Učení psa a socializace – 5. díl

Určitě jste už někdy slyšeli o klasickém a operantním podmiňování, formách učení nebo třeba také o reflexním oblouku psa, či fázi vtiskávání ještě u chovatele. Právě o těchto, ale i dalších pojmech se hovoří v dalším díle našeho seriálu o socializaci a rovněž se dozvíte i něco o nebezpečí polidšťování našich čtyřnohých parťáků. Souhlasíte, že vzdělávání a důležitých informací není nikdy dost? Pak si tento článek rozhodně nezapomeňte přečíst!

Pes se, stejně jako člověk, učí celý život. Od malého štěňátka, přes puberťáka, dospěláka, i jako senior. Samozřejmě se ne nadarmo říká, že co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš nebo že starého psa novým kouskům nenaučíš. Je přirozené, že mladší organismus je učenlivější, ba dokonce některé fáze života jsou pro to které učení klíčové. Ale pořád platí, že je to proces, a to celoživotní. Učení ve své podstatě představuje základní dovednost živého organismu, v našem případě organismu s velmi vyspělou nervovou soustavou, která mu dovoluje se adaptovat, získávat konkurenční výhodu a v neposlední řadě i předat dál geny. Tedy v kostce učení je důležité pro přežití, pro život.

Je to kapitola rozmanitá a velmi komplexní. Pochopit princip, jakým se živočichové s vyšší nervovou soustavou učí, tedy i naši psi, je klíčové pro spolupráci, výchovu, výcvik a socializaci. Přičemž platí, že v každém okamžiku probíhá několik různých forem učení, vzájemně se prolínají a kombinují.

Není učení jako učení

Pes se učí každým svým okamžikem a to dvěma formami, které probíhají v paralele, kombinují se a vzájemně doplňují.

První forma představuje neasociativní učení, tedy takové, které se děje bez ohledu na chování psa a jeho důsledky. Podněty z okolí působí, aniž by se zvíře o jejich působení snažilo a nějak se chovalo. Patří sem vtiskávání a habituace aneb přivyknutí na podnět (základy pro socializaci) nebo naopak senzitivizace aneb zcitlivění na podnět. Uveďme si jednoduchý příklad zvuku vlaku. Budeme-li zvíře vystavovat dlouhodobě tomuto podnětu, a to za podmínek, kdy je zvuk dostatečně silný, aby ho zvíře zaregistrovalo, ale souběžně dostatečně slabý, aby ho nerušilo nebo dokonce neohrožovalo a budeme-li tento zvuk dělat dostatečně dlouho, rozumějme opakovaně, zvíře na něj habituuje, přivykne. Zkrátka nebude pro něj představovat něco, čemu má smysl věnovat pozornost. Přivykne na to jako na běžnou součást prostředí. Opakem je pak zcitlivění. Pokud bude zvuk příliš intenzivní, že vyvolá pocit ohrožení, enormního stresu a rozrušení (a to jak záporný, tak kladný), zvíře se na něj naopak zesenzitivní a bude na něj reagovat mnohem víc, než na začátku, kdy zvuk neměl žádný význam.

Druhou formou je učení asociativní, kdy se konkrétním podnětům z okolí přidává konkrétní význam na základě souvislostí mezi nimi. Sem patří všechny formy podmiňování, jak klasického, tak operantního. Obě tyto formy podmiňování používáme ve všech oblastech psího života, tedy jak ve výchově, tak výcviku, ale využijeme je díky nim i v socializaci.

Je nanejvýš důležité si uvědomit, že všechny formy učení probíhají, mnohdy paralelně a bez ohledu na to, co chceme nebo nechceme nebo bez ohledu na to, jakou formu tréninku zvolíme nebo naopak nezvolíme (klasický nebo moderní trénink).

Je nanejvýš důležité chápat, co a v jaký moment se pes učí a proč, jakým mechanismem to funguje. Pomůže nám to pak realizovat výchovu, výcvik a socializaci tak, abychom vytvořili vychované, sebevědomé zvíře, které nemá potřebu řešit vše kolem sebe a je pro nás pohodovým parťákem.

Vtiskávání a habituace jsou důležité pojmy v socializaci psa

Vtiskávání je ranou formou učení, a to do sedmého týdne věku psa, kde dochází k dlouhodobému a obvykle trvalému formování a zkušenostem v životě psa. Je to období, kdy se pes potřebuje seznámit s člověkem, aby v budoucnu byl schopen s ním navázat silný vztah a brát ho jako parťáka. Stejně tak je to období, kdy se malý pejsek seznamuje s prvními podněty z okolí, kde jejich rozmanitost je klíčová pro budoucí rozvoj mozku psa. Je jasné, že jen vhodně zvolený chovatel, který rozumí tomuto procesu, dokáže vyprodukovat kvalitní a s dobrým základem odchovaná štěňata.

