, jejichž míry nepřesahovaly 14 palců výšky v kohoutku. Toto jsou jediné rozdíly mezi oběma velikostními rázy. V dnešní době je miniaturní bulteriér věrným zmenšeným obrazem standardního bulteriéra a není zatížený negativními projevy nanismu. Povaha minibula by se dala popsat slovy klasika: „a nejhorší ze všeho jsou trpaslíci, ty potvory vám vlezou všude“. Udatný, odvážného ducha, milující zábavu. Je vyrovnaného temperamentu a je schopen disciplíny. Třebaže je tvrdohlavý, je mimořádně přátelský k lidem. Povahové rysy miniaturního bulteriéra jsou v mnoha ohledech shodné se standardním velikostním rázem. Miniaturní bulteriér je však mnohem živější, je často označován za hyperaktivního. Stejně jako ostatní plemena bulteriérů jej můžeme podrobit téměř jakémukoli výcviku. Myslím si, že i přes svůj menší vzrůst a naprosto nebojácnou až dravou povahu je vhodný k výkonu práva myslivosti.      

 

Stafordšírský bulteriér

 

Okolo roku 1860 se plemeno původního bull and terriera rozdělilo na dvě větve. Přispěla k tomu jedna z nejvýznamnějších chovatelských osobností v Anglii, James Hinks z Birminghamu, který vyšlechtil bílé bulteriéry, když starého barevného bull and teriéra křížil se staroanglickým bílým teriérem a dalmatinem. Zatímco bílí bulteriéři se těšili velké oblibě mezi gentlemany a smetánkou, kteří je chovali v první řadě pro krásu, původní barevní bull and teriéři zůstali v pozadí. Žili dalších 70 let v jámách, v temné a krvavé ilegalitě, aby později dali základ několika novým psím plemenům. V Londýně je začali nazývat „Brindle Bull“ (žíhaný bul-teriér) a v hrabstvích střední Anglie „Staffordshire Bull Terrier“. Důvodem, že plemeno v názvu používalo jméno „Staffordshire“, bylo nejen odlišení starého a hinksova typu, ale i to, že horníci a oceláři z této oblasti byli úzce napojeni na psí zápasy. Tento sport byl prakticky lokalizovaný ve středních částech kraje. Stafordšírské hrabství se tedy proslavilo jako centrum chovu psů na zápasy. Od počátku 20. století začaly mezi chovateli stafbulů sílit hlasy pro oficiální uznání plemene. Dělo se tak patrně i pod vlivem skutečnosti, že řada jiných plemen už své standardy měla, zatímco tak staré plemeno jako stafordšírský bulteriér stále ještě ne. Standard jedné rasy se v průběhu let vyvíjí a měl by být vrcholem znalostí a zkušeností, které byly vstřebány za existence plemene. Joe Dunn se nemalou mírou zasloužil o uznání plemene Kennel Clubem. V časopise „Dog World“ z 26. dubna 1935 uveřejnil souhrn plemenných znaků stafbula a požádal o pomoc Joe Mallena, který choval stafbuly dlouhé roky. Ten Dunnovi pomohl zorganizovat setkání v hostinci „Old Cross Guns“ v Cradley Heath v jižním Stafordšíru, patřící Mallenovi a jeho ženě. Měli v úmyslu získat několik místních obyvatel vlastnících stafbuly a navrhnout jim, aby se za pět šilinků stali členy klubu. Dne 25. května 1935 na ustanovující schůzi přijali standard plemene vypracovaný Dunnem a rozhodli se jej předložit na přijetí Kennel Clubu. Jako „vzor“ pro vypracování standardu posloužili Dunnovi pes Jim the Dandy a fena Fearless Joe.

Standard plemene, uznán britským Kennel Clubem v roce 1935, byl roku 1948 pozměněn. Nejdůležitějším bodem plemenného standardu byla a je skutečná kohoutková výška stafbula. V roce 1935 měřil stafbul 15-18 palců, tj. 39,1-45,7 cm, byl tedy téměř tak velký jako dnešní americký stafordšírský teriér! Pak se ukázalo, že takový pes je příliš velký a těžký, musel být pohyblivější a anatomicky lépe stavěný. V roce 1948 se proto standard změnil, výšková hranice poklesla na 14-16 palců (35,5-40,6 cm) a přestalo být akceptováno vzpřímené (stojaté) ucho, které bylo předtím standardem povoleno.

Další aktualizaci v roce 1987 schválil a vydal nejvyšší britský orgán, The Staffordshire Bull Terrier Breed Council of Great Britain & Northern Ireland, a v červnu téhož roku byl tento modernizovaný standard schválen a přijat i FCI.

Je známý svou bezmeznou odvahou a houževnatostí. Vysoce inteligentní a velmi laskavý zejména k dětem. Statečný, nebojácný a naprosto spolehlivý pes. Velká obliba stafordšírského bulteriéra, nejen v Británii, vyplývá z toho, že tento prakticky bezproblémový, veselý pes s pevnými nervy, má velmi otevřenou povahu. Mnoho generací žili tito psi s dělnickými rodinami v domech, proto museli být snášenliví ke všem členům početné rodiny, za všech okolností. Pes, který byl třeba jen trochu nespolehlivý vůči lidem v žádném případě nedostal druhou šanci. Takový rychlý, silný a navíc nespolehlivý pes by mohl představovat opravdovou hrozbu.

Z tohoto důvodu, jakmile nějaký pes projevil třeba jen náznak agresivity vůči člověku, byl okamžitě z chovu i rodiny odstraněn. Surová eliminace jedinců agresivních vůči lidem způsobila, že se stafbuli stali milujícími psy, opravdu věrnými svému majiteli. Jejich úlohou bylo postavit se v jámě proti druhým psům, nikdy nebyli používáni a učeni k útoku a napadání lidí.

Jestliže se dostatečně využije socializační fáze, stane se snášenlivým k ostatním zvířatům včetně ostatních psů.

Avšak je zapotřebí mít stále na paměti jeho sílu i ne-ochotu podřizovat se jiným, klidně několikrát větším psům a nenechávat zbytečně zacházet setkání s jinými psy do vypjatých situací. Výchova nesmí být tvrdá a je nutné se vyvarovat nepřiměřených trestů. Toto může vést k naprostému psychickému rozkladu psa a ke ztrátě důvěry.

  • Země původu: Spojené království
  • Klasifikace  FCI: Teriéři
  • Kohoutková výška: 35,56 – 40,64
  • Barva: červená, plavá, bílá, černá, modrá, žíhaná

Foto: archiv Martina Říhy, fotodetailu hlavy bulteriéra Nikola Kolářová

Kam dál ...