Takový něžný obr jménem Tharon

Koho by napadlo, že cane corso může dělat tak náročný sport jakým je právě mondioring? A věřte, že opravdu může. A my vám nabízíme důkaz...

„Cane corso je mou srdeční záležitostí a mondioring je prostě NEJ“, tak to vidí usměvavá Lenka Rytychová, která měla pro tyto něžné obry vždy velkou slabost. Není tedy divu, že se tato dvojice propracovala k něčemu ve světě né tak často viděnému, a tak cane corso soutěžícího v mondioringu najdete právě v Čechách. Nu co, sympatickou Lenku a jejího Tharona prostě nezastavíte!

Myslím si, že na svého prvního psa nezapomene snad žádný kynolog. Já na toho opravdu jen mého vlastního vytouženého psa čekala čtyři roky. Během studií na střední škole jsem bydlela na internátě a psa jsem měla slíbeného od mamky jako dárek za složenou maturitu (takový drobný donucovací prostředek, abych nešla na učiliště, kam mě to táhlo víc). Původně to ale měla být buď německá doga, nebo vlkodav. Jezdila jsem hodně na koních a tak jsem asi potřebovala i psa minimálně ve velikosti poníka. Nicméně jsem nakonec trochu slevila ze svých požadavků a zamilovala se do trochu lépe skladného plemene, tedy cane corso. A tak jsem tedy v roce 2003 dostala svého prvního psa a začala jsem se věnovat kynologii.

Jmenoval se Peet Corso z Máchova kraje a byl to pochopitelně ten nejlepší pes na světě. Hrdý, sebevědomý, krásný pes, který mě zasvětil do toho, co obnáší být majitelem psa se všemi klady i zápory. Jezdili jsme spolu po Evropě po výstavách, chovatelských akcích a samozřejmě jsme navštěvovali cvičák. Zprvu především proto, abych dokázala tak velkého psa sama zvládnout a nic nepodcenila, co se jeho výchovy týče. Nicméně nás ale výcvik jako takový chytil natolik, že jsme v tom po nějakém tom základním kurzu poslušnosti pokračovali dál. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme se dostali na cvičák k Pavlovi Urbanovi, se kterým výcvik nikdy nebyl nudou. K Peetovi jsem si pak po roce a půl pořídila ještě fenku cane corso „Míťu“ Baby Chicory z Hrdlořez a časem ještě přibyl německý ovčák Body Brettan, kterého jsem si půjčovala a mohla se tak věnovat sportovnímu výcviku o trochu víc. Se svými psy jsem měla složené víceméně jen základní zkoušky, s Bodym jsme se nakonec „dohrabali“ k IPO3.

V současné době mám dva psy. Dnes již sedmiletého Tharona (Etharon Corso Bajer) plemene cane corso a skoro tříletou maliňačku Kali (AK-107 de Alphaville Bohemia). Jsou to absolutní protiklady, takoví Jing a Jang, velkej a malej, pomalej a rychlej, klidnej a střelenej… Je to s nimi legrace.

Tharon je miláček, takový něžný obr. V běžném životě absolutní pohodář, vyloženě flegmatický, někdy trochu paličatý moloss, který se nejraději povaluje na sluníčku a nechává se rozpalovat do žhava. Má rád lidi, děti, nějaké spory mezi psy jsou pro něj spíš na obtíž. Je to ale také velice chytrý pes, který miluje, když se mi může zavděčit a pochvalu si náležitě vychutnává. Což je pak vidět na cvičáku, kde se z toho lenocha najednou stane v rámci svého temperamentu aktivní nadšenec, který většinou spolehlivě plní jednotlivé cviky a s chutí se zakusuje do „neřádů“. Je mi jasné, že se nad tím, co píšu o jeho aktivitě, teď plno lidí, kteří ho znají ze závodů, pousměje, ale já fakt vím, že ten rozdíl mezi Tharonem „doma“ a Tharonem „na cvičáku“ je veliký...

