Danunka - cesta za štěstím

Předvánoční období je časem rozjímání, bilancování a, pro mnohé z nás, i vzpomínání. V televizi sledujeme vánoční příběhy, u kterých se dojímáme i smějeme. Důležitý je však u takového povídání nebo filmu šťastný konec. Šťastné konce máme nejraději. A nejen na Vánoce...

Kdo by neobdivoval chrty? Dlouhonohá elegance vyšlechtěná k lovu. Zaujmou na první pohled, a každý se za nimi otočí. Ať už je pejskař tělem i duší nebo náhodný kolemjdoucí. Spousta si řekne - aristokrat, toho musí na rukou nosit už od narození. Ne každý chrt však má takové štěstí. Ještě stále existují země, kde tito psí šlechtici jsou méně než nejubožejší z ubohých. Jako je například Španělsko se svými „nepotřebnými” galgy. A právě o španělském galgovi je tento příběh.

Říkají mi Danunka

Jmenuji se Dana, ale říkají mi něžně Danunka. Jsem pes dvojjazyčný – štěkám česky a španělsky. Ve Španělsku jsem se totiž narodila v lednu 2012. Venku panovala zima a tma. S mojí mámou a sourozenci jsme se moc dobře neměli. Jídla bylo málo, denní světlo jsem neznala, a o vlídném slovu nebo pohlazení jsme si mohli nechat jen zdát. Když jsem se naučila pořádně chodit, vyvedli mě ven a ukázali mi zajíce. Čekali, že ho – jako správný galgo, budu lovit. Bohužel pro mě jsem v této podivné zkoušce neobstála. Nechápala jsem, co po mně chtějí, a se zajícem jsem si chtěla hrát.  Pro ty lidi, u kterých jsem bydlela, jsem se v tu chvíli stala bezcennou. Nestála jsem jim už ani za tu trochu jídla, kterou mi doposud dávali.  Opovržení mi dávali najevo hrubým zacházením a kopanci. Jednoho dne mě prostě jen tak pohodili do jámy. Zesláblá, ochromená strachem a s ranami na chatrném těle i duši jsem jen odevzdaně a potichu čekala…

Konec? Ani náhodou!

Čekala jsem konec trápení, strachu a bolesti. Ten ale nepřišel. Naopak. Dočkala jsem se prvního pohlazení, hřejivé náruče a konejšivého tichého ženského hlasu. Přestože mé tělíčko bylo hodně zbídačené předchozí „péčí”, společně s Beou, které patřil ten hlas, jsem boj o život nevzdala. I přes kanyly, koupele a jiné hrůzy jsem poznávala také plnou misku a měkký gauč. Ten jsem odmítala opustit. Co kdyby mi ho někdo zase vzal? To, čeho jsem se nejvíc bála, však nakonec přišlo. Bea mě, spolu s dalšími pejsky, naložila do auta a odvážela pryč! V té době už jsem byla roční slečna. Když jsme konečně dorazili do cíle, kamarádi vesele vrtěli ocásky, ale moje nožičky mě strachem zradily. A pak mě v náručí sevřela ONA.

Maminka

V prvních dnech jsem v jejích očích často viděla slzy. Plakala lítostí nade mnou nebo vzteky nad „lidmi”, kteří mi způsobili tolik bolesti? Nevím. Laskavým hlasem mě přemlouvala k jídlu, venčení, opuštění gauče, a pořád říkala něco o novém domově. Ale vždyť já už doma jsem! Pomalu jsem se učila poznávat svět, nosit obojek a vodítko, jezdit autem, hrát si…Jen lidem jsem nevěřila. Ta hodná paní, která mě vše učila a starala se o mě, si asi myslela, že potřebuji jiné doma. Musel jí poradit pan veterinář, že už domov mám. Řekl jí: „Holka, tu už nemůžeš nikam dát, zase by se složila. Podívej, jaký udělala pokrok.” A ona špitla: „Vždyť já vím, nedám ji…” Konečně pochopila to, co já už věděla dávno. Je to moje nová maminka!

Jak jsem se stala psem

Můj život se úplně obrátil vzhůru nohama. Měla jsem své lidi, své doma, a spoustu psích kamarádů. Konečně jsem mohla začít žít! První rozkousaný mobil oslavila celá rodina. O mé první loupeži jídla věděl celý Facebook. Dvě sežrané pětistovky obletěly celý svět a jejich torza má maminka schované na památku. Společně s mojí maminkou, které jsem se naučila důvěřovat jako první, jsem zažívala mnohá poprvé – výstavu adoptovaných chrtů, chrtí sraz, společné focení i společnou peřinu…

A dnes?

Dnes tančím flamenco s podencama, leštím kožich v posteli s grejími vysloužilci, a hlídám proviant v kuchyni. Jsem lektorkou ve vrhu plyšákem do dálky, přetahované a fackované, pro nové kámoše v dočasné péči mojí rodiny. Věřili byste, že si neumí hrát? Já ano. Také jsem to neuměla. Moji původní parťáci – Bretánek, Charlínek a Toffínek, už běhají za duhovým mostem. Jejich práci jsem se však naučila skvěle, a tak tu teď vyučuji psí hraní já - Danunka. Mám toho strašně moc. Zachraňuji krtky, miluji všechna zvířátka, kradu tátovi brýle a boty. Také musím každé ráno vystrnadit z postele chrty a vlézt si k němu pod peřinu. Vlastně tady tomu celému šéfuji. Mámě, tátovi, Elvisovi, Kačence a všem kamarádům v dočasné péči – prostě celé rodině Galgo v nouzi, z. s.

Kateřina Smětáková

foto: Ladislav Lacina

http://www.adopcechrtu.cz

http://www.galgovnouzi.cz