Spolu s vtiskáváním máme ještě další formy neasociativního učení, které probíhají po celý život psa. Ano, jedná se o habituaci, senzitivizaci a desenzitivizaci. Habituace představuje klíčovou složku právě při socializaci psa, kde její podstatou je přivyknutí psa na podněty okolního světa, jak už jsme si v minulých dílech zmiňovali, od lidí, přes zvířata, po zvuky, povrchy a různé situace a samozřejmě kombinace všeho. Podstatou je časté vystavování daným podnětům za podmínek, kdy nemají pro zvíře velký význam. V opačném gardu, kdy naopak mají význam, tedy kdy dochází k nárůstu vnímavosti vůči určitým podnětům, ať už pozitivním nebo negativním, bavíme se o senzitivizaci, tedy zcitlivění na konkrétní podnět.

Typickým příkladem právě třeba v socializaci je mylná představa o socializaci na psy. Setkávám se často s představou lidí, že chodit denně nechat psy spolu vylítat je ta socializace. Ne, opravdu to není socializace, ale pouze přiřazení významu psovi v podobě jiných psů. Ten význam může být samozřejmě různý, podle toho, co zvíře zažívá, ve většině případů neřízeného kontaktu vysoce adrenalinový význam a v konečném důsledku reaktivita na jiné psy a nezvládání svých emocí u jiných psů. Není divu, tito lidé vedou své psy právě ke zcitlivění na druhé, nikoliv k socializaci, tedy navyknutí na podnět, co nemá žádný význam. A pak přichází poslední forma neasociativního učení, kterou mnohdy musí podstoupit, a to desenzitivizace, tedy znecitlivění na již jednou zcitlivěný podnět.

A jak je to s tím podmiňováním?

Kromě neasociativního učení probíhá celý život zvířete i učení asociativní, tedy takové, které spojuje dva různé podněty do významu.

Jistě jste už slyšeli o slavném I. P. Pavlovovi, který popsal vztah mezi podmíněným (naučeným) a nepodmíněným (vrozeným) reflexem a podnětem. Zde platí, že pokud před nepodmíněný (tedy ten vrozený, třeba potravní, tedy podání žrádla) předřadíme podmíněný (třeba zvuk klikru), dostane časem podmíněný podnět nový význam. Pes bude tedy vnímat zvuk klikru stejně jako žrádlo samotné. Toto spojování lze řetězit, nový podnět, který učíme, musí být vždy na prvním místě, až na dalších je pak ten, jehož význam je psovi již známý a jehož význam nový podnět má převzít. Tato forma učení se nazývá klasické podmiňování. Důležité je zde si uvědomit ještě jeden pojem, a to reflexní oblouk. Je to doba, která uplyne mezi oběma podněty a dochází po jejím uplynutí ke spojování významu těchto podnětů. Typicky je to kratičký časový úsek kolem 1,6 vteřiny. Z toho plyne velmi podstatná věc, že pokud chceme, aby si pes tyto podněty spojil, nesmíme je řetězit ani o moc rychleji, ani o moc pomaleji. Respektive pes se učí spojovat podněty v tomto časovém úseku, a co si spojí, je jen o tom, co se v tomto úseku děje, nikoliv to, co bychom si přáli, aby se dělo. V tom se velmi často objevují chyby, pes pak dělá něco jiného, než chceme my. Souběžně je důležité si uvědomit, že se takto učí stále, i tehdy, kdy my ho nic neučíme a spojuje si tak různé podněty k sobě, aniž bychom chtěli. Je třeba mít toto na paměti a rozumět tomu.

Kromě klasického podmiňování existuje podmiňování operantní. Jde o formu učení, kdy dochází ke spojování mezi chováním zvířete a důsledkem tohoto chování. Na základě toho pak je chování posíleno, bude se objevovat častěji anebo naopak upozaděno, protože se nevyplatilo. Uvedené formy rozlišujeme čtyři, popsal je B. F. Skinner. Bavíme se o důsledcích chování, které mohou být pozitivní nebo negativní. Pozitivní není nic ve smyslu líbivosti, negativní zase nic ve smyslu hrůzostrašnosti.

Slovo pozitivní znamená „plus“, tedy že něco zvíře získá. Získat se dá leccos, něco, po čem touží a pak se jeho chování bude opakovat – pozitivním posílením. Přičemž samozřejmě platí, že lze pozitivně posílit vše, co je pro psa motivující a dosahuje tak svého cíle. To ale ještě nemusí být vůbec v souladu s tím, co chceme my jako psovodi. Pes si pozitivně posiluje jak dobře provedené přivolání jako úspěšné sežrání exkrementu. Získat lze svým chováním ale i něco, co zvíře nechce a vyplatí se mu nedělat chování, které vede k tomuto zisku – pozitivní trest. Opět platí totéž, co u pozitivního posílení, že pes si takto může posílit cokoliv, bez ohledu na to, jestli to my, jako psovodi chceme anebo nechceme, děje se to průběžně. Pes se tak naučí stejně třeba od dobře komunikující feny, že očuchávání genitálií opakovaně a vlezle je nevhodné reakcí feny, stejně jako se může naučit nechodit na přivolání, když psovod po příchodu psovi vynadá.

