Tatranský ďurič – nejmladší slovenské národní plemeno

Slyšeli jste už někdy o tatranském ďuriči a rádi byste se s ním blíže seznámili? Pak máte jedinečnou možnost, neboť listopad 2024 bude na eCanis patřit právě tomuto nejmladšímu slovenskému národnímu plemeni, které se navíc momentálně uchází o uznání FCI. Přijměte tedy naše srdečné pozvání mezi jeho chovatele a příznivce a také do světa lovecké kynologie!

Tatranský ďurič (honič) je vůči lidem milý a přátelský, ale na druhu stranu je to i velmi pracovitý pes. Je menšího tělesného rámce a celkově střední velikosti, tudíž ho lze za určitých předpokladů držet i ve městě. Zemí původu je sousední Slovensko a jako základ pro šlechtění byl vzhledem k žádoucím povahovým i exteriérovým vlastnostem použitý slovenský kopov a to tak, aby nové plemeno co nejvíce odpovídalo aktuálním požadavkům výkonu práva myslivosti. A to se našim sousedům určitě povedlo…

Co nám praví historie…

Na Slovensku se odedávna chovali ďuriči, kteří byli využíváni k lovu zvěře v horských revírech. Z těchto psů různých typů a velikostí byl ve 30. letech 20. století vybrán typ honiče střední velikosti a po dlouhém procesu jeho šlechtění byl uznán jako slovenský kopov. V první etapě šlechtění byli využiti jedinci různé velikosti, typu a barvy a z nich byl nakonec výběrem ustálený typ nového národního plemene. Navzdory dlouholetému šlechtění se občas dodnes ve vrzích slovenského kopova vyskytují jedinci menšího rámce, resp. odlišného zbarvení. Tito jedinci byli využiti k vyšlechtění honiče menšího rámce. K rozšíření krevní základny a zabránění příbuzenské plemenitby v prvních etapách šlechtění byli přikříženi ojediněle i zástupci jiných plemen, kteří nesplňovali standard svého plemene, ale vynikali svými pracovními a povahovými vlastnostmi, a přibližovali se standardu tatranského duriče   (hladkosrstý jezevčík a bavorský barvář), kteří zvýraznili u tohoto plemene jeho vlohy pro dohledávání zvěře.

Jak tatranský ďurič vypadá?

Plemeno se vyznačuje nižší a lehčí stavbou těla, celkově působí velmi harmonicky. Hrudník je s dostatečným odstupem od země. Jednoznačně obdélníkový rámec, pevná kostra, rovná záda, mírně zvýrazněný kohoutek, ocas rovný až šavlovitý nesený v rovině zad. Pevný, svalnatý krk, hlava ušlechtilá s delším uchem nepřesahujícím nos. Tatranský ďurič je plemenem menšího rámce, v kohoutku dosahuje výšky: fena max. do 40 cm, pes max. do 42 cm a váhově se pohybuje v rozmezí: feny 36 - 40 kg, pes 38 - 42 kg. Tělesný rámec je obdélníkový v poměru kohoutkové výšky k délce těla 1:1,25. Pro lepší pracovní schopnosti plemene je důležitý odstup hrudníku od země, který tvoří cca ½ kohoutkové výšky.

Standard uznává dvě barevné varianty: Černá s pálením – černá barva s přesně ohraničenými hnědými nebo hnědě rezavými znaky na hlavě, nad očima, po stranách nosu a pysků, na hrudi a na končetinách, kolem konečníku, na spodní straně ocasu. Přípustné jsou bílé znaky na hrudi a končetinách, případně bílá lysinka na hlavě. Na končetinách mezi bílou a černou srstí je žádoucí srst hnědé barvy (dědictví po starých honičích). Hnědá - jednobarevní hnědě zbarvení jedinci. Odstíny hnědé jsou od světle hnědé až po tzv. jelení červeň.

Je přátelský, ale i pracovitý

Tatranský durič je inteligentní a temperamentní pes s dobrou ovladatelností, vyrovnanou povahou, bez známek agresivity nebo bojácnosti vůči okolí. K lidem je velmi přátelský. Navzdory své příjemné povaze je náruživý při práci a odvážný při kontaktu se zvěří. Při práci je vytrvalý s vynikajícím čichem a orientací v terénu. Je ideální na naháňky a dosled. Je hlasitý na teplé stopě a také u zvěře. Jedním z podstatných rozdílů práce tohoto typu duriče je menší „akční rádius“ při naháňce, který je často příčinou ztráty a zaběhnutí se slovenského kopova – jde sice o pomalejší, ale přitom vytrvalejší, systematické a hlasité „durenie“ jako i pomalejší rozvážnější a vytrvalé sledování stopy poraněné zvěře. Při individuálním způsobu lovu nachází toto plemeno širší uplatnění při dohledávání postřelené, hlavně spárkaté zvěře. Vzhledem k předpokládanému uplatnění v praxi je vhodný na práci jak duriče, tak i stopaře a může vykonávat všechny zkoušky myslivecké upotřebitelnosti pro tato plemena. Dá se tedy říci, že je opravdu ideálním mysliveckým psem – pomocníkem i společníkem.

