Čuvač se stal mojí láskou na celý život!

Také jste se už těšili na další povídání o slovenských čuvačích a jste zvědaví, co nového se ještě dozvíte? Tentokrát vám nabízíme mnoho užitečných informací zejména z oblasti chovu a reprodukce, ale probereme si například i neméně důležitou otázku zdraví. Věříme, že vás tento rozhovor bude bavit stejně tak jako nás!

Usměvavá Petra Konečná jistě patří mezi služebně „nejstarší“ chovatele slovenských čuvačů u nás a jak sama říká, bez tohoto plemene si svůj život vlastně ani neumí představit. Přitom to celé téměř před třiceti lety začalo jednou velkou náhodou, ale to už tak někdy prostě bývá. Sama v současnosti působí ve funkci poradkyně chovu a v její chovatelské stanici Finův dvůr spatřil za ty roky světlo světa již nejeden vymazlený vrh. Jsme moc rádi, že se s námi ochotně podělila o své bohaté zkušenosti a také pohled na chov jako takový.  

V mém životě často hrají u důležitých rozhodnutí velkou roli náhody. Nejinak tomu bylo i u  slovenského čuvače. V době, kdy jsem si pořídila toho svého prvního, jsem chtěla úplně jiné plemeno. Nabídka však byla omezená a na toto vytoužené plemeno byl pouze jeden inzerát, a to na samé fenky. Já chtěla psa. Ve stejných inzertních novinách jsem našla inzerát na poslední štěně v chovatelské stanici z Knížecího rodiště. Já vůbec netušila, co je slovenský čuvač „zač“. Byl to vlastně nápad mojí mamky, která zavzpomínala na seriál Bella a Sebastián a na velkého bílého psa, který tam byl ústřední psí postavou. V tom seriálu to nebyl čuvač, ale rozdíly mezi velkými bílými pasteveckými psy mě v tu dobu samozřejmě také úplně míjely. Já si tehdy řekla, proč ne a vydala se pro něj. A přestože mě profesní okolnosti v posledních letech donutily přemýšlet i nad jiným, aktivnějším plemenem, čuvač se stal mojí láskou na celý život.

Pro mě byl každý z nich výjimečný, každý byl jiný a každý z nich měl svoji vnitřní sílu a krásu. Moje láska ke slovenskému čuvači se ale zrodila už díky tomu prvnímu. Jmenoval se Dolly z Knížecího rodiště, ale po domácku jsem mu celý život říkala Fin. I moje chovatelská stanice nakonec dostala jméno po něm. Jmenuje se Finův dvůr. Proto tady asi teď vyzdvihnu ze všech právě jeho, protože byl první, protože naše setkání bylo velikou náhodou, protože byl posledním štěnětem, které na mě zbylo, a přesto byl pro mě naprosto dokonalý.

Každý si přeje mít doma toho dokonalého, bezchybného jedince. Nikdo z nich takový není. Není hanbou mít v bonitačním kódu zapsané věci, které na mém psovi či feně nejsou zcela stoprocentní. O to víc mi vadí, když vidím tzv. bezchybné bonitační kódy. Pak se těžko věří tomu, že pro svou fenu vyberu správného psa. Dívám se proto vždy svýma očima. Na fotce může být leccos zkreslené, ale i ta mnohé prozradí. Nelpím tedy na bezchybném bonitačním kódu, nelpím ani na co největším množství výstavních či jiných ocenění. Slovenský čuvač nemá příliš širokou chovatelskou základnu. Mělo by se tedy dbát především na to, aby se výběrem dvou jedinců nepodtrhovaly chyby. Proto bych nevybrala dva jedince se stejnou vadou a nepřipravila tak budoucím potomkům a potažmo i jejich majitelům základ pro různé zdravotní komplikace, které by mohly nastat.

Podmínky k chovu se u obou klubů či spolků, chcete-li, mírně liší. Máme ale podepsané jednotné chovatelské podmínky a ty oba subjekty respektují. Byla uzavřena smlouva a je zveřejněna na webu našeho klubu.