Protože mondioring je prostě „Best of“, to je přeci jasné. Zároveň miluju CC a po odchodu Peeta jsem prostě potřebovala dalšího takového. A zároveň jsem měla veliké štěstí, že jsem chodila cvičit k Pavlovi, který se už dlouho předtím jako jeden z mála v ČR mondioringu věnoval a že do toho se mnou pak s Tharonem šel. A samozřejmě patří veliký dík nejen Pavlovi, ale i všem ostatním figurantům, kteří se nám věnovali, bez nich by to nešlo. Myslím si, že mondioring je v takové „rekreační podobě“ pro takové inteligentní a hrdé plemeno výbornou volbou. Žádný stereotyp, neklade největší důraz na absolutní přesnost, naopak klade důraz na absolutní ovladatelnost, krátké cviky proložené pochvalou…, zkrátka jsem si říkala, že do života to dá Tharonovi podstatně víc zábavy, než klasický sportovní výcvik a proč to tedy nezkusit. Jen člověk nesmí mít vysoké ambice a musí to dělat čistě pro zábavu, užívat si to.

Přesně tak, je to sport šitý na míru maliňákům, případně jiným čistě pracovním plemenům. Nároky na rychlost a psychickou i fyzickou výdrž a zdatnost jsou obrovské. V tomto směru si moloss ve vyšších kategoriích ani neškrtne. Proto je třeba k tomu s takovým plemenem přistupovat s pokorou a bez již zmíněných ambicí. Z takových kamenů bych si totiž mohla postavit celou mohylu. Ono to také není jen o plemeni, ale i o povaze a potenciálu daného jedince… a Tharonek je obzvlášť lenoch a moc velký gentleman. Takže asi mezi ty největší kameny úrazu bych obecně vyjmenovala především rychlost reakcí na změnu situace (především u obran) a samotnou délku závodu, obzvláště v teplém počasí… a samozřejmě náročnost jednotlivých skoků pro tak velkého a těžkého psa.

Pro mě je vůbec největším úspěchem to, že jsme dokázali ostatním dělat konkurenci! Šla jsem do toho s mnoha vidinami, některé se ukázaly jako úplně mylné – tedy nad naše síly, ale rozhodně jsem si ani ve své naivitě (kdo nezkusil, tak opravdu neví) nemyslela, že budeme těm maliňákům někdy šlapat na paty, byť to bylo jen v té nejnižší kategorii. Vždycky jsem si náš úspěch či neúspěch (samozřejmě kromě bodového hodnocení) pro sebe hodnotila tím, že není důležité, na jakém místě jsme se umístili, ale kolik maliňáků jsme nechali za sebou. A občas to nebylo úplně zanedbatelné množství. Dokonce jsme prý některým posloužili i jako motivace pro přechod do vyšší kategorie, aby se s námi už radši nepotkali a náhodou je ta „obluda“ zase neporazila. Jednou jsme se dočkali dokonce i té bedny. Velice si vážím i 3. místa v anketě kynolog roku za rok 2016. No, a jako odměnu za naši práci (po bohužel o kousek nevydařené kvalifikaci do kategorie 1) beru i možnost startu jako „white dog“ na mistrovství světa FCI v roce 2019 v Polsku v kategorii 2. Do té doby se jistě žádný jiný CC po place mistrovství světa v mondioringu neprošel. To víte, dělám mondioring s CC, tak si musím vážit i maličkostí. Dalšího cíle a obrovského mého snu, a to splnění zkoušky v kategorii 2 se ale bohužel vzhledem k okolnostem a k věku Tharona už nedočkáme.