Kde by měl pes bydlet?

Ideálním prostředím nebo umístěním pro psa je venkovní prostor s patřičným zázemím. Vnější prostředí totiž ovlivňuje nejen tělesný vývoj zvířete, ale i výkonnost, plodnost a odolnost proti chorobám. Pouze při vytvoření optimálních životních podmínek se mohou v plné míře rozvinout všechny dobré vlohy daného jedince. Pokud je pes umístěný v kotci se zateplenou boudou, měl by se nacházet na klidném místě a v závětří. K dispozici by pak měl mít dostatečný výběh, který by mu zajistil možnost pohybu a zahřátí v zimních měsících, ale také stinnou část v dobře letních veder. Je potřeba pamatovat i na to, že lovecký pes nemůže být trvale někde uvázaný.

Vzhledem ke své velikosti i povaze a při dostatečném psychickém i fyzickém zaměstnání může žít bez problému i v bytě a být skvělým parťákem a pomocníkem myslivce z města.

Jsou opravdu zdraví

Plemeno se v současnosti uchází o uznání mezinárodní organizací FCI a i z toho důvodu nechal slovenský zastřešující klub na Univerzitě veterinárního lekárstva a farmacie v Košicích provést zdravotní screening napříč populací. Z testování vyplývá, že tatranský durič není zatížený žádnými dědičnými chorobami a ani jinými zdravotními komplikacemi a ve zdraví se dožívá deseti až třinácti let. 

Chov na Slovensku a v Čechách

V zemi původu zaštiťuje chov tatranských ďuričů speciaizovaný Klub chovateľov tatranských duričov (https://tatranskyduric.sk) a v České republice je zatím zastřešený Klubem chovatelů honičů (https://www.klubhonicu.com). Na podporu rozvoje plemene u nás však vzniklo i občanské sdružení chovatelů tatranských ďuričů Tatranský ďurič se sídlem v Ostravě (https://www.tatranskyduric.cz), který se významnou měrou podílí nejen na jeho propagaci, ale podporuje i řadu nejrůznějších aktivit i samotné majitele.

Co říci závěrem?

Záměrem chovatelské práce slovenských kynologů nebylo úsilí vytvořit „ideální“ plemeno, které stejně neexistuje, ale plemeno, které by myslivcům poskytlo možnost co nejširšího a poměrně všestranného praktického využití v rámci myslivecké činnosti běžné v našich podmínkách a získalo si tak hlavně díky svým vlastnostem své místo mezi nespočtem dosud mezinárodně uznaných loveckých plemen psů.

Red.

Zdroj: https://tatranskyduric.sk, https://www.tatranskyduric.cz, materiály Ing. Jaroslava Jevčáka

Foto:   archiv Ing. Jaroslava Jevčáka,

https://tatranskyduric.sk, https://www.tatranskyduric.cz,

Portrét plemene Tatranský honič

Originální název	Tatranský durič
Zkratka plemene
Země původu	Slovensko
Číslo standardu	933
FCI skupina	N - FCI neuznaná plemena
Přesná velikost	Suky: 34 – 38 cm. Psi: 37 – 42 cm
Srst	Tvrdá, hrubšia jednoznačne priliehavá, s dostatočným leskom.
Vhodnost	pro aktivní lidi
Umístění	na zahradu
Využití	myslivost

---

Celkový vzhled:

Nižší, ľahšej stavby tela, harmonický. Hrudník s dostatočných odstupom od zeme. Jednoznačne obdĺžnikový rámec, pevná kostra, rovný chrbát, mierne zvýraznený kohútik, chvost rovný až šabľovitý nesený v rovine chrbta. Pevný, svalnatý krk, hlava ušľachtilá s dlhším uchom nepresahujúcim nos.

Barva:

Čierna s pálením – čierna farba s presne ohraničenými hnedými alebo hnedo hrdzavými znakmi na hlave, nad očami, po stranách nosa a pyskov, na hrudi a na končatinách, okolo konečníka, na spodnej strane chvosta. Prípustné sú biele znaky na hrudi a končatinách, prípadne biela lysinka na hlave. Na končatinách medzi bielou a čiernou srsťou je vhodná srsť hnedej farby (dedičstvo po starých duričoch).
Hnedá – jednofarebné hnedo sfarbené jedince. Odtiene hnedej sú od svetlohnedej až po tzv. jeleniu červeň. Všetky s prímesou čiernej farby. Vyžaduje sa čierna maska v tvárovej časti hlavy. Prípustné je však aj sfarbenie bez masky.

---