To zažít fakt nechcete!

Dostali jste se někdy během výletu se psy do zapeklité situace? A souhlasíte s tím, že život nám někdy přichystá opravdu perné chvilky, že to člověk jen tak nevymyslí a už vůbec ho nenapadne se na něco takového předem připravit? Pak si určitě přečtěte následující příběh…

Konečně se po relativně dlouhé a chladné zimě oteplilo, krásně svítilo sluníčko, teploty vyšplhaly přes dvacet pět stupňů Celsia a ve vzduchu to omamně vonělo probouzející se jarní přírodou. To prostě nevyhnutelně svádí k dalšímu výletu se psy do přírody. A tak si říkáte, že nejlepší samozřejmě bude vyrazit někudy lesem podle potůčku, aby se hafani mohli kdykoliv podle své libosti napít nebo si pořádně vyráchat kožichy. Realizace takového nápadu na sebe nenechala dlouho čekat.

Tak kam to bude?

Už poměrně dlouhou dobu jsem plánovala výlet na rozhlednu Studený vrch, která je od nás vzdálená asi patnáct minut jízdy autem. Předem si samozřejmě celou trasu jako ostatně vždy rozvrhnu podle portálu mapy.cz. Zvolený okruh odhaduji zhruba na osm kilometrů a počítám-li, že půjdu pohodovým tempem s nějakou tou zastávkou na svačinku nebo svlažení se v tůňce, zabere mi to celkem cca dvě a půl hodinky. Je všední den krátce před polednem, a tak opravdu nepředpokládám nějaký enormní nápor turistů. Takže to bude na pohodu a holky budou moci po většinu času jistě běhat na volno a užívat si stejně jako já. Také se v těch našich krajích českých rádi kocháte okolím?

Batůžek plný pokladů…

Nevím, jak to máte vy, když jdete se psy na delší túru, ale já s sebou vždy nosím takový modrý batůžek, do kterého dávám spoustu věcí pro případy „co kdyby“ nebo „co když“. Snažím se totiž racionálně myslet dopředu. Co kdyby měl pes žízeň, co když mu najdu někde klíště, co když mě budou v lese otravovat komáři, co když „zakopnu“ o nějaké houby, co když se někdo z nás zraní, co když budu mít hlad, co když mi bude zima nebo bude pršet… Je toho opravdu hodně. Svůj výletní ruksak mám tedy neustále připravený v pohotovosti se stálou výbavou, do které určitě patří nepromokavá bunda, malá skladná deka, na kterou se lze posadit, náhradní ponožky, papírové kapesníčky, zavírací nůž, tužka a papír, sluneční brýle, antiparazitní sprej, háček na klíšťata, dezinfekce, pytlíky na exkrementy, skládací miska na vodu, náhradní vodítko a obojek a chybět nesmí ani papírová taška pro případ, že bych v sezóně náhodou našla ty houby (přece je tam nenechám). No, a pak si tam samozřejmě přidávám pro sebe něco na zub, pro holky náhradní pamlsky a dostatek pitné vody pro všechny. V mobilu pak používám aplikaci mapy.cz, tudíž je šikovné vzít s sebou i dobitou powerbanku. Poté, co jsem již několikrát zabloudila v Brdech, protože mi klekl telefon, jsem již raději obezřetná.

Do přírody prostě potřebuji

Obsah báglu mám tedy vychytaný, tudíž můžeme směle vyrazit částečně po červené a částečně úplně mimo značení. Fakt přepychový den. Nikde nikdo. Za celou dobu jsme potkaly snad jen jednoho cyklistu, tři srny a jinak ani nohu. Někdy se opravdu vyplatí udělat si volno i ve všední den a pořádně si to venku užít. Prostě moc hezká a klidná procházka. Já si vždy naprosto dokonale vyčistím hlavu a pak se zase v klidu mohu vrátit k počítači a k práci. Tato trasa se dá popsat jako středně náročná a jistě by ji s vámi zvládly i odrostlejší děti, které jsou zvyklé aspoň trochu chodit. Pro dětské kočárky je však na několika místech opravdu nesjízdná. I když znám takové střelce, kteří se hned tak ničeho nezaleknou a jsou ochotní v potu tváře mrňouse tímto způsobem vláčet i v příkrém lesním svahu. Mně osobně se nejvíce líbilo stoupání cestičkou nahoru přímo k rozhledně. Ta se nachází na travnatém a pečlivě udržovaném plácku se spoustou laviček vybízejících k odpočinku. Krásné místo a přepychový výhled do kraje. Poseděly jsme, pokochaly se, posvačily a poté se vydaly směrem k autu. V podstatě se ani nic zvláštního nestalo. Zatím.