Kdysi jeden moudrý muž řekl, že by se kluby neměly zabývat nemocemi, které je v chovu netrápí, že přemíra všemožných genetických testů a různých omezení chovu nic zásadního nepřinese. Tím mužem byla v naší kynologii a v oblasti genetiky psů velmi významná osobnost, pan Ing. Jaromír Dostál, DrSc. Byl to člověk, kterého jsem si vážila nejen pro jeho vědomosti, ale i pro jeho přístup, kterému říkáme používání zdravého selského rozumu. Domnívám se, že jsou v tuto chvíli nastavena pravidla dostatečně. U každého psa, stejně jako u každého člověka, se v průběhu života může vyskytnout nějaké onemocnění, které nás bude trápit, a budeme si říkat, proč se to v chovu nekontroluje. Jenže takových nemocí je bezpočet, vše kontrolovat nelze. Proto bychom se měli řídit radou pana doktora Dostála. To ale nic nemění na tom, že jsme si pořídili psa i s odpovědností za péči o něj. Pokud se v průběhu jeho života nějaké zdravotní komplikace vyskytnou nebo je potřeba udělat nějaký preventivní úkon, pak to udělat máme a máme se postarat o to, abychom mírnili či odstranili příčinu jeho potíží.

V globále ano. Nepovažuji slovenského čuvače za plemeno zatížené zdravotními potížemi v nějaké větší míře. Ale nemoci se jim samozřejmě nevyhýbají.

Čísly vás asi nijak neohromím. Nemám sečtené vše za český klub a spolek a za slovenský klub. Na druhou stranu bych to nerada rozdělovala, protože se vše prolíná a doplňuje. A tak je to správné. Pamatuju si doby, kdy byly odchovy čuvače u nás velmi omezené a plemeno bylo na pokraji svých existenčních možností. To se naštěstí změnilo a plemeno prosperuje. Není příliš početné, ale životaschopné a udržitelné. A to je důležité. Díky mezinárodní spolupráci, a to nejen té česko-slovenské, se nám daří zachovávat chovnou základnu natolik širokou, že např. s tím, abychom našli pro fenu nepříbuzného psa, problém nemáme, i když pro některé samozřejmě může být výběr omezenější, než pro jiné.

Jak už jsem zmínila, bez kooperace všech klubů v Česku i na Slovensku by to nebylo možné. Navzájem se známe, potkáváme se, spolupracujeme a zvažujeme další strategii pro budoucnost. Nedílnou součástí toho všeho je společná databáze slovenských čuvačů, kde můžeme najít všechny údaje o chovných i nechovných psech, chovatelských stanicích, odchovech. Několik lidí si dalo práci s tím zadat tam plemenné knihy od prvopočátků chovu slovenského čuvače u nás. A za to jim patří velký dík. Tato databáze všem usnadňuje práci, mimo jiné i s výběrem vhodných krycích psů pro feny, můžeme si sestavit budoucí rodokmen štěňat atd. Ke stavu populace můžeme přispět propagací plemene. A to se nám, myslím, daří. Nedílnou součástí této spolupráce je i to, na co se ptáte, tedy využívané krytí zahraničními psy, dovoz štěňat, a to jak ze Slovenska k nám, tak naopak. Nemohu ale nezmínit další státy, jako jsou Německo, Rakousko, Belgie, USA atd., kde tato spolupráce funguje také.

Já už jsem to tady několikrát zmínila. Za ty roky se slovenský čuvač dostal do širšího povědomí lidí a mnoho z nich se zamilovalo stejně jako já před lety. A potkávám i ty, kteří si chtěli vyzkoušet jiné plemeno, ale zase se vrátili k čuvačům, protože zjistili, že jim jejich přátelství chybí. O mnohostranném využití čuvače jsme chtěli přesvědčit veřejnost, protože panoval názor, že je to pes na dvůr, který jinam nepotřebuje, protože má hlídat. Začali jsme proto pořádat mimo výstavy i další činnosti. Navázali jsme na tradici letních výcvikových táborů a rozšířili na nich aktivity s čuvači, začali pořádat výcvik v pasení ovcí, společné víkendy, kdy jsme jeli i se psy na koloběžky, běžky, na vodu nebo jen tak strávit společně čas. Někteří dělají s čuvači i záchranářský výcvik, věnují se různým kynologickým sportům, a to nejen klasické sportovní kynologii, ale i takovým, jako jsou např. coursing či agility. Poměrně nová aktivita s čuvači je např. dogfitness a enrichment. Dokázali jsme, že čuvač není pes na dvorek nebo dokonce na řetěz. To je ten ohromný skok, který se za ten dlouhý čas udál. Nepovažujeme ho dnes za agresivního hlídače, ale za společenského psa, který si ale umí ohlídat vše kolem sebe. To je to, co potřebovala veřejnost ukázat, to je to, díky čemuž se lidi přestali bát si ho pořídit a proč se jeho stavy zvyšují a chov se může dále rozvíjet.