V tomto směru nebudu mít žádnou jinou radu, než ty obecně známé. Snažila jsem se nikam nespěchat. Krmila jsem pestrou stravou (u nás především syrové maso – různé ořezy, šlachy, hodně kostí), snažila jsem se hlídat obsah bílkovin, aby se růst co nejvíc zpomalil. Přidávala jsem vitamín C a chondroprotektiva. Nejsem ale zrovna žádný odborník ve výživě psů a Tharon už od mala není pes, který by sežral, cokoliv si vymyslím. S pohybem je třeba se držet při zemi, dát psovi dostatek odpočinku, i když se zdá, že má energie na rozdávání. Osobně nenechávám ani štěně dlouho lítat s jinými psy a vyvarovávám se i házení balonků apod. Na překážky je také dost času a je lepší počkat, než později litovat. Ale za největší zlo v růstu takového psa považuju víc než nějaké proběhnutí či poskočení po trávě to, že štěně vyrůstá doma na kluzkých parketách!

Malinu mám jednu, první. Takže zkušenost s tímto plemenem se odvíjí pouze od ní samotné. Porovnat se dají asi tak, jako byste porovnali třeba trabant a ferrari. Základ tam je stejný, jsou to psi, mají čtyři nohy, ocas a hlavu….  Jak už jsem ale psala, tito moji dva jsou jak své protiklady. Jeden koná dříve, než myslí, a druhý nejprve dlouho myslí a pak možná koná. Je to s nimi zábava i horor dohromady, ale pochopitelně je miluju oba dva. Tharon je sice rozvážný a pomalý, ale zase ve výcviku velice poctivý. Kali je kdykoli připravená podat tři sta procentní výkon, díky tomu je ale zase zbrklá. Na CC miluju to jejich charizma, inteligenci a sílu. To, že jsou to psi, kteří mi doma neskáčou po hlavě, ale zároveň se s nimi dá i něco dělat. Jsou hodně fixovaní na majitele a jsou to psi, kteří mají v popisu práce s člověkem spolupracovat. Maliny zase člověk musí milovat pro to jejich nadšení pro jakoukoli věc, co si na ně vymyslíme. Ta energie je neskutečná! Jen se musí naučit i vypnout, aby z nich člověk (trochu línější jako já) nezešílel.

Teď momentálně je čas vystřídat jednu srdeční záležitost – plemeno – za druhou srdeční záležitost – mondioring – a konečně se do toho sportu trochu víc opřít. Využít zkušenosti získané z toho, čím jsme si prošli s Tharonem a posunout se zas o kousek dál. Takže teď momentálně úplně další CC neplánuji. Tharon byl jen jeden a už bych do toho znovu s CC nešla, už jsem na to moc stará a líná. Ale nikdy neříkej nikdy, tak doufám, že jednou na stará kolena se budu moct k CC zase vrátit. Tedy pokud bude kde si štěně vzít, neb mám po těch letech na plemeno trochu větší požadavky.

Noooo, před svým kynologickým obdobím jsem trávila veškerý volný čas u koní a tedy jsem k té sedlařině měla hodně blízko. Zároveň radši dělám rukama, než abych seděla v kanceláři na zadku a ráda něco tvořím. Něco co je snad hezké, ale zároveň i využitelné nejen na koukání. A to bylo právě to učiliště, kam jsem už po základní škole chtěla jít studovat, ale přeci kvůli pejskovi jsem se překonala a šla si udělat tu maturitu… Pak jsem pokračovala ještě na vysokou školu, ale po té jsem se stejně k sedlařině vrátila. I vlastně zpětně z důvodu, že na takové velké psy se mi dostupné vybavení tehdy vůbec nelíbilo a začala jsem mít výraznou potřebu si něco vyrobit sama. Takže jsem se vyučila, chvíli podnikala, no a pak se zase vrátila na učiliště učit další sedláře. A ač se to zdá možná divné, tak mezi studenty máme především dívky.

Další mé plány, co se mondioringu týče, už jsou pouze ve znamení mojí malé potrhlé kamarádky Kali. Ta, doufám, konečně dostane příležitost začít svou sportovní kariéru.  Tharonek už si bude užívat svého zaslouženého aktivního sportovního důchodu.

Děkuji vám za krásný rozhovor

Iveta Panýrková

Foto: archiv Lenka Rytychová, Pawel Luniewski, Eva Eis