Slovo negativní pak znamená „mínus“, tedy že něco zvíře ztratí. Ztratit, stejně jako získat, se dá leccos, a to jak něco, co pes nechtěl anebo to, co pes chtěl, ale svým chováním nezískal. Negativní posílení je tedy ten důsledkem chování, kdy se toto chování bude opakovat, protože zmizí něco, co psovi nevyhovuje. Pes je např. frustrován samotou na místě, když odejde majitel, začne štěkat nebo ničit. V tu chvíli mu toto chování pomáhá snížit stres, zbavuje se ho a je mu o trochu lépe. Štěkání a ničení je tedy takové chování, které mu pomohlo se něčeho zbavit, je tedy negativně (zbavení se něčeho) posíleno (bude se opakovat). No a pro příklad negativního trestu můžeme klidně zůstat nadále u štěkání. Pes dojde k psovodovi a štěká na něj s cílem získat a rozpohybovat ho k akci. Psovod ale reaguje přesně opačně, veškerou akci ukončí. Psovi se nevyplatilo na psovoda štěkat, nezískal tím akci psovoda, kterou původně chtěl a chování nebude výhodné v budoucnu pro dosažení tohoto cíle opakovat – negativní trest.

Stejně jako v případě klasického podmiňování platí i u operantního časový úsek, kdy musí dojít k důsledku chování, aby si pes toto chování propojil s tím, co se stalo. Je to čas do tří vteřin. Opět platí, že je takto spojováno vše se vším bez ohledu na to, co psovod chce nebo ne, děje se to neustále. To znamená, že i když necvičíme, psovi se tyto asociace vytváří. Jen uvědomění si tohoto faktu pak může pomoct chápat, co se právě můj pes naučil, proč vlastně štěká na jiného psa nebo třeba pokaždé vyrazí ze dveří domu, až majiteli hne s rukou.

Je víc než zřejmé, že forma, jakou se psi učí, je košatá a naprosto nezávislá na formě tréninku, kterou zvolíme. Psi se učí jak z pozitivních zkušeností jak formou posílení, tak formou trestu, tak z negativní zkušeností jak formou posílení, tak formou trestu. Stejně tak probíhá paralelně forma klasického podmiňování a taktéž forma učení neasociativního. Psovod může pouze pochopit, jak se tyto formy dějí a jak se prolínají a následně je využívat pro vedení a ovlivnění vlastního zvířete. Není možné chtít po zvířeti, aby se učilo jen z pozitivního navíc jen posílení. Svět kolem nás toto neumožňuje. Prakticky pak platí, že jen díky vyrovnaným příležitostem učit se všemi formami vzniká frustračně odolný jedinec schopný obstát v okolním světě.

Bohužel názvosloví B. F. Skinnera není úplně srozumitelné, resp. je zavádějící. Budiž omluvou, že pan Skinner nebyl kynolog. Výsledkem ale u mnohých lidí (a bohužel i řady trenérů, což je tristní) je absolutně mylná interpretace uvedených pojmů s polidštěným a emočně manipulovaným zabarvením termínů negativní nebo trest. Všechny formy učení jsou důležité, žádná z nich není ani horší, ani lepší, všechny probíhají bez ohledu na to, co který ten člověk nebo trenér preferuje a nám nezbývá nic jiného, než to vzít na vědomí a nesnažit se přetvořit zákony přírody, protože nežijeme v laboratoři.

Polidšťování jako velký nešvar mezi pejskaři

Kromě toho, že je irelevantní myslet si, že pes se může učit jen z pozitivních zkušeností, je stejně tristní a bohužel ještě častější, psa polidšťovat. Pes je pes, není to alternativa dítěte ani partnera. Klást na psa nároky a očekávání, jako máme na děti nebo partnery, hraničí s týráním psa. Je to sice z pohledu daného člověka pochopitelné, ale pro psa velmi stresující a nepohodlné, vytváří to tlak a neporozumění, což má vždy za následek narušený vztah.

Pokud se podíváme na formy učení, tak výše uvedené má člověk spolu se psem společné. Existují však další varianty, které má dané evolučně člověk, pes však nikoliv (rozdílný stupeň vyvinutí mozku) a pokud je člověk do psa projektuje, bavíme se o polidšťování. Oblast centra uvažování dělají z člověka člověka. Bavíme se o schopnosti učit se nápodobou nebo vhledem, ke kterým nemá pes evolučně vyvinutý mozek. Nápodoba znamená pozorovat okolí a druhých jedinců a fixovat si jednání podle úspěchu druhého jedince. Pozor, nepleťme si to s emočním vyladěním, přenosem energetického naložení druhého jedince, kdy klid nebo naopak nervozita jednoho nakazí i druhého. Učení vhledem pak vyžaduje schopnost mozku představit si a vizualizovat neexistující situaci a na základě toho se učit/jednat. Dávat psům tyto schopnosti myšlení znamená polidštit je, očekávat od nich pak tuto formu učení a myšlení vede pochopitelně k fatálnímu nepochopení a nefunkčnímu oboustrannému vztahu mezi člověkem a psem. Platí, že pes žije pouze přítomností, což je dané právě formou učení spojenou s podmiňováním.

Veronika Chramostová

Foto: archiv Veroniky Chramostové, Alena Vanžurová, Pixabay

https://www.socializacepsu.cz