Kde mám sakra doklady?

I dojela jsem domů, vyložila psy a začala vybalovat… Zbytky od svačiny, láhev od vody, špinavou mikinu, klíče od auta, klíče od domu, mobil, nabíječku a… A kde mám sakra doklady? V batohu nejsou, v kapse také ne, ani v druhé, v autě rovněž nezapadly… No, do pr…. (čic)!!! Kde jen mohou být? Takže znovu – batoh, kapsy, auto. A ještě jednou do třetice všeho dobrého. A zase nic. Že mně vypadly někde v tom lese? Nechce se mi tomu věřit, ale jiná možnost mi už prostě nezbývá. Ach jo, budu muset zpátky. Přeci jenom techničák, řidičák, občanku, zelenou kartu a kreditku celkem potřebujete. Honem tedy něco strčit do pusy, aby mě netrýznil ještě navíc hlad, kafe do termohrnku a vzhůru zpátky do luhů a hájů. Asi ani nemusím zmiňovat, že na odpoledne jsem měla zcela jiné plány a povinnosti a hledat někde v lese ztracené doklady bůhví jak dlouho, do nich dozajista nepatřilo. Ne nadarmo se ale říká, že co není v hlavě, je v nohách. A tady to platilo doslova.

To mi byl čert dlužný!

Kavalírku Bellu, která během naší první rundy v ten den celkem neúnavně honila motýly, jsem už pro jistotu nechala doma, aby ji z této aktivity nakonec v tom vedru nekleplo. Sama ale nejdu. Co kdybych potkala nějakého úchyla, kterého by ani můj věk neodradil? Do pátrací akce jsem tedy „nasadila“ hovawartku Cayshu a společně jsme se vydaly v protisměru, než jsme šly původně. Že by mne tedy tento výšlap těšil, o tom už nemohla být ani řeč. Cestou mne poléval studený pot při představě, že budu muset zablokovat kreditní kartu a další den místo naplánovaného programu lítat po úřadech a řešit nové papíry. Funím si tak do kopce a pořád kde nic tu nic. Vše již vidím v černých barvách. To mi byl čert dlužný, tohle to!

Měla jsem „kliku“

Pomalu se začínají protahovat stíny a já ještě celkem svižně přicházím k rozhledně. Rozhlížím se ještě tady a už moc nedoufám. Najednou si však všimnu své černé dámy, jak ji něco velmi zajímá na lavičce a natahuje k tomu svůj čumáček. Zrychlím krok. Tam jsem vlastně v poledne seděla, tak že by se na mne přeci jenom usmálo štěstí? Ano, ano, je to tak! Hurá! V pouzdru tam leží mé doklady, nikým a ničím nedotčené! A tu si zcela jasně vzpomínám, jak jsem na tomto místě telefonovala a potřebovala jsem nutně připojit mobil na přenosnou nabíječku. A právě redukci k powerbance nosím společně s již zmíněnými doklady. Zřejmě jsem si je pak v zápalu hovoru zapomněla uklidit zpátky do batůžku nebo mi tam prostě vypadly. To už se ale nedozvím.

A poučení na závěr? 

Naštěstí to pro mne dobře dopadlo, ale vůbec nemuselo. Tak by asi bylo dobré vzít si z toho nějaké ponaučení nebo to alespoň zařídit tak, aby se to příště neopakovalo. Nabízí se samozřejmě varianta přestat chodit na procházky. Ta se ale předem zamítá. Pak bych mohla jezdit raději bez dokladů. To by se zase asi příslušným orgánům při kontrole těžko vysvětlovalo. A co takhle nežvanit, nežvanit a ještě jednou nežvanit do telefonu. To ne, to také nedám. Nejspíš mi tedy nezbude nic jiného než v rámci turistiky nedělat více věcí najednou, jak jsem ovšem zvyklá z běžného života. To bude ono…

Michaela Weidnerová

Foto: Michaela Weidnerová