Stopujeme přesně XXXII. díl

Víte, jak si můžete na stopě ublížit ještě dříve, než se vůbec dáte do práce? Tak právě o tom je tento díl našeho stopařského seriálu, ve kterém si opět povíme pár vtipných historek, ze kterých ale plyne velmi důležité ponaučení.

I tentokrát budeme pokračovat na vtipnou nótu, i když podtext má zcela jasný cíl, a to upozornit vás na některé možná na první pohled zcela banální, nicméně veledůležité záležitosti, které opravdu není radno podceňovat. Svou roli samozřejmě hrají jednak zkušenosti psovoda, ale i jeho schopnost trochu předvídat. Co všechno tedy může ovlivnit výkon vašeho psa při tréninku pachových prací nebo i výsledek zkoušky v oddílu A, se dočtete na následujících řádcích…

Našlápni mi „erko“!

Tvar stopy písmene R znáte ze zkušebních řádů a požaduje ho po nás například zkouška IGP3, resp. FPr3. Názvosloví vychází z dřívějšího tvaru, který obsahoval jeden ostrý lom a skutečně jako písmeno R vypadal. Dnes už ostrý lom není součástí konkrétně této stopy a už se tvaru písmene tolik nepodobá, nicméně toto označení se stále používá. Tedy ERKO! A tak jsem se jednou vydala s kamarádem, figurantem a policejním psovodem v jedné osobě na stopu. „Našlapeš mi?“ „Jasně“, zněla odpověď. „A co chceš?“ „No, našlap mi erko.“ Všichni přece víme, co to znamená. Na co jsem trochu zapomněla, byl fakt, že policejní psovod je zvyklý pracovat úplně jiným způsobem. A ačkoliv jsme se předem dohodli na způsobu kladení stopy, provedení nášlapu, ukládání pamlsků a předmětů, tak na jednu – dost důležitou věc – jsem vážně zapomněla. A to bylo ujistit se, že oba víme, co to znamená „erko“. Menší chyba.

Vyrážíme z nášlapu, jdu na natažené stopovačce, pes parádně vypracuje první lom, jsem spokojená. A najednou – nastoupí jakoby do oblouku a táhne plynule doprava. „Ne! Stopa!“ cedím vztekle mezi zuby, protože si nedokážu vysvětlit, proč za optimálních podmínek na tak snadné stopě můj pes chybuje a ještě se u toho tváří, jako že je ve stopě! „Sakra stopa!“ ječím jako protržená. Za mnou jde kladeč a s ledovým klidem říká: „Nech ho, je ve stopě…“ „Cože? Jak ve stopě? Vždyť jde do oblouku!“ „No, jasně“, kladeč na to. „Chtěla jsi erko!“ Aha… policejní psovodi neuznávají IGP tvary. Jejich erko vypadá opravdu jako velké tiskací písmeno R, tedy s jedním velkým obloukem místo dvou pravých lomů.

Samozřejmě bylo mojí chybou, že jsem u kladení stopy nebyla. Že jsem kladeči nedala přesný nákres nebo že jsem si nevyžádala nákres od něho. Zkrátka – že jsme se nedomluvili na všech detailech. V tomto případě neměla moje chyba žádnou větší dohru, ale pokud by kladeč se mnou na stopu ani nešel, zcela jistě bych psa ze stopy stáhla a ještě bych ho, chudáka, zřejmě potrestala. Za svoji vlastní chybu.

Kolik to chceš kroků? Jak ti to vyjde!

Ten den mi šlapala Lenka. Není to zkušený psovod, ale je to psovod nadšený až horlivý, který vstřebává veškeré informace a rád se učí, a proto mi ráda našlape stopu, kdykoliv je to možné, protože se chce něčemu novému přiučit. Takových parťáků nikdy není dost! Lenka mi šlape poměrně často, a tak mám v některých věcech dost jasno a není třeba si před každou stopou vysvětlovat detaily. Přesně ví, jak má udělat nášlap, v jakém rytmu kroku má šlapat, kde a jak má dávat pamlsky a jakým způsobem si přeju ukládat předměty. Vždy jí dávám přesný plánek, tedy nákres s počty kroků. A protože jsme sehraný tým, tak to prostě funguje. Většinou na Lenku zpovzdálí hledím a kontroluji. Ale dnes to bylo jinak, nebyly jsme totiž samy.

Jak si vybalujeme na louce fidlátka, jede kolem náš figurant. Zastaví a dá se s námi do řeči. Tak běž šlapat, říkám Lence, ať to stihneme do tmy. „Ještě jsi mi neřekla, jak to chceš dlouhé“, opáčí Lenka! „Aha, no dneska to nech delší, uděláme si trénink na výdrž.“ To je informace, co? Nech to delší. To jsem husa, co? A protože Lenka je trochu stydlivá, tak koukala, aby co nejdřív šlapala co nejdál, aby ji náš figurant neviděl, jestli to nedělá blbě. A jak tak kecáme, najednou Lenka mizí za horizontem. „Nemáš to fakt nějaký dlouhý?“ ptá se figurant? No, už to tak asi bude… uvědomuji si svoji chybu. Figurant odjel a já čekám. A Lenka je tak daleko, že ji vůbec nevidím. Když zapadlo slunce, opět se objevila na horizontu. „Tak Leni, kolik to máme dneska kroků?“ „No, to já nevím, řekla jsi delší, tak u osmi set jsem přestala počítat.“ Podle mého skromného odhadu měla stopa něco přes dva tisíce kroků. Zvedaly jsme ji po tmě, ale bylo to stejně úplně jedno, protože na stopě dlouhé dva a půl tisíce kroků si začínající psovod vážně nemůže pamatovat, kudy šel. A tak jsem to pojala jako ostrý trénink a nechala jsem celou práci na psovi. A udělala jsem dobře! Občas není od věci se spolehnout jen na psa a nechat ho, aby si sáhl trochu na dno. Jen na to musíte mít opravdu odolného a zkušeného psa, jinak to může skončit katastrofou. A zadání „našlap to dneska delší“ už jsem nikdy v životě nepoužila.