Já se několik let profesně věnuji veterinární fyzioterapii malých zvířat. Proto je můj pohled zaměřen hlavně na jejich zdraví, úspěch na výstavách a v chovu je pro mě až druhořadou záležitostí, přestože jsem poradkyní chovu a měla bych tu propagovat hlavně chov. Jenže bez pevného zdraví nebude zdravý chov. A ten začíná u dobře vybraných jedinců do chovného páru. Ne každý má oko fyzioterapeuta či veterinárního lékaře, proto je důležité mít k dispozici přesné informace o tom, jaké slabiny který chovný jedinec má. Pak budou spokojení nejen potomci našich současných čuvačů, ale i jejich majitelé. Na tom by mělo chovatelům záležet především. Na tom závisí budoucnost tohoto, jak říkáte, nádherného plemene.

Vždycky se snažíme při výběru chovného páru jít štěstí naproti. Nezkušené feně vybíráme zkušeného psa a naopak. I tak se samozřejmě stane, že se fena nechce nechat nakrýt, i když podle všech vyšetření, je ten nejsprávnější čas, že pes nemá dostatečný zájem, aby byl schopen úspěšně nakrýt, nebo se i krytí podaří, ale k zabřeznutí nedojde. Na druhou stranu se pořád ještě stává, že chovatelé neodhadnou správný čas, kdy na krytí jet, nebo nevyberou vhodné prostředí, kde je pes natolik psychicky v pohodě, aby byl schopen nakrýt. Nepřisuzovala bych tedy každý neúspěch nějaké fyziologické dysfunkci. Feny jsou většinou dobré mámy a o svá štěňata se vzorně starají. I je mohou ovšem sužovat nějaké zdravotní komplikace po porodu, které jim v péči o štěňata do nějaké míry brání, proto je třeba neponechávat nic náhodě a vše pečlivě sledovat, pomáhat a starat se. Vrhy bývají značně variabilní, obyčejně to bývá něco mezi dvěma a deseti štěňaty. Tyto vyšší počty pak pro fenu mohou být poměrně dost náročné a potřebuje naši pomoc.

Osvěta na toto téma je neustálá, nejen od klubů, ale i od samotných majitelů a chovatelů. Propagace psů s průkazem původu obecně je všude poměrně dost. Varování před štěňaty z množíren také. Tím nechci říct, že každé štěně bez papírů je z množírny. Na internetu najdete spoustu dobrých informací, bohužel i těch nesprávných a někdy i značně kontroverzních. Lidé by si měli především uvědomovat závazek, který si pořízením jakéhokoli zvířete pořizují zároveň s ním. A když už si domů přivedeme psa, s největší pravděpodobností to je proto, abychom získali společníka a kamaráda. Pak nám ale zákonitě musí záležet na tom, aby se měl dobře, aby prosperoval a byl zdravý. Musí nám tedy záležet na tom, jak takové zdravé a spokojené zvíře získáme. Větší jistotu pak máme tam, kde se provádí nějaká kontrola, což je chov psů s průkazem původu. U slovenského čuvače nejsou jedinci bez průkazu původu zdaleka takovým problémem, jako je tomu u více populárních a žádaných plemen. Ale i přesto je naším cílem stále zdůrazňovat důležitost výběru štěněte s průkazem původu.

Vždycky jsme byli vděční našim předchůdcům, především zakladatelům chovu slovenského čuvače v tehdejším Československu v čele s panem profesorem Antonínem Hrůzou. To, kde ale stojíme dnes, jak si dnes vede slovenský čuvač, jakou radost dělá nám lidem, je zásluhou mnoha generací chovatelů a majitelů tohoto plemene, včetně nás současníků. Přála bych nám všem, lidem i psům, aby nás čuvač vždy spojoval, nikdy nerozděloval, abychom byli pyšní nejen na svoje předky, ale i na sebe, protože jsme udělali velký kus práce, abychom se i nadále rozvíjeli a nikdy nestagnovali, aby se do slovenského čuvače zamilovávali další lidé, protože on jim dá celé svoje srdce a bude zdobit jejich životy, a to nejen svojí vznešeností a krásou. Všem kromě přání také patří velký dík. Dík za to, že vytrvávají, i když to mnohdy není snadné. A čuvačům přeji nejen do dalších deseti let jen dobré lidi, kteří je budou milovat a s láskou o ně pečovat.

Děkuji vám za moc krásný rozhovor.

Michaela Weidnerová

Foto: archiv Petry Konečné