Jak jsme stopovali s Hasanem

Jak známo, v arabských zemích kynologie překvapivě kvete a protože řada příslušníků arabských národů studovala nebo částečně žila v Čechách a na Slovensku, patří i do řad našich kynologických parťáků několik mužských zástupců této, řekněme, menšiny. Nebo alespoň tedy kynologické menšiny. Hasan je nadšenec, hrozně ho baví trénovat, ale ruku na srdce – právě zkušený psovod to není. Zkoušel vycvičit vlastního psa, ale nakonec vyhodnotil jako efektivnější zakoupit si psa již vycvičeného, na kterém se naučí a se kterým půjde na nějaké své první závody. Není to sice přístup podle mého gusta, ale to je každého věc. A tak si Hasan koupil krásnou fenu německého ovčáka, která měla složené dvojkové zkoušky, a dokonce i nějaké praktické, protože část života strávila u ozbrojených složek.

Jenže – zakoupením vycvičeného psa se z vás kynolog ze dne na den prostě nestane. To kouzlo, které my všichni ostatní známe, to je postupné sbírání zkušeností, učení se metodou pokus/omyl, budování vztahu se psem… a o to všechno přijdete, když si koupíte psa již hotového. A přijdete i o ty chyby a omyly, které nás posouvají kupředu a ze kterých se učíme.

Psovodům začátečníkům jsem zvyklá vždy říkat, co si všechno mají na trénink připravit, jak se mají chovat, co mají dělat… ale ještě nikdy mně nenapadlo psovodům dávat návod, jak se mají obléct a především, jaké kosmetické přípravky mají použít.

Hasan přijel na pole, právě jsme stopovali s partou ze cvičáku. Tak jsem na něj jen zamávala, jestli ví, co má šlapat. Řekl, že ano, tak jsem ho poslala, nic zlého netuše, našlapat. Než Hasanovi zestárla stopa na kraji pole, my ostatní jsme vypracovali pár dalších stop, a když jsem k němu přišla, už měl fenu na stopovačce a uváděl jí do nášlapu. A fena nechtěla. Ale jak ta vám nechtěla! Z dálky jsem viděla její neochotu dát vůbec nos k zemi. Stála tam, nešťastná jak Šafářův dvoreček, vždy se pokusila ujít pár kroků a jak trochu zafoukal vítr tak se zastavila a odmítala pracovat. Když jsem přišla blíž, tak jsem pochopila.

Kdo někdy byl na dovolené v nějaké arabské zemi nebo má přátele z takových krajů pocházející, tak ví, že arabští muži dbají na svůj zevnějšek a velmi rádi používají v hojné míře kolínskou. Všichni také víme, jak jsou těžké arabské parfémy vyhlášené po celém světě. A do kategorie „jdu udělat dojem na holky ze cvičáku“ rozhodně v případě Hasana spadala část „naliju na sebe hektolitr voňavky, aby viděly.“ A tak jsme viděly. A viděla – nebo spíš cítila – hlavně fena. Chuděra malá. Za normálních okolností by použití parfému bylo pouze rušivým vlivem při práci psa, ale čeho je moc, toho je zkrátka příliš. Takže pánové, a v případě naší národnosti spíš dámy – s parfémem opatrně! Vašim kolegům ze cvičáku je většinou jedno, jestli voníte, a psovi to rozhodně nepomůže!

Tyrkysový holínky jako do města!

Mám kámošku Janku. Je to hezká holka, vždycky upravená, na cvičáku si jí všichni chlapi předcházejí. A tak není divu, že jí svěřují i důležité úkoly jako například kladení cizích stop na závodech. Jednak to vypadá pěkně, když je kladeč reprezentativního vzhledu, jednak Janka je celkem šikovná a šlapat umí. Ale umí se, podobně jako Hasan, předvádět.

Většina zodpovědných kladečů se většinou před závodem moc nemyje, bere si na sebe špinavé oblečení a celkově na svůj zevnějšek příliš nedbá – protože má na paměti především kýžený sportovní úspěch, a tak se snaží, aby individuální pach osoby byl co nejsilnější a pachy přidružené co nejvíc potlačené. Ne tak Janka! Ráno před závodem skočila do sprchy, umyla si vlasy, pěkně se nalíčila, navoněla, vzala si na sebe čerstvě vyprané kalhoty s tlapičkami a na nohy si obula krásně umyté a den předem vydezinfikované tyrkysové holínky. Jak jí to slušelo! A schválně, můžete hádat, kolik psů její stopu došlo. Nebudu vás dlouho napínat, ani jeden! Proč? To je asi zbytečná otázka a odpovědět si na ni můžete sami. Jistě, všichni říkáme, že pokud čuchá, tak čuchá vždy a za všech okolností. Ale jsou zkrátka triky a možnosti, jak psovi pomoct, a také jsou bohužel situace, které mu při práci uškodí. A často si je vůbec neuvědomujeme. Takže outfit si nechte do baru a na stopu buďte trochu čuňata, pokud chcete svému psovi nebo i cizímu trochu pomoct, nebo alespoň mu práci nepokazit.

Stopám zdar!

Katka Houšková

Foto: Zuzana Chlaňová, Kateřina Davídková, Kateřina Kloučková